Povídka zimní, takřka vánoční. Tentokrát nejen o čarodějnicích, ale také o odlišnosti, násilí, bolesti a kupodivu i o naději.
Cestou sevřenou prvním sněhem pomalu kráčí žena. Zcuchané černé vlasy bere vítr, rve krátkou tmavou sukni přetaženou přes kožené mužské kalhoty. Cloumá vlněným pláštěm. A točí se kolem vyřezávané ebenové hole, o kterou se temnovlasá opírá.
Poskytla jim přeci dost času a byla trpělivá, dlouho snesla bič na své nahé kůži a pak žhavé železo a v hloubi duše byla snad i vděčná, vděčná za pocit, jenž bolest přináší vyhořelým. Neboť je vzácné cokoliv cítit, a bolest je jen prostor, jen další prostor, kde se lze pohybovat, cítit a hořet tak, jak plála kdysi, před nánosy času.
Ano, byla trpělivá, chtěla jim poskytnout čas, vyhnout se smrtím! Co si asi pomysleli katovi pacholci, když viděli svá střeva dohořívat jako oheň pasáčků? Co konšelé, nahlížející do černé díry, která byla dříve šatlavou? Spoléhali snad na magickou clonu, jenž měla halit město, na kov preparovaný alchymisty, který jí svíral zápěstí a kotníky? Snad.
Ve chvíli, kdy ji chtěli přinutit pokleknout, zapomněla na příkrov magie a žhavý kov na jejích zápěstích nic nezměnil. Snad ho cítila, ale rozhodně se o něj ve svém hněvu nezajímala. Cítila, jak se kůže škvaří a ze zad jí teče krev, ale o nic z toho se nezajímala, nic nebránilo jejímu ničivému vzteku.
Ano, otevřeli bránu a nechali ji odejít, aniž pohlédli do její tváře, aniž promluvili slova rozloučení. Žila s nimi tak dlouho, pomáhala na svět jejich dětem, léčila jejich rány, pro ně zpívala svá zaklínadla. Žila s nimi? Ne, jen vedle nich.
Na cestu se snáší sníh a pomalu smazává šlépěje úzkých bot. Nad ženinou hlavou krouží hejno havranů. Bílým nebem se nese křik z černých hrdel.
Stezka se stáčí kolem budovy zříceného statku, stavení zničené válkou klečí mezi zanedbanými poli jako odsouzenec u špalku. Žena jde pomalu, mechanicky. Rány se dosud nezacelily, tělo pospravené kouzly nemá obvyklou pružnost, pestrá brašna přehozená přes rameno těžkne. Ne jenom nákladem, také osudem. Vzpomínkami a stále polykanou trpkostí.
Známé zasvištění a havraní vlasy se rozlétnou. Šíp pod čarodějčiným pohledem změní dráhu a neškodně bodne do neplodného těla starého stromu. Smečka ječících výrostků s orezlými meči a šavlemi se hrne k tmavovlasé ženě. Schýlená záda se narovnají a prsty zatočí černou holí, jako by se přepadená chtěla bít. Konec berly zavíří ve vzduchu. Útočníci jeden po druhém klesají s nářkem k zemi, kouzlo působí křeče, vypíná těla do bolestivých oblouků, běží po nervech promrzlými těly lupičů. Lupičů? Čarodějčina hůl teď nemilosrdně dopadá na nohy a záda, nadzvedává hlavy. Ne lupiči, jen polohladové děti, zlé, nebezpečné, ale přesto děti. Havranice si odplivne. “Dospělí mě zahnali kameny jako prašivou fenu,” proběhne jí hlavou “a hladová mláďata se mě pokusila zabít. Nejsou tohle příznaky nemoci, stejné, jako když se hnis valí na povrch? Bohové!” vykřikne pak vztekle a naposled švihne holí. Odpovědí je jí výkřik a pak pláč. Nezaměnitelně dětský pláč.
“Vstávej!” Schlíplá a dosud naříkající mláďata se sbírají ze země. Svaly rozbolavělé křečí stále neposlouchají, jak by měly.
“Je tady s vámi někdo dospělý?”
Jeden z chlapců vrtí hlavou a mne si stehno, na které dopadla hůl. Pak se vzpamatuje.
“Nikoho tu nechcem.”
“Hněte se, děti.” Havranice ukáže holí před sebe. “Ruce za hlavu, kůzlata. Promluvíme si.”

Drobné zelenooké děvče naříká a kroutí se bolestí. Přehnaně. Černovlasá otočí hlavu.
“Hni se, štěně!” Bleskne hozený nůž a čarodějka se zasměje. Ošklivě. Řezavým hlasem vykřikne kletbu. Nůž plane. Plane sníh kolem, v kruhu kolem čarodějky a zelenooké. Děvče vříská. Snad vzteky. Bozi vědí.
Černovlasá vztáhne ruku s holí, dívka si zakryje obličej rukama a couvá k ohni.
“Stůj, hloupá. Hořet je horší, než co jiného.” řekne trpce žena a sevře dívčino nadloktí.
“Bolest je jen další prostor.” zasměje se chraplavě. “Mysli teď na to.”
Dívka se v kleče choulí pod ranami. Vlněnou sukni má přetaženou přes hlavu a černá hůl dopadá na holý zadek, nechává ošklivé rudé podlitiny, bubnuje po zádech. Látka tlumí nářek, když černý nástroj znovu a znovu švihá. Smutný úsměv stahuje koutky havraní čarodějnice.
“Bolest.. ” říká téměř zpěvavě do rytmu ran ” je jen jiné území a strach, strach je neřest.”
“Překonej tu vášeň.” zasyčí, když se děvče škube při zvuku dopadající hole. “Zapomeň.”
Holčice ječí jako pominutá, skulí se do sněhu a slzy tečou stružkami po špinavé tváři.
Havranice zavrtí hlavou. “Není to snadné..” staví děvče na nohy a tvrdými prsty v černé rukavici mu přidržuje bradu. Pohled tmavých očí se velitelsky noří do zelených kukadel.
“Není to snadné, ale lze to dokázat.”

V jediné místnosti statku, která má ještě strop, plane oheň.
Lupičská omladina se tiskne ke stěnám a čarodějnice bloudí očima po tvářích. Je v nich vepsán hlad, strach, lačnost i začínající vášně, které jednou ovládnou svého nositele.
Žena zacloumá ramenem vzlykající dívky. “Neplač přece, to nepomůže.”
“Tohle nikdy nepomáhá.” setře palcem slzy z tváře děvčete. “Ale jsou cesty, jak zvládnout bolest. Můžeš si ji například představit jako rudou pulsující kouli!” (na tváři děvčete je vidět, že představit si bolest jako rudou kouli pro ni není zas až tak těžké) ” a pak jí vmyslet do zapomnění.” Čarodějka mávne rukou směrem k zádům dívky a nad její ruku se opravdu zjeví rudý kotouč, děvče se narovná, ruka v rukavici chvíli válí přelud po dlani a pak ho sfoukne. Zelenoočka si nevěřícně ohmatává zadnici a s otevřenou pusou sleduje černou rukavici. Čarodějka se zlomyslně ušklíbne. “Taky můžeš stvořit jen bolest bez příčiny!”
na černé kůži se znovu objeví planoucí koule “a vrátit jí zpátky.”
Děvče vyjekne a přitiskne si oběma rukama sukni ke stehnům. Havranice se rozesměje, pak se smích zlomí a skončí v suchém zakašlání.
“Běž k ostatním, štěně.” postrčí děvče a sedne si na roh pořezaného stolu.
“Ale nejhorší není taková bolest, jakou působí hůl. Nejhorší” žena kloní hlavu jako umírající sokol “nejhorší je bolest, která se rodí tady.” ukáže si na hruď. “Ta bolí sta let, nelze před ní utéct z těla, nelze na ni zapomenout. Zabíjení ji přináší a rány, které jsme v životě zasadili a ! zrada, ponížení a lež. Jste jen děti a máte jen svět, jaký jsme vám připravili.”
Smutně pokývne a ukáže rukou po ohořelých zdech.
“Ten, kdo zakládá požár, sám často uhoří a vy jste potomstvo, jaké si tahle zem zaslouží.”
Zastrčí havraní vlasy za uši a natáhne přes hlavu kápi. Zamyšleně nahlédne do mošny a vyndá z ní amulet na tenkém stříbrném řetízku. “Pojď sem, štěně!”
Děvče chvíli váhá, pak se nedůvěřivě odlepí od zdi. Obezřetně, jako toulavý pes, se přiblíží k čarodějnici, pravačku vztáhne k ženě a levičkou si stále přidržuje sukni na zadku.
“Tu máš.” ušklíbne se smutně žena.”Tohle hojí rány a nejen rány holí. Přikládáním.” dodá, když si všimne dívčina nechápavého pohledu. “Snad sis ten výprask ani nezasloužila. Tancuješ jen tak, jak tě tančit naučili.” Prohrábne dívčiny zaknocené vlasy , povzdychne a přehodí přes rameno popruh brašny.
“Dávejte pozor, vlčata, nebo si zubatá smlsne na vašich kůstkách.Je tady zima.” doloží potom čarodějka neurčitě a odsune špinavý závěs nahrazující dveře.
“A dobrý lov.”

Pláň pokrytá prvním sněhem se podivně blyští soumrakem, když žena v černém vykročí na cestu.
“Paní!”
Otočí se po zvuku bot dopadajících na umrzlou půdu.
“Paní, zůstaňte tu s náma.”
Zelenoočka klopýtá po ledovaté pěšině a příliš široká sukně se jí plete mezi nohy.
“Paní, nechoďte pryč!”
Čarodějka pohodí havraními vlasy, potěžká v ruce hůl a pak se obrátí k pobořenému stavení. Vykročí zpátky ke statku, pevnou štíhlou rukou obejme děvče kolem ramen a ovine je kusem svého pláště. Na neobdělaná pole se sype sníh a barví čerň ženiných vlasů do labutí bílé.