“Hej, hostinský, hoď sem eště dvě. A hejbni sebou !”
Zaralg postavil prázdný pivní korbel na dubovou desku stolu až to zadunělo. Mohutný barbar si odříhl a podíval se po hospodském jestli není moc pomalý. Nebyl. Jeho obtloustlá postava se již prodírala mezi stoly směrem k nim s dalšími korbeli v ruce. Zaralg se spokojeně usmál a pohlédl na své společníky. Kudůk Nurak již nebyl schopen dialogu, jen si něco mumlal pod nos a neustále hrozilo, že se svalí ze své židle.’Nic nevydrží,’ pomyslel si bojovník pohrdavě.
Ale při pohledu na starého muže v potrhaných hnědých šatech se jeho tvář zachmuřila. Takový vandrák, proč ho vůbec nechali, aby si sem přisednul ? Nepije a navíc mluví hlouposti. Osel starý. Zaralg se na něj díval s notnou dávkou nevraživosti. Nebyl totiž ještě natolik opilý, aby zapomněl na starcova poslední slova.
“Takže ty říkáš, že se nikdo neodváží vstoupit do Mágovy hrobky ?” zeptal se bojovník znechuceně. “Víš ty vůbec s kým mluvíš ? Já jsem nejlepší bojovník, co v tomhle zatraceným městě je !”
“Ale pane, nikdo se neodváží vstoupit na tak strašidelné místo. Mág Arzung, to byl hrozný člověk. A prý na tom místě dosud leží stín jeho přítomnosti !”
Zaralg se pohrdavě zasmál starcově zbabělosti.
V tu chvíli dorazil ke stolu tlustý hospodský. Jeden korbel s korunou bílé pěny postavil před bojovníka, druhý před klímajícího kudůka. Barbar se snažil Nuraka probudit a pořádně do něj šťouchnul loktem. Požadovaný účinek to ale nemělo. Kudůk jen zamumlal něco jako Už jdu, maminko a znovu zavřel oči.
Zaralg se tomu zasmál. “No co, tak vypiju oba dva !”
Pak se lačně vrhl na vlastní korbel a hltavě pil. Žlutý mok mu stékal po bradě a máčel límec jeho šedivého kabátce. Netrvalo dlouho a barbar si již spokojeně otíral ústa hřbetem ruky.
“Hej, dědku,” obrátil se na starce. “Proč se tak bojíš nějaký díry ve skále ? Je to přece jenom velká stará hrobka, nic víc.”
“Je to zlé místo, pane.” Zdálo se, že se starcův hlas trochu chvěje. “Mág osídlil podzemní komnaty kolem vlastní pohřební místnosti spoustou nestvůr. Povídá se, že střeží nejen jeho posmrtný odpočinek, ale i pohádkový poklad.”
Zaralgovi se při zmínce o pokladu zaleskly oči.
“A to se za celou tu dobu, co tam ten poklad leží, ho nikdo nepokusil získat ? Jestli ne, tak tenhle kraj je opravdu krajem zbabělců !”
Stařec se náhle zatvářil tajemně. “Mnozí odvážlivci se nechali zlákat bohatstvím Mágovy hrobky. Nikdo z nich však již více nevyšel z podzemí na denní světlo…”

Ta slova ale na přiopilého barbara neměla naprosto žádný účinek. Zaralg se jen rozesmál přímo hurónským smíchem.
“Jak sem řek´ ,” vysoukal ze sebe, když se trochu uklidnil. “V tomhle kraji žijou jenom zbabělci a břídilové. To my ze Severu tyhle věci řešíme jinak. Koukej, dědku.” Vyskočil na nohy a z pochvy vytasil dlouhý a velice ostrý meč. Ač byla hospoda osvětlena špatně, přece se zbraň matně leskla ve světle několika petrolejových lamp. Nebezpečná věc. “To je argument, co ?”
Starý muž vypadal že váhá.
“Pořád nevěříš, starochu ?” zeptal se vztekle bojovník. “Což takhle sázka ? Jakej předmět je podle pověstí z majetku Mága nejcennější ?”
“Legendy mluví o černém perlovém náhrdelníku…”
“No, to sem chtěl slyšet. Pojď se mnou ke vchodu do Hrobky a počkej tam. Za pár minut ti přinesu ten náhrdelník jako důkaz toho, že uvnitř není nic, co by mě mohlo zastrašit.”
“Ale pane, to tam chcete jít teď, v noci ?”
Zaralg se tomu hlasitě zasmál. “Jistě, a proč taky ne ? Já tady mám všecko s sebou. Můžeme jít hned, jestli se nebojíš tmy. Jo, a mimochodem. Až vyhraju, tak mi dědulo platíš aspoň dvě piva. Pochybuju, že bys měl na víc,” dodal s velkou dávkou opovržení a díval se přitom na jeho děravé a roztrhané šaty.
“A co když vyhraji já ?” zeptal se stařec tiše.
Zaralg vyprskl smíchy. “Blázníš dědku ? Já přece nemůžu prohrát. Ale kdyby náhodou, tak ti třeba koupím nový hadry na sebe, jo ?”
Starému muži se zvláštně zalesklo v očích. “Platí,” řekl.
Podali si ruce, aby tím stvrdili svou sázku. Poté se začali chystat k odchodu. Stařec s sebou neměl žádné věci, ale ani Zaralgovi netrvala příprava dlouho. Přes rameno si přehodil koženou tornu, svůj skvělý meč zasunul zpět do pochvy. Nakonec, snad aby dokázal rčení, že žízeň dobrodruhů je bezedná, vypil i pivo z kudůkova korbele. To mu ještě přidalo na náladě. Mohli jít.
“Platit za mě bude ten malej vožrala, co zrovna spí,” zahulákal barbar na hospodského, když už byli u dveří. Bojovník se v duchu dobře bavil a jeho nálada byla skvělá. Vypitá piva a právě započaté lehounké dobrodružství mu dodala až neuvěřitelnou dávku optimismu.
Vyšli ven do tmy.

Arzungova hrobka ležela necelé čtyři míle od města. Tam, uprostřed roviny, náhle vyrůstala obrovitá černá skála. Mlčenlivě se tyčila nad krajinou jako nestvůrný špičák gigantické šelmy či jako varovně zvednutý ukazovák. Stěny monolitu byly naprosto hladké, zda to však bylo přičiněním lidských rukou či pouhou vůlí přírody již dnes nikdo nevěděl. Skálu obklopoval les, věkovitý les, les, jenž byl přinejmenším tak starý, jako ten zvláštní černý útvar. Tvořily ho převážně duby, rostoucí v těchto místech již odnepaměti. Jejich vrásčitá kůra a změť vzájemně propletených větví nijak nevylepšovaly dojem z tohoto ponurého místa. V korunách dubů neustále šepotal noční vánek a ten šepot nevěstil nic dobrého. Není divu, že se pocestní Černé skále na hony vyhýbali. Vždyť ke strašidelnému okolí se tady přidával další faktor. Právě zde, v temné skalní sluji, spal Arzung věčným snem. A jeho spánek prý nebyl klidný…
Té noci ale dva poutníci sestoupili z vyšlapané stezky. Zahaleni tmou kráčeli přímo do srdce toho hrozného místa. Větve dubů nad jejich hlavami šelestily listovím, jako by se stromy divily odvaze nečekaných vetřelců. Čím více se ale Zaralg a jeho starý průvodce přibližovali k Černé skále, tím větší ticho je obklopovalo. Zdálo se, že i vítr utichl a čísi neviditelné oči pozorují každý jejich pohyb. Pozorují se záští, bez jakéhokoliv slitování.
Zaralg však stále neztrácel optimismus a dobrou náladu. Studený noční vzduch mu sice pročistil hlavu, vyhnat mu odtud jeho nebezpečnou sázku však nemohl. A navíc, čeho se bát ? Barbarovi stačilo dotknout se rukou jílce meče a hned se cítil být mocným a neporazitelným.
Konečně dorazili k úpatí skály. Přímo před nimi se ve tmě rýsovala nestvůrná dračí hlava, zvěčněná v kameni. Dávný sochař dokonale vystihl šupinatou kůži, vyboulené oči a otevřenou tlamu, plnou zahnutých zubů. Jako živý. Ale bylo to víc než jen umělecké dílo. Byl to vstup do říše mrtvých. Do Arzungovy hrobky.
Mohutného bojovníka ten pohled ani trochu nezastrašil. Díval se do temného ústí neznámé podzemní chodby a jeho oči byly chladné jako ocel jeho meče. Vliv alkoholu již téměř zcela vyprchal. Očekával ho úkol, vyžadující plné soustředění.
“Kolik času mi dáváš, starče ?” zeptal se svého společníka.
“Půl hodiny ?” odpověděl starý muž tázavě. Jeho hlas se třásl a sám stařec se nervózně rozhlížel po okolí. ‘Ten musí mít pořádný strach,’ pomyslel si Zaralg.
“Dobře, to mi bude stačit,” řekl. “Počkej tady na mě, tedy pokud už nemáš srdce v kalhotách.” Poslední slova zněla dost jízlivě, ale barbarovi ztuhl úsměv na rtech. Na chviličku, na mizivý okamžik, zahlédl v očích starého muže nepřirozený namodralý lesk. Nebo se mu to jen zdálo ? Podíval se na svého společníka pozorněji. Nic, jen pouhý roztřesený stařec. ‘Asi přelud vlivem toho piva,’ napadlo Zaralga.
Barbar se chvíli přehraboval ve své velké kožené torně. Konečně našel to co hledal. Rychle si nasadil jantarový náramek na svou svalnatou paži a zašeptal magické slovo. Z polodrahokamu se začalo linout nažloutlé světlo. Nejdříve bylo slabé, postupně však sílilo a získávalo na intenzitě. Záhy již osvětlovalo prostor v okruhu šesti sáhů a Zaralg se s vítězným úsměvem podíval do starcova udiveného obličeje.
“To koukáš, dědo,” řekl dobrodruh. “Tohle světlo je lepší než jakákoliv pochodeň, nehledě na to, že nemusím nic držet v ruce. To tvoje podzemí s ním projdu jako nic. A mimochodem. Půjčím ti teď takovou věcičku, abys přesně věděl, kolik času ti ještě zbývá do prohry.”
Vytáhl z kapsy malý kulatý železný plíšek. Podél okraje té zvláštní věci byla vyryta drobná čísílka, od jedničky do dvanáctky. Ze středu kovového kroužku vybíhaly dvě zlaté ručičky, ta větší právě ukazovala na devítku, menší se přibližovala k dvanáctce.
“Tohle je elfí časostroj,” řekl Zaralg hrdě. “Získal jsem ho ve Stranslu od jednoho elfského obchodníka. Je v tom zaklet démon času nebo co. No, každopádně, teď ukazují patnáct minut před půlnocí. Až bude malá ručička za dvanáctkou a velká bude směřovat na trojku, vyprší mi čas. Ale tou dobou už budu stejně dávno zpátky.”
Stařec vzal časostroj do ruky a se zájmem si ho prohlížel. Nevypadal však, že by byl tímto vzácným předmětem nějak zvlášť překvapen.
“Jestli na mě tady nepočkáš a někam s tím zdrhneš, tak přísahám, že si tě najdu a zakroutím krkem,” řekl bojovník varovným hlasem.
“Mě nebudeš muset hledat,” odpověděl starý muž tiše.
Barbar si jeho poznámky ani nevšiml. “Tak já jdu do toho,” prohlásil. “Chystej si zatím prachy, abys mi mohl zaplatit ta piva.”
S těmito slovy vkročil bojovník do temného chřtánu kamenné dračí tlamy. Jeho železem okované boty ztěžka dopadaly na podlahu, tvořenou stovkami dlaždic. Stařec se za ním díval, dokud světlo jeho kouzelného náramku nezaniklo v dálce. Pak se klidně odvrátil.
Půlnoc se blížila.

Zaralg postupoval do nitra záhadné skály.
Světlo jeho kouzelného náramku dopadalo na černobílé dlaždice podlahy a stěny, tvořené hrubě otesanými kamennými kvádry. Vzduch byl v podzemí těžký, ale dýchatelný, a panovalo zde poměrně velké teplo, kontrastující s nočním chladem venku. Nic neobvyklého. Podzemí jako desítky jiných, která již prošel.
Jak se nořil do skrytých hlubin hrobky, narůstal v něm zvláštní pocit tísně. Ne proto, že by se bál nebezpečí číhajících vepředu. Tma a osamocení ho nedokázaly zastrašit. Ale na jeho sázce bylo cosi divného. Kdo byl ten zvláštní stařík ? Jednoduše se objevil v hospodě a oni ho pozvali, aby si k ním přisednul. A ani se ho nezeptali na jméno… Že by je nějak zmámil ? Hned ale tuto myšlenku zavrhl. Zmámil ! Takový dědek, jednou nohou už v hrobě ! Kdepak ten ! Zaralg vyhnal ze své hlavy veškeré obavy. Je to prostě starý vandrák, který doufá, že si sázkou vydělá na nové šaty.’Ale doufá marně,’ usmál se pro sebe bojovník. Tohle podzemí bude pro něj, statného reka, jako procházka růžovou zahradou.
Barbar ztěžka našlapoval na podlahu, svaly však měl napnuté, aby mohl uskočit zpět při sebemenší známce nebezpečí. Tmou se rozléhala ozvěna jeho kroků. Bystrýma očima sledoval dlaždice – bílá, černá, bílá, černá. Neskrývá se pod nimi tajné propadliště ? Nebo jiná past ? Ale zatím bylo vše v pořádku.
Uplynulo několik minut než narazil na první překážku. Rovná chodba, kterou se doposud ubíral, končila kamennou zdí. Z tohoto místa vybíhaly dva postranní tunely, jeden nalevo, druhý napravo. Oba po několika sázích uzavíraly zašlé dřevěné dveře. Zaralg se zamyslel.
Kterou cestou se vydat ? Nebyl zvyklý nad takovými problémy uvažovat, v družině obvykle přemýšlení zastál elfí čaroděj Vénien. Nyní tu však kouzelník nebyl, a tak se musel rozhodnout sám. Naštěstí ho napadlo, že je zřejmě jedno, na kterou stranu se dá. Arzungova hrobka byla asi nepříliš rozlehlá a pravděpodobně též zrcadlově souměrná. Ať tedy vykročí jakýmkoliv směrem, vždy se jistě dostane do pohřební místnosti. Namátkou zvolil chodbu vpravo.
Dveře, k nimž došel, byly prastaré a ztrouchnivělé. Jen zrezivělé železné kování je ještě drželo pohromadě. Zaralg nepochyboval, že by se při jejich vyrážení nemusel ani příliš namáhat. Byly však pootevřené a barbar úzkou škvírou opatrně nahlédl do tmy. Místnost. Ale zda prázdná či obydlená, to odsud nemohl posoudit. A existovala jen jediná možnost, jak to zjistit.
Vytasil meč a opatrně vzal za křehkou kliku. Dveře šly otevřít překvapivě snadno. Vkročil do poměrně velké komnaty, světlo jeho jantarového náramku mu však dávalo možnost vše skvěle vidět. Místnost byla prázdná, podlahu pokrývaly obvyklé černobílé dlaždice. Nikde nic, žádný nábytek, žádný poklad. A žádné nestvůry.
Jen v nejvzdálenější části komnaty, u tmavého otvoru další chodby, se na podlaze válela hromada kostí. Zaralg přistoupil blíž. Byly nepochybně lidské. Dvě lebky na něj cenily své vybělené zuby, jako by se usmívaly. A co je tohle ? Mezi kostmi ležel rovněž pár šavlí. Barbar se podivil, že se jich rez těměř nedotkla.
V místnosti zřejmě nebylo nic zajímavého. Zaralg spěchal a neměl čas pátrat zde po skrytých pokladech. Vydal se k jedinému ústí chodby, které v místnosti bylo. Tudy musela vést jeho cesta.
Když procházel kolem zbytků neznámých válečníků z dávných dob, postřehl náhle koutkem oka mezi kostmi nějaký pohyb. Neklamal ho zrak ? Otočil se s mečem připraveným k úderu. Opravdu. Kosti se pohybovaly.
Vypadalo to, že se před ním zjevuje miniaturní tornádo. Vítr mu rozcuchal vlasy a samotné kosti a zbraně hnal dokola ve zběsilém víru. Trvalo to jen chviličku a Zaralg s úžasem zjišťoval, že se již nedívá na zbytky koster, ale na… Na celé kostry. Kostry, jež chodí a zabíjejí. Kostry ozbrojené šavlemi. Nemrtví !
Větrný vír zmizel stejně náhle, jako se objevil. Přímo před barbarem stáli dva kostlivci s šavlemi, připravení zaútočit. Kdesi v hloubi jejich prázdných očnic zářilo rudé světýlko.
První nemrtvý napřáhl kostlivou paži a ťal po Zaralgovi svou šavlí. Ale barbar se nedal překvapit, a tak zbraň nestvůry byla zastavena jinou čepelí dříve, než mohla vůbec dopadnout. Bojovník se v duchu smál. Zpočátku byl sice překvapen náhlým zjevením nepřítele, nyní mu to však připadalo zábavné. Pouze dva kostlivci ! Nuda.
Hravě odrazil útok druhé stvůry, a pak se sám rozmáchl k odvetě. Dlouhý meč zasvištěl vzduchem a kostlivec již nestačil úder vykrýt. Zbraň se zasekla do kostry v místech, kde zaživa mívala krk, a čistě oddělila lebku od zbytku nemrtvého těla. Nestvůře vypadla z pařátů šavle, poté pomalu klesla na kolena. Magické pole, držící kostlivce pohromadě, bylo zničeno, a tak se bestie proměnila v to, čím byla předtím. V hromadu prastarých kostí.
Druhá stvůra znovu podnikla výpad, ale pro barbara nebylo problémem si s ním poradit. Na oplátku zasypal kostlivce sérií dobře mířených ran, které jeho nepřítel jednoduše nedokázal odrazit. I druhý nemrtvý byl během minuty doslova rozsekán na kusy a poslán do říše věčného zapomnění.
Zaralg stál nad dvěmi hromadami kostí, které ještě nedávno žily vlastním podivným životem. Váhavě do jedné šťouchl špičkou boty. Nic se však již nehnulo.’Asi jsem je už s konečnou platností poslal na věčnost,’ pomyslel si spokojeně.
Bylo třeba spěchat. Sázka je koneckonců sázka. A zatím šlo vše jako po másle…
Zaralg opustil místnost a ponořil se do tmy další podzemní chodby.

Venku před vchodem do hrobky začínalo být zima. Vítr zesílil a s novou vervou se opřel do listnatých korun staletých dubů. Kamenná dračí tlama výhružně cenila své zahnuté tesáky do tmy.
Uplynulo patnáct minut od Zaralgova odchodu. Starý muž stál u vchodu do hrobky jako mlčenlivá socha, kterou nějaký vtipálek oblékl do potrhaných hnědých hadrů. Vítr si pohrával s jeho dlouhým bílým vousem, ale stařec si toho nevšímal. Nevnímal ani své nevlídné okolí, beze strachu postával v místech, kam by se jiní báli byť jen vkročit. Vypadalo to, že na něco čeká. Ale na co ?
Zdálky se k jeho uším doneslo vyzvánění Velkého zvonu z věže Nirmské radnice. V tomto pustém místě zněl ten zvuk spíše jako umíráček.
Půlnoc.
Se starým mužem se náhle stala nějaká změna. Pomalu, pomaloučku, se jeho shrbená záda napřimovala. Bílý vous získával stále tmavší a tmavší odstín. Tvář plná vrásek se vyhlazovala. A pak se mu oči rozzářily nepřirozeným namodralým světlem. Nezhasínalo. V tom pohledu, pohledu těch planoucích očí, byla nekonečná zášť, zloba a nenávist. Dobro v něm nemělo místo.
Zvon v dálce zmlkl. Znovu se rozhostilo ticho, rušené jen šepotem větru v korunách dubů. Nehybná postava pohlédla na ciferník elfího časostroje. Ukazoval přesně. Ale k čemu je, vždyť takových věcí už viděl spousty. S ponurým úsměvem zahodil kouzelný předmět daleko mezi stromy.
Stařec vkročil do tmy sluje. Vlastně ne stařec. Bytost, postrach všeho živého, se vracela do svého temného sídla. Uvítat další oběť.
Pomalým jistým krokem šel podzemní chodbou. V tom pozvolném postupu vpřed se skrývala strašlivá a smrtící hrozba. U kamenné zdi, která uzavírala původní chodbu, se na chvíli zastavil. Zběžně se podíval napravo, kde jeho noční zrak mohl zpozorovat siluetu otevřených dveří. Poté se obrátil zpět ke kamenné překážce.
Pomalu rozpažil ruce. Zavřel na chvíli planoucí oči a soustředil se. Pak vyslovil zaklínadlo. Mocná slova v neznámé řeči se rozléhala podzemím. Kouzelníkovo tělo náhle zprůsvitnělo a získalo tak nehmotnou a nadpozemskou podobu. Pár okamžiků tam stál a vychutnával si pocit své vlastní síly. A poté vykročil kupředu.
Jeho tělo proniklo do skály a ta se za ním zase zavřela jako tmavá voda za tonoucím
V podzemí znovu panovalo ticho.

Spěchal.
Nevěděl sice přesně, kolik času již v podzemí strávil, tušil však, že by se již brzy měl vrátit. A toto vědomí ho hnalo dál. Zatraceně ! Tak kde je ta pohřební komnata ? Od svého souboje s kostlivci již propátral několik větších podzemních prostor, ale ke svému cíli stále nedorazil. Jeho meč za tu dobu ukončil existenci několika dalších oživlých koster a polorozpadlých zombií, které se mu postavily do cesty. Nebyl problém je zničit, pro zkušeného bojovníka znamenal souboj s nimi spíše lehčí trénink. Ale kde je ta zpropadená pohřební komnata ? Kde je mágův poklad ?
Začínal se obávát, zda na něj ten starý otrapa pořád ještě čeká. Možná mu konečně došlo, že sázku nemůže vyhrát, a tak vzal raději nohy na ramena. Nebo se třeba natolik zalekl strašidelného místa, že považoval za vhodné rychle zmizet. Sakra, zmizet i s vzácným elfím časostrojem ! Ponuré myšlenky ponoukaly Zaraga k ještě většímu spěchu.
Další místnost.
Světlo jantarového náramku dopadlo na mohutné železné dveře na opačném konci malé prázdné komnaty. Byly pootevřené. Zaralg se tomu již dávno přestal divit. Všechny dveře, na které doposud v podzemí narazil, byly pootevřené. Zvláštní, ale zajisté se to dalo nějak vysvětlit. Bojovník přešel místnost, aby se podíval blíž.
Železné dveře ! Zatím v tomto podzemí nic takového neviděl, což mohlo znamenat, že se za nimi skrývá cosi zvláštního. Že by byl konečně u cíle ? Neleží za dveřmi pohřební komnata temného mága Arzunga ?
Už už sahal na kliku, když náhle pocítil ohrožení. Bylo to, jako kdyby mu v hlavě vybuchla bomba. Šestý smysl, vypracovaný léty pobytu na nebezpečných místech, ho přinutil se otočit. V jeho pravici se zaleskl tasený meč.
Nemýlil se. Ani ne čtyři sáhy od něj se v kouzelném světle rýsovala bílá postava podobná člověku. Setrvávala nehybně na jednom místě a barbar mohl vidět, že nestojí na podlaze, nýbrž se vznáší ve vzduchu několik coulů od země. Nehmotný nemrtvý ! Přízrak ! Ale proč neútočí ?
Stáli proti sobě a pozorně si jeden druhého prohlíželi. Při pohledu do narudle žhnoucích očí nemrtvého se barbar necítil právě nejjistěji a jeho ruka křečovitě svírala jílec meče. Ale přízrak stále nepodnikal žádný útok. Choval se podivně, naprosto odlišně od jiných stvůr toho druhu, s nimiž již měl Zaralg co do činění.
Poté se stala nějaká změna. Nemrtvá bytost se pohnula, ne však směrem k bojovníkovi, ale zpět do tmy. Těžkým podzemním vzduchem se nesl táhlý kvil, plný nekonečné bolesti a zoufalství. Střež se, střež se ! Obrysy přízraku se již rozplynuly ve tmě, ale barbar pořád slyšel ten zvuk, byl stále slabší a slabší. Jako pozdrav ze záhrobí, jako hlas z říše mrtvých. Pak utichl docela.
Zaralg ještě chvíli očima probodával tmu mimo dosah světla jantarového náramku. Nevrátí se ? Ne, nikde nepostřehl žádný pohyb, v podzemí panoval klid. Ale co znamenala slova, která stvůra vyřkla na rozloučenou. Střež se ! Byla to snad výhružka ? Asi ano, docela by to odpovídalo povaze přízraků. Jenomže to mohlo být i varování. Ale před čím ?
Znovu se otočil k železným dveřím a jal se je pozorně prohlížet. Nic podezřelého však nenašel. Byla-li zde nějaká past, musela být opravdu pečlivě skryta a hledat ji by byla práce spíše pro zloděje než pro válečníka. V místnosti za dveřmi panovalo ticho. Nic neukazovalo na přítomnost nepřátel, ale to mohlo být pouhé klamné zdání. Přesto musel jít dovnitř.
Vzal za kliku a zatlačil. Dveře se poddaly a s hlasitým skřípotem se začaly coul za coulem otevírat. Konečně byla škvíra natolik veliká, že se tudy mohl protáhnout. Zaralg ani chvíli neváhal a s taseným mečem skočil do místnosti. Světlo kouzelného náramku prozářilo tmu. Bojovník vydechl údivem. Byl v pohřební komnatě.
Kruhová místnost, jež sloužila k poslednímu odpočinku temného mága Arzunga, měla průměr zhruba deset sáhů. Podlahu již nepokrývaly černobílé kamenné dlaždice, ale mramorové desky různých velikostí. Rovněž stěny byly obloženy vzácným mramorem. Podél zdí komnaty stály řady zamčených dřevěných truhlic. Většina z nich stále odolávala zubu času, několik však již zcela ztrouchnivělo a vzácný obsah se z jejich útrob vysypal na podlahu. Zlaté mince, stříbrné mince, drahé kameny ! Magické přívěšky, umně tepané šperky, zbraně, do jejichž čepelí byly vyryty neznámé mocné runy ! To byly poklady, poklady získané léty zabíjení a drancování, které mágovi služebníci umístili do hrobky, aby svému temnému pánovi vylepšili jeho posmrtný úděl.
Zaralgovi se při pohledu na takové bohatství zaleskly oči. Byl již připraven se rozběhnout k hromadám drahocenností, ale cosi ho varovalo, aby to ještě nedělal.’Jsem boháč, jsem boháč!’ znělo mu hlavou, nicméně zatím se stále jen opatrně rozhlížel po místnosti.
Uprostřed kruhové prostory stál veliký kamenný sarkofág. Jeho povrch pokrývaly reliéfy, zobrazující nejrůznější bestie a démonické tvory. Odvážný bojovník se zachvěl při pohledu na trochu odsunuté víko. Představoval si až moc dobře, čí tělo skrývá tento kamenný hrob.
Teprve teď si všiml dalších dveří naproti těm, kterými sem vstoupil. Byly rovněž pootevřené a navlas podobné prvním. Bojovníka napadlo, že uvažoval správně. I kdyby se na první křižovatce rozhodl jinak, stejně by nakonec dorazil do této místnosti.
Stál nehybně a očima polykal nevídané bohatství. Co teď ? Vzít si s sebou to všechno stejně nemohl, na to by potřeboval více času a lidí. Ale rozhodně se sem pro poklad vrátí. Bylo by přece škoda nechat ho ležet ladem. Vzpomněl si na sázku a na perlový náhrdelník, který měl starci přinést jako důkaz. Jak ho má najít mezi všemi těmi vzácnými předměty ? Učinil několik váhavých kroků kupředu. Náhle ho uviděl. Nádherná šňůra černých perel ležela přímo na desce sarkofágu.
Co to je ? Že by nějaká past ? To všechno je nějak moc jednoduché. Rozhlédl se okolo, ale žádné nebezpečí nespatřil. Co se to, sakra, děje ?
Nakonec se rozhodl jednat. Pár rychlých kroků a stanul u samotného sarkofágu. Pln obav sáhl rukou na náhrdelník, ale nic se nestalo. Opatrně, velmi opatrně, ho zvedl a dal do kapsy. S úlevou si oddechl.
Vtom světlo jeho náramku náhodou dopadlo do škvíry, utvořené odsunutou deskou kamenného hrobu. Jediný rychlý pohled dovnitř a … Byl prázdný. Prázdný !?
“Vítám tě u mě doma,” zazněl za Zaralgovými zády studený a pichlavý hlas.
Bojovník se otočil s rychlostí blesku, meč připravený k úderu. Otočil se a strnul.
Před ním stál muž. Oblečen byl v černém plášti s kápí, protkaném rudou hedvábnou nití. Měl dlouhé hnědé vousy a rozcuchané vlasy téže barvy. Z jeho obličeje vyzařovalo takové zlo a nenávist, že Zaralg nevolky ustoupil o krok zpět. A nejhorší v té tváři byly oči. Hořely vnitřním namodralým světlem, ale barbarovi připomínaly strnulé oči mrtvoly. Dívaly se na něj stejným bezvýrazným pohledem, který jako by ani nepatřil do světa živých.
Muž musel předtím použít nějakého kouzla, protože si ho bojovník dříve při prohlídce místnosti vůbec nevšiml. Nebo snad přišel zvenku ? Ale ať už to bylo jakkoliv, nyní zde stál, jako by se prostě zhmotnil ze vzduchu.
Kde jen viděl tu tvář ? Zaralgovi něco připomínala, obličej osoby, s níž se již setkal. Ale kdo to byl ? Náhle mu svitlo. Ten otrhaný stařec z hospody, stařec, s nimž uzavřel sázku ! Ale jaká strašlivá změna s ním proběhla ? A jak se sem vůbec dostal, vždyť ho nechal stát před jeskyní ! Nebojácnému bojovníkovi po zádech přeběhl mráz.
“Kdo jsi ?” vysoukal ze sebe po chvíli. Jeho hlas se lehce třásl, ale on sám se stále ještě držel.
“Jsem Arzung,” odpověděl muž.
Zaralgem to nevzrušené sdělení, pronesené ledově klidným hlasem, otřáslo až do morku kostí. Začínal tušit, že se stal obětí nějaké temné pasti. Stále se však vzpíral tomu uvěřit.
“Ale to… to přece není možné. Arzung zemřel už před tisíci lety !”
Muž se rozesmál nelidským smíchem, který se zabodával do duše jako tisíce ledových jehliček. “Máš špatné informace, bojovníku. Nejsem mrtev, ale svá léta nyní trávím čekáním. V této temné hrobce čekám, až se znovu zjeví Zlo a můj Pán mě povolá zpět do svých služeb.”
Zaralg se otřásl. Cítil, jak mu planoucí mágovy oči chtivě pohlíží do tváře.
“Proč jsi mě sem vlákal, k čemu mě potřebuješ ?” zeptal bojovník a snažil se působit klidným dojmem.
Arzung se ponuře usmál. “Mé tělo není nesmrtelné, bojovníku. A potřebuji žít, abych mohl čekat. Každých sto let přivádím do této místnosti jednoho muže, podobně jako tebe dnes.”
“Tak co po mně chceš ?” vykřikl Zaralg a připravil si meč k ráně.
Mágovy oči se náhle rozšířily a namodralé světlo zaplavilo místnost, zahánějíc žlutavou záři jantarového náramku. “Co chci ?” zaburácel Arzungův hlas. “Chci tebe, bojovníku ! Chci tvou duši, chci tvůj mozek ! Zemřeš, abych já mohl žít !”
Zaralga, který se ještě nikdy ničeho nebál, náhle zaplavila vlna paniky. Paniky a strachu. Ohromným úsilím vůle tyto pocity zahnal. Byl čas něco podniknout.
“Mě nedostaneš, ty bastarde !” Bojovník se prosmýkl kolem Arzunga a vrhl se k pootevřeným železným dveřím, kterými se předtím dostal do místnosti. Už byl skoro u nich, už se viděl v bezpečí mimo pohřební komnatu…
Arzung jen luskl prsty a dveře na obou stranách místnosti se s rachotem zavřely. Bojovník se je zoufale pokoušel otevřit, ale veškeré jeho pokusy byly marné. Kouzlo, které dveře blokovalo, bylo mnohem silnější než on. Nyní se doopravdy ocitl v pasti. Odvrátil se od dveří a v namodralém světle spatřil Arzunga, jak jej s pobavením sleduje.
Naděje Zaralga pomalu opuštěla, přesto se stále ještě nevzdával. Doufal, že by se mu třeba mohlo podařit zabít mága v souboji.
“Myslíš, že jsi vyhrál ?” pravil bojovník zdánlivě klidně. “Tento meč již poslal na věčnost mnoho různých stvůr. Dostane i tebe.”
Na Arzunga to však žádný dojem neučinilo. Znovu se zasmál svým strašidelným smíchem. “Ty blázne ! Snad bys mě mohl zabít, ale cožpak jsi zapomněl na rčení, že Zlo má mnoho podob ?”
Máchl rukou před sebe a zašeptal temnou zaklínací formuli. Přímo před ním se ve vzduchu zhmotnil oblak zeleného dýmu. Zdál se být hustý, téměř hmotný, a přeléval se ze strany na stranu jako nějaká odporná kapalina. Zaralg s hrůzou sledoval, jak se uprostřed mraku zjevují odpudivé obrysy. Přímo před jeho očima vznikalo monstrum, povolané temným mágem. Věděl, že by teď asi měl zaútočit, ale nedokázal se vzchopit k nějaké akci.
Arzung opět máchl rukou a zelený oblak zmizel, jako by snad ani neexistoval. Na jeho místě nyní stál tvor, zjevení z nejtemnější noční můry. Vysoký byl asi dva a půl sáhu, pod krátkou hnědou srstí pokrývající celé tělo, se rýsovaly mohutné svaly. Hlava se příliš nelišila od hlavy gorily až na jednu podstatnou věc, totiž dlouhé tesáky, které stvoření vyčnívaly z tlamy. Dva páry rukou, zakončených pařáty, se k Zaralgovi nedočkavě natahovaly.
Zhárgudug ! Legendární obr ze Starých dob !
Nestvůra po bojovníkovi sekla pravou horní prackou, ale ten se útoku hbitě vyhnul. Naopak, sám se mečem ohnal po zhárgudugovi a vložil do toho úderu tolik síly a zoufalství, že zbraň prorazila kůži bestie a zabořila se jí přímo do srdce. Obr chvíli nechápavě zíral na divnou věc, jež mu trčela z hrudi. Pohybem jedné své ruky odstrčil barbara a přinutil ho pustit jílec meče. Jinou paží si stvůra pomalu vytáhla zbraň z prsou, chvíli ji podržela vysoko ve vzduchu, a pak jediným mocným trhnutím ruky zahodila až na druhý konec místnosti. Ze zejícího otvoru v hrudníku bestie tryskala rudá krev a v těžkých kapkách dopadala na mramorovou podlahu. Obr ale vůbec nevypadal na to, že by umíral. Zaralg se na něj díval jako omráčen. Netušil, že obr zhárgudug nemá jedno, ale dvě srdce, umístěná v levé a pravé části hrudníku. Proto ho zranění, i když nepochybně velice bolestivé, nemohlo vážněji ohrozit.
Další úder obrovy pracky srazil bezbranného bojovníka k zemi. Pokusil se sice ještě vstát, ale to už byl strašlivý zhárgudug těsně u něj. Popadl ho za šos jeho kabátce a vyzvedl do vzduchu, jako by nevážil více než malý chlapec. Poté se svalnaté paže stvůry sevřely kolem Zaralgova hrudníku a barbar se marně snažil vymanit z tohoto ocelového stisku. Vzduch byl plný ohavných výparů stoupajících ze zhárgudugova těla. Jeho krev, proudící z rány v prsou, ulpívala na bojovníkově oblečení a stékala na podlahu jako malý rudý vodopád. Blížil se konec.
V obrově sevření se nemohl hýbat, a tak jen nečinně přihlížel, jak k němu pomalu kráčí temný mág. Arzungovy oči modře žhnuly a spokojeně se usmíval. V jedné ruce držel krátký, ale neuvěřitelně ostrý obětní nůž s černou čepelí. Zaralg se ještě jednou pokusil zhárgudugovi vytrhnout, ale paže stvůry byly silnější než ocelová pouta. Černý nůž se přibližoval k barbarově hlavě. Poslední pohled jeho života.
V pustém podzemí nemohl jeho předsmrtný výkřik nikdo zaslechnout…
* * * * *
Slunce teprve lenivě vykukovalo zpoza obzoru. Na předměstí Nirmy zakokrhal první kohout, ohlašujíce tak příchod jitra.
V hospodě U Spáleného žebírka už zůstali jen podstolní spáči z řad těch, kdo se včera zpili do němoty a nebyli ani schopní se dopotácet domů. Mezi nimi byl i drobný kudůk Nurak, malý, ale u stolu nikdy ne poslední. Spal bohatýrským snem a chrápal více, než všichni ostatní dohromady. Klidný spánek mu však toho dne nebyl souzen.
Někdo s ním silně zatřásl a donutil ho otevřít jedno oko. Skrze poalkoholovou mlhu spatřil elfa, zahaleného v sametovém čarodějnickém plášti. Vénien, vůdce družiny. Kouzelník ho nenechal opět usnout a zacloumal s ním ještě víc.
“Prober se,” zaslechl elfův hlas. “Kam se poděl Zaralg ?”
Konečně se čarodějovi podařilo usadit Nuraka na židli. Kudůk tam teď seděl a uvažoval o otázkách typu kdo je, kde je a co se po něm chce. Pomalu se mu vše začínalo vybavovat.
“Já nevím, kam šel,” řekl pomalu. “Včera jsme tu spolu trochu popíjeli, a pak… No, však víš, jak to nakonec končí…”
“Tak vzpomínej, sakra,” zlobil se Vénien. Na elfy nepůsobily opojně ani nejsilnější lidské lihoviny, a tak čaroděj dost dobře nerozuměl pojmu kocovina. “Do hradu Klubu veteránů se v noci nevrátil, v jiných hospodách není a tady taky ne. Byl jsi s ním jako poslední. No tak, zkus si vzpomenout.”
Nuraka pořádně bolela hlava, přesto si začínal vybavovat některé podrobnosti.
“Byl s námi takový dědek v potrhaných hadrech,” řekl kudůk. “Já už si moc nepamatuju, ale myslím, že mluvil se Zaralgem o Černé skále. Ten bláznivý barbar by byl určitě schopen se tam vydat. Ale víc už opravdu nevím.”
“Zatraceně,” ulevil si elf. “On by té výpravy, i v noci, byl asi opravdu schopen. Vždycky rád chodí tam, kam se jiní ani ve dne neodváží. Snad se mu něco nestalo… Musíme se tam jít podívat. Hned.”
“Ani nápad,” ozval se Nurak. “Na to místo já nejdu. Je to tam nebezpečné.”
Vénien po něm hodil vpravdě vražedný pohled a kudůk změkl. “Pro kamarády všechno,” dodal rychle.

V korunách prastarých dubů šuměl vítr a zdálo se, že stromy na vetřelce nepřátelsky shlíží. Slunce již stálo celkem vysoko nad obzorem, v těchto místech však stále panovalo šero.
Nurak se na svých krátkých nožičkách snažil stačit tempu Vénienovy rychlé elfí chůze. “Zatraceně,” zaláteřil kudůk, když zakopl přes obzvlášť veliký kořen a natáhl se jak dlouhý tak široký. “Třeba tam jdeme úplně zbytečně,” pokračoval a pracně se hrabal na nohy. “Možná sem vůbec nešel, kdoví, co se mi to v noci zdálo, že slyším.”
“Mám špatnou předtuchu,” opáčil Vénien tiše.
Nurak zmlkl. Pokračovali dál v cestě místy, která i za denního světla vypadala ponuře a strašidelně.
Konečně stanuli na úpatí Černé skály. Přímo před sebou spatřili obrovitou kamennou dračí tlamu, vytesanou do svahu. Byla zavřená.
“To bude ono,” řekl Nurak. “Vchod do podzemí, myslím. Pověsti mluví o nestvůrné dračí hlavě, střežící vchod do hrobky, ale poprvé si to mohu ověřit na vlastní oči.”
“Zvláštní,” poznamenal elf. “Slyšel jsem, že je prý otevřená a duch mrtvého ve stínové podobě obchází tento les.”
Kudůk se při té představě otřásl. “To budou asi jen povídačky,” řekl nejistým hlasem. “Pravdu o Černé skále nikdo nezná, protože sem nikdo nechodí. Ale jestli je brána zavřená, tak tam Zaralg nemohl jít, ne ? Takže my ho tu hledáme úplně zbytečně. Můžeme klidně vypadnout.”
Vénien se obezřetně rozhlížel kolem sebe. “Počkej chvíli. Raději bych se ještě podíval okolo, jestli něco nenajdeme.”
Nurak nespokojeně zamručel, ale nakonec souhlasil. Rozdělili se a prohledávali okolí dračí hlavy.
Čaroděj zamířil o kus dál mezi stromy a náhle spatřil, že se pod kmenem jednoho z dubů mezi suchým listím něco leskne. Přistoupil blíž a zvedl ze země kovový elfí časostroj. Nyní již nebylo pochyb. Ta věc patřila Zaralgovi. Ale kam se poděl sám barbar ? Vénien litoval, že neumí dost dobře hledat stopy, jen ty by mu snad mohly prozradit víc.
Náhle zaslechl od skály přidušený výkřik. Nurak. Rozběhl se tím směrem. Prostor před kamenným monumentem byl prázdný. Vénien se udiveně rozhlížel okolo. Udělal několik kroků stranou, a pak mu vše došlo. Za dračí hlavou se ve stínu skrýval malý výklenek, kterého si na první pohled nemohli všimnout. Nyní tam spatřil stát hrůzou zkamenělého kudůka. Došel až k němu a rázem pochopil. V nejzažší části výklenku leželo mrtvé tělo jejich přítele.
Elf potlačil odpor a přikročil blíž. Pln děsu se díval na Zaralgovu hlavu z níž byla horní část seříznuta jakýmsi ďábelsky ostrým předmětem. Mozek chyběl. Zevnitř byla lebka čistá jako miska, kterou vylízal nestvůrný pes.
“Kdo mu to udělal ?” hlesl kudůk.
Vénien neodpověděl. Odvrátil tvář od zbytků svého přítele a pohlédl na zavřenou bránu do hrobky, jež mlčenlivě skrývala své strašlivé tajemství.

Smrt bojovníka Zaralga nebyla nikdy vyšetřena. Nirmský Klub veteránů sice vydal značné množství peněz na hledání záhadného otrhaného starce, úspěch to však nepřineslo. Průzkum okolí Černé skály neodhalil přítomnost žádné tajné chodby dovnitř, existoval-li kdy vůbec nějaká. Dračí tlamu, prý hlavní bránu do podzemí, nebylo možno otevřít kouzly ani hrubou silou, a tak bylo od marných pokusů záhy upuštěno. Na celou věc se pomalu zapomnělo.

Mezi pověstmi jezerních goblinů, původních obyvatel tohoto kraje, objevil elfí čaroděj Vénien zmínky o záhadných zmizeních, k nímž docházelo každých sto let. Obávaný podzemní duch Arzunkpuri, Požírač mozků, zaujímal již po tisíceletí ve folklóru goblinů významné místo.