Jak je to dávno, co jsi pozoroval noční nebe a vykřiknul: “Padá hvězda!” a něco jsi přál?
Jak je to dávno co jsi řekl mámě: “Děkuji” ?
Kdy naposled jsi se podíval někomu do očí? Anebo se zeptal “jak se vede” se skutečným zájmem a ne ze slušnosti a bez čekání na odpověď šel dál?
Kdy naposled jsi nastavil tvář dešti? Teď rychle utíkáš aby ti nepromoknul oblek za pět tisíc.
Těch věcí je spousta, takových, které jsou tady pořád, ale ty je nevnímáš. Stačí otevřít oči, dívat se a pozorovat, taky poslouchat a naslouchat a prožívat.
Pořád se honíš za dalším a dalším cílem, trofejí. A když něčeho dosáhneš, chceš zase něco jiný. Nevychutnáš jsi to co jsi získal, ani jak jsi toho dosáhl. Pořád hrabeš a hrabeš. A málokdy víš co vlastně máš. Všechno i to co získáš i ta cesta k tomu cíly je naplněné emocemi, skus je procítit. Koukni co všechno máš, kolik věcí jsi nashromáždil, kolik cílů či met jsi dosáhl. Co při tom cítíš? Máš k nějaké té věci vzpomínku, která tě rozesměje? Třeba i rozpláče? Víš proč děláš to co děláš? Víš co ti to dává po citové stránce? Naplní něco, co kolem sebe máš taky tvoji duši, nebo jenom bankovní konto?
Kdy chceš vstřebat všechny ty emoce, které se kopí a ty je skládáš do zamčeného šuplíku ” až na to zbude čas? Na konci, až ti budou odbíjet? Pak se koukneš na to – co máš, čeho jsi dosáhnul, možná lehce, možná přes hrbolatou cestu, a na druhé straně ” co jsi cítil, kolik emocí tebou skutečně prostoupilo.
Víš co znamená láska, štěstí, smutek, pláč, smích..? NE? Špatná bilance..

Třináctá komnata..
je v ní tolik strachu,
hříchu, bolesti, křivd,
přehřešků, ublížení,
zklamání, zřícených snů..
vždy jenom nakouknu
něco tam nechám a
bouchnu dveřmi
klíčem v zámku otáčím

Třináctá komnata..
zamknout tě v ní
at sám vidíš, cítíš,
vnímáš mé tajemství
at nemusím nic říct,
vysvětlit, vzpomínat,
sám vezmeš si z toho
to podstatní
a pochopíš
uvěříš
spoznáš
pak milovat tě bude
beze zábran, strachu
z mé třinácté komnaty..

Kolem tebe
chodím po špičkách,
kostkami cukru
sladím ti sny,
polibkem ukradnu ti
kousek ůsměvu z rtů
a rána tvé hlídám.
Jsem jako pavouček v kapse,
jako mince od dedečka,
jako čtyřlístek
zapomenutý v denníčku.
Jsem jako malá čarodějka,
možná víla či skřítek, co
bdí nad tvým štěstím
a střeží jej.
Tušíš, že máš něco
pro štěstí, no zatím nevíš,
že jsem to já.

Listy šustí pod nohama
kapky deště smývaj slzy,
paprsky slunce tisnou se
pomezi mraky,
osvětlujíc cestu k ráji,
cestu kolem pekelných bran..
.. Vejdeš dál?

Slova jsou jako oheň
umí zahřát skřehlou duši,
no taky spálit křídla naděje.
Umí osvětlit skryté kouty vášně,
ale i dymem zadusit nově zrozené
a mnohakdy smyslná jiskra
shoří na popel ..

Lapená tvým pohledem
hlavu skláním studem
znavené víčka
skrývají slzy,
chvějící se rty
zadržujú vzdech.
Ty s pocitem výhry
sevření zesílíš
a ze mě padá síla
jak lupeny zvladlé růže.
Tvůj pohled spoutal mě
pavučinou touhy
tvůj dotek vysál ze mě
všechen vzdor
Teď máš mě
..
i nemáš..

V zahradě růží
skryta je pohádka
paprsky slunce ji hlídají ..
Osud tě učí
jak křehká je nevinnost
a bouře kalí slunce ..
Ty jako motýl,
déšť ti lepí křídla
a pavučina svazuje touhy ..
Šel bys proti Bohům
proti temnotám či můzám
pro křehkost pohádky ..
Tak ptej se andělů
jak přetrhat ty pouta
a žít pohádku dál ..

Chránit v sobě pohádku
navždy a vším ..

Je to těžký jen tak žít,
doufat a věřit,
čelit tomu co nevidíš,
bránit se démonům,
mlze a hříchu.
Kde hledat sílu
sfouknout svíčku
a zůstat ve tmě,
uslzený a sám.
Jak se naučit
prožít svůj osud
a nebýt pouhou loutkou
v rukách božství.
Smrtelnost je křehká
jak motýlí křídla,
jen nepatrný dotek a
rozplyne se..

Stačila jen chvíle
a zřítil jse mi svět
neni Bůh, zhořeli andělé
a v duši pekelní bolest
strach a hněv
Cos to provedl Osude?!
Zmotal jsi mi život,
emoce, city i myšlení
do klubíčka chaosu.
Vzal jsi mi milovanou osobu
jen tak, bez varování.
PROČ?!
Co jsem provedla?
Co ti dlužím? … čítať ďalej

Zavřete oči
hudba kolem zní
vydýchněte
poslouchejte jenom melodii
a vlastní dech
a představte si hořící svíčku
Co vidíte, co cítíte?
Hravé stíny co tančí kolem?
Množství a rozmanitost barev ohně?
Teplo co se vlní vzduchem?
Nebo kapky tajícího vosku?
Je tolik možností
tolik představ
není to jenom hořící předmět.

A život je o tom,
o detailech,
o množství uhlů pohledu
o fantazii
o umění dívat se
dívat se a pozorovat
pozorovat a vnímat
cítit
..
žít.

Převrhla se sklenka
víno se rozlívá
bílý ubrus už není bílý
do sněhu kape krev
a slzy mrznou na tvářích
Měsíc se směje škodolibě
stíny růžím kradou vůni
a motýlům prach z křídel
Zvedám prázdnou sklenku
lásce připíjím
na rtech povzdech
a v očích polární zář..