Silueta muža sa rýchlym krokom približovala, neustále sa obzerajúc za seba. Postranná ulička ktorou prechádzala bola tmavá, tvorená zadnými stenami meštianskych domov. Smerovala priamo k zadnému vchodu kupeckej gildy, avšak v zdanlivom domnení že nie je sledovaná sa zrazu zastavila a zdvihla v špine cesty ležiacu zlatku. Usmiala sa. Aspoň na chvílu, pred tým ako sa jej výraz na tvári zmenil na nemý kŕčovitý výkrik a bezvládne sa zrútila na zablatenú cestu.
“..márnosť..” zaznel šeptom chladný hlas obecnou rečou, tvrdo ale i napriek tomu melodicky.
Asi päť stôp vysoká postava zahalená v čiernom plášti prešívanom striebornými niťami zamierila ráznym krokom smerom k radnici, odhadzujúc prázdny koženný mešec na cestu.

Môj prvý pohľad patril i dnes hrboťatému bielemu stropu. Ležím nehybne a sledujem tie dôverne známe praskliny na omietke. Ako to vravia ľudia? Domov sladký domov? Snáď niekedy tieto slová vyrieknem tiež, ale zatial si musím vystačiť z hostincom ktorý ponúka za pol zlatky na deň aspon takýto , hmm, komfort. Pri vstávaní z postele vyťahujem spod vankúša obe dýky a so škodoradostným úsmevom ich pokaldám na stolík vedľa drevennej vane s vodou. Nenávidím studenú vodu.
Rýchlym pohybom na seba navlečiem koženné nohavice a čiernu hodvábnu košelu. Nasledujú chrániče zápästí a prstene, dýky putujú zo stola do svojich púzdier v rukávoch a za opaskom, vedľa malých jednoručných kuší. Na chrbát je cez rameno dôkladne pripevnený zdobený rapier. Vedla neho druhý, majstrovské dielo z čistého striebra.
Cestou k dverám cez seba prehadzujem čierny plášť s strieborným pavučinovým vzorom.
… čítať ďalej

Halo.. jsem to já
vždyť mě znáš
Spíš znal jsi
Předtím než šach – mat
jsi mi dal
“Prohra nechá spoušť v duši”
vždy jsme si myslela
Jak je tvé duši po vyhře?
Ale co jsi vlastně
vyhrál?
Halo.. jsem to já
taková jakou jsi mě nepoznal
nestihnul jsi poznat mě
ukončil jsi hru
dřív než určil se
hrací plán
Proto prohrál jsi ty
víc než já..

Až pak pochopíš to
já už možná nebudu
tvuj spoluhráč ..

Je to jako moře
odliv a příliv
tak já se vzdaluju i vracím
a nevím kde zústat
jěstli při tobě
nebo radší být ti
vzdálená
nevím kam ..
nevím proč ..
Jako to dítě
co utíka před přílivovou vlnou
tak ty utíkáš když blíž ti chci být
a když jako ta vlna
radši pryč jdu od tebe
tak jdeš za mnou a nepustíš me
a znovu když se vracím
utíkáš ..

Jsi jako moře
odliv a příliv
vzdaluješ se mi
a neědy si tak blízko
jako vlna přílivu
když hladí písek břehu

Na moře má vliv měsíc
ale co na tebe?

Všechny barvy rozpouští se
zústala jen šedivá
tak vem mě spátky
ať jsem to opět já ..

Prazdna sklenka .. zase? hmm..
a na dne stojis porad ty
Tvuj pohled je tak cizi
tak posmesny, tak jiny
Muj Boze… bolis me na dusi
az je to k nevydrzeni.

Vedela jsem ze nesmim
cekat vse co muzes dat
ale prece jen jsem doufala
ze dostanu vic nez si mi dal.

Ne! Muzu za to nespis sama.
Byla jsem hloupa,
naivni
uverila jsem ..
tobe, nadeji, snad lasce
snad touze .. iluzi
A ted mi je mizerne!
… čítať ďalej

Snad silenost
snad strach
snad laska
snad prokleti

ci jenom droga co blouzni mysl,
rozlisuje miliony veci co predtim
v jedno velike hloupe nic splynuli

A ty vidis, citis, vnimas ..
a prece nerozumis
nebo nechces
nechces porozumet
pro bolest pochopení
pro ostrou pravdu
pro ledove precitnuti

Nejistota presto nadeje,
nepochopeni presto tuseni
se meni,
nabira tvar i rozmery

ale ne andela
spis temneho pekla
kde cit i duse umrza ti
v cernem ohni sklamani ..

Slunce pomalu vysušovalo bahno zbylé po jarním tání, když se Ezero a Anda začali připravovat na cestu. Velká lovecká osada v Aspě hostila v létě všechny samotáře a poskytovala jim to, čeho se jim obvykle nedostávalo, společnost, pohodlí i ženské.
Anda skládala zimní kožešiny do pytlů. Po dlouhé a opuštěné zimě jí těšilo pomyšlení na to, že se setká s jinými lidmi. Táhlo jí to od zabedněné chaty a pravidelného života ve světle pochodní. Zděděná touha doutnala hluboko v jejím srdci a přikazovala jí jít. Jít tak, jako každé jaro, jít tak jak přichází a odchází slunce.
Opřela se vedle Vlka u ohrady, kde neklidně poklusávali koně, které jim nabízel handlíř. Pozorně sledovala zvířata, až se její pohled zastavil na krásném lehkém vraníkovi s dlouhou zaknocenou hřívou. Dotkla se Vlkova lokte a ukázala bradou na vybraného hřebce. Její volba Vlka nepřekvapila. Tušil už dávno, že ho Anda bude stát víc peněz, než kolik obvykle stává přízeň vesnických panenek.
“Kolik?” zeptal se věcně rozložitého světlovlasého chlapa, který ve zdejším městečku obchodoval s koňmi. K Vlkovu velkému překvapení ze sebe kupec nezačal sypat chválu na vybraného hřebečka, ale zarmouceně pokrčil rameny: “Vyberte si jinýho, pane. Tohle je blázen a nikdo se k němu nemůže pořádně přiblížit, natož na něm jezdit. Nedal jsem ho řezníkovi jem proto, že porád věřim, že se z toho nějak vzpamatuje.”
V tu chvíli se Anda vmísila do debaty svým obvyklým posměšným hlasem. “Nech mě ho vyzkoušet, strejdo. To, co ty víš o koních, jsem já už dávno zapomněla. No tak?” … čítať ďalej

Nepociťovala výčitky svědomí. Často zabíjela a z malichernějších příčin. Necenila si života lidí. ale nechtěla odejít. Nechtěla znovu bloudit zimním lesem. Tížil ji také neurčitý strach, že Ezero bude chtít přítele pomstít. Nerada by s ním bojovala. . Byl rychlý a silný, chladný jako kámen, znecitlivělý samotou. Dávno se naučila odhadnout soupeře a vyhnout se boji, který by pro ni mohl být poslední. Když opouštěla srub, byl její krok tichý jako krok nájemného vraha.
Lovec uviděl ve dveřích temnou siluetu, ale ani se nepohnul. Měl pocit, jako by měl ústa plná soli. Hlava mu třeštila. Anda došla těsně k němu a pohlédla mu do tváře.
“Odcházím, ” řekla tiše.
Lovcova ruka obemkla dívčino předloktí.
“Ne, ” chraptivě odkašlal “Budeš mi muset něco vysvětlit.”
Pohnul se ke dveřím srubu a za sebou vlekl vzpírající se děvče .
Když usedali ke stolu, oba se vyhýbali pohledu na mrtvého. Ezero vytáhl z desky zakrvácený nůž a významně ho pozvedl. “Co mi k tomu řekneš, žlutooká?”
Anda dýchala namáhavě, jako po dlouhém běhu.
“Takovej je dneska život lidu Thryen. Myslíš, že se mě někdy někdo zastal? Ano, když jsem přišla do krčmy, rvali se jako toulavý psi, ale proč? Nikdo se nikdy neptal, jestli jo, nebo ne. Nikdy se nikdy se nikdo neptal na nic. Chlapi! Nejsou dobrý k ničemu , než aby člověk ošidil hlad. Jsou jako kurva, kterou sebereš na rohu. Prostřelili mi záda šípem a potom mě znásilnili, nechali mě v lese přivázanou ke stromu. Co ode mě chceš? Padala jsem hladem, když jsem se prodávala za kus žvance a oni ještě chtěli, abych řvala, že se mi to líbí. Sbalila jsem chlapa a na stehně jsem měla ránu od kyčle až ke koleni. Rys. A ten chlap se poblil. Co po mě chceš?” … čítať ďalej

Napnutá medvědí kožešina čekala na vydělání, dívčiny šrámy byly vyčištěné a obvázané, v kotlíku bublala polévka a Ezero se cítil v míru s celým světem.
Pak zvenku zazněl Andin podrážděný výkřik a dveře se otevřely..
“Norane, co tu, u všech démonů, děláš?”
Do srubu vdusal vysoký, v dlouhém plášti oděný muž a setřepával si z vlasů a vousů sníh a rampoušky ledu.
“Kurevská zima, vlku. Zatracená kurevská zima.”
Ezero se zasmál a sundal ze zdi měch s vínem.
“Už tě to nebaví v těch tvejch horách?” Nalil víno do cínových pohárů a podal jeden lovci. Natrpklé víno sklouzlo do krku a hřálo, vůně jídla a dřeva plnila místnost. Host je v pusté osamělé zimě vzácné koření .
Anda vklouzla dovnitř a tiše se posadila na lůžko. Nevypadala potěšeně. Ostražitě sledovala příchozího, úzkostlivě, jako by chtěla ocenit soupeře, hodnotila mužovu tvář, tmavou větrem a mrazem, zahnutý nos a úzké tmavé oči, široká ramena a silná předloktí krytá manžetami z kůže. Muž v ní nevzbudil důvěru, všechny její zkušenosti kázaly mít nůž v pohotovosti. Neklidně pohodila hlavou.
Ezero rychle naplnil třetí pohár a podal ho dívce.
“Napiješ se s námi, ještěrko?”
Andinu tvář spíš křivil než zkrášlil podivný vyzývavý úsměv, když pozvedla pohár k ústům.
“Tak ať vám slouží, bratři moji.” … čítať ďalej