Ezero seděl na své posteli opřený zády o stěnu a cítil, jak mu víno šumí v uších. Nejmíň po sté za ty dva měsíce, co u něj Anda bydlela, rozebírali otázku lovu velkých šelem. Pro žlutookou měla zvláštní důležitost, jako by byla bohoslužbou, která musí být odsloužena, obětí, na kterou nelze zapomenout.
I teď Anda rozčileně rozhazovala rukama. “Měli bysme jít na lov medvěda, rozhodně měli.”
Lovec na ní upíral šedé oči a přemýšlel, proč je to, bozi milí, tak nutné. Jako partner pro lov byla skvělá, to musel uznat. Měla to, co dělá lovce lovcem. Jiskru, instinkt, touhu po kořisti a smrt z její ruky přicházela rychle a jistě. Stále ho překvapovala svou schopností předvídat chování zvířat a úžasným nadáním vycítit změny počasí. Skolené kusy padaly jako sražené bleskem, ale možná, že to nestačilo Nehasilo to oheň. Snad žlutooká toužila po boji, po spárech, schopných trhat a po zubech stvořených k zabíjení
Natáhl se po měchu s vínem a zamyšleně pohlédl na děvče sedící před krbem. Nepříjemný závan mu přeběhl šíjí .
“Nech toho, do psí… ”
Jednou z toho mála magických schopností, které po své matce zdědil, byla schopnost neomylně vycítil přítomnost kouzel. Vždycky, když vzplál oheň nebo se začala vařit voda, když vítr obrátil směr nebo zvíře omámeně zůstalo stát, cítil na tváři chvějící se vzduch a přepadal ho nepříjemný pocit. Zlobil se, když si hrála s plameny, zuřil, když roztáčela vločky do sněžných vírů a když přivlekla před srub omámenou vlčí smečku, vyválel ji v závěji. Neměl to rád. … čítať ďalej

Těžká sněhová mračna ulehla na střechu chaty, závěje udusily zvuky lesa, ztišily les jako roubík v ústech spoutaného. Sníh uzamkl lovce a žlutookou. Už přes týden byla Anda ve Ezerově chatě a za tu dobu mezi nimi nepadlo víc než pár vět týkajících se jídla a léků. Teď litoval, že se nechal unést soucitem a tu vzal zbědovalou kočku pod svou střechu. Už šest dní poslouchal noc co noc její nesouvislé blábolení, její výkřiky a sténání, už šest dní jí lil do úst vývary z jeleního masa, a čaje ze svařených bylin. Šest dní mařil její občasné pokusy o konverzaci. Nezajímalo ho, co je zač, nezajímalo ho dokonce ani jak se jmenuje. To, co viděl, mu stačilo, možná si chtěl myslet, že to stačí víc než bohatě.
Věděl, že kdyby chtěl, mohl by jí mít. Nenabídla mu to přímo, ale tázavý pohled, když si k ní večer lehal, mluvil za všechno. Věděl, že většina jeho kolegů by příležitosti využila bez výčitek svědomí. Dával jí přece jídlo, bydlela u něj a měl tedy právo, aby si vzal, co mu mohla nabídnout. Nejspíš tak uvažovala i ona sama. Ezero byl ale jiného názoru. Přál si být sám, chladný a tichý jako zima kolem, vyrovnaný, tak jako býval v minulých zimách, bez pochybností, které přinášela přítomnost žlutoočky.
… čítať ďalej

Oko lovce, navyklé sledovat zvěř, zaznamenalo záblesk čehosi tmavého mezi stromy. Šedé vlasy se rozlétly kolem tváře, když se prudce otočil a rozběhl se za klopýtající ženou. Anda běžela ze všech sil , ale věděla, že neuteče daleko. Po chvíli kličkování mezi stromy zakopla o vyčnívající kořen a upadla. Ještě, než se stačila postavit na nohy, zkroutil jí Ezero paži za záda tak, až klesla na kolena a čelem se dotkla země. Překvapilo ho, jak je lehká a drobná a uvědomil si, že už je to dlouho, co se dotýkal ženy. Postavil ji na nohy a zvedl pěst, aby udeřil. Vzlykla, docela obyčejně, vystrašeně, lidsky, jako vyděšená malá holčička. Cítil, jak se chvěje a slyšel její přerývaný dech. Zarazilo ho to. Nebylo už tak snadné s chladným vědomím mrzačit vysílenou ženu. Viděl pěkný nos a velice rudé rty. “Bylo by vlastně škoda poničit tu zvláštní tvářičku.” napadlo ho.
Pomyšlení na jiné řešení situace ho pobavilo a zlomyslně se ušklíbl. “Teď už je na fňukání pozdě, holčičko. To sis měla rozmyslet dřív.” Popadl ječící dívku a přehodil jí přes kmen padlého stromu. Anda se svíjela a kopala, ale pro lovce nebylo těžké přitisknout ji k drsné kůře. Rozepnul těžký ozdobný opasek, který měl obtočen kolem beder.
Když Anda ucítila první ránu, začala zuřivě nadávat a vyhrožovala lovci těmi nejhoršími způsoby smrti, ale postupně nadávky utichaly a nakonec přešla k naříkání a prosbám. Vlk měl pádnou ruku, a ona nezahojené podlitiny po biči. Když jí konečně pustil, odskočila bleskově od kmene a divoce potřásla vlasy černými jako těžký hřích. “Parchante, srabáckej loveckej parchante, sadisto, kurvo, kurvo, kurvo” ječela na pokraji hysterie. … čítať ďalej

I.
Lesem se mátožně potácela žena. Zplstnatělé dlouhé černé vlasy, neuvěřitelně husté, zpola zakrývaly tvář a padaly jí do očí, do dravčích očí barvy zředěného octa.

Andě, lupičce a pytlačce, nepřálo štěstí. Při nevydařené krádeži na venkovském statku jí sebrali všechno, co měla u sebe. Když se probrala s tělem pokrytým ranami na smetišti za vesnicí, trpce se ušklíbla. Nůž, ukrytý v holínce nestačil pro přežití v mrazivém zimním lese.

Už dlouho považovala les za svůj jediný domov. Téměř tak dlouho, jak dlouho nenáviděla své žluté zešikmené oči,smutné, nepopiratelné dědictví po předcích z “hladového lidu” z lidu Thryen. “Hladový lid”. Anda zkřivila rty. Laskavější označení pro ty, kteří nebyli tak docela lidmi a kteří už téměř vymizeli ze zalidněních oblastí země. Jejich potomci, nešťastní kříženci, však zůstali a nesli v sobě neoddiskutovatelné znaky staré rasy, jejíž historie byla divoká a krvavá. Dodnes se vyprávěli zkazky o lidských obětech, o špičatých, vlčích zubech žlutookých, rvoucích syrové maso zvířat.
… čítať ďalej