nenormálny: úchylný, chorobný, perverzný, zvrátený, zvrhlý.

…je mnoho pojmov ktore si ludia vymysleli aby s pohrdanim oznacili tych, ktori su podla ich mienky iny. So zavistou odsudzuju ludi ktorych nepoznaju za vsetko o com nic nevedia alebo co nikdy neskusili. Pokrytecky oznacuju ostatnych tymito prazdnymi pojmami za veci ktore konaju , v ktorych nachadzaju potesenie , vzrusenie, ktore ale nespadaju do modelu sporiadaneho obcana, cudneho a pocestneho. Slovami odsudzuju a pritom mozno prave po tychto veciach myslienkami tuzia. Zapudzujete to coho chut nepoznate aby ste v slepych ociach verejenj mienky zostali …. normalny ….

nebojte sa konat a hovorit to na co mate chut. I ja sam sa vam priznam ze som, vo vasich ociach, zvrátený….

gorth

Denni světlo ještě nespatřl
i když žije přes tisíc let
nezná krásu ranních barev nebe
neví jak po ránu otvírá se lekninu květ.
Lidi které v noci potkla
ted spí pod zemí
jen dva vpichy na krku
nechá jako znamení.
Být wampírem je jeho prokletí
ktoré mu čas k žití určuje
od soumraku do svítání
to doba jeho vlády je.
Jeho nepřítel je slunce
které když spaří jednou jen
hned v popel ho zmení
když osvítí ho svým paprskem.
Jen měsíc je jeho společník
a smrt přítelkyne věrná
no je tak vzdálená
a jemu odepřená.
Smutnouý písen o živote spívá
při té písni i zvony přestanou bít
a refrénem je smrt
o které múže jenom snít
Je zavřen na hřbitově spomínek
na všechny které kdy miloval a miluje
ale kde klíč hledať má
“Jen ty ho máš!” na smrt řve.
Ale jeho křik v tichu utone
a k smrti nikdy nedolehle
šeptá andelúm, že když se narodil,
prosí a doufá že taky jednou zemře.

má duše je znavená
má mysl už usíná
hlasno tady zní
to času stárnutí
a lež se plazí kolem nohou
jak jen city bolet mohou
oheň přestál hřát
v očích zústali slzy stát
hvězdy padli do vln moře
zvadla i ta poslendí rúže
plamen svíčky zhasíná
má láska už není nevinná

Některý věci se nemění
napořád zústanou šílený

Povídka zimní, takřka vánoční. Tentokrát nejen o čarodějnicích, ale také o odlišnosti, násilí, bolesti a kupodivu i o naději.
Cestou sevřenou prvním sněhem pomalu kráčí žena. Zcuchané černé vlasy bere vítr, rve krátkou tmavou sukni přetaženou přes kožené mužské kalhoty. Cloumá vlněným pláštěm. A točí se kolem vyřezávané ebenové hole, o kterou se temnovlasá opírá.
Poskytla jim přeci dost času a byla trpělivá, dlouho snesla bič na své nahé kůži a pak žhavé železo a v hloubi duše byla snad i vděčná, vděčná za pocit, jenž bolest přináší vyhořelým. Neboť je vzácné cokoliv cítit, a bolest je jen prostor, jen další prostor, kde se lze pohybovat, cítit a hořet tak, jak plála kdysi, před nánosy času.
Ano, byla trpělivá, chtěla jim poskytnout čas, vyhnout se smrtím! Co si asi pomysleli katovi pacholci, když viděli svá střeva dohořívat jako oheň pasáčků? Co konšelé, nahlížející do černé díry, která byla dříve šatlavou? Spoléhali snad na magickou clonu, jenž měla halit město, na kov preparovaný alchymisty, který jí svíral zápěstí a kotníky? Snad.
Ve chvíli, kdy ji chtěli přinutit pokleknout, zapomněla na příkrov magie a žhavý kov na jejích zápěstích nic nezměnil. Snad ho cítila, ale rozhodně se o něj ve svém hněvu nezajímala. Cítila, jak se kůže škvaří a ze zad jí teče krev, ale o nic z toho se nezajímala, nic nebránilo jejímu ničivému vzteku.
Ano, otevřeli bránu a nechali ji odejít, aniž pohlédli do její tváře, aniž promluvili slova rozloučení. Žila s nimi tak dlouho, pomáhala na svět jejich dětem, léčila jejich rány, pro ně zpívala svá zaklínadla. Žila s nimi? Ne, jen vedle nich. … čítať ďalej

V některých nocích se touha stávala neodbytnou. Vyklouznout mezi rozpálené domy, přikrýt se tmou jako propocenou duchnou a vyhledat ty muže.

Ani čas netlumil naléhavost žádosti, ani práce, ani drogy, ani pitky. Utekla tenkrát. Utekla vůbec? Dá se mluvit o uniknutí něčemu, co vás vždycky v noci znovu vzbudí? Neodbytně? Neslitovně, ale přece jen s uklidňující pravidelností? Není horší být zapomenuta? Horší, trpčí, více ponižující, než být zabita?

Vyšla do temnoty, prosekané pouličními světly, hvězdy lamp plály jejím očím stejně, jako když z nich strhne oponu droga. Teplý asfalt chodníku pod podrážkou, známá čtvrť, pak tma zhoustne, garáže, suterén domu a uzké zatuchlé schody k dunění hudby. Kovové dveře. A za nimi …

Muž za barem zvedl hlavu. “Přišlas? Neradi čekáme tak dlouho. Vlastně vůbec neradi čekáme.” Těžké prameny tmavých vlasů mu visí kolem tváře jako promočené. Muž si vsune do úst ukazovák a když ho vytáhne, rudne na bříšku prstu kapka krve. Nervózně ji slízne a luskne prsty.

“Zavolám ostatní.”
… čítať ďalej

I.

Ohlédnu se po Sivého ryzce, klopýtá na ztuhlých nohách někde na konci průvodu.
Důvěrnost sdíleného sedla a Adalwolfova ruka kolem pasu.
“Zmije,” syčí mi do ucha “tys mi dala.”
“Máš, cos chtěl.” Netrpělivě kopnu patami koně do žeber. “Vlečem se.”
Zachytím pohled jezdce po mé pravé ruce. Kapitán stráže, ten, který mi v noci uhýbal, se na mě šklebí. Vypláznu jazyk. Ať. Myslete si, co chcete, sebranko bídná. Ať.
Pravidelný dusot kopyt a pach koňského potu. A stejný les, kterým jsem hnala svou klisnu. Tentokrát bez zoufalství. Tentokrát mám na patře chuť vzlyků krále. Ať.
Městská brána, smeknuté čapky, nahrbené hřbety. Narovnám záda. Tak takové to tedy je, nedívat se lidem do tváře zespodu. Už nikdy se nebudu klanět, umíním si. Už nikdy nikomu.
Hold jistě patří králi. A králem je muž, kterého jsem viděla plakat. Nadnáším se v sedle. Tak takové je tedy vítězství.
… čítať ďalej

“Pane, vy jste král?

Muž v zdobené lovecké kamizole se otočí a tětivy kuší jeho lučištníků nezadrnčí jen proto, že jsou všichni příliš ohromeni. Zimničně se otřesu, jak mi podzim mokře leze pod kazajku. “Musím s váma mluvit. Podívá se na mě. Má hnědé oči jako honící pes, lokny upravené lazebníkem a začínající podbradek. Možná je to opravdu král.

“Když se mnou moji poddaní chtějí mluvit, většinou to dělají jinak. Stahuje se kolem mě kruh mužů, v procovských šatech, se zdobeným válečným nářadím.
“Pane, prosím” Neměla jsem si té pálenky na kuráž dávat tolik. Jestlipak má král šikovné katy? Nejspíš, to nejspíš.
“Musím Vám něco říct. Zvednu k němu oči a pátravě se na něj dívám. “Jsi taky taková svině jako ten tlusťoch, řekni? pomyslím si.
Kapitán stráže mě neurvale popadne za rameno. “Prosím za prominutí, Výsosti, mysleli jsme si, že tu jen pomáhá lovčím.

Vytrhnu se mu.. “Pane, padl pode mnou kůň, když jsem sem jela. V životě jsem za žádným tolik nepospíchala. Vyslechněte mě, jen chilku. A tentokrát mi v očích vyskočí slzy jako na zavolanou. Namáhavě polykám, abych je zvládla, abych se nerozbrečela hladem, zimou, napětím a nevyspáním, abych tu nebulela beznadějí a hryzavým pocitem viny jako obyčejná postrašená coura.

Muži si rozpačitě popotahují kníry, náhle bezradní nad ženským brekem.
… čítať ďalej

I.

“Utíkej!” Sivý se otočí od okna a tvrdě mě postrčí směrem k zadním dveřím. “Seber se a zdrhej. A hleď, aby tě nechytili. To se nám ten tvůj zbojník vyplatil.”
Zoufale se k Mistrovi přivinu. “Sivý, voni tě zavřou.”
“Asi ne, asi mi daj kytku růží.” Strká mě ke dveřím a tiskne mi do ruky váček s penězi a pak … svůj meč. “Vem si ho, štěně.”
Překvapeně k němu vzhlédnu. “A ty?”
“Tam, kam mě strčej, ho potřebovat nebudu. A nechci, aby se s ním oháněl nějakej ňouma. Zdrhej, povídám.”
Trochu mu zadrhne hlas, jen malinko, a pak se zas vrátí k učitelskému tónu.
“Koukej se do ničeho nenamočit, malá. A moc nechlastej a…”
Rány na dveře zesílí. “Zkrátka, dávej na sebe pozor, děťátko.” dokončí ironicky a popožene mě plesknutím přes zadek. Rozběhnu se ke dveřím a slyším, jak biřici venku řvou a pak Sivého chladný hlas: “Hned to bude, pánové.”

II.

Je noc, drobně mží a větve skřípou smutnou písničkou. Tisknu se k Sivého klisně a je mi tak mizerně, jak mi nebylo od těch dob, kdy jsem se pod plachtou vozu vydala objevit ten velký zázračný svět, který určitě skrývá jen samou radost. Ne, už nejsem zatoulaná malá holka, teď jsem vydala bídě a hlenu šatlavy jediného člověka, na kterém mi za poslední léta záleželo.
Měla jsem zůstat s ním… Ne, dobře vím, co se ve vězeních obvykle s holkou dělá a Sivý mě nemusí slyšet, jak křičím pod ranami, jak v okamžiku, kdy se trhají šlachy, začínám škemrat o milost. Alespoň tohle nemusí.
Opřu se o strom a dýchám, zhluboka, až mě v plicích bolí. Fňukání ještě nikoho nezachránilo, je přece cesta, musí být nějaká cesta, jak ho dostat ven. A já ji musím najít… anebo chcípnout, chcípnout tak bídně, jak si za svou hloupost zasloužím.
… čítať ďalej

I.

Jde mi karta a špinavá podezřelá hospoda hučí. Knajpu U modrýho psa jsem měla vždycky obzvlášť ráda. A tahle hospoda měla hodně ráda mne.
“Štěně, přišla ses na nás podívat?” Jednooký chlap mě plácne přes zadek tlapou, která moje půlky spolehlivě schová. Posadí si mě na loket jako dítě a nese mě nízkým výčepem.
“Pusť mě, Špíno!” Ječím a kopu, Špína mě nadhazuje, nemůžu vážit o moc víc, než jeho válečná sekera. Opatrně mě postaví na zem a už mě tahají a muchlují jeho parťáci. Bráním se a prskám, jen tak symbolicky, aby si nemysleli.
Odstrčím dotěrnou ruku, která se mi dere za kalhoty a zasednu za stůl.
“Snímám” křiknu a z peněz, rozházených po stole, přihrnu pár k sobě.
“Do psí matky, přijde holka a už peníze mizej,” smějou se chlapi a karty pleskají o stůl.
Sypu si peníze do váčku. “Díky za hru, pánové.” Rváči nadávají, ale pro prohrané peníze je hlava nebolí. Lehko vydělané, snadno utracené, jsou peníze v týhle hospodě.
Zvednu oči a pohledem přejedu místnost. Ne, že bych neměla Špínovu partu ráda, ale pod peřinou bych se s nimi asi nesrovnala. Zkoumavě se rozhlédnu… a oči se mi zastaví na někom povědomém. Muž má vlasy nepravidelně ořezané nožem až u hlavy, přes tvář čerstvou jizvu a zápěstí omotaná hadry. Galejník. Ztuhnu. Galejník? Melvil.
Hlavou mi proběhne všechno, co mi chraptivě slíbil v maštali dusné pachem krve. Meč vyletí z pochvy dřív, než stačím polknout.
“Pustili tě, Mele?” chci mluvit výsměšně, ale krk mám stažený vztekem a strachem.
Vytrhne z pochvy meč a stojí proti mě. Chvíle před bojem. Dívám se soustředěně na jeho zbraň a… překvapeně otevřu pusu. Ten příšerný klacek z mizerně kalené oceli mi do Melvilovy ruky nepasuje. Zvednu oči k jeho tváři a vidím v jeho očích pohled vzteklého psa. Nemocného psa.
Dobře si všimnul mého překvapení. … čítať ďalej

I.

Potichu jsem vklouzla do maštale a pozvedla jsem louč.
Tmavá silueta muže s rukama přivázanýma k trámu nad hlavou.
Ještě pořád pán? Nebudeš, bratře, až s tebou skončím, to ti slibuju.

II.

Vítězství. První opravdový boj po boku Sivého a první vítězství. Možná teď bojuju proti těm, za kterými jsem dřív běhala, ale kdo se ptá? Vítězství je to, co se počítá, víno rváčovy duše.
Byli jste někdy v táboře vítězů? Z pohárů se polyká vítězství, máte ho vpletené ve vlasech, vaši koně se na něm pasou, praská v ohních a… stříká chlapům z ptáků.
Vítězství, moje víc než jiných. Protože v maštali teď stojí svázaný Melvil, Mel – Párač, Mel – Král, ten, který mě před pár lety seřezal řemenem uzdy tak, že jsem řvala hrůzou a pak mě ve svém táboře uvázal jako toulavou čubku.
… čítať ďalej

Pekelnicky,pekelnici,
davam k vam k uzivaniu a volnemu sireniu tjeto uzasne obrazocky,
ktore by ste si mali dat povinne do pozadia na vsetkych vasich desktopoch =]
( taktiez dostupne aj v galerii… len do vycerpania zasob =]]] )

http://hell.sk/pozadia/

cestne prehlasujem ze lemonfox ma u mna 2 kofoly =]]]