Mám ráda les. Připomíná mi doby, kdy “bylo víno v sudě”. Mám ráda les, dokonce i když mě při čůrání píchá do zadku jehličí.
Jsem totiž na cestě. Karavana kupeckých povozů se pomalu šine přes kořeny a hroty našich mečů dohlížejí, aby všechno zboží dorazilo na místo určení.
Eh, hanba mi. Kde jsou časy, kdy jsem špičkou šavličky popíchla tovar do správných kapes.
A jehličí voní a voní. Do lesa to táhne vlče, moji milí. Do lesa.

II.

Líně se šourám zpátky do tábora a šněruju si přitom poklopec kalhot. Zapadající slunce mě pošimrá mezi lopatkami. Slyším hlasy mužů a pod nohama mi měkce pruží mech. Jsem šťastná. Z lesního snění mě vytrhne náraz. Pořádná drba je to, co vám mám povídat.
“Co děláš?” zavřísknu podrážděně. Nařvaný chlápek na mě hloupě poulí oči. “Kam koukáš? Málem jsi mě porazil.” Nečekám bůhvíjaké omluvy, ale snad uznáte, že mám nárok se zlobit. Zkazil mi celý západ slunce, plavajzník jeden. Chlápek se nadýmá a jeho kabátec hrozí prasknutím.
“Hned se omluv, uličnice jedna.”
Tak s tímhle u mě nepochodíš, kamaráde. Pohodím rameny v rváčském gestu.
“Vyhul si, brácho.”
“Za tohle ti zmaluju zadek, ty…”
Popadne mě za rameno a pak … Ten dotyk ve mě probudí nejhorší hadí hněv.
Koupí to loktem přímo do žaludku. Láme se v pase, kolínko na kořen nosu a pak ještě něžná kopačka, když už je na všech čtyřech.
“Počkej, až se to dozví tvůj táta” celkem nesprávně odhaduje Sivého vztah ke mě “ty budeš litovat.”
Litovat budeš ty, pomyslím si škodolibě. Vztek mi horce a mrazivě projíždí žilami a protentokrát ho neuhasím. Začíná to být sladký, příliš, příliš sladký, abych se krotila. Tvrdou holinou ho znovu zasáhnu do žeber. Má fůru řečí, tenhle páneček. Uvidíme, co snese.
Chlápek se mátoří, zvedne se na kolena. … čítať ďalej