Draci obvykle žijí samotářským životem ve špatně dostupných horách.
Na tuto větu z Rytířské encyklopedie jsem si vzpomněl, když jsme se my, totiž já a můj hřebec, s námahou trmáceli těžko průchodným skalnatým terénem. No, abych byl přesný, námahu pociťoval především můj věrný oř, já se pouze kolébal v sedle a snažil se neplácnout sebou na kamenitou zem. Zvíře zřejmě brzy přišlo na to, že jeho pán není až tak schopný, proto vzalo tíži výběru cesty na sebe. Uznal jsem správnost jeho volby a povolil otěže. Jen čas od času jsem za ně zase zatahal, to abychom se příliš neodchýlili ze sotva viditelné stezky vinoucí se mezi kameny. Vedla k dračímu doupěti.
Encyklopedie měla úplnou pravdu. Těžko byste si mohli představit místo hůře dostupné, než ona jeskyně vytesaná v kamenné mase hory Uldrúg. Změť rozeklaných skalisek, obrovitých balvanů a miliónů kamenů a kamínků činila přístup k hoře krajně obtížným až téměř nemožným. V tomto bohy zapomenutém koutku Ohnivých hor mi pomáhaly jen instinkty mého horského hřebce a málo patrná trpasličí stezka, zpola zasypaná štěrkem. Bez nich bych se v horském bludišti mohl motat třeba celý rok a cestu ven bych stejně nenašel. ‘Jenže hlady bych tady zemřel ještě mnohem dřív,’ napadlo mě.
Jel jsem dál a cesta mi začínala připadat nekonečnou. Nakláněl jsem se v sedle napravo nalevo a každým okamžikem očekával, že opustím poměrně pohodlný koňský hřbet a srazím si vaz nárazem na kamenitou půdu.
‘Zatraceně !’ lamentoval jsem v duchu. ‘To si ti zpropadení trpaslíci nemohli vytesat své síně někde blíž k civilizaci ? Jak se tady má člověk soustředit na skolení obludy, když si může při jednom neopatrném pohybu rozbít hubu ?’ Tedy, asi nebylo to pravé nadávat na trpaslíky. Většina obyvatel nevelkého podzemního království padla za oběť drakovu nenadálému útoku, jen hrstce se podařilo uprchnout a rozptýlit se v horách. Obluda se pak usídlila v jejich ztemnělých sálech a přivlastnila si celý poklad, nahromaděný malými horníky za dlouhá léta dřiny. Ale příšeře se to zřejmě zdálo být málo…
Vtom jsem před sebou spatřil příkrý horský svah a pochopil, že má pouť je u konce. Můj hřebec mě bezpečně vyvedl z labyrintu rozeklaných skal a hora Uldrúg přede mnou vyvstala v celé své kráse. Kamenný obr se sněhobílou hlavou nad oblaky, tak bych onu majestátní nádheru popsal být básníkem. Jenomže já nejsem básník, ale rytíř, a ti se většinou věnují přízemnějším věcem.
Jako tomu velkému schodišti vytesanému do svahu. Nakolik jsem mohl posoudit, byla to vynikající kamenická práce. Rovné a hladké stupně stoupaly vzhůru pod velkým úhlem a ústily přímo do čtvercového otvoru, zřejmě vchodu do bývalých podzemních síní trpasličího národa. A právě tam, do tmy, se upíraly mé oči. Někde tam se skrýval můj nepřítel, nepřítel, kterého musím za každou cenu zlikvidovat. Sotva viditelný obláček dýmu, který se hromadil před bránou do podzemí, dával jasně najevo, že je drak doma. Po zádech mi přeběhl mráz, nemohl jsem ten náhlý pocit strachu nijak potlačit.
Představil jsem si draka, zuřivou bestii s ostrými zuby, krutými drápy a smrtícím ohnivým dechem. Viděl jsem ho zatím pouze na obrázku, ale i to stačilo, abych si o jeho síle a moci udělal dostatečnou představu. A chci ho vůbec vidět v životní velikosti ? Byla tahle výprava dobrý nápad ? Do mé duše se začínalo vkrádat stále více pochybností.
Ale vtom mé druhé já, to rytířské, poznalo vážnost situace a rázně zakročilo. Vyhánělo mi z hlavy zaječí úmysly a postupně obnovovalo svou nadvládu.’To jsi rytíř ?’ ptalo se znechuceně. ‘Chováš se spíš jako úplný zbabělec. Je jasné, že se bojíš, když jdeš zabít draka poprvé v životě. Ale ten strach musíš přemoci. Jsi rytíř, a ti draky zabíjeli, zabíjejí a ještě dlouho zabíjet budou.’
Hlavou se mi prohnal další citát z Rytířské encyklopedie.
Draci jsou sice bezpochyby mocnými nepřáteli, jsou to však pouhá zvířata, která se nakonec skloní před převahou Pána tvorstva, člověka.
Konečně jsem byl plně rozhodnut. Vydám se za obludou do jejího temného doupěte a vykonám tam činy hodné hrdinské slávy.
Leč můj kůň zřejmě zastával poněkud jiné stanovisko. Jeho citlivé nozdry i v této vzdálenosti od vchodu do podzemí dokázaly zachytit nepříjemný dračí pach. Hřebec shledal situaci jako velmi neuspokojivou a hlasitě zařehtal, aby mi dal najevo svou touhu co nejrychleji opustit tak nebezpečné místo. Ale já jsem zrovna v duchu bojoval sám se sebou a jeho varování jsem proto vůbec nepostřehl. Můj věrný oř se tedy rozhodl pro radikální řešení.
Náhle se vzepjal a jeho nečekaná vzpoura měla rychlý úspěch. Pohroužen v myšlenkách o hrdinských činech jsem nestačil včas zareagovat a než jsem se nadál, ležel jsem na zemi a naslouchal vzdalujícímu se dusotu koňských kopyt. Můj náraz na kameny vyvolal zvuk, jako když kuchař upustí hromadu kovových kastrolů, ale právě brnění mě zachránilo před nějakým těžším úrazem. Když jsem se s hekáním posadil, byl hřebec již dávno mimo dohled. A spolu s ním zmizely i mé zásoby potravin a vody. Zůstal jsem sám v pustině, zbyl mi jen ostrý meč a určitá dávka odvahy.
Nyní jsem již doopravdy neměl na výběr. Snad bych si našel cestu zpět podle zbytků trpasličí stezky, ale bez jídla a bez vody bych asi stejně nedošel daleko. Ale v podzemí se přece musí nalézat obojí ! Drak má zajisté zásobu jídla pro případ neúspěšného lovu a dřívější obyvatelé, trpaslíci, museli ve svých síních prorazit ve skále přinejmenším jednu studnu.
Kupředu tedy ! Těš se na můj meč, ty bestie ! Žádná protivenství mi nezabrání, abych nevykonal úkol, který mi dal samotný yryllhonský hrabě. Ty tvé loupeživé útoky tě příjdou pěkně draho, potvoro jedna šupinatá ! Lidský duch nad tebou zvítězí !
Pevně jsem v dlani sevřel jílec meče a vykročil ke schodišti.

Se zatajeným dechem jsem napínal zrak, abych rozeznal, co skrývá vstupní místnost bývalé podzemní říše. Marná snaha. Bez světla jsem nedohlédl dál než jeden dva sáhy od sebe. Jediné, čeho jsem si povšiml, byla velká železná vrata, která ležela v prachu na podlaze přímo přede mnou. Bezpochyby kvalitní výtvor trpasličích kovářů, nedokázal však odolat obrovské síle, která ho vyrvala z pantů a mrštila s ním o zem. Dračí síle.
Ale jak mám najít draka, když si na něj nemohu ani posvítit ?
Dodal jsem si odvahy a tápal jako slepec podél kamenné zdi. Každým okamžikem jsem čekal, že se do mě zatnou dračí pařáty a roztrhají mé tělo na kusy. To se však nestalo. Naopak, měl jsem neuvěřitelné štěstí. S pomocí hmatu jsem objevil ve stěně malý výklenek a v něm, světe div se, svazek pochodní a krabičku ohnivých dřívek. Jistě zde ležely již od doby zkázy trpasličího království a drak se naštěstí o likvidaci takových maličkostí nestaral. Mně se ale náramně hodily.
Měl jsem tedy světlo, kvalitní světlo zachovalé trpasličí pochodně, a s jeho pomocí jsem se jal zkoumat vstupní místnost. Přesněji řečeno to, co z ní zbylo.
Komnata, dříve nejspíše strážnice, byla totiž úplně zdemolovaná. Dřevěné vybavení, stojany na zbraně, stoly a židle, se změnilo na popel, jen někde ležely jeho zbytky na podlaze, zčernalé jako polena v krbu. A osud živých obyvatel nebyl o nic lepší. Po celé místnosti se válely jejich ohořelé kosti ve společnosti zpola roztavených mečů a sekyr. Ve vzduchu se vznášel zápach síry, zřejmě přicházel z jedné ze čtyř chodeb, které z bývalé strážnice směřovaly hlouběji do podzemí. Tam někde se skrýval můj hrozný nepřítel.
Draci nesnášejí pohled do ostrého světla.
Pasáž z Rytířské encyklopedie se mi mihla hlavou zcela nečekaně, ostatně jako vždy. Pohlédl jsem zálibně na svou pochodeň. Hořela jasným plamenem a podle toho, co jsem věděl o trpasličích pochodních, by měla hořet ještě hodně dlouho. Ano, tak je to správné. To budeš koukat, ty bestie, až ti přímo před oči strčím své světlo, a pak ti mečem useknu hlavu ! Teď jen kterou chodbu si vybrat…
Rozhodl jsem se pro tu nejširší. Drak je tvor veliký, a tak určitě nebude mít své doupě na konci nějaké myší díry. Navíc byla skála, tvořící podlahu tunelu, viditelně ohlazena příchody a odchody hrůzného tvora. Ano, to musí být ta správná cesta. Vykročil jsem tedy kupředu a každý krok mě přibližoval ke splnění mého hrdinského úkolu.
Nebudu se příliš zabývat svým průchodem temnými podzemními chodbami. Nenarazil jsem na žádné obtíže, má cesta byla tak příjemná, jak jen cesta opuštěnými tunely může být. Musím však říci, že jsem ve svém zápalu vůbec nepátral po studních, vytesaných trpaslíky do skály, i když jsem už měl velkou žízeň. ‘Budu na to mít dost času až zabiju obludu,’ myslel jsem si.
A tak jsem šel, šel a zase šel. Instinktivně jsem na každé křižovatce volil tu nejširší chodbu a ta mě zavedla vždy ještě o kus hlouběji do nitra hory Uldrúg. A má cesta byla vskutku tou správnou. Musela být, protože sirný zápach, typický pro každého ohnivého draka, neustále sílil a s vervou týral můj nešťastný nos. Navíc mi začínalo být horko, vlasy pod přilbicí jsem měl úplně zmáčené potem. Nepochyboval jsem, že vysoké teploty jsou zapříčiněny plameny, dřímajícími v dračích útrobách. Ano, blížil jsem se k cíli.
Nechci vás déle napínat. Po půlhodině chůze (či to snad byla hodina ?) jsem stanul na prahu obrovského sálu, snad prastaré poradní síně horských trpaslíků. Dnes však již měla zcela jiný účel. Podlaha totiž byla ustlána vrstvou zlatých i stříbrných mincí, drahokamů a šperků, tedy všech těch věcí, které mají lidé a trpaslíci tak rádi. Naneštěstí v nich ale nacházejí zálibu i draci…
Mohl bych se po celé hodiny rozplývat nad krásou oné síně. Ale k čemu ? Vždyť všichni zajisté máte představu o tom, jak vypadá dračí poklad, ať už z vyprávění dobrodruhů či dokonce z vlastní zkušenosti. A přiznám se, že jsem na celé to bohatství vůbec nemyslel. Mé oči totiž byly upřeny jen k nestvůrnému tělu, které se rozvalovalo na největší hromadě drahocenností.
Ohnivý drak byl pokud možno ještě větší, než jsem si ho představoval. Hlava na dlouhém labutím krku vskutku vládla čelistem, které by obludě mohl tiše závidět kterýkoliv jiný dravec na světě. Okrové šupiny ve tmě slabě zářily a já jsem nepochyboval, že jsou na dotek žhavé jako rozpálená pec. A ty jeho pařáty ! A černá křídla, podobná netopýřím ! Netvor byl opravdovým ztělesněním síly, jedním z nejmocnějších tvorů světa. A já ho mám zabít ? Jak ?
Ale drak spal. Ne, nechrápal hlasitě, jako to prý dělají jiní draci, jen mocně oddechoval a jeho boky se vzdýmaly jako kovářské měchy. A zavřené oči mě přesvědčily docela. Není pochyb. Opravdu spí.
Draci se nechají celkem snadno ve spánku překvapit.
Ano, tento citát z Rytířské encyklopedie jsem doopravdy potřeboval.
‘Tak tedy do práce, rytíři,’ řeklo mi mé hrdinské já. A mělo pravdu. Taková šance se přece musí využít. S mečem v jedné a s hořící trpasličí pochodní ve druhé ruce jsem se začal přibližovat ke spícímu nepříteli. Nohy se mi bořily do zlata a drahocenností pokrývajících podlahu. Snažil jsem se sice vyvarovat jakéhokoliv hluku, drakův poklad však byl tak obrovský, že to prostě nebylo možné. Čas od času uvedla má bota do pohybu některou starobylou trpasličí minci a ta se s cinknutím odkutálela o kus dál. V takových chvílích jsem se vždy zastavoval a se zatajeným dechem čekal, že se drak s každým okamžikem probudí a ihned na mě zuřivě zaútočí. Ale nic takového se nestalo. Nestvůra spala dál, její boky se v pravidelných intervalech zvedaly a zase klesaly, jak bestie ve spánku klidně oddechovala.
Po několika nekonečně dlouhých minutách jsem konečně stanul jen pouhý krok od obrovité hlavy, spočívající na hromadě zlatých šperků a lesklých drahokamů. Zápach síry začínal být vskutku nesnesitelný, mnohem horší však byl žár, jenž drakovo gigantické tělo vyzařovalo. Tenoučký pramínek potu mi náhle unikl zpod přilby a pomalu stékal dolů po tváři.
Nestvůra stále spala.
Vybral jsem si na drakově krku to nejvhodnější místo a pomalu začal zvedat meč nad hlavu. Ne, nelíbila se mi představa, že musím i sebehoršího nepřítele zabít ve spánku. Ale myšlenka na boj s rozlíceným, plně probuzeným drakem se mi zamlouvala ještě méně. ‘Je to vůbec hloupost,’ káral jsem sám sebe. ‘Všem přece bude úplně jedno, jak draka zabiju. Hlavně, že bude mrtvý.’
Meč zasvištěl vzduchem a jeho ostří bezchybně mířilo na šupinatý krk obludy. Jistě, mířilo přesně. Ale meč nikdy nedopadl.
Protože na poslední chvíli drak náhle zafrkal a otevřel oči. Z jeho širokých nozder se vyvalil malý obláček černého kouře, který pomalu stoupal vysoko ke stropu.
Polekal jsem se snad jako ještě nikdy v životě. Na dokončení úderu nebylo ani pomyšlení, naopak, měl jsem co dělat, abych vůbec udržel meč v ruce. Rychle jsem ustoupil o dva tři kroky zpět a s úžasem zíral na obrovskou hlavu na dlouhatánském krku, která se již zvedala dobrých pět sáhů nad podlahou místnosti.
Zatraceně ! Jak to, že se probudil ? Vždyť v Encyklopedii stojí, že se tyhle obludy nechají ve spánku snadno překvapit ! Poprvé ve svém životě jsem zapochyboval o pravdivosti oné vzácné knihy. Leč jen na chvíli. ‘Vždyť ten drak možná vůbec nespal,’ řekl jsem si. ‘Asi to jenom předstíral, aby mě nalákal blíž, ale doopravdy o mně věděl už dávno. To by vše vysvětlovalo.’ Ale co, žádný hrdinský čin přece nemůže být jednoduchý ! A pohled na velké tělo té přerostlé ještěrky rozhodně nemůže žádného správného rytíře zastrašit ! Ještě uvidíme, kdo z koho. Mám přece svou odvahu, skvěle nabroušený meč a dobrou zásobu citátů z Rytířské encyklopedie.
Drak několikrát otočil hlavou ze strany na stranu, aby si mě jeho velké nazelenale zbarvené oči mohly prohlédnout ze všech úhlů. Instinktivně jsem pozvedl trpasličí pochodeň výš, abych obludu znejistil. Vždyť každý rytíř, znalý Encyklopedie, ví, že draci nesnáší pohled do ostrého světla. Má naděje mě však zklamala. Oči mého nepřítele byly stále stejně studené a upřeně mě pozorovaly. ‘Aha,’ pomyslel jsem si. ‘Tak tomuhle drakovi světlo zřejmě nevadí. No co, vždy se najdou výjímky, potvrzující pravidlo…’
A pak náhle, bez jakéhokoliv varování, otevřela nestvůra svou obrovskou tlamu. Naskytl se mi pohled na několik desítek tesáků bělostných jako slonovina a ostrých jako hroty těch nejlepších mečů, vyráběných elfy z dalekého Stranslu. Ucítil jsem závan horka ve tváři, dračí tlama mi připadala jako jícen sopky, připravený vychrlit smrtonosné plameny. Byl jsem si jistý, že se drak chystá použít svého ohnivého dechu. Očekával jsem to a byl jsem připraven bleskurychle uskočit, ale místo toho…
Obluda promluvila. Promluvila lidským hlasem, který se rozléhal velkou síní jako úder hromu. Ozvěna ta slova několikrát zopakovala, a pak je odnesla někam pryč, do temného labyrintu podzemních chodeb. Hlas to byl mocný, to ano, zněl však vlídně a laskavě, tak, jak bych to od takového monstra nikdy neočekával.
“Proč jsi ke mně přišel se zbraní v ruce, rytíři ?” otázal se drak.
Chvíli jsem stál jako opařený na jednom místě. Můj mozek se však záhy rozjel na plné obrátky. ‘Aha, tak ty to chceš vyřešit raději mírovou cestou,’ říkal jsem si v duchu. ‘Takže se mě bojíš, viď, velká mrcho. No co, budu vyjednávat. Ale musíš být tvrdý a rozhodný,’ napovídalo mi ještě mé hrdinské já.
“Jsi drak Razgarmúg Velkolepý ?” zeptal jsem se co nejhlasitěji jsem dovedl. Přesto byl můj hlas v porovnání s tím dračím jako kočičí mňoukání proti řevu hladového tygra.
“Ano, velmi přesně, tak se jmenuji.” Zvuková vlna jeho odpovědi se přehnala sálem. Tentokrát mě to však vůbec nerozházelo.
“Pak jsi tedy ten drak, který před nedávnem přepadl hrad yryllhonského hraběte !” zvolal jsem. “Ten, který pobil tolik statečných mužů a unesl krásnou komtesu Marillu do svého páchnoucího sídla ! Kde je ta dívka ? Odpověz, nebo tě donutí mluvit můj meč !”
V chladných očích gigantického tvora se náhle objevil výraz neskonalého údivu. Chvíli se na mě díval asi tak, jako se normální lidé dívají na pomateného potulného mnicha, předpovídajícího konec světa.
“O čem to mluvíš, rytíři ?” zeptal se drak. “Nevím nic o žádném hradu, o nějaké komtese ani nemluvě. Zřejmě zde došlo k politováníhodnému nedorozumění.”
Ne, tak tohle jsem rozhodně nečekal. Byl jsem připraven na krvavý boj, možná i na zdlouhavé vyjednávání, ale taková odpověď… Jenže, co když ten drak nemluví pravdu ? Co když si se mnou jen hraje ? Vždyť tyhle potvory jsou schopné úplně všeho… Ale na druhou stranu, je tu přece ten citát z Rytířské encyklopedie, jeden z těch, které se mi vždy líbily nejvíce.
Draci nejsou až na vzácné výjímky schopni lidem lhát.
Poučka to byla jistě skvělá. Ale u tohoto draka jsem se již několikrát přesvědčil o tom, že Rytířská encyklopedie není v praxi vždy bezchybnou. Proto jsem stále váhal.
“Ty lžeš, obludo !” prohlásil jsem nakonec. Snad se drak nějakou maličkostí prořekne a já ho budu moci vyzvat na poctivý souboj.
“Ale ne, mluvím čistou pravdu,” řeklo monstrum hlasem neviňátka. “V této síni již spím celé tři roky, ode dne, kdy jsem se, ehm, nastěhoval do těchto podzemních prostor. Během té doby jsem odtud ani jednou nevyšel.”
Něco se mi na těch jeho slovech stále nelíbilo. Nebyl jsem si jistý, ale ten sotva patrný nádech lži tu byl neustále. ‘Je to tak,’ říkalo mi mé hrdinské já. ‘Ten smradlavý plaz ti lže, až se mu od tlamy práší. To mu dovolíš ? Ty, odvážný mladý rytíř ?’
Rozhodl jsem se během jediného okamžiku. Jistě, mám přece ještě jedno eso v rukávu. A je načase se s ním vytasit. To něco uvidíš, obludo ! Takový šok jsi jistě ještě nikdy ve svém proklatém životě nezažila !
I toho nejvzpurnějšího draka donutíte k pravdomluvnosti tím, že se mu dlouze podíváte přímo do očí.
Ano, přesně to jsem hodlal udělat. A také že jsem to udělal. Zaklonil jsem hlavu co nejvíce jsem mohl a ze vzdálenosti pouhých několika sáhů jsem pohlédl přímo do studených plazích očí nestvůry.
Nejdříve se nestalo vůbec nic. Ale pak, po kratičké chvilce napětí, jsem si uvědomil, že se mé pravé ruky, v níž jsem držel meč, zmocňuje chvění. Nejprve slabounké, pak postupně sílilo, až mi paže poklesla docela. Zatočila se mi hlava, v kolenou jsem pocítil hroznou slabost. Co se to děje ? Co je se mnou ? Pokusil jsem se sklopit zrak, ale to nešlo. Musel jsem se stále dívat do zelených dračích očí, očí prastarých, očí moudrých, očí milosrdných… Jílec meče mi vyklouzl z ruky a zbraň s cinkotem dopadla na podlahu. Drakovo gigantické tělo se tyčilo nade mnou, nesnesitelný žár mi barvil tváře do nachova. Ale já to nevnímal.
Stále jsem zíral do jeho očí. Díval jsem se a stále více si uvědomoval, jak je ten tvor přede mnou nekonečně obrovský, dlouholetý a nepřemožitelný. Nakolik je silnější než já, ubohý človíček, stojící v jeho stínu. Ne, ten drak byl příliš mocný. Příliš mocný na to, aby se zabýval přepadáváním hradů a unášením hraběcích dcer. Musel být nevinný. Nepochybně. Stál jsem na jednom místě a pomalu si uvědomoval, že to již není můj mozek, který ovládá mé tělo. Nyní zde byla jiná vůle, mnohem silnější a pevnější, než ta má. Dračí vůle. Jen jsem doufal, že se mi můj nový pán nebude chtít pomstít za mé nesmyslné podezření…
Když drak promluvil, byl jeho hlas pro mou duši jako pohlazení. “Nyní vidíš, že jsi se spletl, rytíři. Nejsem to já, kdo zavinil neštěstí yryllhonského hraběte. Pravého pachatele hledej jinde. A nyní odejdi z mého příbytku a více již neruš odpočinek Razgarmúga Velkolepého, největšího draka z Ohnivých hor !”
Bez meče, s pouhou pochodní v ruce, jsem vykročil k východu ze sálu. K tomu východu, kterým jsem před několika minutami plný elánu přišel. Nyní jsem ale měl před očima mlhu, neustále jsem zakopával o hromady drahocenností a v bolavé hlavě mi zněla drakova slova.
Nemyslel jsem na cestu pustinou, která mě očekávala. Cestu bez koně, bez potravin a hlavně bez vody. Nemyslel jsem ani na krásnou komtesu Marillu, kterou se mi nepodařilo zachránit, ba ani na zřejmou nepravdivost údajů v Encyklopedii. Jediné, co jsem chtěl, bylo splnit drakův rozkaz a opustit co nejdříve jeho sídlo. Tak zněl příkaz největšího z draků a ten jsem musel poslechnout.
Kráčel jsem podzemními chodbami jako loutka zbavená vlastní vůle. Docela jako zmámený nějakou mocnou silou. Jako zmámený ? A nebyl jsem snad doopravdy ?..
Drak Razgarmúg Velkolepý, Ničitel měst a Postrach Východních zemí, pohlédl za klopýtající postavičkou toho lidského ubožáka a spokojeně se protáhl na svém vzácném loži. ‘Všechno šlo jako po másle,’ pomyslel si. ‘Bylo to dokonce mnohem snažší, než jsem očekával.’
Rozhodně bude muset v brzké době zaletět za Halmorgúnem Ledovým a omluvit se mu za počáteční nedůvěru k jeho nápadu. Když ho ten teprve třistapadesátiletý mladík poprvé navštívil, nechtěl nejdříve jeho slovům vůbec naslouchat. Ale pak ho na tom všem něco zaujalo. ‘Říkáš mi sice, že klidně zabiješ třeba deset rytířů,’ argumentoval tehdy Halmorgún. ‘Ale ten jedenáctý ti může přinést smrt nebo tě alespoň zranit a porušit tak navždy lesklou krásu tvých šupin. A celému tomu zbytečnému boji můžeme klidně zabránit. Víš, řeknu ti, že staří rytíři-drakobijci jsou už většinou všichni mrtví. Někteří zemřeli přirozenou smrtí, jiné jsme zabili my… A mladí rytíři ? Ti mají dobré meče a odvahu, zato však žádné zkušenosti. Dejme jim tedy ty zkušenosti ! Ale takové, které budou výhodné jen a jen pro nás !” Tento nadšený proslov Razgarmúga přesvědčil. Dali se tedy do díla.
Poprvé v historii vymýšleli draci soubor pouček pro rytíře. A že si s ním dali záležet ! Po několik týdnů zaznamenával Halmorgúnův skřetí písař na listy pergamenu ty největší lži o životě draků, při pohledu na které by zkušenému drakobijci hrůzou vstaly všechny vlasy na hlavě. Že draci nesnášejí ostré světlo, že se nechávají ve spánku snadno překvapit, že se dračí šupiny dají snáze prorazit v době říje… Ale nejlepší nápad měl stejně Halmorgún. Ten, že upřený pohled do dračích očí způsobuje jejich náhlou pravdomluvnost. Tomu se Razgarmúg ještě teď usmál a vypustil z tlamy obláček černého dýmu. Ti lidé jsou opravdu hloupí ! Jak tomu mohou věřit ? Vždyť přinejmenším ve starých legendách se určitě objevují zmínky o dračím kouzlu, podrobení cizí vůle té dračí, které může nastat právě při upřeném pohledu do nemrkajících očí velkého plaza. Ale mladí rytíři stejně věří textu v Encyklopedii. Inu, co je psáno, to je dáno.
Po necelém měsíci práce byla Rytířská encyklopedie konečně hotova. Halmorgún pak využil svého vlivu ve světě lidí, někoho podplatil, jinému pohrozil a kniha byla na světě. Šikovný mladík, ten Halmorgún… Zprvu se trochu báli, že se jejich výtvor nerozšíří po celé zemi. Měli přece jen dost málo písařů. Ale tohoto problému je záhy zbavil knihtisk, vynález jistého elfa z dalekého Stranslu. Nyní konečně mohli vyrobit dost kopií, a tak brzy vlastnil jeden dva výtisky každý alespoň trochu významný rytířský řád ve Východních zemích. A to, jak před chvílí viděl, přineslo své ovoce. Dokonce si s tím hloupým člověkem mohl trochu pohrát a v okamžiku jeho příchodu předstírat spánek. Takové hrátky ho vždycky bavily.
Razgarmúg chvíli přemýšlel, jak dlouho asi bude lidem trvat, než odhalí, že celá Encyklopedie je jeden velký podvod. ‘Nejspíš hodně dlouho,’ řekl si se slabým, na jeho tlamě takřka nepostřehnutelným úsměvem. ‘Podle posledních zpráv totiž knihu považují za vrcholný výtvor potulných mudrců a nejlepší dílo své doby.’
Ze všeho toho přemýšlení začal dostávat hlad. Jistě, toho mladého hlupáka, který před několika minutami na jeho rozkaz odešel pryč, mohl klidně sežrat. Ale k čemu si s ním kazit zuby ? Vždyť rytíři mají odjakživa velice tuhé maso a to brnění… Fuj ! A likvidovat ho kvůli nebezpečí vyzrazení tajemství Encyklopedie považoval rovněž za zbytečné. Vždyť on ve svém stavu cestu kamenitou pustinou určitě nepřežije. A i kdyby, tak ho budou ostatní lidé považovat za pomatence a jeho příběhu jistě nedopřejí sluchu.
No, ale hlad má pořád. Co s tím ? V jeho zásobárně je sice jídla dost, ale on má zrovna chuť na něco speciálního. Pak se rozhodl. Původně si ji sice chtěl uschovat na nějakou slavnostní příležitost, ale co, tak si ji dá hned teď. Není na světě lepšího jídla, než čerstvé maso mladé panny. Jistě, princezny mají jemnější chuť, ale i komtesy ještě vcelku ujdou.
Se supěním se zvedl ze své hromady zlata a dunivým krokem vyrazil do druhého tunelu, ústícího do sídelního sálu. Na konci chodby byla jeho soukromá zásobárna a tam také hlídalo několik skřetích sluhů krásnou Marillu z Yryllhonu.
Nastal čas oběda.