Lapená tvým pohledem
hlavu skláním studem
znavené víčka
skrývají slzy,
chvějící se rty
zadržujú vzdech.
Ty s pocitem výhry
sevření zesílíš
a ze mě padá síla
jak lupeny zvladlé růže.
Tvůj pohled spoutal mě
pavučinou touhy
tvůj dotek vysál ze mě
všechen vzdor
Teď máš mě
..
i nemáš..

Sledovanie, udavačstvo, neočakávané zatknutia a každodenné verejné popravy si medzi ľuďmi v odboji vyberali krutú daň.

Nikdy nezabudnem, ako som kvôli prevzatiu šifrovanej depeše navštívil môjho druha, profesora literatúry a slovenského jazyka, v jeho staromládeneckom byte. Bola už hlboká noc, otvoril som si vlastným kľúčom.

Prekvapila ma tma a podozrivé ticho. Predsa vedel o mojom príchode. Z kabáta som vybral pištol a potichu ju odistil. Prechádzal som opatrne miestnosť po miestnosti, pripravený na najhoršie.

Našiel som ho v hale. Sedel schúlený v kúte pri krbe, oheň kreslil na jeho strhanej tvári bizarné obrazy. Vyplašeným pohľadom blúdil po miestnosti, pátrajúc po najmenšom náznaku nebezpečenstva. Mňa si vôbec nevšímal.

“Onomatopoje”, šepkal vysušenými perami. “Ono ma to poje.”

V zahradě růží
skryta je pohádka
paprsky slunce ji hlídají ..
Osud tě učí
jak křehká je nevinnost
a bouře kalí slunce ..
Ty jako motýl,
déšť ti lepí křídla
a pavučina svazuje touhy ..
Šel bys proti Bohům
proti temnotám či můzám
pro křehkost pohádky ..
Tak ptej se andělů
jak přetrhat ty pouta
a žít pohádku dál ..

Chránit v sobě pohádku
navždy a vším ..