I.

Čevené víno trochu drhne v krku, piju a čekám. V mé branži se naučíte čekat. Dávám si koleno pod bradu. Vím, slušné holky takhle v hospodě nesedávají, ale už léta nedělám věci tak, jak je dělají slušné holky.
Dveře krčmy se otevřou a vejde můj kumpán. Hmm, pořád má černý cop do půli zad, zato jeho hřebčí chůze trochu utrpěla. Pokrčím nos, víte, myslela jsem, že trochu povyrazím a taky…. větřím průšvih. Neklidně se zavrtím na lavici a plesknu Křiváka po zádech. Zavrčí, prohne se, a chytne mě za zápestí…
Chlapi… Švihnu pěstí a… on jí koupí. Tak tohle opravdu smrdí, za normálních okoností by uhnul a ještě by mi ji vrátil.
“Co jé?” zaječím a Křivák se opatrně spustí na lavici. Sedí rovně jako dívenka z pensionátu.
“Průůůser, kotě”. Tázavě zvednu obočí.
Tedy, ne, že bych mu menší průšvih nepřála, tak dokonale mi to zas nedělá, ale když honí jednoho, utíkáme všichni.
Rádi se považujeme za vlky cest, ale, kurva, když se něco semele, je lepší stahnout ocas a brát kramle jako toulavej pes. A zachránit kůži, a to v pravém slova smyslu. Když je pryč kůže, je konec s krásou a mojí bílou slupku by bič stáhnul jedna dvě. Takže většinou radši beru motejla, dokud je čas.
Hmmmm?
“Kupci, kotě. Vozy, mezci, koláče. Na koho už si dneska můžeš sama vyšlápnout.
Čistě po dobrém jim nabídnu svý zboží a víš, kdo se tam vyloup?” Křivák znechuceně odplivne na zem a pokud jeho obličej může vyjadřovat lítost, tak teď ji vyjadřuje.
“Sivý.” Ó, tak to je špatný. Víte, ovládáme svoje nářadí velmi slušně, ale k mistrům šermu naše umění nesahá. Sivý je šermíř – matematik. Čistý styl a přísná logika. S hospodskýma fintama a s kocovinou si na něj nepřijdete. A navíc, on Křiváka učil. Jistě to bylo po letech dojemné setkání.
Soucitně se přítele prohlížím. Po nakládačce samozřejmě bolí tělo, ale taky ego. To dostane pořádně zabrat.
“Spráskal mě před tou chátrou.” čímž Křivák myslí kupce, kteří si na oplátku myslí, že chátra jsme my a že by nás měli nejen spráskat, ale taky rozčtvrtit, usmažit, opíchat do zadku a pak zakopat čtyři sáhy hluboko.
“Bičem. Kurva, kotě, píchni mi trochu.” Objednávám mu kořalku a jsem zklamaná, protože vidím, že naopak on mě nepíchne vůbec. To ještě nevím, že v noci budu mít jiné starosti, než se svou číčou.
Dveře hospody se rozlétnou a v tu chvíli je jasné, že mě nebude svrbět jen kočička. Sivý, a dokonce ne sám, ale s přáteli. Nevypadají sice jako lovci odměn, ale čert jim věř. Svírám šavli a tisknu se zády ke stěně. S Křivákem se při tomhle tanci nedá počítat. Kokot. Přivlekl nám je na krk, pitomec. Jestlipak se dá věřit oknům. Asi těžko. Pánové nejsou žádní začátečníci. Polknu a dýchám, snažím se zhluboka a pravidelně, ale znáte ten pocit kolem bránice. Strach. Ten se jen tak rozehnat nedá.
“Je tu jen Křivák a malá holka.” zavrčí vysoký muž s jizvou přes tvář. A jde ke mě. Pomalu. Výhružně.
“Zahoď to, nebo uvidíš.” Uvidím nejspíš, ať šavli zahodím nebo ne.
Takže po něm seknu. Couvá, točíme se. Čekám, kdy ucítím ostří v zádech.
A taky ho cítím. Opřené o ledviny. Pomalu skláním čepel a trochu pracuju s řasami. Starší pánové to mají rádi. Možná, že dokonce vyloudím slzu.
Zjizvený mi bere šavli z ruky. “Uf, na starý kolena se prát s dětma. Kam jsme to dopracovali.” Kroutí mi ruce dozadu a já vidím, jak Sivý Křivákovi jednu vrazí. “Že se nestydíš, takový hůdě.” Svazují mi ruce a já nejsem jen otrávená. Mám strach. Nenávidím ten pocit, když vás svážou. Vždycky mě začne svědit celé tělo a nemůžu dýchat. Ale kdo se stará o moje pocity. Myslí si, že jsou slušní, když neveznou tenkej provaz. To už tak patří k naší práci. Do prdele. Vrhnu na Křiváka vražednej kukuč a nechám se odvést ke koním. Vůle vaše, pánové. Ale nedaruju vám to a Křivákovi taky ne.

II.

Víte, jsem dědek ještě ze staré školy. Netěší mě, když vidím, že všechno bylo na na nic, že z mých žáků vyrostli nájemní rváči, ba co hůř, obyčejní lupiči a dvojnásob mě netěší, když je najdu v krčmě se zmalovanou malou opilou holkou, která se notabene ohání mečem, a pokouší se ho někomu vrazit do slabin. Nelíbí se mi, když si někdo říká Křivák a zapomíná, co dělá šerm šermem a nemám rád holčičky v kalhotách pobryndaných červeným a kořalkou.
Snad se tahle nemoc dá léčit i jinak, ale já jsem mistr šermu a přidržuju se vyzkoušených metod.
A musím říct, že bič a metla dávkované v přiměřeném množství přivedou ta namyšlená štěňata k rozumu spolehlivě.
Věděl jsem, že s nimi nebude lehká práce. Křivák je vlastně už dávno dospělý chlap a to děvče? Málokdy jsem viděl takový pohled v očích holky. Vím, že tyhle děti jsou tvrdé, když mají přežít, ale na druhé staně je škoda, když se z hezkého děvčete stane vzteklej pes. A možná že i v tomhle drzém štěněti něco je.
Nečekal jsem, že budou nějak zvlášť zkroušení, ale že se porvou hned, jak slezou z koní?
Že sprostě nadavající tmavovláska kopne Křiváka do rozkroku a pak se nás pokusí pokousat?
Uznávám, že jsem mohl zachovat chladnou hlavu. Na druhé straně, mám věk na to, abych byl jejím tátou, no, a možná i dědou, takže nepovažuju za příliš výstřední, že jsem jí lehce zmaloval zadek.
Protože, i když možná je šemířka a lupič, já pořád vidím hlavně nevychovaného fracka, který nezaslouží šibenici, ale potřebuje pevnou ruku a léta na šermířském sále, aby z něj něco bylo.
Neplakala, a ani jsem to nečekal. Nadávala jako starý zbrojnoš, potom fňukala, vrtěla se a kopala.
A Křivák? Jen se ušklíbal. Možná, že pro něj už šibenici postavili.
Malá na mě vrhala pohledy, které byly jako rána nožem, ale přece jen pak vypadala trochu zkroušeně. Bolavý zadek nikomu nepřidá, dokonce ani šermířům ne.
Potom leželi vedle sebe na podlaze, stočení, aby se trochu zahřáli.
Spánek vrátil nevinnost dokonce i Křivákovi, ale tmavovláska vypadala jako ztracený kolouch, s ušmudlaným obličejem a s rukama pod hlavou.
Asi už stárnu, ale zvedl jsem ji z podlahy a uložil do postele. Byla prochladlá jako poloutopené kotě, když se zavrtala do přikrývky a znova usnula. A pak to vychovávejte. Člověk by brečel.
Ráno nikomu z nás nepřidá, jsme noční ptáci. A tak po probuzení nebyli oba výtečníci zrovna v nejlepší náladě. Ztuhlé svaly bolí víc a všechno vypadá hůř v šedém světle svítání.
Rozcuchané děvče po nás pokukovalo zpod dlouhých řas.
“Hele, tak co bude?” Možná měla strach a docela jistě pruhovaný zadek, ale dál chuligánsky protahovala hlásky a opovržlivě křivila rty. Hezká pusinka, jen slůvka z ní padají horší, než užívá poslední pasák z ulice.
“Však se dočkáš.” zavrčel jsem na ni. “Myslím, že dneska bude mít metla dost práce.” Vyplázla na mě jazyk. “To bych mohla i zvlhnout.” A už ji měla. Víte, celkem vzato jsem proti bití ženských, ale jsou věci, které si nemůžete nechat líbit. Kopla mě do kolene (Ach, ty moje klouby. Léta dělají svoje.) a potom tvrdě do boku.
Je hloupost nechat věci zajít moc daleko, a koneckonců, vždyť je to jen malá vzteklá a neukázněná holka.
Keřů je ale v tomhle lesnatém kraji naštěstí dost.
“Jestli mě svlíkneš, budu si myslet, že si úchylák a honíš si u toho péro.” Celá se zadýchávala vzteky. “Jste starý, impotentní chlíváci.” Hlas se jí pomalu lámal do vzteklého pláče. Nemá moc sebeovládání tahle maličká, a to je nevýhoda i šermu i v životě. Ale čas nás všechny naučí trpělivosti.
“Nezajímám se o děti, štěně. Na tobě toho tak uvidíme.” Můj parťák zavrtěl hlavou. “Jak jsou ty holky dneska domýšlivý, co?” “Sundáš si ty kalhoty sama, nebo se s námi budeš zase prát?” Rozhořčením nemohla ani mluvit, takže po mě místo toho plivla. “Nevychovaná. Tobě měl někdo nařezat už dávno.” “Svlíkni se a nedělaj tady tyjátr. Nějaká fajnová najednou. Kdyby ti platili, udělala bys to ještě ráda, a navrch bys jim vykouřila péro.” To poprvé od rána promluvil Křivák.
Myslím, že dívka si zaslouží trochu ohledů, dokonce i takhle darebná.
“Ty mlč, synku. S tebou to srovnám potom a veselo ti u toho nebude.” Vztek nikdy nevydrží věčně a tak naši mladou dámu taky pomalu přecházel.
“Vždyť jsi mi nařezal včera.” To už bylo spíš otrávené, než zuřivé.
“Potřebuju jezdit na koni.” “Jo, budeš moct jezdit na koni. Bude to nepohodlné, ale my tě nenutili, abys kradla.” “Nekradla jsem.” “Tak dost hloupejch řečí.” zasáhl Bran, chlap, který toho má už taky dost za sebou. “Však tě nejdem věšet. Copak jsi nikdy nedostávala? No, jak tak koukám, tak to asi nebylo dost. Kalhoty dolů a přestaň vyvádět, nebo to udělám sám a bude to horší.” Zašklebila se na nás.
“No, když jinak nedáš.” A rozšněrovala si poklopec.
Inu, mladost, radost. Podívání to bylo pěkné, všechna čest. Ale pro nás holt už tohle není.
“Stydlivá tedy zrovna nejsi.” Někde za námi se Křivák chraplavě zasmál.
Popadl jsem jí kolem pasu a zvednul do vzduchu, tak, že se nohama nedotýkala země. Nevážila moc, prostě jen děcko. Bran mi podal metlu.
Švihnul jsem ji přes stažené půlky a pak znova a znova…
“Jéééééé, neblbnííí.” Kopala kolem sebe, ale s tím se zkrátka nedá nic dělat.
Vrtěla se a kroutila a taky mě mlátila, kam to šlo.
“Chytni jí ty tlapky, nebo budu vypadat hůř než tady mladá.” Přitlačil jsem a děvče přidalo na vřískání.
“Ááááu, pitomče, to bólíííííí. Pusť mě.” Asi nepředpokládáte, že bych jí pustil. Nenacházím v tom žádné velké potěšení, ale když už jsem se jednou rozhodl angažovat…
Nechtěl jsem jí ublížit. To nikdo z nás, myslím. Skončila jen s rudým zadečkem a možná s nějakou pečlivě tajenou slzou.
“Bolí tě to?” “Hmmmmm.” Opatrně si ohmatávala pohledné, teď však mírně zpustošené pozadí.
“Co hmm?” “Co asi tak myslíš.” Bleskově vcucla slzy zpátky do důlků a dívala se na nás zvědavě.
“Nařežete taky Křivákovi?” “Nestarej se, maličká.” Bram vzal děvče kolem ramen. “To není pro malý holky.” Dívala se na nás nevěřícně. “Co, vy mě nenecháte se dívat?” “Vidíte jí, čubku mizernou.” Křivák škubl svázanýma rukama.
“Ale já se chci dívat. On taky mohl. To není spravedlivý.” “Jo, spravedlivý by bylo, kdybys dostala třikrát tolik. To jen my jsme takový staří pitomci a necháme se opentlit pištěním. Pěkně nasedneš na tu svou kobylku a pojedeš s Bramem napřed. A pak se domluvíme, co s tebou dál.” Nespokojeně nafoukla tváře, ale štípání určitých partií těla ji zřejmě zaměstnávalo natolik, že neměla náladu dál se dohadovat. Celkem poslušně odcupitala za Branem ke koním, zamávala nám a opatrně pobídla svou klisnu. Co naplat, děťátko. Některé věci jsou zkrátka lidské. Jako například modřiny.
Křivák vstal. Bohové, znal jsem ho jako kluka, a samozřejmě jsem mu mockrát napráskal zadek, za ta léta, kdy jsem ho učil. Žádný svatoušek to nebyl, samozřejmě, ale pořád cítím jistou spoluzodpovědnost.
“Buď rozumnej a vem to jako chlap. Dostaneš výprask. Je to míň, než zasloužíš. A pak vypadneš. Když se vrátíš, budeš viset. To je všechno, co pro tebe můžu udělat.” Každý má strach z bolesti, ale Křivák už dítě není. Umí se ovládat, to se člověk naučí, když žije svůj život v násilí. Tady už nebylo místo pro hry a nadávky.
Přivázali jsme jeho ruce k větvi stromu vysoko nad hlavou, rozřezali halenu. Potom jsem vzal bič, jakým se honí dobytek. Bylo to těžké pro mě a zatraceně těžké pro něj.
Přežil, dokonce ani neomdlel. Nechci mluvit o křiku. Když začne téct krev, je hanba se někomu smát. Potom jsme mu dali napít kořalky. A nechali ho uprostřed lesa. Nikdy už jsem ho neviděl, ale občas si na něj vzpomenu. Když člověk zestárne, vidí věci jinak. Možná, že někdy dětem nedokážeme říct to, co bychom měli. A na stromech šibenic pak zraje podivné ovoce.

III.
Ani já už jsem Křiváka nikdy neviděla. Sivý je dobrý učitel, dobrý šermíř a koneckonů hlavně slušný chlap. Mnohokrát jsme spolu od té doby šermovali a hodně mě naučil.
Nepiju už tolik vína a nemiluju tolik kluků. Ale když se setmí, stejně se ráda courám po městě a někdy mi meč skočí do ruky dřív, než by měl.
Jsou věci, které z vás metla nevyžene.
Možná neskončím na šibenici, ale nebude to zásluha Sivého pádné ruky.
Prostě jen nerada vidím starý chlapy brečet.