Nepociťovala výčitky svědomí. Často zabíjela a z malichernějších příčin. Necenila si života lidí. ale nechtěla odejít. Nechtěla znovu bloudit zimním lesem. Tížil ji také neurčitý strach, že Ezero bude chtít přítele pomstít. Nerada by s ním bojovala. . Byl rychlý a silný, chladný jako kámen, znecitlivělý samotou. Dávno se naučila odhadnout soupeře a vyhnout se boji, který by pro ni mohl být poslední. Když opouštěla srub, byl její krok tichý jako krok nájemného vraha.
Lovec uviděl ve dveřích temnou siluetu, ale ani se nepohnul. Měl pocit, jako by měl ústa plná soli. Hlava mu třeštila. Anda došla těsně k němu a pohlédla mu do tváře.
“Odcházím, ” řekla tiše.
Lovcova ruka obemkla dívčino předloktí.
“Ne, ” chraptivě odkašlal “Budeš mi muset něco vysvětlit.”
Pohnul se ke dveřím srubu a za sebou vlekl vzpírající se děvče .
Když usedali ke stolu, oba se vyhýbali pohledu na mrtvého. Ezero vytáhl z desky zakrvácený nůž a významně ho pozvedl. “Co mi k tomu řekneš, žlutooká?”
Anda dýchala namáhavě, jako po dlouhém běhu.
“Takovej je dneska život lidu Thryen. Myslíš, že se mě někdy někdo zastal? Ano, když jsem přišla do krčmy, rvali se jako toulavý psi, ale proč? Nikdo se nikdy neptal, jestli jo, nebo ne. Nikdy se nikdy se nikdo neptal na nic. Chlapi! Nejsou dobrý k ničemu , než aby člověk ošidil hlad. Jsou jako kurva, kterou sebereš na rohu. Prostřelili mi záda šípem a potom mě znásilnili, nechali mě v lese přivázanou ke stromu. Co ode mě chceš? Padala jsem hladem, když jsem se prodávala za kus žvance a oni ještě chtěli, abych řvala, že se mi to líbí. Sbalila jsem chlapa a na stehně jsem měla ránu od kyčle až ke koleni. Rys. A ten chlap se poblil. Co po mě chceš?”
Ramena se jí otřásala vzlyky a hlas se lámal, ale oči měla suché a zuřivé. Muž seděl strnule a díval se na ni pohledem plným bolesti. Bída jejích slov ho zavalila. A přitom věděl, že mluví pravdu. Najednou se stočila v koutě lavice a začala plakat. Divoce a bezútěšně naříkala a zakrývala si rukama tvář. Její pláč zněl jako vlčí vytí, ale byl osamělejší než to.
Vlk vzal Noranovo mrtvé tělo do náruče a vynesl ho ven. Chvíli váhal a potom se rozhodl uložit mrtvého do sklípku, kde uchovával maso. Cítil přitom, že má ústa plná slin. Položil tělo svého přítele mezi zmrzlé jelení čtvrtky. Rozpačitě přejel mrtvému po tváři rukou a jemně mi zavřel oči.
Rozhlédl se. všude maso. mrtvé. Přiklekl k Noranově tělu a zašeptal: “To jsi neměl, bratře, to jsi neměl.”
Ezero zatížil dveře sklepa kameny a zůstal stát ve sněhu s pohledem upřeným na dorůstající měsíc.Tížilo ho, že dnes dospěl k rozhodnutí a bylo to rozhodnutí proti zdravému rozumu, rozhodnutí proti hlasu lidské krve. Prototože zítra spálí Noranovo tělo na pohřební hranici , ale vrah zůstane naživu. Protože žena z lidu Thryen mu byla, přese všechno, co je rozdělovalo, bližší než dávný přítel.
Andin pláč zatím přešel v tiché sténání. Třásla se zimnicí, když se lovec vrátil a tiskla se ke zdi, jako by s ní chtěla splynout. Naplnil pálenkou dva hliněné hrnky a stejně, jako když byla nemocná, nalil štiplavou tekutinu mezi její zkřivené rty. Potom vypil svůj šálek, přenesl ženu na lůžko, lehl si vedle ní a pevně se k ní přitiskl. V chatě té noci nehořel oheň a ve vzduchu stále visel pach krve.
Uprostřed paseky plála pohřební hranice a Vlk ještě stále nepromluvil s bledou a zaraženou ženou ani slovo. Od časného rána, kdy se probudil, cítil v hrudi tlak, který mu bránil se na Andu třeba jen podívat. Snažil se poctivě dodržet všechny pohřební obřady, které byly u lovců obvyklé. Když hranice dohořela, vešel mlčky do srubu a začal chystat jídlo. Venku padal sníh a pokrýval rychle vyhaslé ohniště. Za chvíli docela zmizelo pod bílým příkrovem. Ezero litoval, že takovou schopnost nemá i jeho paměť.
Když dojedli, zvedl lovec náhle hlavu a tvrdě se zadíval Andě do očí. “Zabila jsi mýho přítele, panenko. Zabila jsi ho, i když jsi k tomu možná měla důvod a já jsem neudělal nic. Za to od tebe budu něco chtít.”
” Co budeš chtít?” pohodila nervózně hlavou. Tohle se jí zrovna moc nezamlouvalo. Světlo pochodně ozařovalo Ezerovu vlčí tvář zarostlou vousem a jeho šedé vlasy barvilo do ruda. A Anda se odhodlávala k boji. Nutila své pocuchané nervy ke klidu. Přemlouvala unavené svaly. Pak sklopila hlavu. Byl nebezpečný i pro ni. Dostala strach.
“Vím, že jsi schopná zmizet odsuď s prvním oteplením, ” pokračoval studeně muž. “Až přijde jaro, potáhne tě to do lesa. Zatím jsem od tebe nedostal nic. A ani jsem nic nechtěl. Až do teď.”
Obešel stůl a zvedl jí bradu, aby jí viděl do obličeje.
“Už s tím nepočítej. Nepočítej s tím, že se odtud ztratíš s prvním táním. Za celou tu dobu jsem se tě ani nedotkl. Co si o tom myslíš? Myslíš, že jsem impotentní? Moc starej na tyhle zábavy? Co?” Anda namáhavě polkla. ” Nevím, já…” zakoktala se.
Nebyla zvyklá dělat s těmihle věcmi okolky, ale teď pociťovala nejistotu. Lovec měl vztek a ona ho znala dost na to, aby věděla, že kdyby jí chtěl ublížit, dokáže to a ona se neubrání. Nebude na to mít dost síly, ani odvahy. Lovcovy šedé oči pozorně sledovaly její tvář. Viděl její rozpaky. Dokázal vycítit její strach. Ale dnes ho strach nedojímal.
Postavil ji na nohy a přetáhl jí přes hlavu její loveckou kazajku. Dívka se ani nepohnula. Pocítila divný tlak kolem žaludku. Postrčil jí k posteli. ” No tak se svlíkej, holka.”
Anda si pomalu zula holínky a začala si rozšněrovávat poklopec kožených kalhot. Stáhla si je a stála uprostřed místnosti úplně nahá. Pochodeň rudě ozařovala její drobné svalnaté tělo s úzkým pasem, pokryté tu a tam tmavými jizvami. Vlk odložil loveckou halenu. I jeho hruď a záda přetínaly jizvy. Sevřel Andinu ruku a smýkl jí na lůžko.
“Doprdele, nemůžem to udělat normálně?” Anda se nervózně kousla do rtu. Muž neřekl nic. Trhnutím jí otočil zády k sobě a vrazil koleno mezi její stehna. Cítil, jak Anda rychle dýchá. Rozšněroval si kalhoty a přitáhl ženu k sobě.
Ječela. Opravdu to bolelo a připadalo jí, že je to spíš výprask než milostný akt. Dosáhla sice ukojení, po dlouhé osamělé zimě, konečně, byla zvyklá na drsné zacházení, vykřikla, spíš vzteky než rozkoší a zaťala zuby. Přála si, aby si toho Ezero nevšimnul.
Když bylo konečně po všem, vstala Anda z postele a oblékla si odhozené kalhoty.
“Parchante.” Muž k ní pomalu otočil hlavu.
“Myslel sem si, že se ti to líbilo. Každopádně…” díval se na ni s úšklebkem.
Anda si zavázala halenu až ke krku a obrátila se s náhlým úsměvem k lovci, který seděl na posteli s koleny přitaženými k bradě: “Nebylo to tak zlý, brácho.”

príspevok je prebraný z internetového magazínu Blue Screen