“Věděl jsem, že se to nepodaří…”
Erin se na lůžku podepřel o loket. “Sami dva jsme příliš slabí, abysme prorazili tak starou a silnou kletbu. Já jsem stařec a ona… zbývá toho na ni příliš… Musíme pozvat ostatní. Všechny.”
Dveře se otevřely a do srubu vstoupil ustaraný Ezero.
Erin se pokusil vstát. “Je něco s An Daren?”
Lovec klesl na židli “Je docela v pořádku. Jen se cítí unavená.”
“Aby ne. Vlku, musíme bojovat dál.”
Bělovlasý jen potřásl hlavou.
“Dore,” šaman se obrátil ke svému příteli, “musíš poslat pro Hera z klanu Petar- Leg, Jervaise z Tuboriz, pro terrskou Aglu a Šitu z Lieten. Nikdy to nedokážeme sami.”
Dor mu položil ruku na rameno. “Klid, bratříčku. Hlavně se musíte dát do pořádku. Těch pár dní to vydržíme i o plackách, když to bude nutný.”
Ezero začal neklidně přecházet po místnosti. “Myslíš, že Anda je na to dost silná? Je ještě mladá a nepřipravovala se dost dlouho.”
“Jestli je dost silná?” Erin udělal rukou odmítavý posunek. “Kdyby měla vedle sebe lepšího partnera, byla by kletbu prorazila. Vydala ze sebe víc Síly, než se běžně pokládá za možné. To já už slábnu. Já stárnu. Brzo bude Anda jediným šamanem v Aspě. Ne já jí, ale ona mě kryje záda, a to není správné.” Erin smutně sklonil hlavu. “Neměl jsem se o to vůbec pokoušet. Zbytečně jsem ji ohrozil. Mohl jsem zabít naději, kterou Aspa má…”
Ezero přistoupil k lůžku a pevně mu stiskl ruku. “Nemusíš si nic vyčítat, udělal jsi, co bylo v tvých silách, bratře. To vím.”.
Hlouček lovců kolem dvou vyhublých otrhaných mužů se zlobně zavlnil. Vyzáblý žlutooký chlapík s dlouhým černým copem zasténal, když ho roh lučiště zasáhl do zad a potom se úporně rozkašlal.
“Nechte je!” štěkla velitelsky Anda.
Lovci se neodvážili protestovat. Ode dne vlčího rituálu jí všichni projevovali úctu, která náleží šamanovi. Její tetováním změněná tvář ostatně nelákala k žertování. Snad po straně šeptali, snad nadávali, snad se děsili, ale poslouchali. … čítať ďalej

Sklonila hlavu, polkla slzy a vykročila do těžké šedé mlhy. Porážka. To, co pokládala za svůj život zmizelo v nenávratnu. Trpěla. Celý ten čas. Ale její kůže byla teplá. Dokázala cítit, smála se. Doufala. Tenkrát.
Totální kapitulace. Její těla chladlo. Měla by ještě trochu plakat. Dokud může. Naposledy. Vzpomněla si na zaklínání, kterým vybízeli inkvizitoři čarodějnice k pláči. “Zaklínám tě pro hořké slzy, jež naším Spasitelem, Ježíšem Kristem, byly pro naší spásu prolity, abys, jsi -li nevinna, prolévala slzy a jsi-li vinna, abys je neprolévala.” Kde vlastně četla nebo slyšela ta slova? Kým byla v čase? Její slzy vyschly docela. Trpce se ušklíbla. Jak jen si mohla být tak jistá? Teď jí černý led studil do bosých nohou.. Vrátila se domů. Neodvolatelně.
Vypadal unaveně. Popelavě snědá kůže napjatá na lícních kostech. Těžké temné vlasy visící kolem úzké tváře. Jeho rty zkřivil úsměv.
“Dcera z ženy” zasmál se. “Myslíš? Myslíš?”
“Pane.” Zašpičatělé uši a oči bez duhovek. Byla mu podobná. Podobná.
“Můj Pane, já se narodila z …” “Mlč, čekal jsem dost dlouho. Ty nemáš s lidmi nic společného. To si pamatuj. Tvá krev, sama nemoc. Ty jsi jejich osamění, jejich strach. Těžký sen za noci, bolest na jejich prahu. Vrať se.” zasyčel. “Vrať se a nech do sebe vstoupit někoho z nich. Budou ti umírat mezi nohama. V hrůze. Uvidíš, jak jejich zvratky tečou po tvým břiše. Vrať se. Budou tě nenávidět a budou se tě stranit. Vrať se. Budeš je děsit a studit. Ty nejsi jedna z nich.”
Jeho oči se zle zaleskly. “Vrať se. Třeba ti někdo z nich udělá dítě.” Ušklíbl se. Pak stiskl rty. Lidské dítě. Z davu vybuchl hysterický ječivý smích. Ona. Dítě. Bolest. Povstal. Jeho ruka jí neslitovně smýkla na zem. “Pane” řekla znovu. … čítať ďalej

Cestou do Aspy se k Andě a Ezerovi přidávali další a další lovci. Někteří nemohli skrýt překvapení, když jim představoval svou přítelkyni. Ohromeně brali na
vědomí její žluté oči, přiléhavé kalhoty a rozhalenou kazajku a za Ezerovými zády hodnotili Andiny půvaby. Při společných lovech zaraženě pozorovali Andu,
která nikdy neminula cíl, která slyšela zvěř, která se zatím pokojně pásla na paloucích daleko od lovců, a váhali mezi obdivem a odporem, když Anda
bleskurychle vyvrhovala úlovek. Pak zmizela počáteční nedůvěra a Anda se začala ztrácet s lovci v lese. Ezero trpěl, když žluté oči spočinuly na někom z jeho
kolegů se zalíbením. Žárlil.
Anda laškovala s lovci trochu drsně a večer u ohně vykládala skandální historky o svých milostných dobrodružstvích. Zlomyslně se těšila z toužebných pohledů,
které k ní vysílali muži po dlouhé osamělé zimě. Vždycky se však vrátila k zamlklému šedovlasému Ezerovi, dílem i proto, že si dovedla představit, co by
následovalo, kdyby to jednoho večera neudělala.
Její vlk jí v tomto ohledu nenechal na pochybách a vysvětlil jí velice jasně, co s ní provede, pokud bude svou náklonnost k jeho kolegům přehánět. Vyslechla
ho tehdy mlčky, měříc si ho zadumaným pohledem. Vlastně mu ani moc nerozuměla, nechápala jeho pohnutky, ani jeho argumenty, protože sama nikdy nepocítila
opravdovou žárlivost, ale přesto se rozhodla vyhovět. … čítať ďalej

Slunce pomalu vysušovalo bahno zbylé po jarním tání, když se Ezero a Anda začali připravovat na cestu. Velká lovecká osada v Aspě hostila v létě všechny samotáře a poskytovala jim to, čeho se jim obvykle nedostávalo, společnost, pohodlí i ženské.
Anda skládala zimní kožešiny do pytlů. Po dlouhé a opuštěné zimě jí těšilo pomyšlení na to, že se setká s jinými lidmi. Táhlo jí to od zabedněné chaty a pravidelného života ve světle pochodní. Zděděná touha doutnala hluboko v jejím srdci a přikazovala jí jít. Jít tak, jako každé jaro, jít tak jak přichází a odchází slunce.
Opřela se vedle Vlka u ohrady, kde neklidně poklusávali koně, které jim nabízel handlíř. Pozorně sledovala zvířata, až se její pohled zastavil na krásném lehkém vraníkovi s dlouhou zaknocenou hřívou. Dotkla se Vlkova lokte a ukázala bradou na vybraného hřebce. Její volba Vlka nepřekvapila. Tušil už dávno, že ho Anda bude stát víc peněz, než kolik obvykle stává přízeň vesnických panenek.
“Kolik?” zeptal se věcně rozložitého světlovlasého chlapa, který ve zdejším městečku obchodoval s koňmi. K Vlkovu velkému překvapení ze sebe kupec nezačal sypat chválu na vybraného hřebečka, ale zarmouceně pokrčil rameny: “Vyberte si jinýho, pane. Tohle je blázen a nikdo se k němu nemůže pořádně přiblížit, natož na něm jezdit. Nedal jsem ho řezníkovi jem proto, že porád věřim, že se z toho nějak vzpamatuje.”
V tu chvíli se Anda vmísila do debaty svým obvyklým posměšným hlasem. “Nech mě ho vyzkoušet, strejdo. To, co ty víš o koních, jsem já už dávno zapomněla. No tak?” … čítať ďalej

Nepociťovala výčitky svědomí. Často zabíjela a z malichernějších příčin. Necenila si života lidí. ale nechtěla odejít. Nechtěla znovu bloudit zimním lesem. Tížil ji také neurčitý strach, že Ezero bude chtít přítele pomstít. Nerada by s ním bojovala. . Byl rychlý a silný, chladný jako kámen, znecitlivělý samotou. Dávno se naučila odhadnout soupeře a vyhnout se boji, který by pro ni mohl být poslední. Když opouštěla srub, byl její krok tichý jako krok nájemného vraha.
Lovec uviděl ve dveřích temnou siluetu, ale ani se nepohnul. Měl pocit, jako by měl ústa plná soli. Hlava mu třeštila. Anda došla těsně k němu a pohlédla mu do tváře.
“Odcházím, ” řekla tiše.
Lovcova ruka obemkla dívčino předloktí.
“Ne, ” chraptivě odkašlal “Budeš mi muset něco vysvětlit.”
Pohnul se ke dveřím srubu a za sebou vlekl vzpírající se děvče .
Když usedali ke stolu, oba se vyhýbali pohledu na mrtvého. Ezero vytáhl z desky zakrvácený nůž a významně ho pozvedl. “Co mi k tomu řekneš, žlutooká?”
Anda dýchala namáhavě, jako po dlouhém běhu.
“Takovej je dneska život lidu Thryen. Myslíš, že se mě někdy někdo zastal? Ano, když jsem přišla do krčmy, rvali se jako toulavý psi, ale proč? Nikdo se nikdy neptal, jestli jo, nebo ne. Nikdy se nikdy se nikdo neptal na nic. Chlapi! Nejsou dobrý k ničemu , než aby člověk ošidil hlad. Jsou jako kurva, kterou sebereš na rohu. Prostřelili mi záda šípem a potom mě znásilnili, nechali mě v lese přivázanou ke stromu. Co ode mě chceš? Padala jsem hladem, když jsem se prodávala za kus žvance a oni ještě chtěli, abych řvala, že se mi to líbí. Sbalila jsem chlapa a na stehně jsem měla ránu od kyčle až ke koleni. Rys. A ten chlap se poblil. Co po mě chceš?” … čítať ďalej

Napnutá medvědí kožešina čekala na vydělání, dívčiny šrámy byly vyčištěné a obvázané, v kotlíku bublala polévka a Ezero se cítil v míru s celým světem.
Pak zvenku zazněl Andin podrážděný výkřik a dveře se otevřely..
“Norane, co tu, u všech démonů, děláš?”
Do srubu vdusal vysoký, v dlouhém plášti oděný muž a setřepával si z vlasů a vousů sníh a rampoušky ledu.
“Kurevská zima, vlku. Zatracená kurevská zima.”
Ezero se zasmál a sundal ze zdi měch s vínem.
“Už tě to nebaví v těch tvejch horách?” Nalil víno do cínových pohárů a podal jeden lovci. Natrpklé víno sklouzlo do krku a hřálo, vůně jídla a dřeva plnila místnost. Host je v pusté osamělé zimě vzácné koření .
Anda vklouzla dovnitř a tiše se posadila na lůžko. Nevypadala potěšeně. Ostražitě sledovala příchozího, úzkostlivě, jako by chtěla ocenit soupeře, hodnotila mužovu tvář, tmavou větrem a mrazem, zahnutý nos a úzké tmavé oči, široká ramena a silná předloktí krytá manžetami z kůže. Muž v ní nevzbudil důvěru, všechny její zkušenosti kázaly mít nůž v pohotovosti. Neklidně pohodila hlavou.
Ezero rychle naplnil třetí pohár a podal ho dívce.
“Napiješ se s námi, ještěrko?”
Andinu tvář spíš křivil než zkrášlil podivný vyzývavý úsměv, když pozvedla pohár k ústům.
“Tak ať vám slouží, bratři moji.” … čítať ďalej

Ezero seděl na své posteli opřený zády o stěnu a cítil, jak mu víno šumí v uších. Nejmíň po sté za ty dva měsíce, co u něj Anda bydlela, rozebírali otázku lovu velkých šelem. Pro žlutookou měla zvláštní důležitost, jako by byla bohoslužbou, která musí být odsloužena, obětí, na kterou nelze zapomenout.
I teď Anda rozčileně rozhazovala rukama. “Měli bysme jít na lov medvěda, rozhodně měli.”
Lovec na ní upíral šedé oči a přemýšlel, proč je to, bozi milí, tak nutné. Jako partner pro lov byla skvělá, to musel uznat. Měla to, co dělá lovce lovcem. Jiskru, instinkt, touhu po kořisti a smrt z její ruky přicházela rychle a jistě. Stále ho překvapovala svou schopností předvídat chování zvířat a úžasným nadáním vycítit změny počasí. Skolené kusy padaly jako sražené bleskem, ale možná, že to nestačilo Nehasilo to oheň. Snad žlutooká toužila po boji, po spárech, schopných trhat a po zubech stvořených k zabíjení
Natáhl se po měchu s vínem a zamyšleně pohlédl na děvče sedící před krbem. Nepříjemný závan mu přeběhl šíjí .
“Nech toho, do psí… ”
Jednou z toho mála magických schopností, které po své matce zdědil, byla schopnost neomylně vycítil přítomnost kouzel. Vždycky, když vzplál oheň nebo se začala vařit voda, když vítr obrátil směr nebo zvíře omámeně zůstalo stát, cítil na tváři chvějící se vzduch a přepadal ho nepříjemný pocit. Zlobil se, když si hrála s plameny, zuřil, když roztáčela vločky do sněžných vírů a když přivlekla před srub omámenou vlčí smečku, vyválel ji v závěji. Neměl to rád. … čítať ďalej

Těžká sněhová mračna ulehla na střechu chaty, závěje udusily zvuky lesa, ztišily les jako roubík v ústech spoutaného. Sníh uzamkl lovce a žlutookou. Už přes týden byla Anda ve Ezerově chatě a za tu dobu mezi nimi nepadlo víc než pár vět týkajících se jídla a léků. Teď litoval, že se nechal unést soucitem a tu vzal zbědovalou kočku pod svou střechu. Už šest dní poslouchal noc co noc její nesouvislé blábolení, její výkřiky a sténání, už šest dní jí lil do úst vývary z jeleního masa, a čaje ze svařených bylin. Šest dní mařil její občasné pokusy o konverzaci. Nezajímalo ho, co je zač, nezajímalo ho dokonce ani jak se jmenuje. To, co viděl, mu stačilo, možná si chtěl myslet, že to stačí víc než bohatě.
Věděl, že kdyby chtěl, mohl by jí mít. Nenabídla mu to přímo, ale tázavý pohled, když si k ní večer lehal, mluvil za všechno. Věděl, že většina jeho kolegů by příležitosti využila bez výčitek svědomí. Dával jí přece jídlo, bydlela u něj a měl tedy právo, aby si vzal, co mu mohla nabídnout. Nejspíš tak uvažovala i ona sama. Ezero byl ale jiného názoru. Přál si být sám, chladný a tichý jako zima kolem, vyrovnaný, tak jako býval v minulých zimách, bez pochybností, které přinášela přítomnost žlutoočky.
… čítať ďalej

Oko lovce, navyklé sledovat zvěř, zaznamenalo záblesk čehosi tmavého mezi stromy. Šedé vlasy se rozlétly kolem tváře, když se prudce otočil a rozběhl se za klopýtající ženou. Anda běžela ze všech sil , ale věděla, že neuteče daleko. Po chvíli kličkování mezi stromy zakopla o vyčnívající kořen a upadla. Ještě, než se stačila postavit na nohy, zkroutil jí Ezero paži za záda tak, až klesla na kolena a čelem se dotkla země. Překvapilo ho, jak je lehká a drobná a uvědomil si, že už je to dlouho, co se dotýkal ženy. Postavil ji na nohy a zvedl pěst, aby udeřil. Vzlykla, docela obyčejně, vystrašeně, lidsky, jako vyděšená malá holčička. Cítil, jak se chvěje a slyšel její přerývaný dech. Zarazilo ho to. Nebylo už tak snadné s chladným vědomím mrzačit vysílenou ženu. Viděl pěkný nos a velice rudé rty. “Bylo by vlastně škoda poničit tu zvláštní tvářičku.” napadlo ho.
Pomyšlení na jiné řešení situace ho pobavilo a zlomyslně se ušklíbl. “Teď už je na fňukání pozdě, holčičko. To sis měla rozmyslet dřív.” Popadl ječící dívku a přehodil jí přes kmen padlého stromu. Anda se svíjela a kopala, ale pro lovce nebylo těžké přitisknout ji k drsné kůře. Rozepnul těžký ozdobný opasek, který měl obtočen kolem beder.
Když Anda ucítila první ránu, začala zuřivě nadávat a vyhrožovala lovci těmi nejhoršími způsoby smrti, ale postupně nadávky utichaly a nakonec přešla k naříkání a prosbám. Vlk měl pádnou ruku, a ona nezahojené podlitiny po biči. Když jí konečně pustil, odskočila bleskově od kmene a divoce potřásla vlasy černými jako těžký hřích. “Parchante, srabáckej loveckej parchante, sadisto, kurvo, kurvo, kurvo” ječela na pokraji hysterie. … čítať ďalej

I.
Lesem se mátožně potácela žena. Zplstnatělé dlouhé černé vlasy, neuvěřitelně husté, zpola zakrývaly tvář a padaly jí do očí, do dravčích očí barvy zředěného octa.

Andě, lupičce a pytlačce, nepřálo štěstí. Při nevydařené krádeži na venkovském statku jí sebrali všechno, co měla u sebe. Když se probrala s tělem pokrytým ranami na smetišti za vesnicí, trpce se ušklíbla. Nůž, ukrytý v holínce nestačil pro přežití v mrazivém zimním lese.

Už dlouho považovala les za svůj jediný domov. Téměř tak dlouho, jak dlouho nenáviděla své žluté zešikmené oči,smutné, nepopiratelné dědictví po předcích z “hladového lidu” z lidu Thryen. “Hladový lid”. Anda zkřivila rty. Laskavější označení pro ty, kteří nebyli tak docela lidmi a kteří už téměř vymizeli ze zalidněních oblastí země. Jejich potomci, nešťastní kříženci, však zůstali a nesli v sobě neoddiskutovatelné znaky staré rasy, jejíž historie byla divoká a krvavá. Dodnes se vyprávěli zkazky o lidských obětech, o špičatých, vlčích zubech žlutookých, rvoucích syrové maso zvířat.
… čítať ďalej

Povídka zimní, takřka vánoční. Tentokrát nejen o čarodějnicích, ale také o odlišnosti, násilí, bolesti a kupodivu i o naději.
Cestou sevřenou prvním sněhem pomalu kráčí žena. Zcuchané černé vlasy bere vítr, rve krátkou tmavou sukni přetaženou přes kožené mužské kalhoty. Cloumá vlněným pláštěm. A točí se kolem vyřezávané ebenové hole, o kterou se temnovlasá opírá.
Poskytla jim přeci dost času a byla trpělivá, dlouho snesla bič na své nahé kůži a pak žhavé železo a v hloubi duše byla snad i vděčná, vděčná za pocit, jenž bolest přináší vyhořelým. Neboť je vzácné cokoliv cítit, a bolest je jen prostor, jen další prostor, kde se lze pohybovat, cítit a hořet tak, jak plála kdysi, před nánosy času.
Ano, byla trpělivá, chtěla jim poskytnout čas, vyhnout se smrtím! Co si asi pomysleli katovi pacholci, když viděli svá střeva dohořívat jako oheň pasáčků? Co konšelé, nahlížející do černé díry, která byla dříve šatlavou? Spoléhali snad na magickou clonu, jenž měla halit město, na kov preparovaný alchymisty, který jí svíral zápěstí a kotníky? Snad.
Ve chvíli, kdy ji chtěli přinutit pokleknout, zapomněla na příkrov magie a žhavý kov na jejích zápěstích nic nezměnil. Snad ho cítila, ale rozhodně se o něj ve svém hněvu nezajímala. Cítila, jak se kůže škvaří a ze zad jí teče krev, ale o nic z toho se nezajímala, nic nebránilo jejímu ničivému vzteku.
Ano, otevřeli bránu a nechali ji odejít, aniž pohlédli do její tváře, aniž promluvili slova rozloučení. Žila s nimi tak dlouho, pomáhala na svět jejich dětem, léčila jejich rány, pro ně zpívala svá zaklínadla. Žila s nimi? Ne, jen vedle nich. … čítať ďalej