Oko lovce, navyklé sledovat zvěř, zaznamenalo záblesk čehosi tmavého mezi stromy. Šedé vlasy se rozlétly kolem tváře, když se prudce otočil a rozběhl se za klopýtající ženou. Anda běžela ze všech sil , ale věděla, že neuteče daleko. Po chvíli kličkování mezi stromy zakopla o vyčnívající kořen a upadla. Ještě, než se stačila postavit na nohy, zkroutil jí Ezero paži za záda tak, až klesla na kolena a čelem se dotkla země. Překvapilo ho, jak je lehká a drobná a uvědomil si, že už je to dlouho, co se dotýkal ženy. Postavil ji na nohy a zvedl pěst, aby udeřil. Vzlykla, docela obyčejně, vystrašeně, lidsky, jako vyděšená malá holčička. Cítil, jak se chvěje a slyšel její přerývaný dech. Zarazilo ho to. Nebylo už tak snadné s chladným vědomím mrzačit vysílenou ženu. Viděl pěkný nos a velice rudé rty. “Bylo by vlastně škoda poničit tu zvláštní tvářičku.” napadlo ho.
Pomyšlení na jiné řešení situace ho pobavilo a zlomyslně se ušklíbl. “Teď už je na fňukání pozdě, holčičko. To sis měla rozmyslet dřív.” Popadl ječící dívku a přehodil jí přes kmen padlého stromu. Anda se svíjela a kopala, ale pro lovce nebylo těžké přitisknout ji k drsné kůře. Rozepnul těžký ozdobný opasek, který měl obtočen kolem beder.
Když Anda ucítila první ránu, začala zuřivě nadávat a vyhrožovala lovci těmi nejhoršími způsoby smrti, ale postupně nadávky utichaly a nakonec přešla k naříkání a prosbám. Vlk měl pádnou ruku, a ona nezahojené podlitiny po biči. Když jí konečně pustil, odskočila bleskově od kmene a divoce potřásla vlasy černými jako těžký hřích. “Parchante, srabáckej loveckej parchante, sadisto, kurvo, kurvo, kurvo” ječela na pokraji hysterie.
“Zabiju tě, kdyby peklo mělo zmrznout, tak tě zabiju.”
Vlk se shovívavě ušklíbl při pohledu na dívčin vztek, rychlým pohybem popadl její dlouhé vlasy v zátylku a obtočil si je kolem dlaně. Zvrátil jí hlavu a držel ji tak, aby jí viděl do obličeje.

“Holčičko” řekl s nuceným úsměvem “Holčičko, když kradeš, tak se nesmíš divit, že to schytáš. Děkuj bohu, že nejsi chlap. A jestli se tady ještě jednou ukážeš, tak tě seberu a odvedu do vesnice a tam ti připravěj takovou zábavu, že na to do smrti nezapomeneš.”

Namáhavě polkl. Ve skutečnosti byl Ezero dost vzdálen myšlence, že by tuhle maličkou předhodil drábům. O vesnické spravedlnosti si nedělal iluze, a byla mu nepříjemná představa, že by tu divokou kočku natáhli na skřipec. Žlutookou však jeho slova dokonale vyděsila. Také ona znala vesnické šatlavy a věděla, že tam by se těžko dovolala slitování. Pohlížela na něj očima rozšířenýma strachem a lesklýma bolestí. Muž pustil její vlasy a zlehka jí postrčil.

“Maž” řekl. ” Maž a víckrát se tu neukazuj.” Pak se k ní otočil zády a zamířil na obchůzku pastí. Moc nechybělo, aby udělal to, co mnoho jiných před ním, aby hodil těžce oddechující ženu na zem a skrze promrzlé drobné snědé tělo se pomstil jejím dávným předkům, kteří učinili stejné násilí na lidských ženách, ale v hloubi duše se příliš bál, aby ve chvíli, kdy rozum ztrácí svou moc nad emocemi najednou nepocítil, jak jsou mu žluté oči a ostré bílé zuby najednou blízké, bližší, než si byl ochoten připustit.

Zvedla oči k obloze a objala si prokřehlýma rukama ramena. Mraky byly plné sněhu a ona cítila, že do půl hodiny začne opravdová vánice se vším všudy. Už teď se zvedal ostrý chladný vítr, který lehko pronikal potrhanou slupkou oděvu chránícího její kůži. Anda věděla, že jí jde o krk. Dotkla se prsty amuletu, který měla zavěšen na hrdle. Byl to dar starého lovce, který jí jednou vyléčil dlouho hnisající ránu. Někdy se jí náhle začala vybavovat stará slova, vysokým tónem vibrující slabiky zaříkávání, když svírala ten podivný černý kámen, pokrytý runami, jejichž tajemství jí bylo odepřeno poznat. Zpěvavými zaklínadly jejího lidu se jí často podařilo zažehnat bouři. Zkusila to i teď, ale už při prvních slabikách se jí zatmělo před očima a v ústech ucítila chuť zvětralé krve. To znala dobře. Znalost nebyla nic platná tam, kde chyběly síly. Spíš pud sebezáchovy než síla vůle ji teď přiměl k tomu donutit vyčerpané tělo k pohybu.

Lovce zastihla změna počasí na obchůzce pastí. Ostrý vítr ho překvapil, i když vlastně nebyl důvod se znepokojovat. Měl dost zásob i kožešin, za které zásoby vyměňoval. Jeho chata byla pohodlná a zásobená vším potřebným. I přesto ho však náhlý příchod zimy zaskočil a pokazil mu náladu. Zima v osamělém srubu byla dlouhá a pustá, zvlášť tak tuhá zima, jaké bývaly v tomto kraji. S nadáváním se dal na cestu domů, protože i jemu pronikal rychle pod kůži lezavý chlad.

Bouře přišla náhle a udeřila na les nečekanou silou. Vítr hnal těžké mokré vločky mezi kmeny, pokrýval jimi větve ohýbaných stromů, zasypával prolákliny. Les sténal jako v posledním tažení a Anda pod vývratem slibovala oběti svému bezejmennému bohu a tiskla v dlani amulet.
Už přečkala několik sněhových bouří pod širým nebem a proto se jich bála víc než nezasvěcený. Příliš dlouho si léčila omrzliny, příliš často se zmítala v horečce, než aby doufala v něco jiného než v smrt. Za chvíli byla promočená od mokrého sněhu, třásla jí zimnice a oči pálily horečkou. Zdálo se jí, že se krajina kolem topí v bílé vodě a s ní že se topí i ona…

Dostal se domů ještě před začátkem bouře, zapálil oheň, začal si vařit kaši a opékat kus masa. Pořád ho ale ovládal podivný neklid, cítil úzkost. Vyhlédl ven do vánice a najednou mu došlo, co ho tak znepokojuje. Ta žlutooká holka, ta malá zlodějka, která teď bloudí náhle děsivým lesem a která na sobě nemá nic než přiléhavé kožené kalhoty sešněrované po stranách tak, že jimi prosvítá kůže a podobnou halenu. Vztekle stiskl rty. Proč by měl riskovat život kvůli žlutooké děvce z Hladových. Pohledem zavadil o lůžko pokryté přikrývkou. Natáhl ruce k ohni, sáhl po poháru. Pocítil tupou bolest hlavy, když přehodil přes záda plášť s kožešinou. I jeho matka měla podivuhodně husté vlasy a někdy, hlavně když svítilo slunce, byly její oči takřka žluté.

Už hodinu bloudil vánicí, volal a vzpomínal, kam by se tak mohla schovat, namáhal oči, aby vůbec něco viděl přes sněhovou clonu. Zkřehly mu ruce, tvář měl pokrytou přimrzlým sněhem a připadal si jako blázen, že hledá v obrovském pomalu se stmívajícím lese cizí ženskou, cizí mu krví i zvyky, dceru rasy, jejíž jméno se stalo nadávkou. Vzpomněl si, jak se svíjela v jeho rukou a stáhl níž do čela kapuci, kterou mu prudký vítr skoro shodil z hlavy.

Anda pomalu začínala blouznit horečkou, zdálo se jí, že se dusí. Musí na vzduch, musí se nadechnout, utéct. Vypotácela se zpod vývratu a plazila se houstnoucím šerem.

Když uviděl černou pohybující se siluetu, pocítil úlevu. Úlevu, že už bude moct jít domů, nebudou ho štvát démoni svědomí a ani nezmrzne uprostřed lesa, jak už se málem bál. Začal se k ní brodit závějí jak nejrychleji mohl.

Poznala ho okamžitě i přes horečku a zvedla jednu ruku, aby si chránila obličej. “Neposílej mě do vesnice” zaprosila “Nemám na to, zabijou mě tam. Jestli už musím umřít, chci chcípnout tady.” “Nemluv pitomosti, ” napomenul ji podrážděně.
“Nelítám tady v bouřce jen proto, abych tě nechal rozčtvrtit ve vesnici. Můžeš jít?” zeptal se skepticky, když viděl, že se sotva drží na nohách. “Ano, ano, můžu jít, ” zasípala. Skutečnost tomu však ani zdaleka neodpovídala. Anda se v závějích motala, několikrát upadla, začala kašlat a bylo vidět, že jí na nohou drží spíš síla vůle než cokoli jiného. A k chatě bylo daleko, tak daleko, když se cesta musela prošlapávat závějí. Když už bylo jasné, že ženiny pokusy o chůzi jsou už jen pustá formalita, vzal ji Vlk i přes její protesty na záda. I jemu se ulevilo, když přišli na mýtinu, kde stál srub a když pak konečně mohli uniknout mrazivému větru.

Pokračování příště

príspevok je prebraný z internetového magazínu Blue Screen