Mám ráda les. Připomíná mi doby, kdy “bylo víno v sudě”. Mám ráda les, dokonce i když mě při čůrání píchá do zadku jehličí.
Jsem totiž na cestě. Karavana kupeckých povozů se pomalu šine přes kořeny a hroty našich mečů dohlížejí, aby všechno zboží dorazilo na místo určení.
Eh, hanba mi. Kde jsou časy, kdy jsem špičkou šavličky popíchla tovar do správných kapes.
A jehličí voní a voní. Do lesa to táhne vlče, moji milí. Do lesa.

II.

Líně se šourám zpátky do tábora a šněruju si přitom poklopec kalhot. Zapadající slunce mě pošimrá mezi lopatkami. Slyším hlasy mužů a pod nohama mi měkce pruží mech. Jsem šťastná. Z lesního snění mě vytrhne náraz. Pořádná drba je to, co vám mám povídat.
“Co děláš?” zavřísknu podrážděně. Nařvaný chlápek na mě hloupě poulí oči. “Kam koukáš? Málem jsi mě porazil.” Nečekám bůhvíjaké omluvy, ale snad uznáte, že mám nárok se zlobit. Zkazil mi celý západ slunce, plavajzník jeden. Chlápek se nadýmá a jeho kabátec hrozí prasknutím.
“Hned se omluv, uličnice jedna.”
Tak s tímhle u mě nepochodíš, kamaráde. Pohodím rameny v rváčském gestu.
“Vyhul si, brácho.”
“Za tohle ti zmaluju zadek, ty…”
Popadne mě za rameno a pak … Ten dotyk ve mě probudí nejhorší hadí hněv.
Koupí to loktem přímo do žaludku. Láme se v pase, kolínko na kořen nosu a pak ještě něžná kopačka, když už je na všech čtyřech.
“Počkej, až se to dozví tvůj táta” celkem nesprávně odhaduje Sivého vztah ke mě “ty budeš litovat.”
Litovat budeš ty, pomyslím si škodolibě. Vztek mi horce a mrazivě projíždí žilami a protentokrát ho neuhasím. Začíná to být sladký, příliš, příliš sladký, abych se krotila. Tvrdou holinou ho znovu zasáhnu do žeber. Má fůru řečí, tenhle páneček. Uvidíme, co snese.
Chlápek se mátoří, zvedne se na kolena.
“Tak takhle ne, kamaráde. Naučíš se troše slušného chování k dámě.”
Sundám ze zad pochvu a vyvléknu řemen, který ji přidržuje. Chlap na mě kouká úplně vyjeveně. A já? Bohové, já si to dávám. Prásknu řemenem ve vzduchu. Hmmm, možná bude trochu křiku, ale… Najednou vidím všechny ty, kteří mě mlátili, okukovali, ponižovali, ty, kteří mě soudili… Svaly na zádech se mi napnou. Řemen šlehne vzduchem a lízne kupcův hřbet.
Chlápek zařve a pokouší se vstát. Napálím ho kolenem a chytne další. Kupčík řve jako tur a rány dopadají jedna za druhou. Vím, že musím rychle a vím, že nesmím ublížit. Schytává to přes záda, zadek, nohy, ruce pod železnou přezku raději nestrká a sláva mu, jinak by měl problém s klouby. Kůže hvízdá vzduchem a mě v košíku hrudi mlátí srdce jako zběsilé. Krev mi buší ve spáncích a hrne se i leckam jinam.
“Máš dost?” řvu jako vzteklá. “Máš dost?”

III.

Chlápek na zemi skučí. “Dostals, co zasloužíš, a teď táhni, kdo se má na tebe koukat,” říkám si, a v tom zaslechnu dupot nohou. Šavle vyskočí z pochvy s kovovým zazpíváním a já se srovnám v zádech.
“Sivý, dneska není ta správná chvíle mě mistrovat,” myslím si úpěnlivě a ze všeho nejvíc si přeju poslat mu tuhle myšlenku přímo do hlavy. Já se teď nemůžu zastavit. Nemůžu.
Buď zas na chvíli vlkem, Sivý. Neudělej chybu, celé to nezkaž. Já teď přece opravdu nemůžu přestat.
Obklopí nás houf mužů. Kupci stavějí kolegu na nohy a ňafají jako smečka venkovských psů. “Co ti udělal?” zeptá se ledově Sivý. Správná otázka, vždyť on, ten pitomec, mi něco udělal. On to začal. “Von si začal,” vypadne ze mě a po tom běsnění to zní hloupě, jako by žalovala malá holka. “Strčil do mě a byl na mě sprostej. A sahal na mě.”
A v tom se stane nejlepší věc, která mě ten den potká. Bram, starý, šedivý, škodolibý, rošťácký Bram se výhružně otočí ke kupcům a povídá: “My za vás nastavujeme krk a vy budete dělat do naší holky? To snad nemyslíte vážně.” Nastane velké brblání a smlouvání, ale železo, ostré železo, to je silný argument. A tak si zpráskaný kupčík odtáhne lízat rány. A já? Já jsem konečně v partě. Jediné, co mě mrzí je, že neuvidím, jak má ten panáček pruhovanou kůži. Pěknou noc, obchodníčku, a rozkošné sny.

IV.

Borovice mi šumí nad hlavou, když ležím zabalená do přikrývky mezi Sivým a Bramem. Pozoruju jednoho ze šermířů, jak se sklání k ohni a oharkem si zapaluje dýmku. Koně potichu frkají a podusávají na tlusté vrstvě jehličí. Je klid.
“Anne,” Sivý se nadzvedne a šeptá mi skoro do ucha, “že on ti nic neudělal? ®e tys ho zřezala jen tak?” Rozespale zívnu. “Hmmm, tak nějak to asi bude. Zlobíš se?” Podívám se na něj pátravě, ale Sivý se jen směje. Tiše a do pokrývky, aby to v nočním lese nebylo slyšet.