Tichý šramot ve tmě.
Okamžitě jsem vyskočil na nohy, ruka mi sama sklouzla k jílci meče. Můj oheň již skomíral, plameny však stále osvětlovaly lesní palouček, na němž jsem se utábořil. Tam však, kde se tyčila mohutná stromová hradba, panovala černočerná tma, kterou jsem nedokázal prohlédnout.
Stál jsem nehybně a naslouchal zvukům nočního hvozdu. Dlouho se nedělo vůbec nic, jen občasné zaskučení větru v korunách stromů či vzdálený křik nějakého nočního ptáka. Všechny tyto zvuky neoddělitelně patřily k spícímu pralesu, nebylo důvodu se nad nimi pozastavovat.
A pak náhle, blízko, docela blizoučko, na samém okraji palouku, zapraskala pod něčí váhou suchá větvička. Tento nenápadný zvuk však pro mě byl jako úder hromu.
Tasil jsem ihned meč a připravoval se k obraně. S rychlostí, která mne samotného překvapila, jsem popadl ze země suchý klacek a hodil ho do ohně. Plameny se lačně zahryzly do své potravy a vyšlehly výš. V jejich mihotavém světle jsem uviděl mohutné kmeny prastarých stromů, které palouček obklopovaly jako horda pohádkových obrů. Jenomže to nebylo všechno.
Mezi pralesními velikány, ani ne deset sáhů ode mne, stála tmavá postava, která zde rozhodně neměla co dělat. Nedokázal jsem rozpoznat, kdo je můj noční návštěvník, ale patrné byly dva nazelenalé body v oblasti hlavy.
Oči.
Meč jsem držel v bojové poloze a snažil se vypadat statečně a výhružně. Po zádech mi však běhal mráz. Zatraceně, kdo ví jací tvorové se skrývají v zeleném moři Gidurského pralesa…
” Hej, kdo je tam ?” houknul jsem zkusmo do tmy.
Dost dlouho se žádná odpověď neozvala. Čekal jsem, vlastně jsme čekali oba. Vteřiny se vlekly nekonečně pomalu, po tváři mi začal stékat pramínek potu.
Pak se pohnul. Pomalu, ale s jakousi kočičí pružností, vykročil kupředu a vstoupil do kruhu osvětleného plameny. Konečně jsem si ho mohl pořádně prohlédnout a musím říci, že mě dosti překvapilo, koho to mám před sebou.
Vlastně nebyl příliš vysoký, mohl měřit něco kolem jeden a tři čtvrtě sáhu. Nezdál se mi být ani moc silný, měl vychrtlé hubené tělo a dlouhé tenké paže vypadaly jako dva šlahouny. Jeho pohyby však byly ladné a přesně vypočítané, něco mi říkalo, že je tento tvor v boji strašný nikoli silou, ale úděsnou rychlostí. Nazelenalou pokožku tvořily tisíce drobounkých šupinek. Byla suchá, přesto se ale ve světle plamenů matně leskla, připomínajíce barvou vybroušený malachit. Krásy podle lidských měřítek příliš nepobral. Lysé a šišaté hlavě zcela dominoval pár velkých a kulatých nazelenale žhnoucích očí. Ústa byla malá, plná drobných zoubků, ostrých jako žiletky. Na sobě měl jen kožešinové kalhoty, hruď byla obnažená a potetovaná podivným uzlovitým vzorem. V rukou držel můj noční host kopí s obsidiánovým hrotem, kterým ustavičně mířil na můj hrudník.
Goblin.
Prohlíželi jsme se navzájem jako bychom oba spadli z Měsíce. V jeho velkých zelených očích se dal přečíst údiv. Vypadalo to, že je neméně překvapen mým vzhledem než já tím jeho.
Byl to první živý goblin, kterého jsem kdy viděl. Už jich v Giduru mnoho nezůstalo, odešli nebo byli pobiti lidmi, kteří jako lovci, zlatokopové či zemědělci přicházeli do pralesa hledat lepší zítřky. Jediné, co jsem o nich věděl bylo, že jsou prý velmi krutí. Pálili osamocené lesní usedlosti, zabíjeli jejich obyvatele a z jejich uší si dělali náhrdelníky. Byli neustále na válečné noze s královskými vojáky, mezi nimi a lidmi zuřila nekonečná válka, v níž se nebrali zajatci. A každý nirmský starosta před nástupem do funkce sliboval, že konečně vyhubí ty děsivé lesní stvůry. Ale goblini zatím stále přežívali, zabíjeli osamělé poutníky na lesních cestách a ukrývali se před pronásledováním královského vojska. Žádný člověk s nimi neměl slitování a oni o něj ani nežádali. Ač jsem gobliny znal jen z doslechu, neměl jsem žádný důvod mít k ním kladný vztah.
Vlastně jsem očekával, že si půjdeme po krku. V duchu jsem si srovnával svůj meč s goblinovým obsidiánovým kopím a říkal si, že mé šance nejsou nijak špatné.’Ale stejně bude lepší, když zaútočím první,’ pomyslel jsem si.
“Co tady chceš, zelený ksichte ?” Vložil jsem do těch slov notnou dávku ironie a pohrdání, aby goblin pochopil, co si o něm myslím.
“Chci tu u ohně být, ghúrza.” Jeho hrdelní hlas mi zněl podivně a cize. Mluvil Obecnou řečí se zvláštním přízvukem, který ve mně vzbuzoval odpor. Mezi jednotlivými slovy dělal pomlky, jakoby se snažil vzpomenout na jejich význam.
“No, místa je tu dost. Ale ne pro takové smradlavé parchanty jako jsi ty.” Stiskl jsem pevněji rukojeť meče, protože jsem se domníval, že se na mě teď vrhne. Zůstával překvapivě klidný.
“Zhúdurbak říkat, že on chtít nocleh, ghúrza,” opakoval goblin. V jeho hlase jsem postřehl slabou výhružnou notku.
“Tak přespi v lese mezi zvířaty, kde je tvoje místo !” Vykročil jsem k němu a pozdvihl meč k ráně.
Souboj trval jen chvíli. Má zbraň zasvištěla vzduchem, ale goblin se jakýmsi zázrakem zásahu vyhnul. Uskočil stranou a ohnal se po mně svým kopím. Nestačil jsem se krýt, ale bohové stáli pro tuto chvíli na mé straně. Obsidiánový hrot minul o pár coulů mou hruď a goblin zklamaně zasykl. Byl však rychlý, mnohem rychlejší než já. Teprve jsem zvedal meč k dalšímu úderu a můj soupeř už byl těsně u mě. Nestačil jsem nic podniknout. Goblinova pěst mě udeřila do obličeje a odhodila o kus zpět. Zůstal jsem ležet rozplácnutý na zemi. Kolem hlavy jsem viděl spousty hvězdiček, svět se se mnou točil s úžasnou rychlostí. Nedokázal jsem se vzchopit k nějaké obraně a poslední, co jsem ještě zahlédl, byla znovu goblinova pěst, která mě s konečnou platností poslala do bezvědomí.

Nevím, jak dlouho jsem ležel v bezvědomí, snad hodinu, snad o něco déle. Jenom vím, že když jsem se probral a poprvé otevřel oči, nevěděl jsem, zda jsem živý či mrtvý. Hvězdná obloha nad mou hlavou mě ale rychle přesvědčila o pravdivosti první varianty.
Tak proč se nemohu postavit ? Nadzvedl jsem se a s překvapením se podíval na své nohy spoutané pevným koženým řemenem. Překvapení vystřídaly obavy, když mi došlo, že i mé ruce jsou svázané za zády. Rozhlédl jsem se kolem sebe a okamžitě mi všechno došlo.
Ležel jsem sešněrovaný u svého vlastního ohně a přímo naproti mně dřepěl na bobku goblin a zíral mi do tváře. Můj meč se válel mému přemožiteli u nohou a matně se leskl ve světle plamenů.
Hýbat jsem se sice nemohl, zato jsem mohl mluvit. Divil jsem se, že mě goblin ještě nezabil, obvykle měli příslušníci jeho národa ve zvyku jednat rychle.’No co, zeptám se,’ pomyslel jsem si.’Už přece nemůžu nic ztratit.’
“Proč mě nezabiješ, gobline ? Máš na to přece právo, jsi vítěz.” Trhl sebou jako bych ho vytrhl z hlubokého zamyšlení.
“Brzy já tě zabít, ghúrza.”
“Tak proč ne hned, zatraceně !” Téměř jsem křičel. Nervy jsem měl přece jen poněkud napnuté, nevěděl jsem, co se mnou goblin zamýšlí a bál jsem se, jestli mě nechce mučit.
Vypadalo to, že přemýšlí. Seděl nehybně a zdál se být úplně ztracen v myšlenkách. Po nekonečně dlouhé chvíli mi položil otázku, která mě překvapila jako dosud nic jiného v mém životě.
“Vy opravdu žrát goblin, ghúrza ?”
Vykulil jsem na něj oči v němém údivu. A pak jsem se začal smát, smát tím dlouhým polohysterickým smíchem, který často přichází po vypjatých situacích. Smál jsem se až mi z očí vytryskly slzy a goblin mě sledoval v němém údivu. Konečně jsem opět dostal své nervy pod kontrolu.
“Tak lidi že jedí gobliny ?” řekl jsem a stále bojoval se smíchem. “Zatraceně, nikdo z nás by se nedotkl ani živého goblina, natož aby jedl mrtvého. Kdo ti takovou hloupost nakukal ?”
Divně se po mně podíval.
“Co být to, co ty dělat před chvíle ?” otázal se podezřívavě.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co má na mysli.
“No, smál jsem se,” odpověděl jsem poněkud zaraženě.
“Co to být smích ?”
Znovu bylo na mně, abych se divil. “Vy neznáte smích ?” pravil jsem užasle. “Co jste za národ ! Smích přece, no, projev údivu nad myšlenkou, která nám připadá zábavná…”
Opět to vypadalo, že přemýšlí.
“Ne, goblin se nesmát,” řekl. “To smích moc hlučné být, ghúrza.”
Nastala dlouhá pomlka. Já uvažoval o tom, co mají znamenat všechny ty dotazy, a na co myslel goblin mohli říci jen bohové a možná ani oni ne.
“Tak proč vy zabíjet goblin, když vy je nežrat, ghúrza ?” Zpytavě se na mě díval a jeho oči v přítmí zeleně zářily. Otázka mě poněkud vyvedla z míry. Kam ten goblin, sakra, směřuje ?
“No,” řekl jsem opatrně. “Lidé už mají ve východních zemích málo místa a potřebují další území. A Gidur není místo o nic horší, než kterékoliv jiné. Navíc tato země odjakživa patří našemu králi, jenom… Prostě nebyla využívána.”
“To ne pravda, ghúrza !” Poprvé promluvil hlasitěji, než bylo potřeba. “Tato zem být goblin zem a vy nám ji brát ! Goblin žít v Gidur vždycky a nikomu neubližovat. Pak vy přijít a říkat, že to země král. A když goblin bránit svoje, vy říct, že to zlá obluda a chtít zabít. Zhúdurbak tě jen požádat o nocleh, ale ty mít pro něj jen zlá slova. Přitom ty být host v naše zem !” V jeho hlase zazněla hořkost.
Trochu mi ho přišlo líto, ale ne moc. Pochopte mou situaci, byl jsem svázaný a vydán mu napospas, takže jsem neměl čas na řeči o bezpráví, které prý bylo na goblinech pácháno.
“Tak podívej, Zhúdurbaku, nebo jak se to jmenuješ,” řekl jsem mírně. “Je to smutné, co mi tu povídáš, ale pochop, že mé chování vyplývalo právě z toho, co jsi teď řekl. Lidé a goblini jsou prostě nepřátelé a já jsem udělal jen to, co by udělal každý člověk na mém místě. Chápeš ? Vždyť ty bys určitě provedl totéž mně ! Takže mě teď buď zabij nebo rozvaž,” ukončil jsem nečekaně svůj proslov.
Svraštil svůj protáhlý obličej.
“Nerozvázat ! Zhúdurbak zelený ksicht, Zhúdurbak smradlavý parchant, Zhúdurbak nerozvázat ghúrza !”
“No to je skvělé. Zabít mě nechceš a rozvázat taky ne ! Tak co tedy po mně vlastně chceš ?”
“Zhúdurbak neříkat, že tě nezabít, ale až za chvíle.”
Znovu na mě upřel zrak a zřejmě hodlal zírat mým směrem ještě dlouho.
Hlavou mi bleskla podivná myšlenka. Snažil jsem se ji vyhnat z mozku, ale ona se nedala.
“Zhúdurbaku, ty jsi ještě v životě neviděl člověka, že ?”
“Ne, já mnoho jich zabít, ghúrza.” Tón jeho hlasu ale nebyl ani trochu přesvědčivý.
“Ale no tak, nedělej se. Jinak bys na mě přece pořád nekoukal jako tele na novou stodolu. A taky bys věděl, co je to smích, a nedopřával sluchu povídačkám, že lidé pojídají chycené gobliny.”
Neodpovídal. Asi jsem uhodil hřebíček na hlavičku. Se zvláštním pocitem jsem pokračoval a až s jakýmsi odstupem si uvědomoval, že vyslovuji nahlas své vlastní myšlenky tak, jak mi probíhaly hlavou.
“Jenomže já jsem taky ještě žádného goblina neviděl… Tak proč jsem tě tedy chtěl zabít ? Vždyť já nemám žádný důvod tebe, konkrétně tebe, nenávidět !”
Uvažoval o mých slovech. Asi si je znovu a znovu omílal v hlavě.
“Podívej, Zhúdurbaku,” dodal jsem ještě. “Já… chtěl bych se ti omluvit za to, co jsem řekl a co jsem udělal. Asi jsem příliš naslouchal vyprávěním vojáků a byl jsem připraven zabít každého goblina, kterého potkám. Až teď mi došlo, jakou hloupost jsem provedl. Promiň.” Povzdechl jsem si. “Ty máš plné právo mě zabít.”
Díval se na mě, jakoby se snažil vyčíst z mé hlavy zda lžu či mluvím pravdu. Kdoví, co se mu nyní asi honilo myslí.
“Ty pravdu mít, ghúrza,” řekl nakonec. “Ty udělat hloupost, ale Zhúdurbak také nebýt bez viny. Kdyby ty první nezaútočit, Zhúdurbak by sám tě zabít chtěl, i když ty mu zla neudělat.”
Vzal do ruky můj meč a postavil se. Zprvu jsem nepochopil, co chce udělat, dokonce mě napadlo, že udeřila má poslední hodinka. Zhúdurbak však přišel až ke mně a jediným úderem meče mi přeťal pouta na nohou. Poté opatrně přeřezal i řemeny, znehybňující mé ruce.
Hodil meč na zem těsně vedle mě a vrátil se na své místo u ohně.
Jal jsem se masírovat končetiny, ztuhlé dlouhou nehybností. Při tom jsem ale po očku sledoval svého společníka.
“Díky,” řekl jsem nejistě.
Kývnul mi v odpověď.
Mlčeli jsme.

Seděli jsme u ohně, člověk a goblin, příslušníci dvou znepřátelených ras. Naše oči sledovaly mihotavé plameny, vrhající na naše tváře poskakující stíny.
A v duši jsem měl zmatek, stejný jako zmatená hra plamenů. Goblini znají slitování, nejsou to jen bezcitná zvířata. Tak proč je vraždíme ?
“Proč jsi to udělal, proč jsi mě osvobodil, Zhúdurbaku ?” Můj hlas ostře přerušil dlouhotrvající ticho.
“Ty jiný, ghúrza,” řekl chraplavě. “Staří můj kmen říkat, že lidé být krvelační, zabíjet goblin pro potěšení, pro maso. A když ty mě napadnout, já myslet, že to tak být. Ale tvá slova moudrá. Navíc tys mně omluvit. To goblin nedělat, ale to moc fajn… Já muset zabít nevinný, ghúrza. Ale Zhúdurbak nemůže ! On nechtít zabíjet !”
“Proč jsi mě musel zabít, Zhúdurbaku ?”
“Staří můj kmen zavolat Zhúdurbak a říct. Ty teď jít a dokázat, že dospělý. Ty přinést lidská uši co důkaz. A Zhúdurbak jít.”
“Opravdu uřezáváte lidem uši ?”
Přikývl. “Ale já to nechtít. Pravda být, že lidé přijít do goblin zem, ale chtít nejdřív vyjednávat. Ale goblin šaman říct, zabít zloděje. A my teď válčit. Ale Zhúdurbak nechtít válčit. Nechce zabíjet, ghúrza. Chtít lovit v Gidur a mít klid. Být to tak těžké ?”
Nevěděl jsem, co říci. Všeobecně se předpokládalo, že všichni goblini chtějí jen válčit a baží po lidské krvi. Ale já měl před sebou jednoho, kterému byla celá ta válka z hloubi duše protivná. A který navíc propustil člověka, jenž ho napadl ! Kdyby mi tohle dřív někdo vyprávěl, zasmál bych se tomu jako dobrému vtipu. Ale teď…
Seděli jsme u ohně, člověk a goblin, a už jsme si neměli co říci. Oba jsme přemýšleli, každý o svém, ale v podstatě o jednom. Že lidé a goblini se dokáží domluvit.
“Jak jsi se vlastně dostal k mému táboru ?” zeptal jsem se, abych přerušil nekonečné mlčení.
“Já mít malá problém…” Zhúdurbak chtěl pokračovat, ale náhle se zarazil.
Z dálky se k nám doneslo táhlé zavytí, které proběhlo nočním pralesem jako vlna varování a úder strašlivé hrozby. A potom to hrozné ticho. Zdálo se, že všechno, úplně všechno živé, rázem ztichlo a zatajilo dech. Drobný hmyz přestal poletovat kolem ohniště, zmlkli i noční ptáci…
Vtom se ten zvuk ozval znovu a zdálo se, že se přibližuje…
Po zádech mi přeběhl mráz. Pohlédl jsem na svého společníka a zdálo se mi, že se chvěje.
“Vlci ?” zeptal jsem se goblina s nadějí v hlase. Věděl jsem, že ani hladová smečka těchto šelem nezaútočí na dva muže u ohně. Vlci. Snad to byli jen vlci.
Zhúdurbak zavrtěl hlavou.
Hlas se mu třásl, když říkal: “Ne, to nebýt vlci, ghúrza.”
Seděli jsme nehnutě a čekali, zda se vytí neozve znovu. Zdálo se, že se čas zastavil, ticho, panující okolo bylo mučivé. Pak jsme to zase uslyšeli. Dlouhý, osamělý a zlobný zvuk. A nebylo to až tak daleko. Pochybnosti zmizely. Cosi se blížilo k našemu táboru.
A to cosi zřejmě nebylo býložravé.
“S čím jsi měl ten malý problém ?” zeptal jsem se a už se ani nesnažil zastřít hrůzu ve svém hlase.
“Zhúdurbak myslet, že to ztratit jeho stopu. Zhúdurbak nevědět…” Pevně stiskl v rukou své kopí s obsidiánovým hrotem.
“Co ?” hlesl jsem a přitom se bál odpovědi, která musela přijít.
Znovu se ozvalo zavytí, teď ale přecházelo v hrozivý řev, při němž tuhla krev v žilách. Ta věc se stále přibližovala…
“Garagún.”
I když jsem to očekával, tíha skutečnosti mě málem porazila. Zatraceně ! Garagún ! Nejkrvelačnější bestie ze všech monster Starých dob !
Zaklel jsem. Nebylo kam utéci. Pořád bylo lepší vzdorovat šelmě na volném prostranství, než mezi stromy, kde se cítí jako doma. Ale ani zde nebyly naše šance právě největší. Zvíře garagún se ohně nebojí. Nebojí se ničeho a jediný pocit, který zná, je hlad.
Vzal jsem meč do ruky a pomalu se postavil.
“Tak, Zhúdurbaku, vypadá to, že budeme spojenci. Jenom doufám, že jsme dost dobří válečníci, abychom se dokázali té věci postavit,” řekl jsem s ponurým úsměvem.
“My muset být víc než dobrý, aby zabít garagún, ghúrza…”
Stáli jsme bok o bok u dohasínajícího ohně. Člověk a goblin, věční nepřátelé, teď museli spojit své síly proti nejstrašnější bestii Giduru. Čekali jsme. Bylo jen otázkou času, kdy se garagún objeví v naší těsné blízkosti.
Vytí se již neozvalo. Zato jsme slyšeli jiný zvuk, výhružné hrdelní vrčení, zlobné a klokotavé. A také praskot lámajících se větví, jak se monstrózní zvíře prodíralo lesním podrostem. Blíž a blíž.
Potom všechno ztichlo. Úplně všechno. Garagún byl tady, pozoroval nás zpoza mohutných stromů a upíral na nás své rudě žhnoucí oči jako dva plamínky. Ticho před bouří. Příštích pár vteřin rozhodne o našem životě nebo smrti.
V tichu, které ostře kontrastovalo s jeho hlučným příchodem, vyrazilo zvíře do útoku. Jediným dlouhým skokem se přeneslo z lesa na volné prostranství a stanulo ani ne deset sáhů od nás.
Během následujících několika sekund jsem si ho mohl prohlédnout.
Mohutné zvíře, větší než tygr, s obrovskou krokodýlí tlamou plnou zahnutých tesáků. Jeho světélkující oči si nás lačně prohlížely. Tělo, podobné vlčímu, mělo pokryté hustou šedou srstí, která, jak jsem věděl, dosahovala pevnosti ocelového brnění. Černý kostěný hřeben se táhl po celé délce zad a končil až u masivního, pokrytého šupinatou kůží, ocasu. Bestie, jež nezná slitování. Garagún.
Další skok již měl za cíl mě a Zhúdurbaka. Uskočili jsme v mžiku do stran, takže nestvůra dopadla na místo, kde jsme ještě před chviličkou stáli.
Bleskově se otočila k Zhúdurbakovi. Goblin pozvedl kopí a zaútočil. Chabý pokus. Ostří se svezlo po neskutečně pevné srsti a jen garagúna ještě více rozzuřilo. Popadl násadu kopí do tlamy a já uslyšel praskot lámajícího se dřeva. Během okamžiku stál Zhúdurbak neozbrojen tváří v tvář své smrti.
Ale to už jsem zasáhl já. Využil jsem toho, že mě stvůra dočasně nechala na pokoji, a podařilo se mi dostat k jejímu boku. Rozmáchl jsem se a vrazil garagúnovi meč pod levou lopatku. Ten úder byl dobrý, byl přesný. Ale ani nejlepší ocel nedokázala prorazit podivuhodnou kůži nestvůry.
Překvapeně jsem ustoupil o krok zpět. Zvíře se rozzuřeně odvrátilo od třesoucího se goblina a šlo pro změnu po mně. Jediný přesný úder přední tlapy a mé tělo bylo vrženo několik sáhů dozádu Měl jsem štěstí, že mě nezasáhly hrozivé garagúnovy drápy, ale v tuto chvíli to bylo úplně jedno. V letu jsem totiž upustil meč a ležel teď na zemi, krvelačnou bestii s uslintanými tesáky na dosah ruky. Zvíře zavrčelo a upřelo na mě své rudě planoucí oči. Nebylo záchrany.
Pochopil jsem, že tohle je konec. Chtělo se mi zavřít oči a ležet tak, dokud si pro mě smrt nepřijde. Ale to nešlo. Jako zhypnotizovaný jsem sledoval stvůru, jak se ke mně blíží. Opravdu konec?
Koutkem oka jsem zahlédl Zhúdurbaka, jak se shýbá a zdvihá ze země můj meč. Bestie se zcela soustředila na mě, nevšímala si dění kolem a to se jí stalo osudným.
Goblin se náhle vymrštil a skokem se přenesl až ke krvežíznivé tlamě garagúna. Ten na okamžik zaváhal, na ten okamžik, který rozhodl o všem. Jediný rozmach a Zhúdurbak vsadil meč do záští planoucího oka nestvůry.
Vydala řev, který se přehnal nočním lesem jako hromobití. Ale goblina to nezastrašilo. Pomalu zarážel zbraň hlouběji a hlouběji. Garagún se zmítal v pekelných bolestech.
Jediným trhnutím hlavy odhodil goblina daleko stranou. Jeho zbylé oko plálo nezkrotnou nenávistí. Díval se na mě, byl tak blízko, mohl bych se ho dotknout rukou. Ale už mě nestačil zabít. Jeho svaly ochably a obrovské zvíře se se zaúpěním zhroutilo na zem.
Několik posledních pohybů, poslední hrdelní zavrčení…
Bylo po všem.

Kdyby mi někdo ještě před týdnem řekl, že budu objímat goblina, poslal bych ho ke všem čertům. Ale teď bych mu klidně dal i pusu. No, to asi přeháním.
Naštěstí goblini nemají pochopení pro bouřlivé lidské emoce. Nikdy neprojevují radost nahlas.
“Jen mě neudusit, ghúrza,” řekl Zhúdurbak a vymanil se z mého objetí.

Seděli jsme u ohně, člověk a goblin, a klidně se bavili jako dva staří přátelé. Vedle nás leželo obrovské tělo zabitého garagúna. Právě jsme se dohadovali, komu bude patřit tvrdá kůže monstrózního zvířete.
“Podívej, Zhúdurbaku, tys ho zabil a navíc jsi mi zachránil život. Tak je přece jasně tvoje.”
“Ne, ghúrza. Kdyby ty neodlákat garagún, tak Zhúdurbak mrtvý teď. Kůže tvá.”
Pochopil jsem, že takhle bychom se mohli handrkovat ještě dost dlouho. Naštěstí mě napadla spásná myšlenka.
“Zhúdurbaku, budou Staří tvého kmene považovat zabití garagúna za dostatečný důkaz dospělosti?”
“Ano, ghúrza. To víc než dost, víc než lidská uši.”
“Tak si tu kůži vezmi a dones jim ji. Alespoň nebudeš muset zabít žádného člověka.”
Přemýšlel o tom a zpytavě se na mě díval.
“To Zhúdurbak nemoci přijmout. My přece oba garagún zabít.”
“Tak to ber tak, že se vzdávám svého dílu.”
“Díky. Ty přítel být, ghúrza.”
Prapodivné. Před pár hodinami jsem ho chtěl zabít a teď je to můj přítel. Mít za přítele goblina.
Bohové ! To snad ani nebylo možné. Ale přesto tomu tak opravdu bylo.
“Tak pojď z té potvory stáhnout kožich. Je zatraceně pevný, takže neztrácejme čas.”
Dali jsme se společně do namáhavé práce.
“Zhúdurbaku, už dlouho jsem se tě chtěl na něco zeptat. Co znamená to ghúrza ?”
Otočil se ke mně a jeho tvář se podivně stáhla, což zřejmě mělo značit úsměv.
“To nechtít vědět, ghúrza,” řekl goblin.

Svítalo.