Tichý šramot ve tmě.
Okamžitě jsem vyskočil na nohy, ruka mi sama sklouzla k jílci meče. Můj oheň již skomíral, plameny však stále osvětlovaly lesní palouček, na němž jsem se utábořil. Tam však, kde se tyčila mohutná stromová hradba, panovala černočerná tma, kterou jsem nedokázal prohlédnout.
Stál jsem nehybně a naslouchal zvukům nočního hvozdu. Dlouho se nedělo vůbec nic, jen občasné zaskučení větru v korunách stromů či vzdálený křik nějakého nočního ptáka. Všechny tyto zvuky neoddělitelně patřily k spícímu pralesu, nebylo důvodu se nad nimi pozastavovat.
A pak náhle, blízko, docela blizoučko, na samém okraji palouku, zapraskala pod něčí váhou suchá větvička. Tento nenápadný zvuk však pro mě byl jako úder hromu.
Tasil jsem ihned meč a připravoval se k obraně. S rychlostí, která mne samotného překvapila, jsem popadl ze země suchý klacek a hodil ho do ohně. Plameny se lačně zahryzly do své potravy a vyšlehly výš. V jejich mihotavém světle jsem uviděl mohutné kmeny prastarých stromů, které palouček obklopovaly jako horda pohádkových obrů. Jenomže to nebylo všechno.
Mezi pralesními velikány, ani ne deset sáhů ode mne, stála tmavá postava, která zde rozhodně neměla co dělat. Nedokázal jsem rozpoznat, kdo je můj noční návštěvník, ale patrné byly dva nazelenalé body v oblasti hlavy.
Oči.
Meč jsem držel v bojové poloze a snažil se vypadat statečně a výhružně. Po zádech mi však běhal mráz. Zatraceně, kdo ví jací tvorové se skrývají v zeleném moři Gidurského pralesa…
” Hej, kdo je tam ?” houknul jsem zkusmo do tmy.
Dost dlouho se žádná odpověď neozvala. Čekal jsem, vlastně jsme čekali oba. Vteřiny se vlekly nekonečně pomalu, po tváři mi začal stékat pramínek potu.
Pak se pohnul. Pomalu, ale s jakousi kočičí pružností, vykročil kupředu a vstoupil do kruhu osvětleného plameny. Konečně jsem si ho mohl pořádně prohlédnout a musím říci, že mě dosti překvapilo, koho to mám před sebou. … čítať ďalej

I.

Čevené víno trochu drhne v krku, piju a čekám. V mé branži se naučíte čekat. Dávám si koleno pod bradu. Vím, slušné holky takhle v hospodě nesedávají, ale už léta nedělám věci tak, jak je dělají slušné holky.
Dveře krčmy se otevřou a vejde můj kumpán. Hmm, pořád má černý cop do půli zad, zato jeho hřebčí chůze trochu utrpěla. Pokrčím nos, víte, myslela jsem, že trochu povyrazím a taky…. větřím průšvih. Neklidně se zavrtím na lavici a plesknu Křiváka po zádech. Zavrčí, prohne se, a chytne mě za zápestí…
Chlapi… Švihnu pěstí a… on jí koupí. Tak tohle opravdu smrdí, za normálních okoností by uhnul a ještě by mi ji vrátil.
“Co jé?” zaječím a Křivák se opatrně spustí na lavici. Sedí rovně jako dívenka z pensionátu.
“Průůůser, kotě”. Tázavě zvednu obočí.
Tedy, ne, že bych mu menší průšvih nepřála, tak dokonale mi to zas nedělá, ale když honí jednoho, utíkáme všichni.
Rádi se považujeme za vlky cest, ale, kurva, když se něco semele, je lepší stahnout ocas a brát kramle jako toulavej pes. A zachránit kůži, a to v pravém slova smyslu. Když je pryč kůže, je konec s krásou a mojí bílou slupku by bič stáhnul jedna dvě. Takže většinou radši beru motejla, dokud je čas.
Hmmmm?
“Kupci, kotě. Vozy, mezci, koláče. Na koho už si dneska můžeš sama vyšlápnout.
Čistě po dobrém jim nabídnu svý zboží a víš, kdo se tam vyloup?” Křivák znechuceně odplivne na zem a pokud jeho obličej může vyjadřovat lítost, tak teď ji vyjadřuje.
“Sivý.” Ó, tak to je špatný. Víte, ovládáme svoje nářadí velmi slušně, ale k mistrům šermu naše umění nesahá. Sivý je šermíř – matematik. Čistý styl a přísná logika. S hospodskýma fintama a s kocovinou si na něj nepřijdete. A navíc, on Křiváka učil. Jistě to bylo po letech dojemné setkání.
Soucitně se přítele prohlížím. Po nakládačce samozřejmě bolí tělo, ale taky ego. To dostane pořádně zabrat.
“Spráskal mě před tou chátrou.” čímž Křivák myslí kupce, kteří si na oplátku myslí, že chátra jsme my a že by nás měli nejen spráskat, ale taky rozčtvrtit, usmažit, opíchat do zadku a pak zakopat čtyři sáhy hluboko.
“Bičem. Kurva, kotě, píchni mi trochu.” Objednávám mu kořalku a jsem zklamaná, protože vidím, že naopak on mě nepíchne vůbec. To ještě nevím, že v noci budu mít jiné starosti, než se svou číčou.
Dveře hospody se rozlétnou a v tu chvíli je jasné, že mě nebude svrbět jen kočička. Sivý, a dokonce ne sám, ale s přáteli. Nevypadají sice jako lovci odměn, ale čert jim věř. Svírám šavli a tisknu se zády ke stěně. S Křivákem se při tomhle tanci nedá počítat. Kokot. Přivlekl nám je na krk, pitomec. Jestlipak se dá věřit oknům. Asi těžko. Pánové nejsou žádní začátečníci. Polknu a dýchám, snažím se zhluboka a pravidelně, ale znáte ten pocit kolem bránice. Strach. Ten se jen tak rozehnat nedá.
“Je tu jen Křivák a malá holka.” zavrčí vysoký muž s jizvou přes tvář. A jde ke mě. Pomalu. Výhružně.
“Zahoď to, nebo uvidíš.” Uvidím nejspíš, ať šavli zahodím nebo ne.
Takže po něm seknu. Couvá, točíme se. Čekám, kdy ucítím ostří v zádech.
A taky ho cítím. Opřené o ledviny. Pomalu skláním čepel a trochu pracuju s řasami. Starší pánové to mají rádi. Možná, že dokonce vyloudím slzu.
Zjizvený mi bere šavli z ruky. “Uf, na starý kolena se prát s dětma. Kam jsme to dopracovali.” Kroutí mi ruce dozadu a já vidím, jak Sivý Křivákovi jednu vrazí. “Že se nestydíš, takový hůdě.” Svazují mi ruce a já nejsem jen otrávená. Mám strach. Nenávidím ten pocit, když vás svážou. Vždycky mě začne svědit celé tělo a nemůžu dýchat. Ale kdo se stará o moje pocity. Myslí si, že jsou slušní, když neveznou tenkej provaz. To už tak patří k naší práci. Do prdele. Vrhnu na Křiváka vražednej kukuč a nechám se odvést ke koním. Vůle vaše, pánové. Ale nedaruju vám to a Křivákovi taky ne.
… čítať ďalej

I.

Dávná, v prachu paměti utajená vzpomínka. Ležím v postýlce v domě svého dětství, právě jsem se probudila. Na lůžku sedí má zděšená matka a pátravě si mě prohlíží. Křičela jsem?
Pokrývky jsou rozházené a moje tělo jen pomalu opouští křeč. Tisknu se do její bezpečné náruče.
Viděla jsem oči, podivné lhostejné oči. A tvrdé chladné prsty se dotýkaly mého těla.
“To byl jen sen, srdce moje.” říká mi matka.
Ráda bych věřila, maminko. Ale cítím ty doteky, pořád je cítím. Ještě mnohokrát se probudím z nočního děsu s křikem.

II.

Provlhlá přikrývka mezi nohama. Společná ložnice v ústavu pro adeptky magie je jistě to nejvyhladovělejší místo. Pevně zavřená okna, aby snad nějaký kejklíř, nějaký akrobat, nějaký zvrhlý mág nepronikl dovnitř a nepotěšil se naším panenstvím.
Profesorky, čarodějky – mistryně, samy nejspíš svědivé a rozbolavělé věčným jalovým toužením, věčně laskané jen vlastní dlaní, pečlivě kontrolují náš klidný spánek.
Jestlipak se jim jejich branky, uzavírající lůno prázdné jako vypálená sýpka, občas chňapavě nesevřou při tom, když ústavní metla štiplavě dopadne na holou dívčí kůži?
Mám své zkušenosti a své instinkty, mé dámy. Ale vám je tak snadné věšet bulíky na nos.
Proč bych vám vyprávěla o tom, jak přichází. O tom, že se mi chce křičet hrůzou z jeho přítomnosti. Oči bez bělma. A moje slzy potom, co mě nechá ležet. Přízrak.
Ale nezůstanu tu dlouho. Mé vlčí sklony mě brzo zlákají k nočním lovům. V knihovně je mnoho svazků, skrývajících moudrost. Moudrost, kterou já potřebuju. Použitelnou k boji.
A taky moudrost, lámající zámky.
Potuluju se potom po městě, v době, kdy ostatní spí. Jím magické houby, kouřím byliny, bloudím zahradami snů. Poznám mnoho mužů, nahá a vřískající, hladová, pobíhající nocí jako šelma.
Elfové, alchymisté, zabijáci a hadači vstupují do mého lůna a já si hraju… Jako kotě s myší, jako dítě. Zkažené, moudré dítě, přiotrávené jedy, jablíčky durmanu, stříbřitými lístky oměje.
Vyhodí mě pak samy a rády. Potom, co představenou popálím znamením ohně, když mě chce potrestat za rozličná porušení řádu. Nad mou rudnoucí kůží si pavučinami zamřížovanou škvíru honit nebudeš, čubko.
Rozejdeme se jako nepřátelé.
… čítať ďalej

Možná, že to nebyl úplně nejlepší nápad, vzít prastaré tajné recepty na elixíry a použít je jako základ pro afrodiziaka, no. Možná, že to byl nápad úplně pitomý a taky jsme si to s Collete pěkně odskákaly. A tak píšu tyto řádky a vrtím se na židli v pracovně Mistra Doriana, píšu pro vaše poučení a vrtím se, no, protože se mi ještě trochu nepohodlně sedí. Mám začít od začátku, nebo to vzít zkrátka, abych tady na té tvrdé sesli nemusela trčet až do noci?
Tak snad začneme.
Víte, jmenuju se Ziza a jsem, hm, slušně se tomu říká magička, ale co to balit do hezkých slovíček, jsem zkrátka čarodějka, mladá a ne zrovna nejzkušenější. Neuvěřitelně mladá, řekli by vám ve Velké radě, zvláš» na to, co už jsem prý stihla navyvádět. A Collete je moje “komplicka”, kterou jsem, jak se říká, svedla ke špatnostem. No, ona taky měla přísnou výchovu v takových těch internátních školách pro holky, znáte je, nebo ne? Uniformy a posty a tělesné tresty a dechová cvičení. A žádný kluci samozřejmě. Nó, také jsem měla tvrdou výchovu, v elfských táborech a moc si mě chválili. Hlavně elfští čarodějové, kteří dělali do destruktivní a tady do sexuální magie, takže i mé vzdělání je příkladné. Jenže při jedné bitce mě sebrali (do tuha naládovanou durmanem a halucinogenními hříbky, ano) a předali na vychování Bratrstvu. Od té doby se datují moje (a nejen moje) problémy.
Usoudili, že vzhledem k svému dosavadnímu životu potřebuji důsledné vedení a pevnou ruku. No a vidíte, nezabralo to. Mistr Gero měl možná pevnou ruku, ale já zase tvrdou hlavu. A teď máme oba taky pěknou ostudu. Já zmalovanej zadeček a on plno starostí s vysvětlováním, jak se mu mohlo ztratit tolik jedů a on si toho ale vůbec nevšiml. Jenže je Mistrem magie, a tak se to nevyřeší nějakým tím výpraskem, což mě z mnoha, hlavně osobních důvodů mrzí.
Když to prasklo, byl z toho samo sebou velikánský průůůůser. Všichni náramně poděšeně kvokali o zvrhlé mládeži a úpadku mravů. Zavřeli nás do karceru a spousta starších pánů (tak od šesti set let nahoru) nám přišlo promluvit do duše. Tak jsem na ně mávala řasami a tvářila se, tvářila jsem se jako hodná holčička. Jó holka holt někdy musí dělat to, co holka musí a to já zas umím. Collete ne. Moje Collete, víte. Já jsem taky trochu, trošinku na holky (ale na kluky taky, samozřejmě). Dočista se mi rozsypala. Asi na ni používali ústavní metlu trochu moc. Pořád se vrtěla a fňukala, jako by jí rákoska už už svištěla na zadku. Kulila na mě ty svý zelený oči a mlela o tom, jaká to bude hrůza. A ta ostuda, až si bude muset svlíct kalhotky. Tohle mně problémy nedělá. Svlíkala jsem si kalhotky tolikrát a na tolika různých místech, že si tím moc nelámu hlavu. To víte, že jsem taky mockrát dostala. Koneckonců mi bylo jen patnáct, když jsem přišla k elfům a kvítko jsem byla vždycky. Jenže jak ze mě stáhli šatstvo, nikdy netrvalo dlouho a přešli k jiným, zábavnějším aktivitám. A vlasy, vlasy jim voněly jezerní vodou a kouřem a měli dlouhé štíhlé meče a břicha jako pekáč buchet. Víte, někdy to možná bylo horší, než kdyby mi pořádně nařezali. A někdy taky ne. Ale to jsem odbočila. Zkrátka Collete měla nahnáno ještě před tím, než se Velká rada vůbec sešla. … čítať ďalej

Mám ráda les. Připomíná mi doby, kdy “bylo víno v sudě”. Mám ráda les, dokonce i když mě při čůrání píchá do zadku jehličí.
Jsem totiž na cestě. Karavana kupeckých povozů se pomalu šine přes kořeny a hroty našich mečů dohlížejí, aby všechno zboží dorazilo na místo určení.
Eh, hanba mi. Kde jsou časy, kdy jsem špičkou šavličky popíchla tovar do správných kapes.
A jehličí voní a voní. Do lesa to táhne vlče, moji milí. Do lesa.

II.

Líně se šourám zpátky do tábora a šněruju si přitom poklopec kalhot. Zapadající slunce mě pošimrá mezi lopatkami. Slyším hlasy mužů a pod nohama mi měkce pruží mech. Jsem šťastná. Z lesního snění mě vytrhne náraz. Pořádná drba je to, co vám mám povídat.
“Co děláš?” zavřísknu podrážděně. Nařvaný chlápek na mě hloupě poulí oči. “Kam koukáš? Málem jsi mě porazil.” Nečekám bůhvíjaké omluvy, ale snad uznáte, že mám nárok se zlobit. Zkazil mi celý západ slunce, plavajzník jeden. Chlápek se nadýmá a jeho kabátec hrozí prasknutím.
“Hned se omluv, uličnice jedna.”
Tak s tímhle u mě nepochodíš, kamaráde. Pohodím rameny v rváčském gestu.
“Vyhul si, brácho.”
“Za tohle ti zmaluju zadek, ty…”
Popadne mě za rameno a pak … Ten dotyk ve mě probudí nejhorší hadí hněv.
Koupí to loktem přímo do žaludku. Láme se v pase, kolínko na kořen nosu a pak ještě něžná kopačka, když už je na všech čtyřech.
“Počkej, až se to dozví tvůj táta” celkem nesprávně odhaduje Sivého vztah ke mě “ty budeš litovat.”
Litovat budeš ty, pomyslím si škodolibě. Vztek mi horce a mrazivě projíždí žilami a protentokrát ho neuhasím. Začíná to být sladký, příliš, příliš sladký, abych se krotila. Tvrdou holinou ho znovu zasáhnu do žeber. Má fůru řečí, tenhle páneček. Uvidíme, co snese.
Chlápek se mátoří, zvedne se na kolena. … čítať ďalej