I. Vražda ve Starém parku
Valburk(mrr)- Dnes ráno bylo ve Starém parku náhodným chodcem objeveno zohavené tělo mladého muže. Narychlo přivolaná policie oblast neprodleně uzavřela a dvě hodiny prohledávala místo záhadné vraždy. Proč záhadné? Náš zdroj u městské policie sice neuvádí jméno oběti, zároveň však tvrdí, že ani doklady ani peníze nebyly odcizeny. Vysvětlení této události snad může přinést fotoaparát, nalezený poblíž mrtvého těla. Vyjmutý film již byl předán odborníkům k podrobné expertize. Otázkou však zůstává, co dělal mladík s fotoaparátem sám v noci ve Starém parku. A zachytil vskutku před smrtí na film svého vraha, jak se domnívá policie?
Co se skutečně odehrálo v noci z 23. na 24. srpna ve Starém parku, dosud neví nikdo. Že se nejednalo o loupežné přepadení, je už nyní zcela jasné. Jaký jiný motiv však mohl pachatel mít? Nemohlo jít o čin duševně chorého vraha, který nyní bude terorizovat naše poklidné město? Rozdrásaný obličej, utržená dlaň pravé ruky a výraz šílené hrůzy v očích mrtvého mladíka, to vše děsí i varuje zároveň. Dokázal by člověk vůbec spáchat něco takového? Mohl by mít dost síly a krutosti? A když ne člověk, tak kdo potom? Jedině snad velké dravé zvíře.
Ale to bychom už příliš zabředli do dohadů. Zatím můžeme říci pouze to, že policie po pachateli děsivého činu intenzívně pátrá. O dalším průběhu vyšetřování vás budeme informovat v zítřejším vydání našeho deníku.

– Valburkský večerník, 24.srpna 19.., str.2

II. O dva dny dříve
Bojím se tmy.
Vím, že to zní hloupě. Je mi sedmnáct let a v takovém věku by se již člověk měl zbavit strachu z dětských strašidel a tajuplných stínů, vylézajících z tmavých koutů. I já sám jsem se ještě nedávno smával vyprávěním své babičky o vlkodlacích, skřítcích, upírech a jiných bytostech, jež opouštějí své úkryty se setměním a za rozbřesku se do nich znovu vracejí. Věřila svým příběhům, jako by si ani neuvědomovala, že dnes žijeme v úplně jiné době. V době, kdy kolem Země krouží desítky družic, v době Internetu, mobilních telefonů a kabelové televize, v době, kdy již o naší planetě víme úplně vše. A tvorové z bájí, mýtů a legend do tohoto světa jednoduše nepatří. Alespoň jsem si to ještě do předvčerejška myslel.
Teď už ale vím své. Prožité okamžiky hrůzy mi zůstanou až do smrti pevně vryty do paměti. To, co jsem zažil ve Starém parku, překonávalo i ta nejhrůzostrašnější vyprávění mé dnes již zesnulé babičky. Poznal jsem, co je to strach. Pohlédl jsem do očí smrti. Své vlastní. A věřte mi, nebylo to příjemné.
Je mi jasné, že by mému příběhu nikdo neuvěřil. Já sám bych mu také nevěřil, kdybych ovšem nebyl jeho přímým aktérem. Jenže on je pravdivý, zatraceně, až moc pravdivý.
Včera jsem celou noc spal s hlavou schovanou pod peřinou. Ráno jsem se probudil celý zpocený horkem a hrůzou z nejhorších nočních můr v mém životě. Strašně jsem se bál, že za mnou ta bestie přijde až do mého pokoje, i když je to očividně hloupost. Vím, že dál čeká tam, ve Starém parku…
Za oknem již padá tma, ale já nechci spát. Musím sepsat svůj příběh, jinak se zhroutím pod tíhou těch hrozných vzpomínek. Policie se mi málem vysmála, rodičům a známým jsem o ničem raději ani neříkal… Ale na papír se mohu plně spolehnout. Je to totiž velice pozorný a hlavně tichý společník.
Tma již opouští své kouty a pomalu se plíží do středu pokoje. Odpuzuje ji nyní jen rozsvícená lampa na mém psacím stole, má jediná ochrana před postupující černotou. Shrbeně sedím na židli a píšu svůj příběh. Bojím se tmy.
Oprava. Bojím se toho, co se ve tmě může schovávat. A zlo bude pro mě až do konce mých dní mít podobu velké krvežíznivé šelmy…

Začalo to oslavou narozenin jedné mé spolužačky.
Konala se u ní doma a přišel tam snad každý, kdo se neštítí alkoholu, pěkných děvčat a hlasité hudby. Popravdě, to poslední mít vlastně ani nemusím. Zato první dvě z výše jmenovaných věcí mě na oslavu přitáhly jako silný magnet.
Bavili jsme se dobře. Čím více jsme měli vypito, tím větší veselí mezi námi vládlo. Řev hudby se z rodinného domku mé spolužačky šířil prázdnou ulicí a jak se blížila půlnoc, začínali tančit i ti, kteří nikdy neměli ponětí o nějakém rytmu. Jak jsem již napsal, bylo opravdu veselo.
Alkohol mě však zcela nepolapil do svých tenat, a tak si na následující události pamatuji s obdivuhodnou přesností. Vím proto, že rodiče mé spolužačky přijeli z návštěvy příliš brzy, a vešli do svého domu právě tehdy, když jsme byli v nejlepším. Také vím, že odmítli naše rozjařené návrhy, aby se rovněž aktivně účastnili oslavy, a místo toho učinili bujnému veselí rychlý konec. A tak se hosté posmutněle rozcházeli do svých domovů a naše nebohá oslavenkyně měla co vysvětlovat.
Byla tichá letní noc a tmavou oblohu pokrývaly tisíce stříbřitých hvězd. Stál jsem spolu se svým kamarádem na ulici poblíž domu naší spolužačky a uvažoval, co bych nyní mohl podniknout. Cítil jsem se poněkud unavený, navíc množství alkoholu v mé krvi se pohybovalo trochu nad normálem. ‘Asi bych měl jít domů,’ pomyslel jsem si. ‘Na jeden večer už jsem si přece užil dost.’
“Mám tady někde auto,” řekl mi kamarád. “Klidně tě k vám hodím, jestli chceš.”
Jediný pohled na něj mi stačil, abych pochopil, že toho dnes zřejmě vypil více než já. Dost jsem pochyboval, že svou starou Škodovku vůbec najde. A i kdyby, nikdy si nesednu do auta, které řídí někdo v přiopilém stavu. Pěkně děkuju, to radši půjdu pěšky.
“Ne, ale stejně dík,” odpověděl jsem nenuceně. “Raději bych se prošel. Vezmu to třeba přes Starý park na nábřeží a odtud už je to pak jenom kousek.”
Zakuckal se smíchy. “Vsadím se, že tě tam přepadne nějakej úchylák.”
“Ha-ha-ha, moc vtipný,” zašklebil jsem se na něj. “Radši si dej pozor, ať ten svůj křáp někde nenaboříš.”
“No jo,” řekl mi, když se konečně přestal smát. “Tak teda ahoj.”
“Čau.”
Otočil se a pomalu odcházel ulicí pryč ode mě, opatrně se vyhýbal sloupům pouličního osvětlení a v dlouhé řadě aut hledal to své.
I já jsem se vydal na cestu. Kdybych tehdy jen věděl, jak hrozné nebezpečí na mě číhá, snad bych byl raději využil nabídky svého přítele a jel s ním autem. Jakákoliv dopravní nehoda musí být lepší než tohle… Ale já nic zlého netušil. Noc byla tichá, teplá a přívětivá. Jako stvořená pro procházku. A jak jsem mohl tušit, že se ve tmě skrývá smrt?
Došel jsem na konec ulice a zabočil doprava. Pomalu jsem se blížil ke středu našeho města, kde jsou rodinné domky vystřídány staršími budovami s místy opadanou omítkou. Všechna okna, která jsem při své chůzi míjel, byla tmavá. Obyvatelé Valburku klidně spali a nechávali se kolébat nádherným tichem srpnové noci. Na ulicích nebylo ani živáčka. Kolem mlčenlivých sloupů pouličního osvětlení se šířilo matné žluté světlo. Pohlédl jsem na hodinky. Bylo jen pár minut po půlnoci.
Ulice mě přivedla přímo ke Starému parku.
Byl opravdu starý. Tak starý jako samo město, ne-li víc. Král, který Valburk před staletími založil, prý ponechal kousek netknutého lesa uprostřed města, aby existovala památka všech těch stromů, jež byly v širém okolí pokáceny za dobu jeho vlády. Tolik historie. Víc toho opravdu nevím, protože ve škole při hodinách dějepisu obvykle spím. Jen je mi úplně jasné, že nástupci krále, jehož jméno jsem zapomněl, se zřejmě nedrželi jeho odkazu. Postupně ničili tento divoký kout a měnili ho v to, co rozhodně lépe zapadá do středu města. V park. Divoká spleť houštin zmizela, nahradily ji okrasné jalovcové keře. Rovněž mnohé staré stromy padly za oběť touze lidí, aby park působil tím nejlepším dojmem. Léta ubíhala. Skončilo České království, zaniklo Rakousko-Uhersko, první republika zmizela v propadlišti dějin. I čtyřicet roků komunistického režimu je pryč. Ale park, který vznikl na místě divočiny, je tu stále. Přívlastek Starý si tedy zaslouží plným právem… Vidíte, jak hezky jsem to napsal? A pak že mi nejde dějepis.
Dnes vede Starým parkem spousta dlážděných chodníků, v jeho středu dokonce stojí altánek, pod jehož kopulí se můžete ukrýt před sluncem za horkých letních dní. Pro maminky s kočárky a klábosící důchodkyně se zde samozřejmě najdou pohodlné lavičky. Zkrátka, příjemné místo k odpočinku. Ve dne. Ale v noci… Tehdy jsem nevěděl, kde se vzal ten ničím neopodstatněný strach před nočním parkem. Moje babička by tam ale za tmy nešla ani kdyby jí na hlavu mířili pistolí. Pořád mumlala něco o pomstě pokácených stromů a dávno zabitých zvířat. Jenže jsem jí samozřejmě nevěřil. Já hlupák…
Vstoupil jsem do Starého parku. Dvě velké lípy kolem chodníčku se přede mnou sklonily jako na uvítanou. Čekalo mě takových patnáct minut chůze k nábřeží. Chtěl jsem jít pomalu, užívat si neobvyklého ticha a nechat se prostoupit krásou letní noci. Původně.
Jenže už po pár krocích mi to ticho začalo připadat zlověstným. Bylo tak hluboké a nepřirozené, vůbec se mi nelíbilo. Kdyby se alespoň jeden lísteček v koruně některého stromu se zašelestěním pohnul… Ale to se nestalo. Dokonce i ten slaboučký vánek, můj věrný průvodce na cestě nočními ulicemi, se zřejmě zalekl a zmizel. Byl jsem zcela sám, obklopen mrtvým nepřátelským tichem.
Tehdy jsem se ještě nebál tmy, netušil jsem, co může skrývat. Přesto mi ale po zádech přeběhl mráz. V duchu jsem ihned pokáral sám sebe za tak očividně nesmyslný strach, zbavit jsem se ho ale nedokázal. Mé kroky se samy od sebe zrychlily. Již jsem nemyslel na pěknou procházku. Chtěl jsem se dostat co nejdříve pryč. Jenže přede mnou byla ještě dlouhá cesta.
Dvě tři minuty poté jsem pochopil, že mě někdo sleduje.
Byl to jen takový pocit, který mě donutil, abych se ohlédl. Zdálo se mi, že se na mě zezadu upírají čísi nepřátelské oči. Zastavil jsem se a chvíli se ostražitě rozhlížel okolo. Nic. Jen černé kmeny stromů a tmavé obrysy jalovcových keřů. Jinak nic. Pocit nebezpečí pomalu slábl.
Jenže když jsem se otočil a udělal dalších pár kroků, přišlo to znovu. Téměř fyzicky jsem ucítil závan něčeho tajemného, zlého a nepřátelského. Opět jsem se zastavil a pohledem pečlivě zkoumal tichý park. ‘Je to hloupost,’ pomyslel jsem si po chvíli mlčenlivého pozorování. ‘Nikdo tu není.’
A vtom se to stalo. Od kmene lípy, vzdálené necelých padesát metrů, se oddělil stín, tmavší než sama noc. Nezřetelný a zlověstný. Rychle přeběhl přes malé volné prostranství a skryl se v jalovčí po mé levé ruce. Stačil jsem ještě postřehnout rudý záblesk, který to na mě vrhlo ze tmy. A pak už nic. Kolem znovu panovala krásná letní noc. Žádná známka nebezpečí.
Pořád jsem nehybně stál na dlážděném chodníčku a zíral do míst, kde se mi stín ztratil z očí. Srdce v mé hrudi začalo tlouct o poznání rychleji a strach mi na okamžik skoval všechny údy. ‘Co to bylo, proboha?’ ptal jsem se sám sebe. Vypadalo to jako… Jako… Já nevím. Tehdy jsem si to ještě nestačil pořádně prohlédnout. Jen jsem věděl, že to není člověk. Bylo to zvíře. Pořádně velké zvíře.
Stál jsem tam pět minut, možná víc. Ale pořád se nic nedělo. Pokračoval jsem tedy ve své cestě. Pocit strachu mě již nyní neopouštěl, a tak jsem se každou chvíli ohlížel.
Měl jsem proč. Běželo to za mnou.
Z jalovcových keřů do stínu velkého javoru. Odtud pod další lípu. Zpod lípy opět do tmavého propletence jalovčí. Neúnavný černý stín běžel Starým parkem rovnoběžně s mým chodníčkem ve vzdálenosti takových padesáti metrů. Neustále jsem teď pokukoval jeho směrem a brzy jsem pochopil, co že to ve tmě rudě světélkuje. Byly to jeho oči.
Opět mě zasáhla vlna hrůzy. Co to může být za zvíře? Zdálky mi připadalo jako veliký pes, ale… Pes přece nemůže být takhle velký! Vlk? Hloupost. Tak co tedy?
Stále jsem si nedokázal připustit, že mě ta věc ve tmě loví. Vždyť to přece není možné, aby velká šelma štvala člověka parkem ve středu města. Není to možné, sakra. A navíc, kde by se tu vzala? Jak by mohla bez povšimnutí žít v parku, obklopeném ze všech stran domy? Jenže jediný pohled do noční tmy mi připomínal, že mé otázky jsou zbytečné. Bylo to prostě tam a šlo to po mně.
Rychlým tempem jsme pokračovali v cestě parkem. My, to jest já a můj tichý společník, který se ke mně tak nečekaně připojil. Jeho rudé oči na mě ze tmy vrhaly zlobné a nepřátelské pohledy, zatím však nejevil pražádný zájem o bližší známost. Byl jsem mu za to vděčný.
Pak přímo přede mnou vyvstal z noční černi altánek. Je to pěkná stavba, vybudovaná uprostřed Starého parku někdy koncem minulého století. Čtyři mramorové sloupy nesou velikou bílou kopuli, jejíž vnitřní stranu pokrývají různé obrazy. Barvy, které sem neznámý malíř pečlivě nanesl, již dávno vybledly, podrobnosti kreseb se však stále dají dobře rozeznat. Již jsem je mnohokrát viděl, obrazy satyrů a kentaurů, rusalek a faunů… Pěkné, jistě. Ale příliš strnulé a bez života. Příliš umělé. Byl tu však jeden obraz…
Dlážděný chodníček mě přivedl přímo pod kopuli altánku. Můj pronásledovatel tiše přebíhal mezi stromy, černý nepřátelský stín s rudýma očima. Pozoroval jsem ho mezerami mezi sloupy. Vypadal opravdu jako pes. Nebo vlk. Jenže byl moc velký. A měl ty hrozné žhnoucí oči…
Pak mně to náhle došlo. Bylo to tak šokující poznání, že jsem se mu nějakou dobu vzpíral uvěřit. Pomalu jsem zaklonil hlavu, abych se mohl podívat na obrazy pokrývající kopuli. Skrývaly se v šeru. Přesto můj zrak rychle nalezl ten, který hledal. Strnul jsem.
Byla to ta nejlepší kresba ze všech, jako živá a se zachovalými barvami. Zobrazovala velkého černého vlka a kolem něj lovce s luky a rozběsněnou psí smečku. Pod obrazem byl nějaký nápis, nejspíš latinský, kterému jsem pochopitelně nerozuměl, a letopočet MCCXLIII. Chvíli mi trvalo, než jsem si to převedl na naše číslice. 1243. Secesní malíř se zřejmě nechal inspirovat záznamem v nějaké staré kronice… Panebože! Nevěřícně jsem zíral na vlka obklopeného lovci. ‘To není možné, to přece není možné,’ opakoval jsem si v duchu.
Naposledy jsem si tento obraz pozorně prohlížel, když mi bylo takových deset let. To ještě se mnou byla moje babička, která mi vyprávěla příběh o obrovském vlkovi, zabitém kdysi dávno v těchto místech. Prý byl něco jako duch lesů, krutě ničených člověkem, který povstal na jejich obranu. Velké samotářské zvíře zabíjelo dobytek i lidi, nikdo si v tomto kraji již nemohl být jistý životem. I přes svou údajnou nepolapitelnost byl však vlk nakonec uštván a zabit. Jenže moje babička s podivnou jistotou tvrdila, že byla zničena jen jeho tělesná schránka, zatímco duch… Tehdy jsem jí nevěřil. Ani trochu. Myslel jsem si, že je poněkud bláznivá, a možná skutečně byla. Jenže teď jsem začal zjišťovat, že měla pravdu.
“Proboha,” hlesl jsem tiše. Byl to jen slaboučký vzdech, v hrobovém tichu mi ale připadal jako výkřik. ‘Není to možné, není to možné,’ opakoval jsem si pro sebe znovu a znovu. Jenže to asi možné bylo. Jak jinak by se dala vysvětlit přítomnost šelmy ve Starém parku? Šelmy, jež se pohybuje zcela nehlučně a jejíž oči svítí strašidelným rudým světlem? Ať už to tedy zní jak chce divně, musel jsem připustit, že mi po krku nejde živé zvíře, nýbrž jeho duch. Na odvaze mi to však vůbec nepřidalo, to mi věřte.
Kolena se mi hrůzou podlamovala, div že jsem pod kopulí altánku neupadl na studené kamenné dláždění. Dlouho jsem se nemohl přinutit, abych se vydal na další cestu. Dlouho jsem nedokázal opustit altánek, který mi v mých představách skýtal ochranu. Jenže noc byla opět tak tichá a krásná, ba i pocit hrozícího nebezpečí neustále slábl. Mé srdce pomalu přestávalo tlouct jako zběsilé a já se konečně cítil dost silný na to, abych vyrazil dál.
Zprvu jsem se po každém kroku ohlížel, ale můj průvodce z říše mrtvých mi již nedával najevo svou přítomnost. Marně mé oči pátraly po dvou rudých tečkách někde mezi stromy. Zmizely, a s nimi i jejich strašidelný majitel. Zatímco jsem setrvával v altánku, muselo se zvíře nepozorovaně ztratit. Snad už upustilo od myšlenky na mě zaútočit. Možná si to rozmyslelo a navždy se ztratilo ve tmě. Tiše jsem si oddechl. Nechalo mě to být. Dnes musím mít šťastný den.
Dalších pět minut chůze parkem uplynulo bez jakýchkoliv známek nebezpečí. Kráčel jsem dost svižně, poháněn strachem z bestie, skryté ve tmě, a neustále jsem se blížil ke shluku stromů a keřů, za nimiž začínalo osvětlené nábřeží. Byl jsem si jistý, že dostanu-li se až tam, budu v bezpečí. To, co za mnou předtím běželo, určitě nikdy neopouští Starý park. Alespoň doufám.
Stříbřité světlo hvězd jemně hladilo dlážděný chodníček, po kterém jsem šel, a tak jsem viděl dost daleko před sebe. V naprostém tichu spatřily mé oči, že mi přímo v cestě stojí černý stín se zlobou planoucíma očima. Vlastně ne. On nestál na místě. Pomalu se pohyboval směrem ke mně a v tom pomalém postupu vpřed bylo tolik chladné nenávisti, že mi nohy doslova přirostly ke kamenným dlaždicím. Ztuhl jsem na místě jako přimrazený, jen oči, mé nebohé oči, se musely dívat do rudých světýlek přibližující se smrti. Jak to ke mně pomalu kráčelo, mohl jsem si svého pronásledovatele lépe prohlédnout. Nebylo o co stát.
To, co snad dříve opravdu bývalo vlkem, se již nyní nepodobalo žádnému známému zvířeti. Tmavé chlupy, pokrývající jeho tělo, z větší části vypadaly a obnažily tak hnědou zahnívající kůži. I tu však na mnoha místech ohlodal zub času, a tak se mi na jednom boku bestie naskytl pohled na obnažená žebra. A hlava? O té se nedalo vůbec mluvit. Zbyla jen lebka, na které visely cáry kůže, tlama plná žlutých tesáků a narudlý svit v prázdných očnicích. Příšera kolem sebe šířila zápach rozkladu a hnijícího masa, ze kterého se člověku chtělo zvracet. Na ten pohled až do smrti nezapomenu. Bestie se mi hnusila, vzbuzovala odpor. Jenže nejsilnějším pocitem byl strach. Největší v mém životě. Strach, se kterým jsem nemohl vůbec nic dělat. To on mě nutil stát na místě a hledět na blížící se monstrum ze záhrobí.
Kráčelo ke mně pomalým výhružným krokem, zřejmě si bylo jisté, že mu již neuniknu. Snad si se mnou příšera předtím jen hrála, proto tak dlouho neútočila. Ale nyní nastal její čas. A pro mě čas mé smrti. ‘Nechci ještě umřít!’ Strachem paralyzovaným mozkem mi náhle projela tato jediná myšlenka. Nemůžu přece skončit takhle! Okraj parku je co by kamenem dohodil, mám ještě šanci, zatraceně. Musím ji využít!
Sám nevím, jak jsem donutil své ztuhlé nohy k pohybu. Prostě jsem najednou učinil krok stranou, pak další a náhle už to šlo všechno samo. Rozběhl jsem se pryč, co nejdál od strašlivé hrůzy, která mě chtěla zabít. Musel jsem pochopitelně opustit vydlážděnou cestu a kličkovat mezi stromy a shluky jalovcových keřů. Strach mi dal křídla, přímo jsem letěl tmou a doufal, že dosáhnu okraje parku dříve, než mě to dostihne a roztrhá na kusy.
Neohlížel jsem se, bylo by to zbytečné a navíc riskantní. Vím, že ta věc běžela za mnou, tiše a přitom zatraceně rychle. Pořád jsem cítil strašlivý zápach otevřeného hrobu, pronásledoval mě a stále pevněji ovíjel mé tělo svými odpornými chapadly.
Byly to nejhorší okamžiky v mém životě. Každou chvíli jsem čekal, že se mi žluté tesáky zatnou do zátylku a náraz velkého těla mě povalí na zem. A pak už jen zuby, drápy a odporný zápach. A má krev na trávě. Potom úplná tma a věčný chlad. Konec.
Nevím, proč se tohle všechno nestalo. Prostě jsem běžel a běžel, srdce mi tlouklo jako o závod a můj dech se zrychloval a stával se přerývaným. ‘Jak dlouho to ještě vydržím?’ ptal jsem se sám sebe. ‘Za jak dlouho mi svaly vypoví službu a já se stanu bezmocnou třesoucí se obětí?’
Nemám ponětí, kde jsem vzal sílu k tomu poslednímu sprintu. ‘No tak, už jenom k tamhletomu keři a pak padneš,’ konejšil jsem sám sebe. Bylo mi už jedno, že mě očekává krutá smrt. Ať si mě to klidně roztrhá na kusy. Hlavně, že už nebudu muset běžet.
Během chviličky jsem se dostal k vytyčenému cíli. Koutkem oka jsem ve tmě postřehl spoustu malých šupinovitých lístků, za světla tmavozelených, nyní černých jako uhel. A za keřem…
Moje boty náhle došláply na něco pevnějšího než byla hebká tráva v parku. Byly to dlaždice dalšího chodníčku, ale to mi v tu chvíli vůbec nedošlo. Klopýtal jsem dál, přeskočil nějakou nízkou kamennou zídku a náhle vyrazil zpod stromů na volné prostranství. Před sebou jsem spatřil velký starobylý dům, pak sloup pouličního osvětlení… ‘Stojím na ulici!’ došlo mi. ‘Přežil jsem! Přežil!’ Jenže jsem byl příliš unavený a vyděšený, aby mě tato skutečnost nějak zvlášť potěšila. Kolena se mi třásla, srdce divoce bušilo v hrudi a marně jsem se snažil popadnout dech. Poslední, co ještě vím, je, že jsem se ohlédl a v přítmí Starého parku spatřil hořet dva rudé plamínky. Ale tím si nejsem moc jistý, dost možná to byl jen začátek nějaké děsivé noční můry.
Protože ihned poté jsem se zhroutil na studený asfalt a ztratil vědomí.

A tím by mohl skončit můj příběh o tom, proč se bojím tmy. Ale není tomu tak. Hrozně se bojím pokračování, ale vím, že je pro mě zcela nezbytné.
Mé bezvládné tělo objevila na ulici policejní hlídka, projíždějící nočním městem. Když mě nakládali do svého auta, probral jsem se z bezvědomí a chabě se pokusil jim vytrhnout. Bylo to hloupé a zbytečné. Stejně mě hodili na zadní sedadlo jako pytel brambor a odvezli na stanici. Policejní, ne záchytnou, naštěstí. A já se doopravdy choval jako namol opilý. Pořád jsem něco blábolil a přitom zíral kamsi mimo tento svět. Stále jsem měl před očima to hnusné rozpadávající se tělo…
Když jsem se trochu vzpamatoval, vykládal jsem svým zachráncům o tom, co mě ve Starém parku potkalo. Mé vyprávění asi bylo dost nesouvislé a policisté tomu blekotání nedokázali dlouho naslouchat. Nevěřili mi, ani trochu mi nevěřili. Jejich verze zněla úplně jinak: opil se na večírku, cestou domů měl v parku nějaké halucinace a nakonec se zhroutil na opuštěné ulici. “Neměl byste tolik pít,” pokýval smutně hlavou jeden z policistů. “Příště by to nemuselo dopadnout tak dobře. Co kdyby vás tam, kde jste ležel, přejelo auto?” Chtěl jsem se důrazně ohradit, ale chlap v uniformě mě zarazil v půli slova. “No nic, dnes vám to ještě promineme,” řekl. “Ale příště si dejte pozor.” Asi měl nějakou lidumilnou náladu. Ani protokol se mnou nikdo nesepsal… A tak mě prostě odvezli domů. Byl jsem jim vděčný alespoň za to. Nemusel jsem jít noční tmou pěšky.
Doma zase ta stejná historie. Kde jsi byl tak dlouho, proč jsi nám nedal vědět, že se zpozdíš, proč máš špinavé oblečení… Kecy. Ani jsem jim nevyprávěl o svém setkání se záhrobní bestií. Nevěřili by. Jako ti policisté. Tak jsem se zamkl ve svém pokoji, rozsvítil všechna světla a celý zbytek noci proseděl na posteli. Další den byla neděle, 21. srpna, myslím. Zvláštní. Bylo to opravdu včera? Už ani nevím, co jsem dělal.
Pak přišla noc, kdy jsem se odvážil usnout. Povedlo se, ale na ty noční můry vzpomínám dost nerad. Nevím, jestli se jich někdy zbavím. Následoval další zabitý den, potom opět večer a stíny, opouštějící tmavé kouty. A já se konečně odhodlal napsat příběh oné srpnové noci, kdy jsem poprvé ve svém životě poznal smrtelný strach. Končím psát, už skoro není o čem. Bojím se tmy a toho, co se v ní skrývá. Černota se pomalu sune k mému psacímu stolu. Raději posouvám židli, abych se dostal co nejblíž k rozsvícené lampě.
Jak se zbavím nočních můr? Jedině tak, že bude bestie ze Starého parku zneškodněna a já budu znovu moci klidně spát. Je možné zlikvidovat ducha? Těžko říct, ale někdo se o to musí alespoň pokusit. Jenže policie, jejíž pomoc nutně potřebuji, mi bez důkazů neuvěří. Ani nikdo jiný. Abych tedy mohl zahájit hon na záhrobní bestii, potřebuji získat nějaký důkaz o její existenci. Jako třeba… Fotografii.
Zítra večer (23.srpna) půjdu znovu do Starého parku. S fotoaparátem. Ne, nejsem z toho vůbec nadšený, ale jinak to nejde. Počkám, až se to trochu přiblíží, udělám pár snímků, a pak rychle pryč. Mrtvý vlk má zřejmě sklony si se svou kořistí nejdříve pohrát a to mi poskytne dost času k útěku. S fotografiemi. Tyto důkazy o existenci příšery zburcují lidi, potom budou ochotni mě vyslechnout. A pak se proti bestii společně pokusíme něco podniknout…
Vidíte, příběh nemá dosud konce. Jen by mě zajímalo, jestli to budu já, kdo napíše jeho pokračování. A jestli ho vůbec někdo napíše…

Ve Valburku, 22. srpna 19..

III. Vyšetřování stále bez úspěchu
Valburk(mrr)- Policie stále marně pátrá po pachateli děsivé vraždy ve Starém parku, o které jsme vás již informovali ve včerejším výtisku našeho listu. Film, vyjmutý z nalezeného fotoaparátu, totiž zklamal naděje, které do něj ochránci zákona vkládali. Je prázdný, úplně prázdný, což svědčí o tom, že byl mladý muž přepaden náhle a zcela nečekaně. Neměl tedy čas ani na účinnou obranu, natož aby se ještě zabýval fotografováním…
Někteří policisté se domnívají, že za tak krutým a bleskovým útokem může stát jedině velký dravec. Jiní se však této teorii vysmívají. ‘Kde by se asi vzala šelma ve Starém parku?’ ptají se jízlivě. Záhy po zveřejnění první zprávy o vraždě se ovšem na policii přihlásil jistý František N.(73), který tvrdil, že byl při noční procházce parkem pronásledován velkým zvířetem neznámého druhu. Policisté jeho příběh zdvořile vyslechli, o pravdomluvnosti starého muže však můžeme úspěšně pochybovat. Vždyť podle jeho slov se celá věc odehrála před padesáti lety… A může nějaká šelma žít tak dlouho?
A tak není případ o nic blíže vyřešení než včera. Pachatel kolem těla nezanechal žádné stopy. Rovněž zbytky vlasů, kůže ani slin nebyly nalezeny. Neznámý jednoduše rychle udeřil a zmizel. Dočista jako duch.
Je možné, že se ještě objeví nějaké informace, vnášející světlo do tohoto případu, ale pochybuji o tom. Mnohem spíše si myslím, že v archívech valburkské policie přibude další nevyřešený případ vraždy. A tak nezbývá, než si vzpomenout na nešťastného mladíka, který nás tak záhy opustil…

– Valburkský večerník, 25. srpna 19.., str. 2