I.
Lesem se mátožně potácela žena. Zplstnatělé dlouhé černé vlasy, neuvěřitelně husté, zpola zakrývaly tvář a padaly jí do očí, do dravčích očí barvy zředěného octa.

Andě, lupičce a pytlačce, nepřálo štěstí. Při nevydařené krádeži na venkovském statku jí sebrali všechno, co měla u sebe. Když se probrala s tělem pokrytým ranami na smetišti za vesnicí, trpce se ušklíbla. Nůž, ukrytý v holínce nestačil pro přežití v mrazivém zimním lese.

Už dlouho považovala les za svůj jediný domov. Téměř tak dlouho, jak dlouho nenáviděla své žluté zešikmené oči,smutné, nepopiratelné dědictví po předcích z “hladového lidu” z lidu Thryen. “Hladový lid”. Anda zkřivila rty. Laskavější označení pro ty, kteří nebyli tak docela lidmi a kteří už téměř vymizeli ze zalidněních oblastí země. Jejich potomci, nešťastní kříženci, však zůstali a nesli v sobě neoddiskutovatelné znaky staré rasy, jejíž historie byla divoká a krvavá. Dodnes se vyprávěli zkazky o lidských obětech, o špičatých, vlčích zubech žlutookých, rvoucích syrové maso zvířat.

Netrávila obvykle v lese celý rok. Na zimu se vracívala do města, aby ukojila svou touhu po pitkách a mužích, po prchavé náklonnosti, kterou jí poskytovali vyhublí terští lupiči a zabijáci, stálí příslušníci spodiny lutijských měst. Dotkla se svého boku poznamenaného bičem a bolestí zasykla. Letošní zima jí zastihla neschopnou boje.

Zaječela, když ji něčí ruka surově odhodila do mechu, přitáhla kolena k břichu a její ruka sjela k vysoké holínce. Kopanec ji tvrdě zasáhl do páteře, ještě než její prsty obemkly rukojeť dýky. Trhnutím ji postavil na nohy a nadzvedl jí bradu. Tvář, nesoucí znaky staré rasy ho na chvíli zarazila. Světlé oči se strachem rozšířenými panenkami se ponořily do jeho šedých. Připomínaly hrůzou zdivočelé oči zvířat. Otřásl jím chlad a jeho tváří se mihl výraz hnusu.

Žlutooká žena se vztekle zmítala v rukou terského lovce, který jí zkušeně prohledával. Do trávy dopadla s velkou péčí spletená oka . “Děvko.” Hřbetem ruky jí udeřil do tváře až se zapotácela. “Zatracená couro.” Z jejích rtů se ozval zvuk podobný zavrčení. Vrhla se na lovce. Dlouhé tvrdé, drápům podobné nehty zaryla do jeho krku a vší silou stiskla. Surově jí sevřel zápěstí a její prsty křečovitě zatápaly a povolily.
Povalil ji na zem a s rozmyslem udeřil. Zajíkavě se nadechla. “Prašivej hajzle.” Udeřil znovu a pak ještě jednou. Se zlým úsměvem pozoroval, jak se stočila do klubíčka. Drobným tělem lomcovaly vlny křečí.
“Vypadni. ” řekl studeně. ” Jestli tě tu zejtra potkám, odvedu tě do vesnice.” Ušklíbl se, když v ženině vyčerpané tváři uviděl výraz strachu. “Určitě si tam rádi pohrajou s takovou, jako jsi ty.” Pomalu se k ní otočil zády a přitom sebral ze země oka. Ohlédl se přes rameno po těžce vstávající pytlačce. “Doufám ,že jsi mi dobře rozuměla.

Odřené černé holínky se zastavily a žlutooká vyčerpaně klesla do mechu. Přerývaný dech lomcoval zhmožděným hrudníkem a pálil v plicích. “Přerazil mi žebra. Ten parchant mi přerazil žebra.” pomyslela si zoufale. Každé zranění ji zbavovalo naděje na přežití. Nebylo donekonečna kde brát sílu ve zmučeném těle. Sáhnout k zaklínadlům, známým Thryen, znamenalo jen šlehat uštvané koně. Trpce si vzpomněla na lovcovy předčasně šedé vlasy.
“Jakpak to, že sis nechtěl užít, bratříčku? ušklíbla se sama pro sebe.
“Asi to děláš doma s kozou.”
Unaveně spustila víčka, která jen občas milosrdně zakrývala důkaz její odlišnosti.
Nenáviděné odlišnosti, to věděla. Lidé nikdy neodpustili násilí, které na nich páchal hladový lid. Vzpomínky na vyzáblé žlutooké muže, kteří si brali lidské ženy, kdykoli je napadlo a pak je nechávali ležet k smrti vyděšené se šrámy na hrdle, byly ještě živé . Vyprávění o krvavých rituálech stále děsilo a poslední z těch, kdo viděli divoké hostiny žlutookých, hodujících ještě teplé syrové maso zvířat, dosud nezemřeli.

Dobře věděla, že má být lovci za co vděčná. Kdyby byl zavolal hlídku, mohla teď hnít v nějakém páchnoucím kriminále s kůží na cáry anebo se houpat na bytelné šibenici. Tím palčivější však bylo její pokoření. Čím si zasloužila život těžký jako léta galejí, věčně hladová, potlučená, promrzlá. Pomyslela na sobě podobné, které už nikdy nepotká ve špinavé krčmě ani v ztichlém lese, protože s nimi lovci nebo vesničané udělali krátký proces. Nebo ne tak krátký, ale o to horší. Dobře věděla o tom, že někteří žlutoocí pytláci umírali dlouho a bolestivě a jejich zmučená těla zůstávala viset na stromech jako výstraha. Stiskla rty a pomalu se zvedla ze země. Život ji naučil, že pokud se nelze nepříjemnostem vyhnout, je nutné se na ně alespoň přichystat.

Šedovlasý lovec seděl před svou chatou, stahoval úlovky se zručností, které ho naučila dlouhá praxe a přemýšlel o žlutoočce, se kterou se dnes setkal. Muž, kterému říkali Ezero její plémě rád neměl a nebyl mezi lovci výjimkou. Žlutoocí byli většinou nejsprostší pobudové, zoufalci propadlí alkoholu, zloději, kteří utíkali z měst před hrozbou popravy, anebo prostě podivíni, kteří nepotřebovali ostatní svět k životu. Dnes už bylo vzácné potkat ženu z Hladového lidu, alespoň tak čistý typ, jako byla ona. Ezero dobře věděl, že ani jeho původ není v tomto ohledu zcela spolehlivý, a právě to mu nahánělo hrůzu. Když někdy zahlédl v hladině vody své šedé oči, když mu vítr zavál do tváře neobvykle husté vlasy, které však příliš rychle ztratily původní uhlovou barvu, když se ho při lovu zmocnila vášeň, téměř připomínající touhu po ženě, hnusil se sám sobě a přísahal si, že nikdy nepropadne zvykům, které dělaly z potomků Hladových pololidské vyvrhele. V trpkých chvílích končící noci, kdy člověk nejspíš pohlédne do tváře pravdě, si vybavoval oči své matky, díky milosrdnějšímu osudu světlounce hnědé, zaříkávadla šeptaná ve tmě nad jeho lůžkem, matčiny divoké, bezdůvodné výbuchy vzteku. Věděl, že Teřané jako jediný lidský národ přijali žlutooké mezi sebe a že hrstka těch potomků staré rasy, kteří nepadli v zoufalé totální válce, se smísila s jeho lidem a po několika generacích s ním docela splynula. Byl však natolik člověkem, že mu pohled polozvířecích očí, zářících z vyhublé snědé tváře říkal jen tolik, kolik mu říkaly oči postřelené šelmy. Ve stejnou dobu také Anda, proklínající osud, přemýšlela o svém životě, a její myšlenky byly hořké jako pelyněk.
Dětství, jen bití a křik, bez matky, a s nevlastním otcem, který se na dítěti mstil za ponížení, které mu s netečností potomků krve Hladových uštědřila dívčina matka, jen pohrdání a strašné rvačky, po kterých si ještě víc uvědomovala svou odlišnost, útržky povědomých zaklínadel, divoká naléhavá touha za noci a chuť krve. Veliká mučivá potřeba svobody ji odmalička magicky táhla do lesa, k radostem lovu, k bolestem zabíjení. Na opuštěných pasekách slyšela tajemné šepoty a odpovídala jim slovy říkanek, které jí naučila její matka. Přikládala své dlaně ke spánkům tradičním gestem, komickým u malého dítěte. Zpívala s vlky jejich večerní písně a často usínala s hlavou na teplých zaknocených kožiších mohutných vlčích matek. Milovala les. A od doby, kdy se z dítěte stala ženou, toužila stejně náruživě a divoce i po lovcích. Hltala jejich historky, když se někdy zastavili ve vesnici pro zásoby a v patnácti letech ji jeden z nich připravil o panenství. Nevadilo jí, že se tak stalo s nožem opřeným o její hrdlo, nevadily jí sprosté poznámky přihlížejících. Přijímala násilí stejně přirozeně, jako ho páchala druhým. O několik dní později jen s námahou potlačila touhu zapálit vesnici, ve které vyrostla, ukradla kuši a loveckou dýku a pak se ponořila do temné spleti stromů, aby se poslušně podřídila volání krve a přijala smutné dědictví jako ránu, kterou jí uštědřila lhostejná ruka osudu.
Ze začátku se protloukala těžko a téměř umřela hlady i přes to, že prodávala své tělo za misku polévky nebo kus chleba. To, co v ní bylo z malé holčičky plakalo bolestí a to, co v ní žilo z dravce vrčelo vzteky, když si na ní za pár mědáků zbabělci ukájeli nenávist k všemu cizímu, co představovaly její světlé oči. Zajíkala se strachy v kobkách se zápěstími sevřenými železem a hrbila se pod ranami biče. Lovila, zabíjela, rvala se a dostávala výprasky, nakrátko se přidala ke spoustě chlapů, ve většině případů podobných jako ona. Oči jí ztvrdly, na kůži přibyly jizvy, dýku neodkládala ani ve spaní. Znásilnili, prostřelili jí záda šípem, přiložili nůž na krk, pověsili jí na odpínku ve stáji a zpráskali. Toužila, divoce a vztekle, a touhu ukájela. Brala si a platila. A nenáviděla.

Překonávala bolest a prochodila celé odpoledne i část noci. Špatné počasí se horšilo, a když se Anda ráno probudila ztuhlá a zkroucená ve vidlici větví, trávu a spadané listí pokrývala jinovatka. Svírala ji beznadějná úzkost, hlady jí kručelo v břiše a zima, pronikající skrz potrhané kalhoty, loveckou kazajku a vestu, jí třásla jako vítr stromem. Zkřehle si zamnula ruce a v pobledlé tváři jí oči bleskly horečkou. Když se vydala na další cestu, její jindy tak pružná chůze jí opustila.

Pokračování příště …