Návrat dolů

2002.09.30

Sklonila hlavu, polkla slzy a vykročila do těžké šedé mlhy. Porážka. To, co pokládala za svůj život zmizelo v nenávratnu. Trpěla. Celý ten čas. Ale její kůže byla teplá. Dokázala cítit, smála se. Doufala. Tenkrát.
Totální kapitulace. Její těla chladlo. Měla by ještě trochu plakat. Dokud může. Naposledy. Vzpomněla si na zaklínání, kterým vybízeli inkvizitoři čarodějnice k pláči. “Zaklínám tě pro hořké slzy, jež naším Spasitelem, Ježíšem Kristem, byly pro naší spásu prolity, abys, jsi -li nevinna, prolévala slzy a jsi-li vinna, abys je neprolévala.” Kde vlastně četla nebo slyšela ta slova? Kým byla v čase? Její slzy vyschly docela. Trpce se ušklíbla. Jak jen si mohla být tak jistá? Teď jí černý led studil do bosých nohou.. Vrátila se domů. Neodvolatelně.
Vypadal unaveně. Popelavě snědá kůže napjatá na lícních kostech. Těžké temné vlasy visící kolem úzké tváře. Jeho rty zkřivil úsměv.
“Dcera z ženy” zasmál se. “Myslíš? Myslíš?”
“Pane.” Zašpičatělé uši a oči bez duhovek. Byla mu podobná. Podobná.
“Můj Pane, já se narodila z …” “Mlč, čekal jsem dost dlouho. Ty nemáš s lidmi nic společného. To si pamatuj. Tvá krev, sama nemoc. Ty jsi jejich osamění, jejich strach. Těžký sen za noci, bolest na jejich prahu. Vrať se.” zasyčel. “Vrať se a nech do sebe vstoupit někoho z nich. Budou ti umírat mezi nohama. V hrůze. Uvidíš, jak jejich zvratky tečou po tvým břiše. Vrať se. Budou tě nenávidět a budou se tě stranit. Vrať se. Budeš je děsit a studit. Ty nejsi jedna z nich.”
Jeho oči se zle zaleskly. “Vrať se. Třeba ti někdo z nich udělá dítě.” Ušklíbl se. Pak stiskl rty. Lidské dítě. Z davu vybuchl hysterický ječivý smích. Ona. Dítě. Bolest. Povstal. Jeho ruka jí neslitovně smýkla na zem. “Pane” řekla znovu.
Pokořená pýcha. Bolest. A ochromující strach. Poslušně rozevřela stehna. Nezadýchal se, nezasténal. V jeho tváři se nepohnul ani sval, jeho řasy se nezachvěly. Nevzrušeně upíral pohled do jejích široce rozevřených očí. Jeho tělo tvrdě naráželo do jejího. Klidně a chladně. Pravidelně. Rány biče v ruce toho, kdo nezná slitování. Údery zvonu. Studil. Břichem jí procházely vlny křečí. Dítě. Tady. Ta trpkost.. Jeho semeno byl led sám. Vstal z ní. Těžce se zvedla. Pohlédla na své stehno a otřásla se. Její pleť byla teď hladká jako vydělaná kůže, napjatá. Ledová. Vzal do ruky její vlasy na zátylku a zaklonil jí hlavu. Zadržela dech. Jeho oči temné jako vápnem zasypané hroby ji výsměšně pozorovaly. Být ještě trochu lidská. Vzdorovat. Pozvedla ruku a nehty ostrými a tvrdými jako nabroušená ocel mu sjela po tváři. Pustil její vlasy a prsty jí zezadu sevřel krk. Tisíce plamenných bičů po těle. V němém výkřiku zkřivila rty. Jiné vnímání bolesti.
A hroznější. Padla na kolena. “Můj pane, už nikdy…” Napjatě se usmál.
“Nikdy, děvko.”
Rozhlédla se po ostatních. Uhýbající oči. Jeho rty pečlivě zformovaly slovo. “Jho.” Zasténala. Usedl na trůn a přejel očima po shromážděných. Zatracenci v mlze. Skloněné hlavy. Zatrpklé rty. Úzká bosá chodidla na lesklém černém ledě. Samota. Chlad. Zlomená pýcha. Utrpení. Neodvolatelně.
“Tvoje město” řekl kovově znějícím hlasem “tvá rodina, milenci. Jdi tam.
A vrátíš se. Po kolenou.”
Jeho oči jako smutné propasti byly vědoucné. “Po kolenou. Budeme čekat. Věčně!” zasmál se. “My můžeme věčně.”
Vzdorně pohodila hlavou. Ještě bojovala. “Půjdu. Narodila jsem se z ženy.”
Jen krátce pokynul hlavou a její jistota se rozplynula.
***
Kolemjdoucí se překvapeně zastavovali. Na chodníku se svíjela tmavovlasá žena a nelidsky naříkala. Nenávist. Zavalila ji, rdousila, rvala ji šlachu po šlaše. Trýznila každý nerv jejího těla. Nenáviděla je. Mohl vůbec on, vždy vědoucí, nemít pravdu? On, její pán? Jediný pán. Neměla to. Přišla o všechno. Nepatřila k nim. Patřila k nim někdy? Měli jiné oči, tak cizí těla a smrt, tu mateřskou hojící přítelkyni. Dobrodiní, kterého už nebyla účastna. Zvratky na jejím břiše.Měl pravdu. Po kolenou.
Klesla před černým kvádrem trůnu a sklonila hlavu.
“Nenávidím. Nenávidím je, můj Pane.”
Unaveně se k ní obrátil “Ano.”"Nepatřím tam…?” vzhlédla. Nemusela se ptát. “Ale přece ….” Zavrtěl hlavou. “Ne.” NeodvolatelněJejí domov. Tápavě se dotkla rukou hrudi. “Ta bolest?” “Zvykneš si.”
Nedoufat, netoužit, nečekat na nic. Vyhaslá. Dotkla se rty jeho lýtka. Trochu se zachvěl.”Můžeš ránu vrátit. Jim.”Jejich oči se setkaly. Pomalu, pomalu odvrátila hlavu. Vstala a upřela zrak do mlhy. Hluboký smutek. Jednou se pomstí. Tak jako ostatní. Jim. Pomstí se. Lidem

príspevok je prebraný z internetového magazínu Blue Screen

Autor:   Kategória: Próza     :: 265 views

Leave a comment

*