V některých nocích se touha stávala neodbytnou. Vyklouznout mezi rozpálené domy, přikrýt se tmou jako propocenou duchnou a vyhledat ty muže.

Ani čas netlumil naléhavost žádosti, ani práce, ani drogy, ani pitky. Utekla tenkrát. Utekla vůbec? Dá se mluvit o uniknutí něčemu, co vás vždycky v noci znovu vzbudí? Neodbytně? Neslitovně, ale přece jen s uklidňující pravidelností? Není horší být zapomenuta? Horší, trpčí, více ponižující, než být zabita?

Vyšla do temnoty, prosekané pouličními světly, hvězdy lamp plály jejím očím stejně, jako když z nich strhne oponu droga. Teplý asfalt chodníku pod podrážkou, známá čtvrť, pak tma zhoustne, garáže, suterén domu a uzké zatuchlé schody k dunění hudby. Kovové dveře. A za nimi …

Muž za barem zvedl hlavu. “Přišlas? Neradi čekáme tak dlouho. Vlastně vůbec neradi čekáme.” Těžké prameny tmavých vlasů mu visí kolem tváře jako promočené. Muž si vsune do úst ukazovák a když ho vytáhne, rudne na bříšku prstu kapka krve. Nervózně ji slízne a luskne prsty.

“Zavolám ostatní.”

Vyklouzne dveřmi někam dozadu a žena se nahrbí, jako by přišla bojovat. Přišla bojovat? Jistě, neboť vzdát se bez boje škodí duši. Smrt bez boje duši zabíjí. K mnohému přinutí nákaza své oběti. Ne k odložení cti.

Najednou je místnost plná tichých mužů. Procházejí kolem stojící ženy, a pohledem se vyhýbají jejím obnaženým ramenům. Pojednou se k ní jeden otočí a koncem copu, který mu dosahuje až k pasu, přejede ženě po tváři.

“Přišla, hodné dítě. Žíznivé dítě.” Ironicky se jí usměje do tváře.
“Čas vás vždycky přivede. Strach. Strach z času. Objevila si v zrcadle první vrásku?”
“Už dávno.” Bílá kůže ženy svítí přítmím.
“Buď pokojná a všechno půjde dobře. Nebude to bolet. Obvykle to nebolí. Věř mi a všechno půjde dobře.”
Tvrdé snědé prsty sevřou ženin krk. Žena ztuhne. Pak vztáhne ruku k mužovu zápěstí.
“Nebude to tak snadné.” Volání utichlo a vzdor se vztekle hlásí ke slovu.
“Přišla jsem, ale to neznamená …”
“Ale ano. Příznaky poznám dobře. Příliš dlouho čekat je vyčerpávající a ty už jsi unavená. Čekáním.”
“Jsi špinavá nadržená pijavice, příteli.” Teď našla správný tón, klidný, chladný, věcný.”

“Ou,” prošedivělý muž, který se dosud lhostejně opíral o bar, odstrčí svého druha “to děvče chce předtím trochu tance. Chceš si trochu hrát, děvčátko? Čekali jsme dlouho, jedna noc už pro nás nic neznamená. Mladí muži často zapomínají na dobré vychování. Napiješ se něčeho?”

Tmavovláska ironicky zkřiví rty. “Napít se? Tady?”
“Jistě, máme tu všechno, co si můžeš přát.”
“Rajčatovou šťávu?” vyprskne ironicky.
“I tu.”
Žena odmítavě zavrtí hlavou.
“Chceš, aby tě předtím milovali? Stačí říct.”
“Milovali? Chtěls říct šoustali. Potřebují před tím inspiraci?”
“Neurážej mou dámu konverzací, Mistře Leone, ona chce žár.”
Do místnosti vejde vyzáblý černě oblečený muž a zamíří přímo k náhle ostražité ženě.

“Budu ti recitovat verše, nebo tě budu píchat až do bezvědomí. Ne zcela.” usměje se bílými zuby “Jen na pokraj bezvědomí. Dnes v noci se spolu napijeme, mé krásné dítě.”

“Dej mi pokoj.” Tmavovláska podrážděně odsekne a stočí pohled ke dveřím. Pryč a počat, znovu počkat.

Vyzáblý zavrtí hlavou. “Tentokrát ne. Dnes už svůj polibek dokončím, děvčátko. Každý musíme plnit své povinnosti.” Pokyne hlavou směrem k zadním dveřím. “Nedáš přednost soukromí?”

Chvíle rozhodnutí se příliš přiblížila. Ženin klid je ten tam. Kůže se jí v chladné sklepní místnosti orosila potem. Svaly se nervozně chvějí. Vyzáblý se k ní nahne a jediným pohybem roztrhne tílko, které zakrývá hruď.

“Jsi opravdu hezká, ještěs nemusela mít strach.” šklebí se muž, olízne si rty a roztržitým pohybem zasune pramen vlasů za ucho.

Místnost je nyní plná napětí.

“Nesahej na mě.” Tmavovlasá se ožene a svými prstýnky roztrhne muži tvář. Vytryskne krev. Vyzáblý metodickým pohybem obejme ženina zápěstí a smýkne jí směrem ke dveřím. Barman otevře, pustí copatého a pak muže táhnoucího vzpírající se ženu a sám také proklouzne do vedlejší místnosti.

Široká postel skřípe pod zmítajícím se tělem. Muži s hladovým očima svlékají z tmavovlásky šaty. Ocelová pouta se zavřou s kovovým klapnutím a žena je za pravou ruku připoutána k sloupku lůžka.

Vyzáblý si sedne k dívčině hlavě. “Nemůžeš se se mnou prát” vysvětluje uklidňujícím, vemlouvavým hlasem, “ublížil bych ti.”
“Ublížíš mi stejně. Nic jinýho neumíš. Nikdo nic jinýho neumíte.”
Muž vrtí hlavou. “Přišlas sama. Jsme tady pro tebe. Dělej, co ti říkám a bude to snadné.”
“Pusť mě.”
Vyzáblý vrtí hlavou a ostatní dva muži ho napjatě pozorují.
“Neprodlužuj to, prosím.” Teď vyzáblý skoro škemrá. “Nedokážeme se kontrolovat tak dlouho. Uvidíš to, cos nechtěla.”
Spoutaná se zle ušklíbne. “Jistě, ukažte se mi z té horší stránky. Ukažte, co jste doopravdy zač.”

Copatý polkne. Cítí krev, krev, nejen krev, která se mu hrne do hlavy a šumí v cévách penisu (není jen muž, ale je taky muž, kromě jiného), cítí krev bušící v tepnách tmavovlasé ženy, sladkou, voňavou, horkou, cítí noc v sobě, potřebuje tu ženu s bílou kůží, milenku, oběť, sestru i spoluvinici, prosebně se dívá na vyzáblého, okolky jsou příliš dlouhé, nesnesitelně dlouhé.

“Zpomal, Uriane.” hlas vyzáblého velitelsky práskne do uší černovlasého muže. “Zabili bychom ji.”
“A ty s tím přestaň.” obrátí se vyzáblý k ženě. Ta se mu vyzývavě podívá do očí, tohle je její triumf, její slavnost, korunovace budoucí královny.
“Máš ŽÍZEŇ?”
Slovo klíče bylo vysloveno a muži už nemají žádnou obranou, žádnou další roušku, která by je dělila od poznání pravdy jejich žádosti.

Vyzáblý vztekle sejme náramek pout z bílého zápěstí.

“Neper se.” zasyčí z posledních sil a převalí se na ženou. Ústy hledá její krk, nahé tělo pod ním se svíjí, ženiny prsty se mu zatnou do tváře, rvou jeho kůži ostrými nehty, mužovi oči žloutnou touhou, ostré špičaté zuby se blýskají, v křeči podobné té před vyvrcholeným udeří ženu do nahého boku a rozdrcené vlásečnice prasknou. Jeho druhové klečí na posteli, i mezi jejich rty svítí bělostné špičáky vraždou.

Tmavovlasá se brání vší silou pudu sebezáchovy, ne, to nejsou muži – milenci, jsou to šelmy, šelmy… do mozku jí vstoupí jejich myšlenka, touha trhat, trhat bílými zuby až do krve. Vyzáblý v křeči své náruživosti stále bije ženu po bílých stehnech, v jemných cévkách a vlásečnicích divoce pulsuje horká krev. Voní.

Vyzáblý přidrží zvolna slábnoucí ženě ruce za hlavou a v náhlém nápadu jí kolenem roztáhne nohy. Tesáky mu zabraňují mluvit a tak jen rty naznačí slovo “splynutí”. Žena zamhouří oči, nadzvedne se v bocích a tesáky proseknou kůži jejího krku… Křeč na okamžik spojí těla, vyzáblý pije z jejího hrdla a pak i jeho bratři. Pijí.

Několik metrů pod asfaltem města ztrácí tmavovlasá žena krev…
Probudí ji ostré světlo. Propocená postel. Její vlastní. Kde včera byla? Pracně shledává myšlenky. Podzemní bar …tmavovlasí muži.
Vstane z postele, přejede po hrdle, bože, cucfleky, pitomí chlapi, na stehně tmavé otisky mužských prstů, vždycky padnu na úchyláky, sakra.
Vykoupat, vyčistit zuby, potácivě dojde do koupelny, vymáčkne pastu na kartáček, roztržitě se obrátí k zrcadlu … a pochopí.