Cestou do Aspy se k Andě a Ezerovi přidávali další a další lovci. Někteří nemohli skrýt překvapení, když jim představoval svou přítelkyni. Ohromeně brali na
vědomí její žluté oči, přiléhavé kalhoty a rozhalenou kazajku a za Ezerovými zády hodnotili Andiny půvaby. Při společných lovech zaraženě pozorovali Andu,
která nikdy neminula cíl, která slyšela zvěř, která se zatím pokojně pásla na paloucích daleko od lovců, a váhali mezi obdivem a odporem, když Anda
bleskurychle vyvrhovala úlovek. Pak zmizela počáteční nedůvěra a Anda se začala ztrácet s lovci v lese. Ezero trpěl, když žluté oči spočinuly na někom z jeho
kolegů se zalíbením. Žárlil.
Anda laškovala s lovci trochu drsně a večer u ohně vykládala skandální historky o svých milostných dobrodružstvích. Zlomyslně se těšila z toužebných pohledů,
které k ní vysílali muži po dlouhé osamělé zimě. Vždycky se však vrátila k zamlklému šedovlasému Ezerovi, dílem i proto, že si dovedla představit, co by
následovalo, kdyby to jednoho večera neudělala.
Její vlk jí v tomto ohledu nenechal na pochybách a vysvětlil jí velice jasně, co s ní provede, pokud bude svou náklonnost k jeho kolegům přehánět. Vyslechla
ho tehdy mlčky, měříc si ho zadumaným pohledem. Vlastně mu ani moc nerozuměla, nechápala jeho pohnutky, ani jeho argumenty, protože sama nikdy nepocítila
opravdovou žárlivost, ale přesto se rozhodla vyhovět.
Jenom jí tenkrát blesklo hlavou, že Ezerova krev je přece jen trochu příliš zředěná krví pošetilé, malicherné lidské rasy s jejími nesmyslnými vlastnickými
nároky. Co se týče ostatních, ani žluté oči dívky je nemohly pobláznit natolik, aby zapomněli na ostří Ezerovy dýky. Den za dnem se celá skupina přibližovala
Aspě a všichni se těšili na odpočinek. Na odpočinek, na opravdovou postel, na jídlo, které nebude zvěřinou, a na ženy, kterým se za polibky neplatí.
Toho rána se Anda vydala lovit sama. Bloudila jarním lesem a šťastná jako vždycky, když se vydala na lov. Stopy rysa jí rázem vytrhly z příjemné nečinnosti a
na její místo nastoupilo horečné vzrušení.
Stopovala zvíře celé dopoledne a konečně opravdu dostihla rysa, když hodoval nad kořistí. Pozorně zamířila na srdce zvířete a vystřelila. Snad zvuk tětivy,
snad její dech vydal zvuk, který rysa varoval, protože ten se v okamžiku výstřelu pohnul, takže šíp zasáhl sice hruď, ale ne srdce zvířete. Anda sprostě
zaklela, vložila do kuše nový šíp a vydala se pružnými obezřetnými kroky k zmítající se šelmě. Rys, šílený bolestí a rozzuřený střelou, trčící z jeho boku,
spatřil konečně svého nepřítele a skočil. V tu chvíli Anda pozvedla kuši a její šíp zasáhl velkou kočku mezi přední tlapy. Skvrnité hnědavé tělo padlo na zem
a Anda spokojeně vytáhla nůž z vysoké holínky.
Nařízla kůži zvířete, aby ho, stejně jako jindy, obratně stáhla, když v tom v ní něco vzbudilo touhu, jíž nemohla odolat. Snad to bylo jarem, nebo dlouhým
vzrušením lovu, Anda se náhle sklonila k hrdlu rysa, ostrými zuby prokousla kůži a napila se ještě teplé krve.
Křoví se pohnulo a ze stínu keře vystoupil muž, který scénu až dosud mlčky sledoval. Podle tetování na hrudi to byl také lovec a ocelová barva jeho kdysi
černých vlasů spolu s vráskami, brázdícími snědou pleť napovídala, že už dávno překročil padesátku. Zamířil rovnou k ní. Rychle se vztyčila a pozvedla k
obraně ruku s nožem. Byla rozhodnuta v případě nutnosti muže zabít, protože ji přistihl při něčem, co i sama sobě přiznávala nerada.
“Bozi, něco takovýho ještě existuje?” usmál se lovec. “Ještě v lesích lovívají opravdoví vlci?” Setřela si krev z úst a rozhodila rukama v neurčitém gestu:
“Je jaro, lovče.”
Ještě se chvěla vzrušením z lovu. “Je jaro.”
Jen potřásl hlavou: “Pytlačíš tady, princezno?”
Zvedla k němu oči: “Ne! Poprvé za dlouhá léta ne.”
Ezero nervózně přecházel po táboře. Neměl rád, když Anda tak najednou zmizela. Už se jí chtěl vydat hledat, když se na kraji palouku objevila mezi stromy
její drobná silueta. Přimhouřil oči, aby viděl do tváře muži, který šel vedle ní a nesl staženou kožešinu. Když se přiblížili, takže jejího průvodce poznal,
usmál se lovec a vydal se oběma naproti.
“Dore, kde se tu bereš?” Muž vztáhl k příchozímu pravici a ten ji stiskl. ” Dávám pozor na tvojí maličkou, když jí necháš samotnou lítat po lese a vraždit
rysy.”
Ezerovo obočí se varovně stáhlo. “Ando” začal ostře “už jsem ti několikrát říkal…”
“Nech jí, už jsem jí vynadal za tebe.” uklidňoval ho Dor. ” Ostatně, ta holčička má kuráž jako ďábel sám. A trefu taky.” Potutelně se usmál. “Kdybych byl
mladší, snažil bych se ti jí přebrat. Takhle o ní můžu uvažovat nanejvejš jako o dceři.”
“No, takovou dceru bych ti nepřál.” Teď se do rozhovoru vmísila i Anda.
“Jen mě nepomlouvej a radši se koukni, jakej jsem dostala parádní kus.” Lovec se věnoval pozorné prohlídce kožešiny. Když si všiml otvorů po střelách, jenom
potřásl hlavou. “Nemáš rozum.”
“Ale zapít bysme to měli.” podotkl Dor a vykročil k ohni.
Uprostřed noci seděli u skomírajících plamínků už jen Dor a Ezero. Andu i ostatní lovce přemohla buď kořalka nebo únava a spali teď zabaleni do přikrývek
kolem ohně. Mladší z lovců přihodil do plamenů pár suchých větví a záblesk plamene na chvíli ozářil jeho tvář. Vypadal vážně. “Co si o ní myslíš?” zeptal se
Dora.
Ten potřásl hlavou: “Měl si štěstí, pokud si na tohleto potrpíš.”
“Ona je skoro úplně čistá, ” zkřivil trochu rty. “Thryen.”
“Já vím. To určitě. Víš, opravdu bych si přál bych si mít takovou dceru. Počít ji v lese se žlotookou, běhat s ní… Dneska, když přijímáme mezi lovce kluky,
co sotva dostanou jelena.”
Ezero pozvedl hlavu: “Přijme ji osada? Viděls jí zabíjet, ” pokračoval. “Nemine se skoro nikdy. Není to … přirozený, to co dělá.”
“Bude těžký prosadit to v radě. V Teře snad, ale tady… Musíme ji ukázat Erinovi a San Sanovi. Když oni budou pro, všichni zmlknou. Jen když oni budou pro…
Mimochodem, to vždycky vypráví takovýhle historky?”
Ezero se ušklíbl. “Jo, vždycky. Někdy horší. Všichni chlapi jsou z ní celý pryč. Skoro v každý hospodě, kam jsme přišli, jsem se kvůli ní popral. Někdy se
porvala ona. Nedá si pokoj.”
“Myslíš, že na takovouhle divokou klisničku ještě stačíš?
Lovec pokrčil rameny. “Nevím. Ještě se mnou je. Ale myslím se, že kdyby nechtěla, neudržím ji ani párem koní.”
Dor se s povzdechem narovnal v zádech. “Tak jdi. Jdi si k ní lehnout. Dokud ji máš.”
Anda jela na svém černém hřebci mezi Dorem a Ezerem. Rysí kožešina vyvolala obdiv i pochyby… Lovcům žlutooká pořád trochu páchla… škodnou.
Rozhodli se poslední noc strávit v hostinci U červeného hada, který stál na rozcestí a byl vyhlášený dobrým vínem, poctivou kuchyní a v neposlední řadě i
přítulnými číšnicemi. Andin příchod jako obvykle vzbudil velkou pozornost, ale vzhledem k obecně divoké pověsti lovců se ji nikdo neodvážil obtěžovat.
Po nějaké chvíli si však Dor všiml, že Andin pohled často zabloudí ke stolu, kde seděl otrhaný vyhublý Thryen s dlouhým rozcuchaným copem a že i on její
pohledy opětuje. Když se potom Anda zvedla a odešla před hostinec, zvedl se i onen hubený pobuda. Když Dor vyšel před hospodu nebylo Andu ani toho muže nikde
vidět.
Teprve když zahýbal za roh, uslyšel tiché hlasy, jak se dohadují. Jeden z nich určitě patřil Andě. “Musíš nám pomoct!” říkal právě mužský hlas “Jestli
neseženem nějakýho felčara, tak je s Damienem konec.”
“Ale já u sebe prachy nemám a když je budu brát v hospodě, tak to praskne.”
“Prosím tě, udělej to.” naléhal mužský hlas.
“Jestli to praskne, můžou si vás dát …” odpovídala Anda pochybovačně.
Dor si pomyslel, že už slyšel dost a vystoupil ze stínu. Anda i její společník sebou polekaně trhli. Dor vzal dívku za loket a nekompromisně jí postrčil
směrem ke dveřím. “Vrať se dovnitř, než si toho všimnou. No tak, bude to!” dodal, když viděl, že Anda váhá. ” Já to tady vyřídím sám.”
Anda tiše zmizela ve dveřích a Dor obrátil k polekanému pytlákovi. “Tak s kým má bejt konec?” “No, pane” hubený chlapík se nervózně zakoktal ” totiž, máme
tady kamaráda, Anda ho zná, a von má horečku a asi umře.”
“A kde je ten váš kamarád?”
“Leží na kraji lesa, pane, ale sem asi nedojde, je mu moc zle.” ”
Hned jsem zpátky. Počkej tady.” řekl Dor a vešel do hospody. Anda se na něj prosebně podívala. Jenom pokývl a vzal si z lavice svůj vak. “Venku je nějakej
problém.” řekl neurčitě a vyšel do noci.
Když vyčistil blouznícímu muži zhnisanou ránu a jeho hubenému příteli dal nějaké rady ohledně ošetřování a pár zlaťáků, obrátil se k zamlklému hloučku tří
žlutookých mužů, kteří ho zpovzdálí sledovali při práci.
“Aby bylo mezi námi jasno, nechci abyste ji ještě někdy obtěžovali. Bez ohledu na to, co jste spolu měli předtím.”
Jeden z k němu pomalu pozvedl hlavu … “Proč? Ona je naše…”
“Právě proto… Nevymřete, dokud budou vaše ženské žít… Dejte jí šanci…”
Žluté oči mu žhnuly za zády, když se obrátil zpět k hostinci…
Anda se k němu přitočila druhý den ráno, když sedlali koně.
“Dore, co se Damienovi stalo?” zeptala se rozpačitě.
” Zhnisaná rána, holčičko, zhnisaná rána nožem.”
“Vyčistils mu to?”
“Jo.” odpověděl Dor lakonicky. “A jinak… bude lepší, když na ně zapomeneš, žlutooká… Já a Ezero vás nedokážeme ochránit … všechny.
V sedle černého Sirela uvažovala Anda o tom, jestli život v bezpečí vyváží ztracenou volnost. Zima byla strašná, když jí sužoval chlad ve výklencích
zavřených dveří. Jenže teď bylo jaro, a mrazivé noci byly zapomenuty. Litovala, že nemůže tak jako jindy trávit týdny divokým milováním ve vysoké trávě a
bláznivými honičkami v sedle. Litovala, že si nemůže v krčmě přisednout ke starým přátelům a opít se do bezvědomí a ukrást koně a utíkat nocí a na opuštěné
mýtině žvýkat lístky jogy, rostliny, která měla halucinogenní účinky a po níž se jí v hlavě honily podivné obrazy a s níž bylo milování delší a radost,
kterou dávalo, drsnější. Změřila si zkoumavým pohledem Ezera a Dora. Její srdce bylo jako pěst rváče… neotevíralo se snadno…
Dor uvažoval o žlutooké stejně, jako ona přemýšlela o něm… Mohli ji vést na smrt… a také mohli přivádět smrt do Aspy. Kdo věděl, jaké myšlenky se honily za
téměř průhlednýma očima, kdo věděl kdy chvění svalů vyústí v rvačku, kdy malá snědá ruka švihne v runovém gestu a něco, něco se stane… On sám pochyboval a
osada se bude děsit… děsit se zvyků dravce.
Když byla Aspa na dohled, obrátil se Ezero k Andě, která se už vytrhla ze zamyšlení a teď živě diskutovala s Dorem o zvycích lišek. Pohazovala při tom
tmavými rozcuchanými vlasy a volnou rukou živě gestikulovala.
“Už jsme tady, ” upozornil lovec dívku.
“Víš, že sem si kolikrát říkala, že až tuhle osadu uvidím, tak budu už brzo bradou vzhůru?” usmála se Anda.
“Nesmysly.” pohodil lovec šedými copánky.
Několik lovců nedočkavě popohnalo koně a dívka stáhla obočí… Aspa patřila lidem… a žlutooká to náhle cítila velmi silně. Žaludek se jí stáhl a když se Ezero
konejšivě dotknul její ho ramene, podívala se na něj cize… a pak pobodla koně.
Uvítání v osadě bylo bouřlivé. Anda seskočila z koně a tázavě pohlédla na své dva průvodce. Dor se na ni usmál a vzal ji zlehka kolem pasu. “Jen pojď,
holčičko. Musíme tě někomu představit.” Naproti jim přicházeli dva muži. Oběma mohlo být okolo šedesáti let. Jejich hrudi zdobilo lovecké tetování a
hubenějšímu z nich pokrývalo i lícní kosti, bradu a čelo. Dlouhé vlasy měli jako všichni Teřané jejich věku už prošedivělé. Ten s potetovanou tváří měl vlasy
upravené po loveckém způsobu, ale druhý si je svazoval na zádech do silného copu omotaného kůží, jak bylo zvykem u nájemných šermířů. Potetovaný přistoupil k
Ezerovi, aby je přivítal , ale pojednou se zarazil. “Bozi, žlutooká, opravdová Thryen. Tak čistej typ jsem dávno neviděl.”
Vztáhl ruku, aby se dotknul Andiny tváře. Vzduch sykl, když udělala rychlé gesto. V dravčích očích se nebezpečně zablesklo.
Šaman vykřikl. “Popálila mě, ta čubka.”
Lovec se znepokojeně obrátil k Andě, která stála vedle něj napjatá, hotovící se k boji. Šaman ji přejel oceňujícím pohledem a smířlivě se usmál: “Odpusť
starému muži, holčičko. Ctím vědění Tryen, lidu, který znal, co je to čest. A vítám tě.” Poněkud škrobeně se uklonil.
I Anda se uklonila. “Ty odpusť vetřelci, Mistře.”
Sklonila hlavu a dotkla se hřbetem ruky čela v dávno zapomenutém pozdravu.
“Jsem Erin z klanu Iro, ” pokračoval šaman v rozmluvě, “žák Daga Iro Turth.”
Pohodila zcuchanými vlasy a napřímila se… “Ráda tě poznávám, šamane… jsem An Daren, An Daren z lidu Thryen. Jestli mě chceš zabít, můžeš to zkusit teď. Vím,
že budeš dělat jen to, co tě naučili… psi.”
Ezero pokročil k dívce, ale šaman jen pokynul rukou… “Neboj, nezabijeme se… Nejsem hlupák, který hasí dávný plamen. A také nejsem hlupák, který v tom plameni
shoří… Neberu ti tvůj květ, jen chci záruku, že není jedovatý, synu…”
Anda se ušklíbla… “Každý lék je zároveň i jed… Erine. Ale já už nemám lid, za kterej bych bojovala, mám v sobě lidskou krev a nejsem víc, než toulavá fena…
snad nemáš strach?”
Lovci, kteří přijeli s nimi, se zvědavě otáčeli a jen respekt k šamanovi jim bránil, aby nešli blíž. Dychtivé oči ženských a zvědavá kukadla dětí visela na
Erinových rtech…
Muž pohlédl do světlých očí dívky, do dravčích očí, do smutných, unavených, nebezpečných očí…
“Buď naším hostem, An Daren.”
Muž s copem, který až odsud mlčel, se vmísil do rozmluvy. “Přesně tak, Erine. Dej pokoj se zaříkáváním a pozvi ji radši na trochu pálenky.”
Žlutooká se po něm ohlédla a nadzvedla koutky rtů. Šlachovitý lovec ukázal v úsměvu zuby, dosud bílé jako tesáky vlka.
“San san.” Potom vzal do snědé dlaně Andinu bradu, zaklonil dívce hlavu a políbil ji na ústa. Omluvně se na Ezera ušklíbl: ” Přej trochu potěšení starci,
bratříčku.”
“Rádo se stalo, Sane. Stejně nejsi první, kdo podlehl pokušení.”
San san pohlédl lovci do tváře a v očích se mu zablesklo. “To si dokážu představit.”
Anda se v aspské krčmě usadila pohodlně… Naslouchala šumu lidských hlasů, pozorovala muže v kožených kazajkách, ženy otáčející se kolem ohniště… vždycky tu
bude jen vetřelec, cítila panickou touhu zvířete v kleci, touhu vstát a běžet, vyvléct se z pout vztahů a znovu loupit, škubat zuby, dávit, krev je rudá a
voní železem, mrákotně voní lovem….
Promnula si nevědomým pohybem oči… spala? Snila?
Ezero ji objal kolem ramen…. “Utahaná, kotě?”
“Ne tak, aby nepozřela tu pálenku, vlku…”
Ráno se Anda vypotácela před chatu ještě omámená spánkem a kořalkou. Ezero už zřejmě vstal a tak se vydala hledat studnu sama. Upřímně řečeno, nevěděla ani,
jak se dostala do postele a tak se teď mátožně ploužila osadou. Potkávala ženy s vědry, ale nevěnovala jim zdaleka tolik pozornosti, jako ony jí. Anda
strávila podstatnou část života mezi muži a proto už necítila potřebu se s ženami přátelit. Pamatovala si je z rodné vesnice jako nudná a nepříjemná
stvoření, vyčítající jí věci, které jen těžko chápala, ucouraná stvoření, klohnící kaše v očouzených hrncích, repetící a protivná.
Když našla studnu, vzala ženě plnící si vědro z ruky okov a vylila si ho na hlavu. Zbytek vody vypila a pak se sesula u studny a opřela si záda o její
roubení. Slunce už hřálo a Anda mu nastavovala polonahé tělo. Neměla na sobě halenu, jen vepředu rozhalenou vestu a kalhoty. Holinky měla nepořádně shrnuté
ke kotníkům a z jedné z nich čněla rukojeť nože.
Někdo se dotkl jejího stehna a proto neochotně otevřela oči. U studny stál neznámý lovec a napůl zálibně a napůl pohoršeně hleděl na její odhalenou hruď.
Kolem něho se shlukly ženy a něco rozrušeně brebentily.
“Co je?” zavrčela Anda nevlídně.
“Nech mě spát, mladej.”
“Měla by sis něco oblíct.” řekl lovec přísně. Nechtěl se zesměšnit v očích přítomných žen a dívčin pohrdavý tón navíc urazil jeho ješitnost.
“Neměj péči, synku.” odsekla Anda “Já nenastydnu. A jestli chceš pro mě něco udělat, tak se nevybavuj s těma slepicena a doběhni pro Ezera nebo pro Dora.
Vyřiď jim, že jsem na prach… Na prach …Stejně za to můžou.” Nebyla ještě docela střízlivá a tak mluvila poněkud zmateně. “No tak dělej.”
Mladík by se byl rád ukázal jako opravdový chlap, zvlášť když v houfu žen uviděl i svou milou, ale ta dvě jména ho zchladila. Co může mít tahle divná ženská
společného s lovci, které si on neodvážil ani oslovit? Vysvobodil ho sám Dor, který právě přicházel.
“Co to tady vyvádíš, malá? Zapomělas, že si slíbila Erinovi a Sanovi společnej lov?”
“Právě, že ne,” zamumlala otráveně “A tak se snažím vystřízlivět. V tomhle stavu netrefim vrata od stodoly z pěti kroků.”
Dor jí se smíchem pomohl vstát. “Trváš na tom, že tě všichni musej vidět nahou, dítě?”
“Na mě už stejně nic ke koukání není. A to, co mám, může vidět každej.”
Dor se s úšklebkem otočil k mladému lovci. Ten jenom něco popleteně zablekotal.
Okolostojící ženy pozorovaly žlutookou s neskrývaným odsouzením. Šedovlasý muž je přejel pohledem a když viděl zášť v jejich očích řekl studeně: “Nemáte co
na práci, než očumovat a klepat?” Poplašeně se rozprchly. Slovo lovců z Rady platilo v osadě jako zákon a žádná z nich se neodvážila hádat s jedním z
nejváženějších členů.
Ani Erin a San nebyli tak docela ve formě, takže lov se změnil spíše v procházku jarním lesem. I tak se Andě, které Erin tvrdošíjně říkal celým jménem,
podařilo trefit srnce. Potom všichni dospěli k závěru, že už lovili dost a vrátili se zpátky do tábora. San se sice galantně nabídl, že zvíře stáhne, ale
Anda jen mávla rukou a s rutinou dlouholetého praktika srnce vyvrhla, stáhla a naporcovala. Oba lovci jí celou dobu pozorovali mlčky, ale když skončila, řekl
Erin pochvalně: ” Dobrý.”
Anda nakrčila nos. “Jaký dobrý, prosím tě. Pomalu ztrácím cvik.” Zasmáli se. “Ty jsi ďáblův spratek, holčičko.”
Smutně k nim pozvedla hlavu: “Ano, ďáblův…”
Podlouhlá místnost krčmy v Aspě byla cítit potem mužů, sluncem a kořalkou… vzrušením a nepokojem lechtala žlutookou na kůži. Žena poposedla na židli a
upravila si dýku v holínce… když se k ní otočily pozorné oči lovců ….
Dychtiví chlapci, nově přijatí mezi lovce už by nejraději běželi říct domů tu velkou novinu, už už by vyrazili z krčmy naparovat se před děvčaty a mladšími
sourozenci, když je Dor zmrazil pohledem a vstal.
“Je tu ještě jedna věc, o které je třeba se poradit… Do naší osady přišla thryenská dívka, Ezero si z lesa přivedl žlutooké děvče… Můžeme ji přijmout do naší
osady a Erin z ní vychová novou šamanku, můžeme před ní své dveře zavřít… a potom…
“Potom odejdu…” doložil Ezero mrazivě…
“Bratře… ” vyhrknul jeden z lovců “Bratře… Kvůli ženské?”
Anda se srovnala v ramenou a Ezero pohodil dlouhými vlasy: “Jo, kvůli ženské! Kvůli ženské, kterou neodkopnu jako prašivou fenu, když po ní vy začnete
štěkat…”
“Hej” žluté oči vzplály “postarám se o sebe sama, žila jsem bez tebe a budu dál…”
“Dostanou tě a umučí…”
“A co?”
“Ticho, děti.” Erinův hlas zněl uklidňující notou. “Aspa potřebuje šamana, stará kouzla stále doutnají pod pootevřenými pečetěmi. Jakkoliv je to smutné,
nemluvíme o teď Ezerově lásce, o dlouhém osamělém běhu An Daren, nesoudíme žluté oči a ostré zuby, Aspa potřebuje silnou ruku, která pozvedne šamanskou hůl a
já, já stárnu….. Myslete na to, vlci!”
“Nó,” odkašlal si rozpačitě podsaditý muž, který seděl po Dorově pravici “a proč si ji tedy jako Ezero nevezme za ženu, když spolu stejně to…, no však víte…”
zrozpačitěl.
“Jo, ať si tu babu vezme za ženu, co mi to tu budeme…, žejo?”
“Co šaman, vždyť je to ještě holka malá…”
“Ale pěkná, to zas …”
“Já bych si jí vzal…”
“Pověsit jí… poběhlici.”
“Přinese nám neštěstí.”
Já slyšel že oni … děti se tu rodit nebudou….”
Zmatený proud hlasů se točil pod nízkou střechou, zmatené myšlenky v hlavách mužů,snědá ňadra tmavovlasé dívky, dlouhá dýka tmavovlasé dívky…. Žluté oči, oči
dravce… oči nepřítele…
“Ticho!” Anda uhodila plochou dlaní do stolu a vstala… “Ticho psi, a mluvte rozumně… Vám v palicích topí kořalka, a mě utíká léto… Jestli mě tu nechcete,
půjdu… půjdu Ezero….” Vycenila ostré bílé zuby ve vzteklém šklebu… “Nebudu se doprošovat.”
Sanův cop šlehl po stěně, jak muž vstal.
“Ty, Erine, je těžké to děvče zabít?”
Erin k přiteli pomalu obrátil hlavu: “Proč se ptáš, bratře?”
“Prostě mi odpověz, šamane.”
“Ano, je těžké ji zabít, ale asi bychom to dokázali. Lidé zabili mnoho Thryen, lidští muži zabíjeli thryenské ženy a jejich děti. Je možné ji zabít. Proč se
ptáš?”
San San se obrátil k temnovlasé dívce a usmál se na ni, usmál se na ni smutně a něžně.
“Nechte tu žlutooké dítě, dejte jí hůl šamana, milujte ji a chraňte ji. A pokud se ukáže, že ona přináší neštěstí, že vědomě škodí, zabijeme ji. Jsem stařec,
hodně jsem v životě vraždil … Co je po mé kůži, jakou má cenu? Nemusíte nastavovat krky… zaručíme se za ni… a když selže, bude na nás to vyřešit… A ty na mě
neceň zoubky, vlče, nepřežil bych tě dlouho… Zabíjel jsem hodně, ale nikdy děti. Pokládám svůj život vedle tvého, vlče.”
Erin odhodil dozadu šedou hřívu: “I já. Jestli jsem zvolil svou nástupkyni špatně, dokážu ji zastavit. To slibuju.”
Dor poklepal rukojetí nože do stolu… “Žádné zabíjení nebude. Všichni ctíme zákon a vlci neškodí přátelům, co dceruško… Naučíš se běhat mezi psy, nic jiného
ti ani nezbývá… A Erin ti řekne, co je třeba…Má někdo něco proti? Chce někdo něco říct, lovci?”
Přejel pohledem tváře mužů, náhle uhýbavé oči… “Má někdo k tomu co říct?”
Na od stolu vstal je jeden z mužů, hřmotný, zarostlý chlap s rukama jako medvědí tlapy a prstem silným jako kmínek mladého stromu namířil na žlutookou: “Je
to děvka… a přinese sem neštěstí… A zabije nám děti a slyšel sem, že uměj udělat, aby se chlapovi…”
Dál se nedostal. Ezerova židle se převrhla a pěst dopadla na mužův spánek jako kamenná palice.
“Pořád je to moje ženská, kurva. I když je žlutooká…” rozhodil Ezero vztekle ruce. “Je to moje holka.”
Anda stála opřená zády o zeď a ruka jí pomalu klouzla k rukojeti dýky…..
“Klid.” Dorova ruka obemknula její zápěstí. “Teď už bude klid.”
“Hej, vy všichni, připravte pro nově přijaté tetování. A připravte pro to děvče tetování, chlapi. Připravte tetování pro tohle děvče.”
Muži pomalu vstávali od stolů, hovor teď jen hučel jako nepokojný tok řeky.
Ezero stiskl dívce rameno a postrčil ji ke dveřím. Když překračovala muže, který dosud po ráně ležel na zemi, zachytila jeho pohled. Byl v něm nejen strach a
pověrečná nechuť. Byla v něm nenávist.
Ezero a Erin pracovali na návrhu tetování. Na pergamen pečlivě vykreslovali vlčí a rysí hlavy, komplikované tradiční symboly loveckého cechu. Tetování mělo
pokrývat téměř celý hrudník a podstatnou část ramen.
“Jiní,” vysvětloval jí šaman, “nebudou mít tak rozsáhlé tetování, ale ty si nemůžeš dovolit riskovat nařčení ze zbabělosti.”
Anda klidně přikývla. “Proti padesáti ranám bičem to bude příjemná odpolední zábava.”
Ezero se dlouze díval na hladkou kůži dívky… vpichy ji zanedlouho pokryjí, barva se vsákne a zůstane v ní, dokud bude kůže kůží… až za smrt…
Šaman odložil rudku a vstal. Děvče se smálo v slunci… v slunci léta.
“Už je čas, ” řekl. “Brzo se bude tančit výroční Vlčí tanec. Už je čas. Musíš být připravena.”
Dveře šamanovy chaty se zavřely. Nadlouho.
Svařoval byliny a dával je Andě pít, i když často odporem křivila tvář. “To musim pít tyhle slivky? Nemůžeš mi to míchat do vína, Erine?”
Šaman s úsměvem vrtěl hlavou. “Ty se musíš očistit, dceruško a ne opít.”
“Bohové, nechci to. Co to na mě nakládáte? Dříve to stačilo i bez dryjáků…”
Erin upřel světlé oči do její tváře a vrásky pokryly jeho čelo sítí. “Hrála sis. Teď tě čeká práce, An Daren.”
Sluce stálo vysoko na nebi, když začala slavnost. Mladí lovci odložili haleny. Svazky jehel a misky barev už čekaly na svou příležitost. Anda nadzvedla bradu
a zaťala zuby. “No tak…”
Bubny, rytmicky dunící, burcující, tepající… Den Zasvěcení .
A pak Ezero a Dor poklekli a začali pokrývat její kůži řetězci vpichů.
Anda pohlédla na chlapce, sedícího vedle ní. Na čele mu perlil pot. “Je mu špatně.” podotkla a ukázala bradou.
Tetování trvalo hodiny… nejdřív štiplavá pálení, pak už jen tupá bolest. Hodiny. Pot v očích, sliny v ústech… Stále. Vpichy se posunovaly k ňadrům, bolest se
přelévala přes klíční kosti, hroty se zarývaly do ramen. Tohle jim zacpe tlamy, tohle zacpe tlamu štěkavé lidské smečce. Musí… Hroty koušou, neodbytně a
slunce pálí…
Erin spokojeně přikyvoval. “Dneska už skoro nikdo nemá takové tetování. Jsou pohodlní. Zapomínají na tradice. Brzo nebudou chtít ani tančit Vlčí tanec.
Vzdalují se. Neslyší, co jim říká vítr. Neslyší, když je les varuje. Dneska je divná doba.”
San san se ušklíbl. “Což o to. Každej se pořád nemodlí k severnímu větru. Ale zapomínaj i na to, jak se drží dýka a to je horší. Udělej jí dítě, Ezero, ať se
narodí dravci.” Anda sebou škubla, bez ohledu na to, že se jí jehla zabořila hlouběji do kůže.
“Dítě, ty ses zbláznil.”
Dor nespokojeně mlaskl. “Jestli sebou budeš šít, tak to nedodělám nikdy.”
“Ať nežvaní.” Sekla Anda ledově. Hruď měla naběhlou a pokrytou jasně barevnou kresbou.
A Erin ve své chatě míchal masti. Doufal, že Anda neulehne v horečkách. Čekalo toho na ni tolik, nesměla čekat. Léto je hnalo ke zlým časům a starý šaman
čekal….
Pálenka teče a muži tančí … Úsměv pomalu zvedá koutky žlutooké, krev ohřátá kořalkou hoří, vstane … Mužská těla, zpocená, rozjařená… Bubny… tanec…. Lovci
dupou a do kruhu se prosmykne útlé tělo dívky. Nahá hruď pokrytá barevnou kresbou se leskne… svaly se chvějí… tmavé vlasy se rozlétnou, jak An Daren pohodí
hlavou… Strne vypjatá na špičkách… bubny duní… tělo přilne k rytmu tak těsně, podřizuje se chvění kůže pod dlaněmi bubeníků jako úderům biče… srdce bije …
boky se zhoupnou Anda tančí … zběsile … jeden po druhém lovci omámeně sledují jak pro ně žlutooká odtančí několik kroků…
Ezero vztáhne k dívce ruku a pak … se poddá tlukotu bubnů… je to tanec, souboj, námluvy… žluté oči se lesknou, světélkují ve světle ohně …. Růžový jazyk
navlhčuje rty, žlutoočka syčí… jako divoká kočka, jako ten ubitý rys….
Chladná pevná ruka odsune stranou… bubny teď tepají monotonně jako krev v žilách omámeného… Erinova potetovaná tvář je nehybná a jeho oči hoří jako pochodně
v bezměsíčné noci…
“Tanči, dcero, tanči šamanko, nezastavuj se…..”
Lovci přidřepnou na zem a v kruhu světla, které vrhají plameny, se teď míhají jen dvě těla…
Anda těžce, pomalu dýchá a panenky se zužují … cítí napětí, sílu, podivné jiskření kolem…. Pojednou ji přepadne vize lovu… zvířata běží, padají v orgii
zabíjení… v železitém pachu krve… mátožní lovci v maskách… pijí z tepen krev … tváře bez masa… mrtví….
Zaječení protne nízký zvuk bubnů …. Děvče se křečovitě zkroutí na zemi…
Šaman protře oči, jako by procitl a klekne k dívce… drobná ruka křečovitě zašmátrá a pak stiskne jeho paži….
“Erine, jsou tu, ti, cos o nich mluvil… jsou tady, a jsou silní… moc silní … loví…. Loví tu!!”
Dor se skloní k zhroucené dívce… “Kdo, kdo tu loví?”
Žluté oči se rozšíří, jako by hleděly za věčnost.
“Mí předkové, Dore… mí povraždění, vyhnaní, ponížení žlutoocí předkové…!”
Erin pohlédl do Andiny strhané tváře a těžce se zvedl od ohně. Nebylo to poprvé, co spolu trávili noc v lese, nebylo to poprvé, co celou noc naslouchal
Andinu hlasu, který zpěvavě odříkával Slova Volání. Dívka otupěle zírala do ohně. Nebyla zvyklá tak často užívat magii. Byla vyčerpaná k smrti.
Ezero se neklidně převaloval na lůžku. V jeho snech hořela Anda v ohni, zalykala se otráveným kouřem, křičela pod těly žlutookých mužů, kteří ji rvali…. S
trhnutím procitl. Ze zvyku sáhl vedle sebe, ale nahmátl jen studenou pokrývku. Vyšel před chatu a sedl si do trávy. Vrátila se mu nepříjemná vzpomínka.
To ráno, co se Anda počtvrté nevrátila domů, zašel se lovec podívat do Erinovy chaty. Místnost byla naplněna dusivým zápachem spálených bylin a šaman i dívka
spali zhrouceni v nepohodlných , křečovitých pozicích. Uprostřed stolu stála stříbrná miska zpola plná tmavě rudé tekutiny. Nemusel se ani dívat, aby věděl,
že oba budou mít na předloktí ránu…
Tehdy za sebou tiše zavřel dveře. Odešel. Nemohl dál snést nasládlou vůni kouře. Tolik mu připomínala dětství. Viděl svou stále hubenější a unavenější matku,
která mu jenom podrážděně odsekávala, když jí tahal za sukni. Potom přišli muži a ženy s potetovanými tvářemi a matka s nimi odešla. Opustila ho. Dodnes
cítil na tváři její chladné rty, když ho políbila. A také trpkost osamění, která mu zůstala. Pomyslel na své šedé vlasy a světlé oči, tak neobvyklé u Teřana.
Dnes už věděl, že jedovaté lektvary, které jeho matka od mládí pila, otrávily její lůno. Po něm už neměla žádné děti. Děsil se dne, kdy Erin udělá to, co
bude muset udělat. Potetuje Andě čelo a lícní kosti a zahalí ji do pláště z vlčích kožešin. Neztratí potom Andu stejně, jako ztratil matku? Už tak v ní
nebylo mnoho lidského… málo tepla zbývalo pro muže v jejím lůžku… když Erin zabije i ten malý kousek lidského děvčete, který v ní ještě hoří… co zůstane?
Vraceli se letním ránem k osadě. Vyčerpaný Erin podepíral potácející se dívku. S bolestí si uvědomoval její promodralá víčka a třesoucí se ruce. Trpěl, ale
byl si vědom své povinnosti. An Daren byla nadaná Mocí a Přáním, byla nadána Silou v míře, která je lidem odepřena. Trochu se usmál při myšlence, že i to,
jak žlutooké vždycky působily na muže, bylo zčásti zásluhou Moci. Ztráceli kvůli nim hlavu, stejně jako vlci v čase touhy. I on sám… Jeho láska ale
nehledala tělesné ukojení. Stačilo mu, když se jejich pohledly střetly nad plamenem, ve kterém hořelo kuřidlo.
“Nemám tě vzít na záda?” zeptal se starý šaman něžně.
Když se jí Ezero dotkl, podrážděně sebou trhla a její oči zaplály. “Nech mě bejt!”
Unaveně se svalila na lůžko a roztřásla se v zimnici. Zrak měla dosud zastřený divokými obrazy. Otočila se tváří ke zdi a záda se jí křečovitě zachvěla v
bezhlasém pláči.
Dor i Ezero hleděli zachmuřeně do cínových pohárů. Slova jim jen těžce splývala ze rtů.
“Mám o ni strach.” Lovci visela jeho hříva zplihle kolem pohublé zarostlé tváře.
“Nejí, nepije, nesměje se. Ani lov jí nezajímá. Chlapy jí nezajímaj. Často jí teče krev z nosu a z úst. Já to znám, Dore. Zrovna to se stávalo mojí matce.”
Prudce zvedl hlavu. “Musejí s tím přestat.”
Dor vážně pohlédl na vyzáblého lovce. “Ne, bratříčku, to není možný. Včera přijel Jerome, šaman z Imal Rog. Prosil nás o pomoc. Stáda jelenů a srnců tam prý
umírají po desítkách. Hladové vlčí smečky slídí na smetištích. Medvědi napadli děti na malinách a nikdo neví proč. Je jen otázka času, než se to stane i u
nás. Ani my si nemůžeme dovolit hladomor. Ona si nemůže dovolit hladomor… Lidi zešílí… Obviní ji… Vyženou… Pokud to Erin nebo An Daren dokážou zastavit,
budou muset. Za jakoukoliv cenu.”
Světlooký trhl rameny: “I za cenu života?”
Dor namáhavě polkl a svaly na jeho hrdle se napjaly. Krátce upřel pohled do lovcových šedých očí, pak odvrátil hlavu. “Taky mám o ni strach, bratříčku.”
Den Vlčího tance se neúprosně blížil.
Jednoho večera vynesl Erin před chatu nádobky s černou a rudou barvou a na mýtině za vesnicí zažehl v kruhu kamenů malý oheň. Spolu s chrastím v něm hořelo
kapradí a zdaleka přinesený akant. Na všechny v osadě padla tíseň, když ucítili jedovatý závan v kouři. A An Daren spolu s Dorem, Ezerem a San sanem prošli
táborem jako smuteční průvod.
Všichni usedli kolem skomíravého ohně a Erin promluvil unaveným smutným hlasem: “Nikomu z nás není lehko. An Daren, dcero thryenské krve, pro dědictví předků
v tvých žilách, pro Sílu a Vědění, které ti zachoval tvůj žlutooký národ, neodepři nám svou pomoc a dej nám to, čím už nemůžeš prospět svému lidu. Staň se
šamankou Tery, jejíž děti jediné přijaly tvé předky mezi sebe a nikdy proti nim nepozvedly zbraň.”
An Daren zvolna zvedla hlavu a pevně pohlédla šamanovi do očí. “Udělej, co musíš, Erine. Dobře víš, že nemám co ztratit.”
Ezero stiskl víčka, jako by zadržoval slzy, Dor si na okamžik přikryl dlaní tvář a Sansan odvrátil hlavu, když se Erin dotkl jehlou Andina čela. Dívka
bolestně zasykla, barva se dostala do rány a nepříjemně pálila. Erin přihodil do ohně další akant a jasným melodickým hlasem začal odříkávat prastaré verše:
Jantar očí
oči vlčí
šedá kůže na mých bocích
šedí bratři běží nocí
blíž vás volám
nočním zpěvem.
Tichá chůze
mezi stromy
rysí drápy
zvou mě k lovu
i vás volám,
bratři moji.
Houstnoucím šerem náhle zaznělo vlčí vytí a táhle, tesklivě se neslo krajem. Lovci u ohně se pověrčivě zachvěli. Ezero upíral zrak do plamenů. Nechtěl vidět,
jak Andiny oči žhnou a jak v nich odlesky ohně hrají zelenými světly.
San san vztekle zaťal zuby. Mrtvá laň ležela nedotčená v sluncem sežehlé trávě. Žádná šelma si ani nevšimla podivných zdechlin, které se teď objevovaly v
lesích kolem Aspy. Jeleni, laně i kolouši klesali náhle mrtví uprostřed pohybu. A starý Erin měl stále vážnější oči.
V jednom ze srubů žena schovala dítě za záda a sama se schoulila pod proudem nadávek… Už nikdy se nebude zastávat žlutooké ženy proti svému muži… Vždyť v
radě prý říkali, že An Daren přivolala na Aspu neštěstí…i když není zlá a hraje si s dětmi a psy. Že přivolává neštěstí svýma žlutýma očima a ostrými zuby,
holým snědým břichem a mužskými kalhotami… že lidé slýchají Ezera za nocí křičet a že mu tedy jistě pije krev… Že když se zavřou dveře jejich srubu, je
slyšet naříkání a že muž pláče jako postřelený jelen…. Žena nejasně tušila, že za sténáním nemusí být pití krve… ale pro klid přikývla a začala konejšit
vyděšené děcko….
V den Vlčího Tance se sešla Rada. Dor vypadal ustaraně, když přehlédl neklidné shromáždění.. Lovci stále častěji přicházeli z lovu s prázdnou. Rozkládající
se těla zvířat se válela v lese a přitahovala jen mouchy. A Aspa křičela stále víc, Aspa se děsila, Aspa naříkala… a proklínala žlutookou ženu.
Odkašlal si, přejel pohledem po shromážděných a pak ukázal na Erina a Andu, kteří stáli vedle něho zahaleni do plášťů z vlčí kožešiny. “Teď promluví šaman.”
Pohledy všech se vyčkávavě upřely na An Daren, výhružně ulpěly na drobné postavě dívky a pak sklouzly na Erina, který tiskl dlaně ke spánkům. Málokdy toto
rituální gesto vypadalo tak zoufale.
“Dnes je den Vlčího Tance. Vím, že někteří z vás už dávno nepovažují tanec za důležitý. Ale dnes víc než kdykoli předtím budeme potřebovat vaši pomoc. Staré
prokletí lidu Thryen se znovu vrátilo. Staré prokletí vyvražděného, vyhnaného Hladového lidu, lidu ve kterém blízkost smrti zažehla nejhorší nenávist. Sar,
který býval šamanem v Imal Rog, mi před lety vyprávěl o podivné nemoci, která vyhubila zvěř v Lutii. Tenkrát se šamanům podařilo kletbu odvrátit… Odvrátit,
ale ne zlomit…”
Vtom Ezero vztekle trhl hlavou. “Povídej dál, Erine. Znám ten příběh. Řekni, za jakou cenu bylo prokletí odvráceno, řekni, čím zaplatili….”
Erin těžce povzdechl: “Tenkrát se sešlo deset šamanů a šamanek ze všech loveckých osad v Lutii. Jenom tři z nich vymítací obřad přežili. Ostatní zemřeli v
podivných křečích. Sar, který prokletí odvrátil, měl v sobě Thryenskou krev… Ale kletba pak dostihla i jeho, nemohl už žít s lidmi a odešel do hor… Říkalo
se, že měl děsivá vidění…”
Erub se narovnal a jeho hlas přešel od rytmické recitace šamana k šepotu muže, který vypráví pohádku…”Říkalo se, že Thryen nikdy neodešli… že jen opustili
svá těla a že zůstali….”
“Jdete s Andou na smrt, na smrt.” Šedovlasý lovec rozhodil rukama a postavil se proti šamanovi. “Nedovolím, abys jí zabil.”
Shromáždění nespokojeně zahučelo.
“Sama je Thryen, žlutooká. Je správné, že zemře, aby zrušila zakletí.”
Z davu ze ozvaly nadávky. “Přinesla nám neštěstí, žlutooká děvka. Zabijte ji, zapalte… děvka… psice…”
Dor vstal z velkého křesla, ve kterém seděl a lehce se dotkl Ezerova ramene ” Musí to být, bratříčku,” řekl tiše.
“Nikdo z nás si přece nepřeje Andinu smrt. Jsi syn šamanky, dobře víš, že i tvoje matka…”
“Ano.” skočil mu do řeči šedovlasý.” Právě proto. Přišel jsem o matku. A teď ona. Nemůže jednou trpět někdo jinej?”
Dřív, než stačil Dor odpovědět, promluvila Anda a žluté oči zahořely v pohublé tváři jako kaluže ohně.
“Lepší, když umřu já, než kdyby začaly umírat hladem děti. Je lepší, když zešílím jako starý Sar, než aby dávné plameny dál hořely v lůně skal, v kmenech
starých stromů, v lůnech žen… Nevíte nic o utrpení dědictví … ani o volání krve ani o vědění rasy…. Duše může věřit čemu chce, ale tělo je moudré… Tančí
podle starých rituálů, našlapuje podle dávných chodníků… V každém kousku kůže spí poselství času… Jestli je kletba thryenská, nedokáže ji změnit nikdo, než
žlutoocí … nikdo z vás… protože ani nechápete, přič ji žlutoocí vyřkli… Nikdo z vás…”
Žlutooká zvedla hlavu a na chvíli upřela pohled na honící se mraky… “Nikdo z vás necítí kousání prázdna a trpkost porážky, tak jako žlutoocí… Vaše těla v
noci nechňapou no nenávratnu, vaše prázdný klíny se nevzpínají k měsíci… co vy víte o hladu, ke kterému vaše rasa odsoudila děti rasy mojí…” Vzdychla, jak
její pohled míjel ostražité, nedůvěřivé tváře lovců… pak přistoupila k Ezerovi a vzala do dlaní jeho tvář. “Neslyšels, že není tak snadné mě zabít? Přežiju
to… Povzbudivě se na něj usmála a pak se rozhlédla po ostatních..
“A teď už běžte. Musíme se připravit…”
Háj svírající osadu tlumeně hučel větrem, když na louce zaplálo pět ohňů. Lovci zatím postávali v kruhu a čekali na příchod šamanů, neklidní muži se
shlukovali do skupinek a hned zas starostlivě hleděli k lesu…. Dunění kůží potažených bubnů ještě prohlubovalo stísněnou atmosféru a na Aspu pomalu uléhal
soumrak… Osada tiše čekala na Noc tance.
Když šamani vkročili do kruhu tvořeného ohni, ozval se z hloučku lovců překvapený šepot. Ta tam byla ovyklá strnulá obřadnost šamana…. Erin i Anda byli do
půl těla nazí. Tváře měli pomalované černou barvou a záda jim pokrývaly stažené vlčí kůže. Když plameny ozářili Andinu tvář, zahlédl Ezero nepříčetné oči se
zorničkami, které téměř zakrývaly duhovku. Amulet na jejím hrdle se matně leskl. Erin dal rukou znamení a bubny změnily rytmus. Dlaně vyklepávaly na napjatou
kůži těžký pomalý puls. Lovci se seřadili v kruhu, který určovaly ohně a pomalu začali kruh obcházet. Šamani uvnitř se postavili proti sobě.
Anda zvolna zaklonila hlavu, svaly na jejím hrdle se napjaly a potom zavyla. Někteří lovci se na okamžik zaraženě zastavili. Nebylo to vlčí volání, na jaké
byli zvyklí od Erina. Byl to hlas vlčice v čase touhy, chvějivý vyzývavý zpěv, hlas osamělé žádosti. A z lesa kolem nich se jí dostalo mnohohlasé odpovědi.
Potom zavyl Erin, chraplavým drsným hlasem vůdce, který svolává svou smečku, voláním samotářského lovce. Bubny naléhavě duněly do vlčího vytí a kruh se vlnil
čím dál rychlejším tancem. Starý šaman rozžehl uprostřed kruhu ještě jeden oheň. Mezi třemi do trojúhelníku rozestavenými kameny zahořel nízký matný plamen
ze suchého kapradí a nasušených hub Anda i Erin se nad něj střídavě nakláněli a podivnými cizími hlasy pronášeli Slova zaříkávání. Ezero tančil spolu s
ostatními, tupě se podřizoval naléhavému hlasu bubnů a v mozku se mu neodbytně vynořovala šamany prozpěvovaná slova:
Krev jde k krvi, vítr k bouři, světlo blesku, Sinar Areth
Věděl, že i jeho rty se pohybují, že se proti své vůli připojuje ke konečnému výkřiku. Rudá mlha obestírala jeho vědomí. Snad je to dobře, napadlo ho. Aspoň
neuvidí, jak se Anda hroutí k zemi s krví na rtech.
Oba šamani zatím upadli do tranzu. Divoce tančili uprostřed kruhu, klesali k zemi a zase se zvedali, vyráželi skřeky a znovu a znovu opakovali Slova.
Najednou vyšlehl oheň uprostřed kruhu vysokým jasným plamenem. Erin i Anda sebou trhli, jako by procitli ze spánku a jejich pohledy se na chvíli setkaly. V
jejich tvářích se zračilo napětí. Poklekli proti sobě k ohni a vztáhli ruce do plamenů. Začali odříkávat Slova vymítacího rituálu. Namáhavě vyráželi slabiky,
věty jim vázly na rtech. Ženino čelo se orosilo potem. Ruce spojené v plameni se chvěly.
Andě hučelo v uších. Upírala zrak do ohně a dýchala štiplavý kouř. V plamenech se šklebily tváře, zvířecké masky démonů, povědomé tváře… známé oči, zaťala
zuby, když se jí jako v dávném snu ukázal tvář její matky, když ji známá ruka náhle přejela po zátylku. Slzy vstoupily do jejích očí, když uviděla…. uviděla
pláně tak, jak je viděli její předkové, ucítila touhu, mrazivou plápolavou touhu běžet a zabíjet, vraždit a milovat… Plakala…. a v tom pocítila, že stisk
Erinových prstů povoluje. Vykřikla. Plameny se chvěly, jako by je sfoukávala zlovolná ústa. “Sinar Areth, Sinar Areth,” opakovala zoufale. Předkové ji
lákali… k zabíjení… Ruka starého šamana jí vyklouzla z dlaně. Vůle jí opouštěla, duše se trhala mezi dvěma povinnostmi…. Žena se zachvívala smrtelným
vyčerpáním. Viděla, jak se Erinova víčka křečovitě zatřepetala a šaman se zhroutil. Trhla hlavou… žádnou smrt… Thryen jsou mrtví, po vraždění zůstává hnis,
který třísní zemi…. Už žádnou smrt. Pozvedla znovu ruku v ochranném runovém gestu a její rty zbarvila krev. Vtom skomírající oheň uhasl, větrné ruce ji
vztekle uhodily do zad a šamanka s bolestným výkřikem padla tváří k zemi.
Lovci se probírali z omámení. Vyděšeně zírali na postavy zhroucené u vyhaslého ohniště. S pověrčivou bázní hleděli na černou stěnu lesa, který jako by se
přiblížil, který jako by pokročil k osadě už ne přátelsky, ale panovačně a výhružně. Rozutekli se do svých srubů jako zpráskaní psi.
Ezero si omámeně přejel rukou oči. Cítil se nesmírně vyčerpaný a v ústech měl železitou chuť krve. Omdlel? Vztek ho zvedl ze země… nikdo rád neklečí… Pak
jeho pohled padl na Andu, ležící s rozhozenýma rukama u ohniště. Potácivě k ní vykročil. Přiložil ucho k její nahé hrudi. Dýchala. Sýpavě a nepravidelně,
jako po dlouhém boji, ale dýchala. Zvedl Erinovu hlavu. Šamanova křečovitě stažená tvář svědčila o tvrdém zápase. Prohraném zápase, to Ezero věděl. Ale i
Erinova hruď se zvedala namáhavým dechem. Dor se k lovci znepokojeně přiklekl “Jsou v pořádku?”
Šedooký nejistě pokrčil rameny: “Snad.”
Potom vzal bezvědomou Andu do náruče a odnášel jí do chaty.

príspevok je prebraný z internetového magazínu Blue Screen