I.

Potichu jsem vklouzla do maštale a pozvedla jsem louč.
Tmavá silueta muže s rukama přivázanýma k trámu nad hlavou.
Ještě pořád pán? Nebudeš, bratře, až s tebou skončím, to ti slibuju.

II.

Vítězství. První opravdový boj po boku Sivého a první vítězství. Možná teď bojuju proti těm, za kterými jsem dřív běhala, ale kdo se ptá? Vítězství je to, co se počítá, víno rváčovy duše.
Byli jste někdy v táboře vítězů? Z pohárů se polyká vítězství, máte ho vpletené ve vlasech, vaši koně se na něm pasou, praská v ohních a… stříká chlapům z ptáků.
Vítězství, moje víc než jiných. Protože v maštali teď stojí svázaný Melvil, Mel – Párač, Mel – Král, ten, který mě před pár lety seřezal řemenem uzdy tak, že jsem řvala hrůzou a pak mě ve svém táboře uvázal jako toulavou čubku.

III.

Vykulená malá zlodějka. Cinká řemení, frkají koně, krásní koně. Vysocí nebezpeční muži přecházejí ležením, brousí meče. A jídlo nádherně voní. Mám hlad. Opatrně se přiblížím k ohništi, dělám prosebné oči.
“Nezbylo vám trochu?” Chlapi se ošklíbají, padají chlívácké poznámky. Polknu. Mám strach.
Zjizvený muž mě popadne za ruku a přitáhne si mě na klín.
“Chtěla bys to, maličká? Asi se netvářím dost nadšeně, protože mě popadne za vlasy a zvrátí mi hlavu.
“Na něco jsem se ptal.” Kývám.
Odtáhne mě stranou, nejdřív on a pak jeho parťáci.
Nemazlí se se mnou. Bolí to a já se bojím křičet.
Fňukám a chlapi se mi smějí.
“Máš dost, čubičko?” Hodí mi kus chleba, ale mám tak stažený krk, že nemůžu jíst. Nenávidím je.

“Co je to za mrňavou couru?” Přikrčím se a vzhlédnu. Nade mnou stojí tmavovlasý muž. Připadá mi krásný. Má vyšívanou hedvábnou halenu, boty se stříbrným kováním. Takhle nějak si představuju boha války. Pro jistotu si přikryju rukama obličej.
“Kde se tu vzalo to toulavý kotě? Řek jsem jasně, žádný děvky.”
“Odněkuď přitáhla, Mele. Jaká je tohle děvka, copak má nějaký kozy?”
Muži se smějí.
Tmavovlasý do mě štrčí špičkou jezdecké boty.
“Vstaň!” Pomalu se zvedám. Muž si mě s úšklebkem prohlíží.
“Je už pěkně zřízená. Když už se tu nějaká coura objeví, má bejt nejdřív moje.”
Pohodí hlavou. “Pojď sem, maličká. Pohrajem si spolu trochu.”
Rozšněrovává si poklopec. “Tak bude to?”
Šourám se k němu. Celé tělo mě bolí. Vím jistě, že si nechce jen hrát …

Trvá to příliš dlouho. Dusím se, Melovy dlouhé vlasy mi padly přes obličej a nemůžu dýchat. Drží mi ruce přitisknuté k zemi. Řve na mě. Není mu rozumět. Táhne z něj chlast. Otevřu oči a pohlédnu do jeho. Sledují mě.

Zvedne se na kolena na přistrčí mi penis k puse. “Vykuř mě, malá,” chraptí. Jsem vyčerpaná, uvláčená, mám toho dost. Vycením zuby a kousnu ho. Kutálím se pryč, za tohle mě zabije… prostě mě zabije.

Narazím zády na zeď domu. “Ta čubka mě kousla do ptáka, chlapi. Co s ní?”
“Zlom jí vaz. Ten krček moc nepotřebuje.”
“Já bych měl nápad …”
Rozhlížím se. Doufala jsem, že to bude rychle. Chtějí mě mučit, chtějí mě umučit. Jsem ještě dítě, je mi s bídou šestnáct. Brečím.
“Nebudu se babrat se špinavou flundrou. Podej mi oprať…” S hrůzou se dívám na silný tmavý pruh kůže.

Schytám první a sesuju se na kolena, chráním si rukama obličej. Choulím se ke zdi. Chlapi mě zvednou a řemen se mi zakusuje do zad, dopadá na zadek, na nohy. Znova a znova. Rvou ze mě šaty. Zalykám se pláčem. Ječím.
Přežít to, přežít! Nebo ne, néééééé, teď už jen chcípnout.

Proberu se ze záchvatu hrůzy přivázaná za zápěstí k sloupu vrat.
Slyším křik, pijí.
Nechají mě jít, podříznou mi krk? Kdo vidí do hlav opilým, šíleným troskám? Nebe je příliš vysoko a bohové lhostejní.

III.

“Kdysi ses mi líbil.” svítím pochodní spoutanému Melovi do tváře.
“Odvaž mě, ty hloupá děvko, teď není čas na cukrování. Slibuju, že až budu mít chvíli, udělám ti to, že nedáš nohy k sobě.”
Zasunu pochodeň do držáku na zdi.
“Co mi uděláš?” “Strčím ti tam borovou šišku obráceně, jestli mě okamžitě neodřízneš, couro.”
Vytáhnu z holínky nůž a… rozříznu Melovi na zádech halenu.
“Co děláš, čubko. Nedostalas tenkrát dost?”
Křivě se usměju. “Nebudu to já, kdo dnes dostane, bratříčku. Dneska to nebudu já.”
Pomalu zdvihnu ze země bič, který jsem si přinesla. Bič na dobytek. Ano, to se hodí, to se výborně hodí.
“Budeme si hrát, bratře!”
Rozpřáhnu se ze všech sil a na Melových snědých zádech se objeví krví nalitý pruh. Znovu. A potom zas. Nekřičí, nebude křičet tak brzo, zatím je ještě král. Zatím…
“Zešílelas, čubko,” sténá Mel, svíjející se pod ranami biče. “Zešílelas?”
Těžce oddechuju, námahou a vzrušením.
“Já? Já nemrzačím malý holky, ty chlíve. Já neznásilňuju malý zatoulaný holky.”
Znovu ho přetáhnu. Kňučí skrz zaťaté zuby. “Za tohle tě zabiju.”
Podlitiny na jeho zádech se křižují jako blesky hněvu. Mého hněvu, tentokrát.
Možná třicet, možná čtyřicet ran… Visí v poutech, slyším trhané oddechování… Už to není král, jen zbitej chlap, kus masa, které ocejchují a odvezou…
Odložím bič.
“Za tohle ti vlastnoručně vrazím do škvíry rozpálenou tyč…” Musím stát blízko, abych rozuměla chraptivé výhružce.
“Obávám se, že ty mi neuděláš už nic, bratře. Takže jen jednu prosbu. Mysli na mě, až budeš na galejích píchat nějakýho chlapa do zadku. Mysli na mě, až ti ho tam foukne někdo jinej. A až se tě ráno zeptají, řekni, žes byl bit od malý špinavý děvky.”
Seberu ze země bič a vidím, jak se Melova ramena chvějí.

IV.

Vyjdu ven do teplé letní noci. Rozhlédnu se a v temnotě najdu pozorné oči, Sivého světlé oči. Byl tu celou dobu?
Pevná ruka mě obejme kolem ramen. “Zapomeň na to, dceruško.”
A já cítím, jak mi pomalu, pomaloučku začínají drkotat zuby.