Šeptej…, šeptej mi do ticha
ať zapomenu, že už tisíc lásek
umřelo mi v klíně
šeptej…, ať se mi nestýská
ať smutek nestele si postel
vedle mě

a pak světlo…
a pak tma…
odrazí v dotecích mou ruku
z Tvojí tváře
kde byla nevinnost
teď nevystačíš s dechem
dnes v noci šeptej mi
ať zapomenem,
že ubližujem jí
a nám
a moc…

Čas mě míjí
slovům se smějete
je zatěžko zůstat
vždyť čas mě míjí
ne tak jako vás
tak v závratích potkávám
pak k sobě se vracím
se samotou umírat
času se ztratit
snad znovu se ztratit
….k myšlenkám
svého vlastniho…

Někdy mam pocit, že každý člověk se “pohybuje jinou rychlostí” a ze
prave to je duvod proč jsou lidi tak sami…. mozna jsme sami proto,
ze se neradi prizpusobujeme časoprostoru druhych lidi…mozna je to o
tom, ze nejsme tolerantni i kdyz tvrdime, ze jsme….