I.

Probudil mě pronikavý dívčí vřískot. Jenže ten se tu v poslední době ozýval pořád. Nadzvedla jsem se na lokti a pravačkou si promnula strnulé svaly šíje. Obvyklý záchvat ranní nevolnosti přišel a když jsem přestala dávit, svezla jsem se na svého spolunocležníka. Ani ve spánku nevypadal elfský čaroděj nevinně. Kosti mu trčely z tváře jako sekera a promodralé kruhy pod očima už týdny nezmizely. Nad hedvábím našeho stanu dávno smířlivě nešuměly listy krásných stromů. Už dlouho nešumněly…

II.
Když jsme počátku léta poprvé postavili svá barevná obydlí, odložili své šaty a začali tančit, jezero nás přijalo jako náruč milence, modré, čisté a dychtivé. Bílý písek hřál nahou tetovanou kůži a kůra stromů byla známá a milá na pohled jako tvář přítele. Tehdy jsme poprvé provedli velký rituál místa, nadšený, plný touhy a nadějí. A začali si užívat.
Možná někomu stačí klidný, obvyklý, útěšlivý akt lásky. Nemohl však stačit ani mě, ani elfským mužům s půvabem jelenů, elfským holkám s očima laní. Vdechli jsme omamný kouř a začali se prodírat zářivými houštinami drog, potoky ohně, s oddaností, jakou dávají jen jedy jsme zkoumali svá těla zahřívaná sluncem. Hmm, ano, rvala jsem těla kluků nehty a možná se někdy zabořila elfkám hlouběji, než by se jim líbilo, ale slunce stálo na nebi a naše rány se rychle hojily. Dlouhé vlasy mužů voněly jezerní vodou, bedra děvčat byla stále hladká a kulatá jako zdejší oblázky. Potápěli jsme se a šermovali pod vodou štíhlými stříbrnými meči, tančili jsme po mechu v divokých námluvách boje a na sobě neměli nic než holínky. Milovali jsme se, ne, ne, šoustali jsme, každý s každým, hinňající se, omámení, potěšení a žhaví pocitem spolubytí.
A taky jsme brali víc a víc drog, durmanová jablíčka lásky, masti z oměje, kořeny, listy, lodyhy nám zpívaly svou šílenou písničku. Nová involtace, tvrdší a zběsilejší, víc jsme potřebovali sebrat místu, které nás hostilo.
Už jsme nesplétali své vlasy do copánků a nevplétali do nich květy, z polibků byla hryznutí a souložení jak bitky s nožem. Vzteklí a podráždění jsme se ječivě hádali a pod hedvábí mého stanu už vstupovali jen silní. Muži se rvali o dívky jako vzteklí psi, a nic mě nepotěšilo tak, jako když jeden z mých milenců prolil na žhavý písek svou krev. Potkávala jsem zbitá děvčata s panickým, vyděšeným pohledem, elfští jelínci se kolem vláčeli potlučení a bez lesku.
A já? Já ráda zapomněla na Dorova ponaučení a se smíchem pálila bílou kůži elfek, když nechtěly naslouchat mým zlomyslným, škodolibým, šíleným přáním. Dlouhé vlasy přímo vybízely k tomu, abych je obtočila kolem zápěstí a užila si trochu zábavy, potěšila svá ouška trochou křiku. Křik dával zapomenout na mou vlastní neodbytnou bolest za očima.
Možná se někdy slabě zdvihla nechuť, když jsem viděla někoho z přátel, jak se po kolenou plazí pryč z místa hry, jenže co je hra, a co je vlastně přítel. A vždycky tu byla nová dýmka, další lačná ruka, která roztírala mast po mém klíně. Do pekel s přáteli, dýmkou i s jezerem.
Hlava bolí hůř a hůř a mám hlad, ne, ne, vlastně jen lačním a nevím po čem, nevím, a potom .. Finiriho ruka tiskne do mé bič…
Pod Finiriho tělem jsem snadno, snadno zapomněla na Společenství, na mistra Dora, na své studium a sliby, na zákony a moudrosti. A ano, zapomínala jsem ráda.
Finiri nebyl mladý, nebyl moudrý a možná, že bloudil v magických zahradách bolesti příliš dlouho, než aby se mohl vrátit bez následků. Ale měl v sobě zběsilost, jako někteří mívaji a byl zkušeným průvodcem po temných stezkách. Měl v sobě všechnu nevinnost hada a znal záludy našeho tance. A já jsem, jako ostatně všechny nakažené děti, chtěla být svedna.
Líbily se mi jeho studené šedé oči, jeho zlomyslnost, jeho surovost. Zraňovali jsme se navzájem a lovili jsme spolu mezi vyděšenou omámenou smečkou. Líbilo se mi, když mě svazoval, a líbilo se i když mě mlátil. A ráda jsem ho viděla na kolenou, splílat mi a řvát na mě nejhorší slova… Milovala jsem, když křičel, v bolesti, potom, co jsem ho kousla tam, hmm, kam to kluky bolí. I když mi pak zmaloval zadek do modra bičem na koně.
Možná bych ho byla ráda zabila, v těch nocích, kdy každý jeho dotyk nachával na mé kůži tmavou stopu.
Tráva byla sežehlá sluncem a ze stromů klouzalo usychající listí tak, jako padá plášť, halící tělo děvky. Místu už nebylo co vzít, i když jsme se toho domáhli znovu a znovu, vztekle a s klením.
Ucouraná a rozcuchaná jsem se potulovala táborem, mezi napůl zbořenými stany se váleli polonazí omámení elfové, dívky se sukněmi roztrženými až k pasu, špinaví muži s prázdnými pohledy. Na břehu jezera znásilňovali dva muži naříkající dívku. Zastavila jsem se a tupě je pozorovala, ale divokost a surovost výjevu mě nedostihovala. Potom se jeden z mužů zvedl z děvčete, popadl dlouhé vlasy svého druha a přinutil ho vzít svůj penis do úst. Elfka se ani neobtěžovala upravit si sukni. Svezla se stranou a začala se nepříčeně chichotat. Má bolest hlavy a křeče přicházely stále častěji.
A pak? Potom už jsme byli jen příliš otupělí. Rány byly možná to jediné, co jsme cítili, co jsme ještě byli schopni cítit. Bolesti přišly a byly neodbytné. Křeče… a louže spánku, mrákotné a mdlé jako doušky hnisu.

III.

Vřískot stále neustával, zvedal se a klesal, jako by děvče nadobro přišlo o rozum. Kdyby nebylo tak těžké vstát…
Látka stanu se náhle zazmítala jako v poryvu větru a pak zmizela .. Ohromeně jsem se dívala, jak se uprostřed tábora točí pulzující vír a z něj se noří bělovlasé postavy zahalené ve vlajících černých pláštích. Jen další z řady halucinací? Jedna z postav se blížila a já poznala Altaena z elfských starších. Zvedl ruku a pak .. na Finiriho hrudi se objevila hluboká popálenina, zavanul pach spálené kůže. Čaroděj ležel s očima zavřenýma a neartikulovaně křičel. A můj omámený mozek odmítl spolupracovat. přetáhla jsem si pokrývku přes hlavu a pevně jsem zavřela oči. Křik kolem mě byl neodbytný.
Čísi ruka pevně obemkla můj krk, zvedla mě na kolena a já konečně rozlepila víčka. Dor mě vlekl směrem ke břehu jezera. Měl pevně stažené rty, jako by se bál, že se nadýchne jedovatého plynu.
Hodil mě na písek, pak otevřel brašnu a vyndal z ní lahvičku. Temně zelené sklo, jako bych to někde viděla .. paměť mě zrazovala a sny se míchaly se skutečností. Stiskl mi nos a do pootevřených rtů nalil hořkou tekutinu. Polkla jsem jednou, dvakrát a potom jsem se sesula na všechny čtyři a začala děsivě zvracet…
Ještě několikrát mi Dor nalil do krku odporný elixír a já se dávila a zmítala v křečích. A potom jsem konečně zvedla hlavu a znovu se rozhlédla po místě, které jsme zneužili.
Jezero už nebylo tím lesklým hebkým modrým jazykem, který něžně lízal naše rozehřátá těla. Jen hnědozelená kaluž s hladinou pokrytou řasou se nabízela místo nebesky modrého oka. Kdysi bílý písek se obrátil v popel. Pařáty holých stromů se výhružně sápaly po zbytcích tábora. A ti, se kterými jsem sem přišla, ti, jejichž těla jsem tolikrát ochutnala? Někteří klečeli s rukama svázanýma za zády, a ti, kteří už nebyli schopni ani klečet, sténali na nosítkách, blábolili a vykřikovali ze svých pomatených snů. Třásla jsem se… zimnicí a hrůzou. Kdybych toho byla schopna, musela bych cítit hlubokou vinu. Necítila jsem nic, vůbec nic, než tupou dřevitou chuť prázdnoty v koši pod mými žebry.
Zapotácela jsem se, jak mě můj Mistr zvedal ze země a potom, když jsem se vlekla k magickému víru, jsem se naposledy ohlédla. Finiri visel v poutech na jednom ze stromů a z hluboké rány na hrudi mu tekla čirá tekutina, zčernalé rty se pomalu pohybovaly. Věděl, co se děje? Doufala jsem, že ne. Doufám ostatně, že ho jeho milý rozum opustil, ještě než Finiri na dlouhé roky zmizel v tichých sálech, kam se za provinilci bojí chodit i jejich myšlenky.

IV.

Nevím, jak se Dorovi podařilo uchránit mě trestu od elfské rady starších, snad, že jsem byla člověk. Tedy, z větší části přece jen člověk.
Snad také, že potrestáni byli ti starší a že hněv se svezl hlavně na Finiriho tmavovlasou hlavu.
Snad padly nějaké sliby, nějaké záruky byly složeny, a určitě bylo vyřčeno mnoho tvrdých slov.
Jisté je, že mě Mistr Dor odvedl do malého čtvercového domu uprostřed vinic a tam mě léčil, tedy, tam se pokoušel mě léčit.
Každé ráno odvary z léčivých bylin, procházky, hovory a knihy. Jindy bych se těšila z babího léta, z Dorova zájmu .. Po divokých dnech jsem se však nemohla na nic soustředit, má mysl klouzala po povrchu, po záblescích vzpomínek, střípcích chutí.
Těžko si to přiznat, ale scházelo mi to věčné rvaní, blábolení, ty cesty na měsíc a zas zpátky za jednu noc. A Dor byl tichý, nevyčítal, netrestal mě, jen někdy jsem v zádech cítila jeho smutný pohled, pohled, jakým se díváme na někoho, koho navždy ztrácíme. Ráda bych řekla, že mě ten pohled bolel, ale to bych lhala a já nechci zatížit svůj už dost dlouhý sloupec hříchů. Ani zkáza a hanba na břehu jezera nebyla s to zabít mou žádost. A já hladověla.
Další noc mezi propocenými přikrývkami, další sled krátkých snů a polobdění. A já se rozhodla. Bylo snadné otevřít portál, bylo snadné překotně projít tepající prázdnotou a vstoupit, kam vlastně? Eh, bylo to město. Ve městech obyčejně bývají muži a drogy ..
“Dělej!” zavřískla jsem na vyhublého muže, ležícího pode mnou v posteli. “Dělej přece něco.” Oh, to nebylo to, co jsem hledala. Proti Finirimu byli lidští muži tak vlažní a tak zbabělí. Seznámili se s děvčetem a to také chtěli mít na svém lůžku. Ne zběsilou čubku urputně se domáhající svých přání. Ani bič je k tomu nepřinutil. Buď se vyděsili, nebo urazili a chtěli se se mnou prát, nebo se naopak příliš brzo vzdali a pak mě jejich ochočenost odpuzovala. Chtěla jsem znovu soupeře, berserka, jakým byl Finiri. Nenacházela jsem ho. Ani drogy nebyly takové, jakým jsem přivykla. Potřebovala jsem jich stále víc, rozpraskaly mi rty, z nosu mi tekla krev. Lidské drogy, áágrrr, nedávaly mi nic, nic z toho, co jsem chtěla.
Hladověla jsem po zážitcích, neukojená, neukojená, chtělo se mi výt na měsíc. Zatím jsem kradla, sice magicky, zato bezostyšně. Všechno, ostatně, potřebovala jsem peníze. A pak jsem potkala děvče. Měla světlé vlasy a právě odešla z domova, kvůli lásce, říkala. Kvůli lásce? Ukázala jsem jí lásku, na jejích prsech, na jejím břiše, zadku, na její, ještě holčičí, škvíře. Ukázala jsem jí lásku zuby, prsty, bičem i pěstí. Když ráno spadla milosrdná clona drog, zděsila jsem se. Bylo to jen ošklivé…
Dala jsem jí peníze, slitovně jsem vymazala její pamět a pospravila nejhlubší rány. A pak jsem utekla, utekla domů, v hanbě a hrůze. Potom, co jsem zvedla ruce z těla té dívky ..

V.

Dveře se rozletěly kopancem. “Zabij mě, Dore, zabij mě.” Dor pomalu zvedl hlavu od knihy, šedé vlasy mu visely kolem pohublé tváře. “Proč tě mám zabít, dítě? Ty si nezasluhuješ smrt.”
“Už jsem nebezpečná, nebezpečná jako vzteký pes. Poznačená prašivinou.” Klepala jsem se, kalhoty mi klouzaly z propadlého břicha. “Skonči to, Dore. Ty můžeš.”
Vstal a stál nade mnou, muž s očima zanícenýma mnohadenním bděním, výčerpaný. “Řekni mi, co se stalo, dítě.” A já začala vyprávět.
“Proč lituješ tu dívku, mrzačila jsi jich tolik předtím.” Klidně, vyrovnaně zněl jeho hlas.
“Právě, že tolik .. Dore…” svěsila jsem hlavu “právě, že už tolik.”
“Mám tě zabít, protože se noc probudila? Proto, že jsi dovolila, aby se ujala vlády? Každý máme v sobě noc. A musíme jí dobře hlídat, aby nenaplnila náš život tmou. Nezabiju tě, holčičko. Mám tě rád. Ale ty sama musíš hlídat temnotu v sobě.”
Dor se mi teď díval do očí. “Přejdou léta, a tohle bude jen vzpomínka, která tě naučí moudrosti.”
Vyndal ze zásuvky malou dýmku, nacpal ji listím, několikrát potáhnul a pak si ji vložil hlavičkou do úst. Naklonila jsem se k jeho rtům a zhluboka se nadýchla vlhkého aromatického kouře smíšeného s jeho dechem. Dým mi naplnil ústa, pak plíce. Pomalu, pomalu jsem ho vyfoukla zpátky.
“Umyj se a jdi spát, dítě. Zítra spolu budeme mluvit. Dnes budeme jen spát.”
Odložil dýmku a přitáhl mě k sobě, položila jsem hlavu na jeho rameno a zůstala tak.
“Každý máme své viny, dítě. Zítra o tom budeme mluvit.”
A já po dlouhé době spala bez černých křídel za víčky.
Ráno mě probudilo bolestí za krkem. Nepřekvapila. Patřila teď neoddělitelně k mým procitáním. Jen ve vlastní posteli, ve vlastní prázdné čisté posteli nebyla tak děsivá, jako když mě budívala po nocích štvanic. Vstala jsem a nahá přešla k leštěnému stříbrnému zrcadlu. Pohlédla jsem do něj s mírným napětím. Co uvidím po svém divém honu? Leská plocha mi ukazovala dítě. Mnohem víc jako dítě jsem vyhlížela, pohublá a se zcuchanými vlasy, s náhle křehkými rameny pod sluncem zbarvenou kůží.
Přiblížila jsem k zrcadlu tvář. Mnozí si představují, že divoký, zvrácený život se vpisuje do těla svým výrazným písmem. Není to pravda, tělo dlouho odolává, než se podvolí tlaku jedů, právě svou tělesností se drží života. Všechna ta viděná a prožitá špína se ukládá v očích jako v komoře, zastavěné děsnými obrazy, zaplněné prachem. I v mých očích ležela hrůza a nepřiznaný stud. Tělo snad mohlo patřit dítěti, vím, ale oči, oči by mě jistě usvědčily ze lži. Mnohé koloušky viděly krvácet, a všechna ta krev je zkalila jako potok po bitvě.
Tentokrát jsem neoblékla černé hedvábí, neomotala zápěstí pouty náramků, zbytečný byl výstřih sahající až pod hrudní kost. Šminka je směšná ve vybíleném venkovském domě, kde žije jen muž, který by mohl být mým otcem. Zadrhla jsem kolem boků tkaloun volných plátěných kalhot, přes hlavu přetáhla modrou halenu a otevřela dveře.
“Stydíš se za mě, Dore? Zlobíš se?” Míchala jsem lžící v ovesné kaši a snažila se udržet žaludek na svém místě.
“Nemůžu se na tebe dlouho zlobit, srdce moje, ale bolí mě, co jsi udělala. Ještě spoustu let se za tebou potáhne stín té hanby. Budou se nad tebou ošklíbat, budou tebou pohrdat. Pak teprve to bude opravdu bolet. Rodiče těch zbitých pláčou nad svými mláďaty, já brečím nad tebou, holčičko.”
“Nebrečíš, Dore. Nikdy jsem tě neviděla plakat.” Zvedla jsem hlavu od talíře a bedlivě jsem si ho prohlížela.
“A chtěla bys? Ty nejtrpčí, nejopravdovější slzy člověk prolévá dovnitř, to si pamatuj.A ty taky nejsi zrovna ubrečená. Třeba bys s tím měla začít.”
“Brečet je hanba.” pohodila jsem kšticí.
“Kdepak, já a plakat, Dore.” myslela jsem si, “Násilníci jako já, ty nepláčou.”
“Ach, brečet je hanba,” Dor povážlivě zavrtěl hlavou “brečet je hanba, ale znásilňovat a krást, to jde.”
“Asi ano, to je jiná hanba, větší, ale jiná.” Vzdala jsem se pokusů dostat do sebe lžíci nevábné hmoty.
“Ano, to je jiná hanba, velká a trpká a majestátní, že? Kurvit se pod drogami, to je taky jiná hanba, že? Ty jsi mě nikdy neviděla svlečeného, pravda?
Stáhla jsem obočí. “Co tím myslíš, Dore? Víš, že ses přede mnou nikdy nesvlékal.”
Dor přetáhl přes hlavu šedou halenu s úzkými rukávy a stál přede mnou do půl těla nahý. Potom se otočil.
Celá jeho záda byla pokrytá sítí jizev, jaké zanechává jen bič, od plecí k pasu se táhly úzké a tmavé stopy, plasticky vystupující z kůže.
“Dore…” vykoktala jsem “proč sis to nenechal zahojit magicky, to by přece .”
“šlo” doplnil mě klidně můj mistr. “Jistěže by to šlo, ale nechtěl jsem.”
“A teď se podívej na tohle…” jeho předloktí byla také poznačená jizvami, jako bývají od obsidiánového nože, či tupé dýky. “Víš, co to je?”
Němě jsem pokývla hlavou. Viděla jsem, jak si někteří otevírají kůži a do živých ran si lijí či mažou jistou substanci, která prý otvírá bránu, bránu jinam.
“Nejsem hlupák, Zizo, ty bláznivé štěně, vím, jak ti teď je. Nebylo mi o nic líp, když jsem si do ran mazal garmin, nebyl jsem o nic méně nebezpečný a o nic moudřejší.”
“A kdo ti to udělal?” ukázala jsem bradou směrem k jeho zádům. “Chytili tě?”
“Jistě, každého chytí, když se jen motá kolem trhů s jedy a zvrací na nárožích. Hodili mě do díry bez vody, bez světla a nechali mě tam týden výt, rvát rukama kámen a .. brečet.”
“Brečel jsi?”
“Ach, holčičko, taky bys brečela, nebýt těch elixírů, které jsem do tebe lil. Bolelo by to, strašně, to mi věř.”
“A potom?”
“Potom mi dali na vybranou. Buď veřejné bičování, trvalá abstinence a v případě klopýtnutí oprátka, nebo jen oprátka. Rovnou. Věř, že mnozí si ji vybrali, taková je to bolest.”
“Ty ne?”
“Já ne. ” usmál se Dorian “Byl jsem ještě štěně, holčičko, a chtělo se mi žít, přes to všechno, ne ozdobit svou hlavou bránu Hexbergu. A tak mě vytáhli na náměstí a tam…”
“Křičels?” skočila jsem mu do řeči.
“Myslím, že ne, zato jsem omdlel. Vlastně to po tom střízlivění nebyla zas až tak hrozná bolest.”
Dívala jsem se na něj s úctou. Garmin je strašná droga, zotročuje, maže všecho lidské.
“Proč jsi mi to neřekl?”
“Protože jsem pitomec, holčičko, starý blázen, který si myslel, že děvčátkům se podobné věci před usnutím nevyprávějí. A teď jsm splakal nad výdělkem.”
Všechno mi to najednou přišlo líto. Litovala jsem Dora, sebe, ta zbitá a zfetovaná elfská děcka, brečela jsem, kňučela pro tenhle zkurvený, nemilosrdný, složitý svět.
“Já se zblázním, Dore, já to nepřežiju.” škytala jsem.
“Přežiješ,” zašeptal mi do ucha “ty to určitě přežiješ, když tě to nezabilo do teď, už nikdy, nikdy tě to nedostane. Já ti můžu pomoct a ty musíš chtít, budeš chtít, viď, že budeš.”
“A proč sis nechal ty jizvy, Dore?” rukávem jsem si rozmazávala slzy po obličeji.
“To abych nezapomněl, maličká, nezapomněl na to, jak moc jsem byl hloupej a jednou se pak nevytahoval na takové, jako jsi dneska ty. No tak, breč, bul, klidně to se sebe všechno dostaň.”
“A to už nebudu moct ani hulit?”
Dor, který mě až do té doby držel v náručí, mě teď lehce odstrčil.
“Bojíš se, že ti bude chybět jed, hádě? V tom případě se zdá, že nemůžeme vynechat žádný z bodů léčby.”
Pohlédla jsem na něj přes slzy. “Ty mě chceš bičovat?”
“Nejsem kat. Nejsem představený Velké rady, nejsem Mistr magie, jsem jen chlápek, co zamlada smažil a teď má strach o malou holku. Jsem našinec, holčičko a jestli nemám právo napráskat ti zadek z titulu svých funkcí, tak ty jizvy na rukách mi to právo dávají. Nechci tě vidět zdechnout jako prašivá, s prázdným rozleptaným mozkem a se spoustou smrtí na svědomí.”
Neměla jsem strach, necítila jsem stud, jen jsem byla trochu zmatená. Tohle byl jiný Dorian, jiný dům, než ten, kde jsme žili, jiný vztah,
než obvykle mívá učitel a žák, po hlubokém, bolestném přiznání mi byl blízký, jako by se naše krev, naše jedy ředěná krev, smísila. Byli jsme jedinci stejného druhu. Už nikdy, nikdy mu nedokážu říct Mistře jinak, než v žertu.
“Jen pojď se mnou.” kývl na mě Dor. Stoupala jsem za ním do schodů do patra a pak na půdu. Zvědavě jsem se rozhlédla, stále neschopná si představit, co bude následovat. Všude na trámech se sušily léčivky a vydávaly natrpklou, uklidňující, domáckou vůni. Vikýřem vnikalo sluneční paprsky a ozařovaly silné podpěry krovu a taky dlouhé, od stropu visící lodyhy známé rostliny.
“Jé, Dore, konopí. Ty tady sušíš konopí.”
“Hmm, vidíš, konopí, to je ono. To pomáhá.” Čaroděj sundal z trámu jeden z dlouhých stvolů se silným dřevnatým polouschlým kmínkem. “Kdo čím zachází .., milé dítě .. Sundej si kalhoty.”
“Konopím?” vydechla jsem nevěřcně “ty mi chceš napráskat konopím?” Nevěděla jsem, jestli se po tom všem nemám začít smát.
Dorian souhlasně kývl a drhnul z lodyhy výhonky a listy na jemné plátno, které leželo pod bylinami.
Zamžikala jsem a uvolnila jsem tkanici. Volné nohavice mi spadly ke kotníkům. Švihnul stonkem do vzduchu a pak na mě kývnul prstem. Vykročila jsem z kalhot. Slunce svítilo skrz uschlé listí.
Párkrát v životě mě konopí dostalo na kolena, ale ještě nikdy jsem jím nedostala na zadek. Až teď.
Dorian mě pevně držel kolem pasu a pružným pichlavým šlahounem mi naděloval na zadnici. Štípalo to. Ať, jsme přece stejné krve. Přestala jsem se přetvařovat. Zavřískla jsem. Pak znovu. Bylo to o moc lepší. Začala jsem ječet, až z léčivek opadávaly lístky. Z očí mi vytryskly slzy.
Taková úleva. Moje bědování se rozléhalo pod krovem. Ať.
Dor stál u poklopu, který uzavíral vchod na půdu a ometal ze sebe zelené lístečky.
“Posbírej, co jsem olámal z té kytky. Dáme si to večer do placek, jiného s tím už nic stejně nepůjde dělat.”
Opatrně jsem se shýbla pro kalhoty. “Do placek? Takže ne “navždy čistí”?”
“Zavři pusu a dělej, co ti říkám, hádě. Bude se ti potom o hodně líp spát a dokonce ani ten zadeček ti nebude překážet.”
Natáhla jsem si nohavice a pak jsem začala sbírat. Zadek mi trnul, bylinky voněly a vikýřem svítilo slunce.

VI.

Vrátila jsem se k jezeru, ani ne za rok potom, ulevit svému svědomí, a uzdravit místo, kterému jsem s arogancí vlastní mé rase tolik vzala.
Znovu jsem vstoupila do jezera a znovu postavila stan pod korunami stromů. Ae to už je jiné vyprávění, jiný příběh a jiná cesta…
Věnováno mému partnerovi a všem mým přátelům, kteří by občas zasloužili něčím podstatnějším, než jen proutkem z konopí… :-)