I.

Probudil mě pronikavý dívčí vřískot. Jenže ten se tu v poslední době ozýval pořád. Nadzvedla jsem se na lokti a pravačkou si promnula strnulé svaly šíje. Obvyklý záchvat ranní nevolnosti přišel a když jsem přestala dávit, svezla jsem se na svého spolunocležníka. Ani ve spánku nevypadal elfský čaroděj nevinně. Kosti mu trčely z tváře jako sekera a promodralé kruhy pod očima už týdny nezmizely. Nad hedvábím našeho stanu dávno smířlivě nešuměly listy krásných stromů. Už dlouho nešumněly…

II.
Když jsme počátku léta poprvé postavili svá barevná obydlí, odložili své šaty a začali tančit, jezero nás přijalo jako náruč milence, modré, čisté a dychtivé. Bílý písek hřál nahou tetovanou kůži a kůra stromů byla známá a milá na pohled jako tvář přítele. Tehdy jsme poprvé provedli velký rituál místa, nadšený, plný touhy a nadějí. A začali si užívat.
Možná někomu stačí klidný, obvyklý, útěšlivý akt lásky. Nemohl však stačit ani mě, ani elfským mužům s půvabem jelenů, elfským holkám s očima laní. Vdechli jsme omamný kouř a začali se prodírat zářivými houštinami drog, potoky ohně, s oddaností, jakou dávají jen jedy jsme zkoumali svá těla zahřívaná sluncem. Hmm, ano, rvala jsem těla kluků nehty a možná se někdy zabořila elfkám hlouběji, než by se jim líbilo, ale slunce stálo na nebi a naše rány se rychle hojily. Dlouhé vlasy mužů voněly jezerní vodou, bedra děvčat byla stále hladká a kulatá jako zdejší oblázky. Potápěli jsme se a šermovali pod vodou štíhlými stříbrnými meči, tančili jsme po mechu v divokých námluvách boje a na sobě neměli nic než holínky. Milovali jsme se, ne, ne, šoustali jsme, každý s každým, hinňající se, omámení, potěšení a žhaví pocitem spolubytí.
A taky jsme brali víc a víc drog, durmanová jablíčka lásky, masti z oměje, kořeny, listy, lodyhy nám zpívaly svou šílenou písničku. Nová involtace, tvrdší a zběsilejší, víc jsme potřebovali sebrat místu, které nás hostilo. … čítať ďalej

Možná, že to nebyl úplně nejlepší nápad, vzít prastaré tajné recepty na elixíry a použít je jako základ pro afrodiziaka, no. Možná, že to byl nápad úplně pitomý a taky jsme si to s Collete pěkně odskákaly. A tak píšu tyto řádky a vrtím se na židli v pracovně Mistra Doriana, píšu pro vaše poučení a vrtím se, no, protože se mi ještě trochu nepohodlně sedí. Mám začít od začátku, nebo to vzít zkrátka, abych tady na té tvrdé sesli nemusela trčet až do noci?
Tak snad začneme.
Víte, jmenuju se Ziza a jsem, hm, slušně se tomu říká magička, ale co to balit do hezkých slovíček, jsem zkrátka čarodějka, mladá a ne zrovna nejzkušenější. Neuvěřitelně mladá, řekli by vám ve Velké radě, zvláš» na to, co už jsem prý stihla navyvádět. A Collete je moje “komplicka”, kterou jsem, jak se říká, svedla ke špatnostem. No, ona taky měla přísnou výchovu v takových těch internátních školách pro holky, znáte je, nebo ne? Uniformy a posty a tělesné tresty a dechová cvičení. A žádný kluci samozřejmě. Nó, také jsem měla tvrdou výchovu, v elfských táborech a moc si mě chválili. Hlavně elfští čarodějové, kteří dělali do destruktivní a tady do sexuální magie, takže i mé vzdělání je příkladné. Jenže při jedné bitce mě sebrali (do tuha naládovanou durmanem a halucinogenními hříbky, ano) a předali na vychování Bratrstvu. Od té doby se datují moje (a nejen moje) problémy.
Usoudili, že vzhledem k svému dosavadnímu životu potřebuji důsledné vedení a pevnou ruku. No a vidíte, nezabralo to. Mistr Gero měl možná pevnou ruku, ale já zase tvrdou hlavu. A teď máme oba taky pěknou ostudu. Já zmalovanej zadeček a on plno starostí s vysvětlováním, jak se mu mohlo ztratit tolik jedů a on si toho ale vůbec nevšiml. Jenže je Mistrem magie, a tak se to nevyřeší nějakým tím výpraskem, což mě z mnoha, hlavně osobních důvodů mrzí.
Když to prasklo, byl z toho samo sebou velikánský průůůůser. Všichni náramně poděšeně kvokali o zvrhlé mládeži a úpadku mravů. Zavřeli nás do karceru a spousta starších pánů (tak od šesti set let nahoru) nám přišlo promluvit do duše. Tak jsem na ně mávala řasami a tvářila se, tvářila jsem se jako hodná holčička. Jó holka holt někdy musí dělat to, co holka musí a to já zas umím. Collete ne. Moje Collete, víte. Já jsem taky trochu, trošinku na holky (ale na kluky taky, samozřejmě). Dočista se mi rozsypala. Asi na ni používali ústavní metlu trochu moc. Pořád se vrtěla a fňukala, jako by jí rákoska už už svištěla na zadku. Kulila na mě ty svý zelený oči a mlela o tom, jaká to bude hrůza. A ta ostuda, až si bude muset svlíct kalhotky. Tohle mně problémy nedělá. Svlíkala jsem si kalhotky tolikrát a na tolika různých místech, že si tím moc nelámu hlavu. To víte, že jsem taky mockrát dostala. Koneckonců mi bylo jen patnáct, když jsem přišla k elfům a kvítko jsem byla vždycky. Jenže jak ze mě stáhli šatstvo, nikdy netrvalo dlouho a přešli k jiným, zábavnějším aktivitám. A vlasy, vlasy jim voněly jezerní vodou a kouřem a měli dlouhé štíhlé meče a břicha jako pekáč buchet. Víte, někdy to možná bylo horší, než kdyby mi pořádně nařezali. A někdy taky ne. Ale to jsem odbočila. Zkrátka Collete měla nahnáno ještě před tím, než se Velká rada vůbec sešla. … čítať ďalej

I.

“Oblíct!” Sivý se na zamračí, jako by to myslel opravdu vážně. Pomalu se soukám do navlhlých kalhot a zlomyslně sleduju, jak najednou všichni zatoužili napojit koně. Břeh ožil frkáním klisen a křikem mužů. Většina z nich se pozorně dívá a usilovně předstírá, že si vůbec nevšimla, že ještě stále nemám kalhoty na zadku.
Sivý mě rozlobeně plácne po holém zadečku, hlasitě to pleskne a přetvářka jde stranou.
“Nech si kalhoty dole, holčičko, hned se ti budu věnovat.” loupne po mě pohledem vysoký chlápek, kterému se říká Šaman. Má ve vlasech napletené barevné ptačí peří a čelo i tváře mu kryje tetování.
“bys musel bejt chlap a ne ptáčník.” odseknu a udělám na něj jazykem neslušnou grimasu.
Ostatní se smějí, ale napětí je skoro cítit ve vzduchu. Ovážu si kolem hrudi šátek a jen tak bosa se vyšvihnu na svou kobylku.
“Jedem?”

II.

Zatracená holka. Snad má Bram pravdu a neměl jsem ji tahat s sebou, když to byla práce s takovou partou vlčáků, ale zas nechat ji doma, tak by tam nezůstal kámen na kameni.
Už abychom byli ve městě. První den ji brali jako děcko, které ještě krade třešně v cizích zahradách, bohužel se však brzy poučili, že nejen třešněmi je živa naše Anne. Cestovat s ní je zrovna tak těžké, jako vést rujnou klisničku mezi samými hřebci.
Slunce hřeje a Anne se vrtí v sedle. Špulí se a nakrucuje a mele nesmysly. Možná ani neví, s čím si hraje.
A po horkém dni přijde horký večer, až moc horký, víno a dráždění děvčete udělají svoje a strhne se rvačka, nesmyslná, bez pravidel a bez vítězů. Padají rány mečem naplocho, řvu a nadávám a rváči nakonec zchladnou. Tábor se pak se sténáním ukládá ke spánku a Anka se ke mě zaraženě tiskne.
“Příště se kvůli tobě podřežou, náno bláznivá.” odstrčím ji, ale pak mi to přece jen nedá a olíznu jí polibkem nos. “Spi a zejtra bez hloupostí, štěně.”
Otočí se ke mě zadečkem a za chvíli opravdu usne.” … čítať ďalej

Mám ráda les. Připomíná mi doby, kdy “bylo víno v sudě”. Mám ráda les, dokonce i když mě při čůrání píchá do zadku jehličí.
Jsem totiž na cestě. Karavana kupeckých povozů se pomalu šine přes kořeny a hroty našich mečů dohlížejí, aby všechno zboží dorazilo na místo určení.
Eh, hanba mi. Kde jsou časy, kdy jsem špičkou šavličky popíchla tovar do správných kapes.
A jehličí voní a voní. Do lesa to táhne vlče, moji milí. Do lesa.

II.

Líně se šourám zpátky do tábora a šněruju si přitom poklopec kalhot. Zapadající slunce mě pošimrá mezi lopatkami. Slyším hlasy mužů a pod nohama mi měkce pruží mech. Jsem šťastná. Z lesního snění mě vytrhne náraz. Pořádná drba je to, co vám mám povídat.
“Co děláš?” zavřísknu podrážděně. Nařvaný chlápek na mě hloupě poulí oči. “Kam koukáš? Málem jsi mě porazil.” Nečekám bůhvíjaké omluvy, ale snad uznáte, že mám nárok se zlobit. Zkazil mi celý západ slunce, plavajzník jeden. Chlápek se nadýmá a jeho kabátec hrozí prasknutím.
“Hned se omluv, uličnice jedna.”
Tak s tímhle u mě nepochodíš, kamaráde. Pohodím rameny v rváčském gestu.
“Vyhul si, brácho.”
“Za tohle ti zmaluju zadek, ty…”
Popadne mě za rameno a pak … Ten dotyk ve mě probudí nejhorší hadí hněv.
Koupí to loktem přímo do žaludku. Láme se v pase, kolínko na kořen nosu a pak ještě něžná kopačka, když už je na všech čtyřech.
“Počkej, až se to dozví tvůj táta” celkem nesprávně odhaduje Sivého vztah ke mě “ty budeš litovat.”
Litovat budeš ty, pomyslím si škodolibě. Vztek mi horce a mrazivě projíždí žilami a protentokrát ho neuhasím. Začíná to být sladký, příliš, příliš sladký, abych se krotila. Tvrdou holinou ho znovu zasáhnu do žeber. Má fůru řečí, tenhle páneček. Uvidíme, co snese.
Chlápek se mátoří, zvedne se na kolena. … čítať ďalej

… stránky sú zatiaľ v “testovacej prevádzke” , a preto ak objavíte nejakú chybu prosím kontaktujte ma [ dominee zavinac hell bodka sk ] .
Taktiež notifikácia e-mailom ešte nie je spustená, kvoli hromadnému pridávaniu článkov , za porozumenie ďakujem.

Ak sa vám príspevky zapáčili, a chceli by ste tiež prispieť svojou tvorbou, budeme len radi =]]