Krúpějě vína na rtech
láhev zeje prázdnotou
koukneš vedle - zrcadlo
přistoupíš k němu, koukáš
oblízneš svúj odraz v něm
je tak chladný
Usměješ se
škrtneš sirkou
oheň
žár
Konec jointa vsál kapku
vína z rtú
potáhneš práska, zakloníš hlavu
1, 2, 3 ..
vyfoukneš přes pootevřené rty
které pořád voní vínem

Halo.. jsem to já
vždyť mě znáš
Spíš znal jsi
Předtím než šach – mat
jsi mi dal
“Prohra nechá spoušť v duši”
vždy jsme si myslela
Jak je tvé duši po vyhře?
Ale co jsi vlastně
vyhrál?
Halo.. jsem to já
taková jakou jsi mě nepoznal
nestihnul jsi poznat mě
ukončil jsi hru
dřív než určil se
hrací plán
Proto prohrál jsi ty
víc než já..

Až pak pochopíš to
já už možná nebudu
tvuj spoluhráč ..

Je to jako moře
odliv a příliv
tak já se vzdaluju i vracím
a nevím kde zústat
jěstli při tobě
nebo radší být ti
vzdálená
nevím kam ..
nevím proč ..
Jako to dítě
co utíka před přílivovou vlnou
tak ty utíkáš když blíž ti chci být
a když jako ta vlna
radši pryč jdu od tebe
tak jdeš za mnou a nepustíš me
a znovu když se vracím
utíkáš ..

Jsi jako moře
odliv a příliv
vzdaluješ se mi
a neědy si tak blízko
jako vlna přílivu
když hladí písek břehu

Na moře má vliv měsíc
ale co na tebe?

Všechny barvy rozpouští se
zústala jen šedivá
tak vem mě spátky
ať jsem to opět já ..

Prazdna sklenka .. zase? hmm..
a na dne stojis porad ty
Tvuj pohled je tak cizi
tak posmesny, tak jiny
Muj Boze… bolis me na dusi
az je to k nevydrzeni.

Vedela jsem ze nesmim
cekat vse co muzes dat
ale prece jen jsem doufala
ze dostanu vic nez si mi dal.

Ne! Muzu za to nespis sama.
Byla jsem hloupa,
naivni
uverila jsem ..
tobe, nadeji, snad lasce
snad touze .. iluzi
A ted mi je mizerne!
… čítať ďalej

Snad silenost
snad strach
snad laska
snad prokleti

ci jenom droga co blouzni mysl,
rozlisuje miliony veci co predtim
v jedno velike hloupe nic splynuli

A ty vidis, citis, vnimas ..
a prece nerozumis
nebo nechces
nechces porozumet
pro bolest pochopení
pro ostrou pravdu
pro ledove precitnuti

Nejistota presto nadeje,
nepochopeni presto tuseni
se meni,
nabira tvar i rozmery

ale ne andela
spis temneho pekla
kde cit i duse umrza ti
v cernem ohni sklamani ..

Někdy člověk jen tak kouká na lidi kouká kouká a vidí, vidí věci, které nikdy nespatřil, vždy tam byly, jenomže byly tak malinkaté, nepatrné, bez významu v té době… a najedou mají význam, plácnou do očí na první pohled a proč to? Jsou to drobnústky… byly tady… proč jsme je neviděli? Změna uhlu pohledu? Změna našeho vnímání? Nejspíš. Nejspíš začali být drobnústky pro nás dúležitejší než globální věci. Výraz lidksé tváře. Všimli ste si toho někdy? Pohled, oči… V nich je skyt osud, vspomínky, cesta životem kterou už prošli…to vypoví mnoho, nejsou to jenom prázdné bytústky které nás míjí uličkami města, teď jsou to živé, cítící bytosti, plné svých hříchu, strastí, slastí, každý něčím výjimečný, a najednou se otáčíte za lidmi, které neznáte, nikdy sme je neviděli, a jsou nám blíž, bez jediné věty, slúvka…

Víte proč?

Jsou to drobné věci, vnímáme je rychleji, porozumíme snadněji, máme možnost spracovávat detail, jeden malinkatý detail, za ním další a další, ne najednou velikou neosobní věc, to člověku unikne spousta dúležitých poznatkú které se skrývájí v jediném pohybu, jediném pohledu…

Vemte si černou knihu s bílým nápisem,. Zeptáte se: jaké je to barvy?… a každý řekne černé. Ale proč? Proč neřekneme bílé. Je tam i tam bílá, sice v malém poměru k černé, ale je tam…

Skuste to, skuste vnímat detaily, detaily lidí, věcí, citú, emocí, přírody… skuste to

V dusi jenom stin
do šera smutku kouká
a hledá
hledá to co někdo vzal
a vidí jenom prázno
prázdno
a žal,
všude kam se podívá
žal a pláč…
klubíčko zamotané
A proč to všechno?
Sám tomu nerozumí…
Vidí konce všeho tohu žalu a nepochopení věcí, ale rozmotat je neumí…
Když stín neumí mluvit,
jenom cítit dokáže.
A tělo k řeči nedonutí…
brání mu strach, strach z
odpovědí.
a otázky?
Těch je spousta.
Vědet tak odpověď aniž se ptát…

Ležíš ve vánku noci a cítiš
jak vosk svíce stéka ti po těle
tak horký, tak plazivý
a pohled se vpíjí do jeho očí

očí snad démona samého
co snesl se k tobě v rouchu noci
a uhranul tě jediným pohledem

ty pootevřené rty
které těžce dýchají
tě svádí k polibku a hříchu

celé tělo pálí voskem a milováním
chvěje se vzrušením
že s ďáblem noc strávíš
a tiše se modlíš k Bohu

že pouze nesníš…

Denni světlo ještě nespatřl
i když žije přes tisíc let
nezná krásu ranních barev nebe
neví jak po ránu otvírá se lekninu květ.
Lidi které v noci potkla
ted spí pod zemí
jen dva vpichy na krku
nechá jako znamení.
Být wampírem je jeho prokletí
ktoré mu čas k žití určuje
od soumraku do svítání
to doba jeho vlády je.
Jeho nepřítel je slunce
které když spaří jednou jen
hned v popel ho zmení
když osvítí ho svým paprskem.
Jen měsíc je jeho společník
a smrt přítelkyne věrná
no je tak vzdálená
a jemu odepřená.
Smutnouý písen o živote spívá
při té písni i zvony přestanou bít
a refrénem je smrt
o které múže jenom snít
Je zavřen na hřbitově spomínek
na všechny které kdy miloval a miluje
ale kde klíč hledať má
“Jen ty ho máš!” na smrt řve.
Ale jeho křik v tichu utone
a k smrti nikdy nedolehle
šeptá andelúm, že když se narodil,
prosí a doufá že taky jednou zemře.

má duše je znavená
má mysl už usíná
hlasno tady zní
to času stárnutí
a lež se plazí kolem nohou
jak jen city bolet mohou
oheň přestál hřát
v očích zústali slzy stát
hvězdy padli do vln moře
zvadla i ta poslendí rúže
plamen svíčky zhasíná
má láska už není nevinná

Některý věci se nemění
napořád zústanou šílený