I.

Dávná, v prachu paměti utajená vzpomínka. Ležím v postýlce v domě svého dětství, právě jsem se probudila. Na lůžku sedí má zděšená matka a pátravě si mě prohlíží. Křičela jsem?
Pokrývky jsou rozházené a moje tělo jen pomalu opouští křeč. Tisknu se do její bezpečné náruče.
Viděla jsem oči, podivné lhostejné oči. A tvrdé chladné prsty se dotýkaly mého těla.
“To byl jen sen, srdce moje.” říká mi matka.
Ráda bych věřila, maminko. Ale cítím ty doteky, pořád je cítím. Ještě mnohokrát se probudím z nočního děsu s křikem.

II.

Provlhlá přikrývka mezi nohama. Společná ložnice v ústavu pro adeptky magie je jistě to nejvyhladovělejší místo. Pevně zavřená okna, aby snad nějaký kejklíř, nějaký akrobat, nějaký zvrhlý mág nepronikl dovnitř a nepotěšil se naším panenstvím.
Profesorky, čarodějky – mistryně, samy nejspíš svědivé a rozbolavělé věčným jalovým toužením, věčně laskané jen vlastní dlaní, pečlivě kontrolují náš klidný spánek.
Jestlipak se jim jejich branky, uzavírající lůno prázdné jako vypálená sýpka, občas chňapavě nesevřou při tom, když ústavní metla štiplavě dopadne na holou dívčí kůži?
Mám své zkušenosti a své instinkty, mé dámy. Ale vám je tak snadné věšet bulíky na nos.
Proč bych vám vyprávěla o tom, jak přichází. O tom, že se mi chce křičet hrůzou z jeho přítomnosti. Oči bez bělma. A moje slzy potom, co mě nechá ležet. Přízrak.
Ale nezůstanu tu dlouho. Mé vlčí sklony mě brzo zlákají k nočním lovům. V knihovně je mnoho svazků, skrývajících moudrost. Moudrost, kterou já potřebuju. Použitelnou k boji.
A taky moudrost, lámající zámky.
Potuluju se potom po městě, v době, kdy ostatní spí. Jím magické houby, kouřím byliny, bloudím zahradami snů. Poznám mnoho mužů, nahá a vřískající, hladová, pobíhající nocí jako šelma.
Elfové, alchymisté, zabijáci a hadači vstupují do mého lůna a já si hraju… Jako kotě s myší, jako dítě. Zkažené, moudré dítě, přiotrávené jedy, jablíčky durmanu, stříbřitými lístky oměje.
Vyhodí mě pak samy a rády. Potom, co představenou popálím znamením ohně, když mě chce potrestat za rozličná porušení řádu. Nad mou rudnoucí kůží si pavučinami zamřížovanou škvíru honit nebudeš, čubko.
Rozejdeme se jako nepřátelé.

III.

Sedím na kamenném podstavci s koleny přitaženými k tělu, abych se zahřála. Zápěstí mi trnou, jak jsou sevřena pouty z magicky preparovaného stříbra. Točí se mi hlava.
Ten, kdo nás se dostal, se ve své práci vyzná. Omračující, syrový výtrysk síly nás snadno zbavil obrany. Tady jsem se svými hračkami v koncích. Jenže ostatní také. Dveře se otevřou a vysoký vyzáblý muž v černé kápi přivleče dalšího z mých kolegů. Teď už se Urian neušklíbá nad mými recepty na afrodisiaka, nešpičkuje o mé “postelové” magii. Chvěje se a jeho oči jsou potažené mázdrou jako oči leklé ryby. Cítím pach spálené kůže.
Cítím, co vlastně? Strach? Ne, kvůli nějaké nedostatečnosti mé psychiky nejsem schopna pociťovat strach. Cítím zvědavost a… vzrušení a chlad. Jinak nic.
Vyzáblý se obrací ke mě, dotykem otevře moje pouta a bere mě za předloktí. Pevně mě drží a postrkuje mě ke dveřím. Cupu vedle něj a nesnažím se srovnat s ním krok. Zvedám oči k jeho tváři. Ve stínu kápě září pár očí. Bez bělma.
Sál s vysokým stropem. Učebna? Mučírna? Na stěnách tapiserie, temné tapiserie. U stolu, zády ke mě, stojí muž. Otočí se ke mě. Přízrak. Ne, není to samozřejmě přízrak. Je to temný Elf. Jeden z těch, o kterých jsme se učili, že už nejsou. Že je Země bezpečná. Že už existují jen v bájích a pak také za Branou, v závrativých spirálách astrálna. Moudré knihy jako obvykle lhaly. Stojí tady, kůži jako kůra stromu, dlouhé jemné tmavé vlasy za špičatýma ušima. Ostré nehty, svalnatá předloktí. Ebero.
A můj vzdor přichází, tak jak má, spolehlivě, jako na zavolanou. “Mám s tebou nevyrovnaný účet, Elfe.” Snad si troufám příliš, ale je lepší začít zostra. Hádku i rvačku.
Podívá se na mě beze vzteku, a možná i bez zájmu.
“Posaď ji do křesla, Niene.” A vyzáblý mě jen bez námahy postrčí do křesla s vysokým opěradlem.
Ebero se nade mnou sklání a já v jeho tváři nacházím i neelfské rysy. Ještě jiná rasa je tam přimíšena. Rasa stará jako svět. Thryen – Věční. Je to silný soupeř, nejsilnější ze všech.
A já? Měřeno tisíciletími jeho života jsem opravdu jen dítě. “Budu se ptát a ty mi budeš odpovídat, mladá dámo. Soustřeď se a říkej mi jen pravdu. Nechci tě mučit. Unavuje mě to. Vy lidé jste ale možná příliš hloupí na jiné zacházení.”
Zblízka nevypadá ani příliš starý. Věčnost spí v jeho očích, černých jako tůň viděná oblakem kouře.
“Co bys rád věděl, noční pozorovateli? Často se ukájíš nad těly holčiček?” Jsem drzá, dobře vím, že mě může zabít jen pouhým pomyšlením.
“Co jsem chtěl vidět, to jsem viděl, dítě. Vstaň a svlékni si šaty.” Nepociťuju stud, není pro mě těžké svlékat si šaty. Vstanu a…. uhodím ho to tváře. Všechno napětí se uvolní a já ho biju drobnými tvrdými pěstmi a když mě povalí na stůl, kopu ho do obličeje, do hrudi, do břicha. Po chvíli mě hysterie opustí a zůstanu vyčerpaně ležet. Vyzáblý elf mi přidržuje ruce za hlavou. Mohla bych se překulit a kopnout ho, ale schází mi energie. Jsem unavená.
Ebero přichází blíž. Rány nezanechaly žádné stopy, bozi vědí, do čeho jsem vlastně narážela. Jak se ke mě přibližuje jeho tvář, vidím zkoumavý, hodnotící pohled. Pohled vědce, pohled praktika. Přitiskne prsty k mým spánkům. Místnost potemní. Padám….
Procitnu s křikem, poděšená obrazy, které vyvolal v mé mysli. Ztráta identity, prázdnota, zrody a konce, trpění a tvoření znovu a znovu…. Už mě nepřidržují, jen zamyšleně pozorují, jak si utírám slzy. Plakala jsem? Snad.
Sklouznu se stolu a položím hlavu na Eberova prsa. Potřebuju teď někoho dýchajícího, skutečného… Kohokoli. “Jsi ještě hloupé děcko, ale nejspíš jsi ta, kterou hledáme. Zjistím to, maličká. Jen dělej, co ti řeknu.”
Jsem vyděšená, ale zas ne tak moc. Vlastně ho znám. Není to zrůda, kterou stvořila noc, jen muž, zlhostejnělý léty, zatrpklý, vyhaslý a omrzelý. Strach mu jde v patách a jeho dotyky způsobují bolest. Tak mi tedy ukaž, co po mě chceš, čaroději.
“Lehni si na ten stůl, dítě. Obličejem dolů.” Mluví konejšivě, jako lékař. K desce stolu jsou přibitá pouta. Nejsem blázen.
“Ne.”
Pohodí hlavou a poprvé projeví nějakou emoci. Ztrácí trpělivost. Budiž.
“Poslechni mě, hloupé štěně. Nebo ti to vysvětlím jinak.”
Založím si ruce v bok. “Vysvětli, elfe.”
Čekám, že po mě šlehne znamením, ale kupodivu ne. Místo toho mě tvrdými pevnými prsty vezme zezadu za krk a ohýbá mě přes hranu stolu. Bráním se, ale Ebero není silnější jen svými kouzly. Vlastně se není co divit. Vykasá mi halenu a stáhne hedvábné kalhoty. Pod nimi už nemám nic. Neoplývám ctností, které hloupí říkají cudnost.
“Niene, podej mi…” místo pokračování luskne prsty. “Co ti mám podat?” Podle hlasu poznám, že se vyzáblý usmívá. “Co?”
Ebero mě pleskne přes zadek. To je obyčejnější, než bych čekala. Nakonec se mnou bude muž, který děsí Vědoucí tohoto světa jen svou existencí, zacházet jako rozzlobený sedlák.
“Pusť mě.” zavrčím. “Chtěl ses ptát.”
“Není na co se ptát vzteklého děcka. Ostatně, teď vidím, co potřebuju. Jsi děvče a to je důležité.”
Bije mě. Nevzrušeně, systematicky a nijak zvlášť krutě. Na tohle nejsem zvyklá. Jsem zvyklá vítězit. Zuřím, svíjím se, zajíkám vzteky. Jenže to trvá dlouho, příliš dlouho. Je to nepříjemné…
Bolí to. To opravdu bolííííí. Rychle dýchám, fňukám, začínají mi téct slzy.
Ebero mi nadzvedne hlavu a dívá se na mě, myslím, že stejně se tváří, když nahlíží do křivulí…
“Pláčeš, dítě? Neublížil jsem ti. Máš jen trochu zhmožděné svaly na místě, kde ti to nemůže škodit. Budeš teď sledovat, co ti říkám?” Kývám hlavou, je pořád lepší s nim mluvit, než… Kývám, že ano. “Hledáme ženu, která vede krev Thryen, dítě. Hledáme matku nové královny.”
Chápu, chápu víc než dobře. Proto to špehování děvčátek. Proto únos žen, nadaných magickými schopnostmi. A jediný muž, který vede krev Thryen? Vyhlédnout si milenku už v kolébce, tomu říkám pečlivost. Jen chodit pod sedlem mě, vážený příteli, naučili jiní.
Vrtí hlavou. Ach, jistě. Přenosy myšlenek nejsou oříškem pro opravdového mistra. Ještě se mi bude dívat do hlavy, psychopat. Přese všechno mi připadá o něco lidštější.
“Lehni si na ten stůl.” “Proč?” možná jsem dítě, ale neskáču do tmy, čaroději.
Nien vyndá z ebenové skříňky penis, zhotovený z kamene. Z aduláru, přesněji řečeno.
Teď vrtím hlavou já. “Ne. Tohle do mě nestrčíte.”
“Buď přece rozumná. Když se budeš bránit, můžeme ti ublížit. Nebo tě budeme muset znehybnit. Bude to nepříjemné.” Nien mluví hlubokým uklidňujícím hlasem. Tohle na mě nezkoušejte, pánové.
“Ne. Prostě ne. Nenechám se…”
Ebero mě vezme kolem pasu a zvedne vysoko. Uuuu, nepříjemné. Pokládá mě na chladnou desku stolu. “Zůstaň tak.” přikazuje. Nien mi přidržuje ruce a Ebero se dotýká adulárem mého klína. Nevrtím se, ležím s pokrčenými koleny, nechci, aby mě ještě nakonec zmrzačili. Nejsem cudná, naštěstí ne. Ale příjemné mi to není. Myslím na jiné věci, myšlenky se mi však samy rozutečou. Tolikrát si mě za můj krátký život vyděsil, Ebero. I ty bys měl platit.
Adulár zrudne, moje svaly stáhne křeč. Všechny svaly. Prohnu se v kříži s výkřikem.
Elfové se smějí. “Není jen plodná, je i žhavá, příteli. Jen příliš mladá.”
Ebero se šklebí. “Co je čas pro toho, kdo hledá moudrost.”
A co je moudrost, když ani neochrání před pošetilostmi, myslím si já. I moudří muži jsou jen muži.
Hloupě se smějící nad polonahým děvčetem.
Jistě, mám svou hrdost. Mám svou hrdost, jen nechci spát ve sklepení, plném sténání poděšených mužů a žen. Vůbec nechci spát ve sklepení. A taky, že tam nespím.
Ebero nemá postel vhodnou pro milostné hrátky. Úzké vysoké lůžko s tenkou pokrývkou je ale pořád lepší, než kamenný kvádr. Choulím se ke stěně, abych se svého spolunocležníka nemusela dotknout.
Ebero položí ruku na můj ještě citlivý zadek a překulí mě k sobě. “Je ti zima, dítě?”
Ale ne, jistě není, to jsou přece nervy, Ebero, myslím si unaveně. Jsem vyčerpaná magickou rvačkou, výpraskem, záchvatem, vším. Milosrdná noc, říkám si a najednou začínám plakat. Bezhlasně, ale přenosy myšlenek jsou neúprosné.
“Přestaň plakat, mladá dámo. Neznám moc způsobů, jak utišit plačící děvče. Vlastně znám jen jeden.”
Cítím, jak se mu pod kůží napínají svaly. Taky ho znám, Ebero. Víc se od tebe, hádám, ani nedá čekat.
Je ráno, a po tom, co mi Ebero udělal, cítím, že mám právo dostat plat za své zboží. Začínám smlouvat. A s Temnými se teď dá mluvit. Konečně, dostali, co chtěli. Chtěl jsi mě slyšet pod sebou křičet, Ebero? Ach, tak jsem tedy křičela, když si píchal do zadku. Chcete matku své královny, vážení? A neslíbila jsem snad, že jí budu, neslíbila jsem to stokrát, když tvé tělo naráželo do mého, když zvonilo jako ocel o ocel? Do diamantu udělá rýhu jen další diamant. Nejsem snad po té noci poznamenána? A nejsi poznamenán i ty, Ebero? Jaké to je, když touha zapálí skomíravý plamen?
Když žádost spálí otářík moudrosti na prach. Jsi kniha o moudrosti, Ebero, nebo jen hřebec, co po staletích znovu vyběhl do bouřkových mračen?
Ano, ovšem, že propustí mé druhy. Propustí i mě, jen co si rozumně promluvíme. A co ti mrtví, co ti zmrzačení, Ebero? Až jednou počneme dítě, dáš mu tohle do kolíbky?
Znovu sedíme v sále, ne snad už jako nepřátelé, jen jako lidé, kteří o sobě navzájem vědí svoje.
Ošívám se v tvrdé židli. Takhle se milují muži mého lidu? Na mojí bílé kůži nechala noc tmavé stopy. Modřiny.
“Jsi ještě hříbě, příliš křehké pro opravdovou práci, maličká. Musíš se mnoho učit, než se staneš matkou.”
Oddechnu si. Výkon exekuce se tedy odkládá na neurčito. Jenže, jistě, Temní žádají záruky. “Desítky, ne, možná stovky let si můžeš hrát, děvčátko. Máš na to spoustu času, a celý svět. Ale musíme mít jistotu, že nás nepodvedeš, dítě. Budeme na tebe dávat dobrý pozor a dohlédneme na tvou výchovu. Co jsou pro tebe mělké moudrosti pošetilé, lehkovážné lidské rasy, co jejich uspěchané životy. Objevíš svou cestu a oni tě budou míjet jako listí hnané větrem.”
Och, mrazí mě, z hladu, z únavy, z Eberových řečí. Budu mít kdy jiné druhy než smrt a elfské muže, kteří mě zebou? Jiné hry, než jaké se hrají s životy lidí?
“Mám svůj život, Ebero, svojí cestu. Nedokážeš mě přinutit, abych všechno opustila, abych líhala jen s tebou, abych zpívala jen tvoje písně.
Nezůstanu tady.”
Nien se na mě usmívá svými ostrými bílými zuby. “Jistěže tady nemusíš zůstat, děvčátko. Postačí nám tvůj slib. V opačném případě…” odkašle si “v opačném případě bychom si tě ovšem museli podržet. Žiješ ještě krátce, čarodějničko, ale jistě jsi ve škole slyšela o elfských čarodějích, kteří žili celá staletí přikováni ve sklepeních. A nezemřeli. Ani tebe není lehké zabít, a myslím, že staletí by nebyla nutná. Pět, šest let přivázaná na lůžku v tichém, klidném sále a slíbíš nám, co chceme. Co je pět let pro nás, a co pro tebe, holčičko? Pět let ticha…”
Ne, neděsí mě bolest, i na zlobu si lze zvyknout, ale pět či více let nehybnosti, pouta na zápěstích, pouta na kotnících… a občasná návštěva Temných, vemlouvavá slova a pak doteky biče…
Možná ne dost moudří pro slitování, ale dostatečně moudří k trápení jsou mí spolustolovníci.
“Jaké chcete záruky, chlapi?” Pomalu se zase dostávám do formy. Nemohu dopustit, aby mě někde uvázali jako jankovitou plemennou klisnu. Ebero spokojeně kývá hlavou. “Nebude to tak hrozné, má milá. Jen budeme vždycky vědět, co právě děláš.” Pokyne Nienovi a ten k němu přisune vykládané pouzdro. A v něm? Tenká obroučka z bílého kovu, posázená krystaly, černými, rudými jako krev i čirými.
“Podej mi ruku, dítě!” Vztahuju k němu paži a cítím, že Nien teď stojí za mými zády.
Ebero sevře mé zápěstí a Nien mě tlačí do židle. A potom se mojí kůže dotkne kov.
Pouta z preparovaného kovu bývají nepříjemná, ale náramek se přímo protaví do mého zápěstí, prostoupí živým masem, kostí, přilne ke kůži a splyne s ní. Snad jsem chtěla křičet, ale bolest je příliš velká pro nářek. Krev z prokousnutého rtu mi teče po bradě na hruď. Nien uvolní sevření a já ochable zhroutím. Už je mi jasné, že téhle ozdoby bude těžké se zbavit.

IV.

Téhle ozdoby je nemožné se zbavit, jak jsem později zjistila. Ale pomalu si zvykám. Na stálou plíživou společnost, na šepoty noci, na změny, kterými prochází moje tělo.
Má odlišnost se prohlubuje, ale nejsem tím příliš zkrušena. Dál vařím lektvary, dál miluju krátkověké lidské muže, tancuju a veselím se na pochybných slavnostech.
Znovu hledám moudrost v knihách a v Eberově domě je hodně knih. Zatím na mě pohlíží jako na divoké, lehkověrné děcko, které je třeba vychovávat a usměrňovat pevnou rukou, ale až přijde čas, splníme povinnost a počneme dítě, budu připravena a dost silná, abych ho zabila.
Může se ale stát, že to neudělám. Že poskytnu starému unavenému muži milosrdenství, které mi odepřel. A potom, potom mu dám ochutnat ostruhy a bič a naučím divokým krvavým moudrostem svou dceru. Dceru s očima bez bělma.