I.

“Utíkej!” Sivý se otočí od okna a tvrdě mě postrčí směrem k zadním dveřím. “Seber se a zdrhej. A hleď, aby tě nechytili. To se nám ten tvůj zbojník vyplatil.”
Zoufale se k Mistrovi přivinu. “Sivý, voni tě zavřou.”
“Asi ne, asi mi daj kytku růží.” Strká mě ke dveřím a tiskne mi do ruky váček s penězi a pak … svůj meč. “Vem si ho, štěně.”
Překvapeně k němu vzhlédnu. “A ty?”
“Tam, kam mě strčej, ho potřebovat nebudu. A nechci, aby se s ním oháněl nějakej ňouma. Zdrhej, povídám.”
Trochu mu zadrhne hlas, jen malinko, a pak se zas vrátí k učitelskému tónu.
“Koukej se do ničeho nenamočit, malá. A moc nechlastej a…”
Rány na dveře zesílí. “Zkrátka, dávej na sebe pozor, děťátko.” dokončí ironicky a popožene mě plesknutím přes zadek. Rozběhnu se ke dveřím a slyším, jak biřici venku řvou a pak Sivého chladný hlas: “Hned to bude, pánové.”

II.

Je noc, drobně mží a větve skřípou smutnou písničkou. Tisknu se k Sivého klisně a je mi tak mizerně, jak mi nebylo od těch dob, kdy jsem se pod plachtou vozu vydala objevit ten velký zázračný svět, který určitě skrývá jen samou radost. Ne, už nejsem zatoulaná malá holka, teď jsem vydala bídě a hlenu šatlavy jediného člověka, na kterém mi za poslední léta záleželo.
Měla jsem zůstat s ním… Ne, dobře vím, co se ve vězeních obvykle s holkou dělá a Sivý mě nemusí slyšet, jak křičím pod ranami, jak v okamžiku, kdy se trhají šlachy, začínám škemrat o milost. Alespoň tohle nemusí.
Opřu se o strom a dýchám, zhluboka, až mě v plicích bolí. Fňukání ještě nikoho nezachránilo, je přece cesta, musí být nějaká cesta, jak ho dostat ven. A já ji musím najít… anebo chcípnout, chcípnout tak bídně, jak si za svou hloupost zasloužím.

III.

“Jak ses sem dostala, uličnice?” Místodržící je postarší člověk, malý zemánek, který se pílí a úslužností dostal až na místo správce svého panstvíčka, břichatý, dýchavičný a oči má vodové spoustou neupřímnosti, kterou za život viděly.
“Oknem.” hrábnu si do vlasů a zavtrtím boky v přiléhavých kalhotách. “Musím s vámi mluvit, pane.”
“Tak oknem. Hm,” ohlíží se pro jistotu po biřicích, a mě bleskne hlavou, že moje práce bude ošklivá až k pláči.
“Nepřišla jsem krást, pane, přišla jsem vás o něco poprosit.”
“Poprosit, říkáš, a oknem. Za takové lezení oknem se tady láme v kole, slečinko.”
“Za lezení oknem?” Bohové nemilosrdní, ten chlap je hotové neštěstí, krásy zrovna nepobral zato rozumu taky moc nemá.
“Jde o šermířského mistra, Sivého z Auburgu, obvinili ho z ukrývání uprchlého galejníka.”
“Vím, vím,” pokyvuje hlavou “to je ošklivý případ, děvče. Má nějaké přátele, pravda, šibenice z toho nebude, ale pranýř a nucené práce, to jistě. A co ty s tím máš?” sáhne po mě a jako náhodou mi zavadí o hruď. Neucuknu. Bohové, pranýř, pranýř pro Sivého, a bláto v tváři a posměch ženských a spratků a pak bič a okovy. Nebrečet, přikážu si.
“Je to můj učitel.”
“Pravda, říká se, že měl u sebe děvče. Není pro tebe trochu starý? Jistě s tebou lecos prováděl ..” očka mu přímo svítí chtivostí vyslechnout nějaké podrobnosti. Vysněné děje mu jezdí za očima jako karty v rukou hráče.
“Já vždycky říkám, tihleti rváči stejně jednou skončí v hanbě, he?” Zakryju si tvář rukama, a doufám, že si to vyloží jako projev lítosti a dívčího studu. Co mám, kurva, dělat s takovým starým kapounem?
Divadelně vzlyknu a cítím, jak mi jeho buclatá ruka jezdí po zadku. Až úplně dolů.
“Ty tlustej měchu sádla”, pomyslím si “co ty tak po mě můžeš chtít?”
A vím, že je pro mě nebezpečný jako běsný pes, protože takoví jako on nejraděj vidí vlka na řetěze. A se zvyráženými zuby.
“Přijď za mnou dnes večer, slečinko, uvidíme, co se s tím tvým šermířem dá dělat…” ruka bloudí a bloudí, šťouchá do mě jako hospodyně do skopové kýty, zatínám zuby…
“A teď syp!” Udělám pukrle, ukloním se a vyklouznu oknem.
Dole si pořádně odplivnu.

IV.

Na stole víno, pečená kachna voní, až se mi prázdný žaludek svírá. Nenabídne mi. No jistě, zato pánečkovi teče mastnota po bradě.
“Byl jsem se na tvého mistra podívat, děvče. Vůbec není rozumný.” potřásá lítostivě hlavou.
“Řekls mu, že jsem za tebou byla?”
Nadskočí jako píchnutý. “Samozřejmě, a nezapomínej na dobré vychování.”
“Promiňte.” Moc přes pysky mi to nejde, zvlášť když si vzpomenu na Sivého. Jeho “rozumnost” asi skončila ve chvíli, kdy si představil tohohle vepře, jak mě …
Bránice mi tuhne ledovatým smutkem a úzkostí.
“Můžete pro něj něco udělat?” Snažím se vypadat bezmocně a pokorně, ale síly k přetvářce scházejí. Podříznout mu krk, slyšet ho řvát přes tryskající krev … a Sivého roztrhají koňmi. Rychle zamrkám řasami a olíznu si rty.
“Nemám kam jít, víte.”
“Nejdřív se tě musím pořádně vyptat, děvče. A neodvažuj se lhát, nebo … Dostalas někdy metlou?”
Ohromeně na něj zírám, pak kývnu. Naštěstí si moje překvapení vysvětlí jako úděs a potěšeně se usměje.
“Mohl bych ti dát pořádně zmalovat zadnici, maličká, ale takovým, jako ty, musíme pomáhat.”
Žaludek mi vyletí do krku, ztěžka přemáhám hnus, zatínám pěsti a srdce mi tluče jako rozbitý zvon.
“Děkuju.” špitnu. Jediná rána nožem, jediná, bohové, proč jste tak krutí? Klopím oči, aby v nich neviděl záblesky vzteku.
“Tak tedy, prý byl ten lapka tvůj milenec?”
Kývnu, že ano, a čekám.
“A to tvůj mistr dovolil, aby se to dělo pod jeho střechou? A snad se na vás ještě díval?” slintá nad tou představou jako prase nad korytem.
“Ne, Sivý nechtěl, aby u nás Melvil zůstal. Zlobil se a vyhodil ho. Nedíval by se, jak to dělám s chlapem. Proč taky?”
“Tak nechtěl. Ale dovoloval ti, aby ses miliskovala s muži?”
Svěsím hlavu. Zatracenej chlív.
“Ne, nedovoloval mi to. Párkrát jsem to od mistra pěkně schytala, víte.”
Zkoumavě se na něj zadívám. Celý zrudl vzrušením, dech mu píská v hrdle, aby tě šlak trefil, špinavče.
“Tak jsi to měla zakázáno a tvůj mistr tě za to potrestal?”
Přikyvuju. “No, byla jsem bita, Sivý říkal, že má školu šermu a ne hampejz.”
“Svlečená?”
“Co?”
“Byla jsi svlečená, když tě vyplácel?” Ten chlap je na mou duši prasák.
S náhlou náklonností vzpomenu na drsnou touhu pobudů z hospod, na jejich ruce, jejich žerty. I s tím posledním z nich radši než s tímhle…
“Ne, to ne. Svlíknul mi kalhoty. Někdy.”
“Tak na holou tedy. A počítala sis rány?”
“Ne!” odseknu mrazivě. “A taky jsem mu nenosila rákosku a nelíbala ruce a neklečela před ním a neslibovala, že se polepším. Jsme šermíři, ne ústav pro šlechtičny. A péro, jestli se ptáš na tohle, tak péro mu u toho nestálo.”
“Co si to dovoluješ, ty poběhlice?” prská. “Jak to přede mnou mluvíš? Péro?! Co, co, co to má znamenat…” celý se zakoktal rozhořčením a nejspíš mu taky zatrnulo strachy.
“Tahá se to s šibeničníky, kleje jako vozka… To jsi děvče?”
“Jo, to teda jsem… děvče. Mám kundu, tak jsem děvče, ať kleju, jak chci. Můj mistr, učitel, přítel, víc než táta, je teď v kameni. Myslela jsem, že ti podržím, že tě ukecám a ty ho pustíš. Ale tobě”, soptím vzteky “tobě já kouřit nebudu. To se radši napiju žhavý smoly. A jestli”, vyskočím ze židle a ta s rachotem padne “jestli se Sivýmu něco stane, vypálím vás. Vypálím město a tebe osobně nechám rozdupat koňma. Na padrť.”
Zalapá po dechu a pak se rozječí: “Stráže, strážééééé.”
Ale to už jsem u okna, skočím, v kotníku mi škubne bolestí, ale pak se rozběhnu, běžím zahradou, vyšvihu se na plot, slyším štěkot psů, srdce mi mlátí, kobyla stojící u stromu frkne, když dopadnu do sedla.
“Běž, kurva, běééééééž.” přetáhnu ji opratí a klisna, nezvyklá takovému zacházení, prudce vyrazí.

V.

Podkovy dopadají na měkkou půdu, les se blíží, něco jsem se naběhala po zlodějských chodníčkách a tak ženu klisnu vzhůru do kopce a podél skal, šero skrývá cestu, ale ukrývá i mě, rytmus koňského běhu se ustálí, tma houstne, zvolníme a pak vedu kobylu už jen krokem, špicuju uši, jestli neuslyším psy, ale biřici se nejspíš nehrnou do lesa, kde je může ledacos potkat.
Měsíc svítí a já jdu, cestu halí nejen temnota, ale i slzy, které se tlačí do očí. “Čubka”, nadávám si “pitomá prašivá čubka.”
Jdu celou noc, kobyla nespokojeně pofrkává a vzpíná se na kluzkých kamenech.
Jsou jiní chlapi, kteří mají moc, jiné cesty, jiné obchody.
Ach, myslela jsem, že není hnusu, který bych v životě nepoznala, jenže člověk se plete. Pýcha zvedne hlavu a není vyhnutí.
K boji, k boji mě vychovali, ale ohýbat hřbet jsem se ještě nenaučila. A nevím, jestli to vůbec někdy chci umět.
Nad krajem svítá, ošklivá chvíle prvního světla po noci bez útěchy spánku.
Ano, jsou muži, kteří mají moc, jsou chlapi, kteří mají moc, a jsou to, kurva, taky jen chlapi. I když oprátka škrtí, vždycky je naděje.
V únavou závrativé hlavě mi křísne myšlenka, vsunu nohu do třmenu a pak zadek mé kobylky znovu dopadne bič.
“Běž, malá, ještě nás nedostali.”

(pokračování příště)

věnováno Marcovi :-)