Možná, že to nebyl úplně nejlepší nápad, vzít prastaré tajné recepty na elixíry a použít je jako základ pro afrodiziaka, no. Možná, že to byl nápad úplně pitomý a taky jsme si to s Collete pěkně odskákaly. A tak píšu tyto řádky a vrtím se na židli v pracovně Mistra Doriana, píšu pro vaše poučení a vrtím se, no, protože se mi ještě trochu nepohodlně sedí. Mám začít od začátku, nebo to vzít zkrátka, abych tady na té tvrdé sesli nemusela trčet až do noci?
Tak snad začneme.
Víte, jmenuju se Ziza a jsem, hm, slušně se tomu říká magička, ale co to balit do hezkých slovíček, jsem zkrátka čarodějka, mladá a ne zrovna nejzkušenější. Neuvěřitelně mladá, řekli by vám ve Velké radě, zvláš» na to, co už jsem prý stihla navyvádět. A Collete je moje “komplicka”, kterou jsem, jak se říká, svedla ke špatnostem. No, ona taky měla přísnou výchovu v takových těch internátních školách pro holky, znáte je, nebo ne? Uniformy a posty a tělesné tresty a dechová cvičení. A žádný kluci samozřejmě. Nó, také jsem měla tvrdou výchovu, v elfských táborech a moc si mě chválili. Hlavně elfští čarodějové, kteří dělali do destruktivní a tady do sexuální magie, takže i mé vzdělání je příkladné. Jenže při jedné bitce mě sebrali (do tuha naládovanou durmanem a halucinogenními hříbky, ano) a předali na vychování Bratrstvu. Od té doby se datují moje (a nejen moje) problémy.
Usoudili, že vzhledem k svému dosavadnímu životu potřebuji důsledné vedení a pevnou ruku. No a vidíte, nezabralo to. Mistr Gero měl možná pevnou ruku, ale já zase tvrdou hlavu. A teď máme oba taky pěknou ostudu. Já zmalovanej zadeček a on plno starostí s vysvětlováním, jak se mu mohlo ztratit tolik jedů a on si toho ale vůbec nevšiml. Jenže je Mistrem magie, a tak se to nevyřeší nějakým tím výpraskem, což mě z mnoha, hlavně osobních důvodů mrzí.
Když to prasklo, byl z toho samo sebou velikánský průůůůser. Všichni náramně poděšeně kvokali o zvrhlé mládeži a úpadku mravů. Zavřeli nás do karceru a spousta starších pánů (tak od šesti set let nahoru) nám přišlo promluvit do duše. Tak jsem na ně mávala řasami a tvářila se, tvářila jsem se jako hodná holčička. Jó holka holt někdy musí dělat to, co holka musí a to já zas umím. Collete ne. Moje Collete, víte. Já jsem taky trochu, trošinku na holky (ale na kluky taky, samozřejmě). Dočista se mi rozsypala. Asi na ni používali ústavní metlu trochu moc. Pořád se vrtěla a fňukala, jako by jí rákoska už už svištěla na zadku. Kulila na mě ty svý zelený oči a mlela o tom, jaká to bude hrůza. A ta ostuda, až si bude muset svlíct kalhotky. Tohle mně problémy nedělá. Svlíkala jsem si kalhotky tolikrát a na tolika různých místech, že si tím moc nelámu hlavu. To víte, že jsem taky mockrát dostala. Koneckonců mi bylo jen patnáct, když jsem přišla k elfům a kvítko jsem byla vždycky. Jenže jak ze mě stáhli šatstvo, nikdy netrvalo dlouho a přešli k jiným, zábavnějším aktivitám. A vlasy, vlasy jim voněly jezerní vodou a kouřem a měli dlouhé štíhlé meče a břicha jako pekáč buchet. Víte, někdy to možná bylo horší, než kdyby mi pořádně nařezali. A někdy taky ne. Ale to jsem odbočila. Zkrátka Collete měla nahnáno ještě před tím, než se Velká rada vůbec sešla.
A pak to tedy začalo. Nevím, jestli jste někdy zažili, když se sejde Velká rada, ale je to velmi, velmi oficiózní. Všichni mají slavnostní pláště a čelenky a všechen ten krám a uprostřed toho jsme stály my. Já v hedvábných kalhotách (přísně zakázáno) a Collete v bleděmodrých šatičkách (ona se vždycky obléká trochu jako pipka, no). Takže nám to sečetli všechno od stvoření světa. Mistru Gerovi taky, kyš, kyš. A nevypadalo to moc dobře, chvílemi. Collete plakala (podle hesla: hodně breč, a» jsou shovívavější) a slibovala. Slibovala jsem taky. To tak nějak patří k věci, že? Ale že bych litovala? Koukala jsem na ty nafrněné akademiky a myslela si… A co je vám do toho, co jsem si myslela. Upřímně, bála jsem se jen, aby nás nestrčili do Sálů. Zbláznila bych se, být zavřená v těch šedivých dírách, kde se snad nehýbá ani čas. Ale neudělali to. Viděli jen dvě postrašené holky, na které se mohou po libosti vytahovat, strašit je, trestat a pak jim milostivě odpustit a ještě čekají vděk a líbání rukou. Zato vymysleli, že dostaneme každá pětadvacet rákoskou, veřejně a samozřejmě na holou. Exekuci měli vykonat naši mistři, což Collete radost neudělalo. Myslela na to, jak jí to Urian spočítá a musím říct, že ji to dost zkrušilo. Jenže trest to byl v podstatě shovívavý, a mému zadečku beztak už dlouho nikdo nevěnoval tak intenzivní pozornost, jak by si asi zasloužil a jak bych si to zapamatovala.
Jo, v noci bylo ouvej. Coly si hladila pozadí, takovou vám má představivost, a brečela, že se to skoro nedalo poslouchat. Trochu jsem jí ty půlky pofoukala a když už to nešlo jinak, párkrát jsem ji přes tu její rozkošnou prdelku pleskla. Ona už je taková měkkota, víte. Ostatně, u elfů je to normální, když se holka vodí s holkou, a tak jsem si k ní vlezla pod peřinu a dál, dál už se to píská…
Jenže nic naplat, ráno jsme stejně chtě nechtě musely odcupitat do zasedací síně. Uprostřed stál takový ten nesmysl, kam vás přivážou, abyste se příliš necukali, když vám linkují zadek, což nám příliš na náladě nepřidalo. Předsedající přečetl seznam našich hříchů, opentlený vznosnými formulacemi, a pak taky to, co s námi za tyhle legrácky udělají. Znělo to na mou duši zlověstně. Chudinka malá Collete (sebe nelituju, protože doufám, že to jednou někdo udělá za mě). Zvědavě jsem okoukla rákosky položené na stole a musím uznat, že na instrumenty si tu opravdu potrpěli. A pak se přisypali naši Mistři. Ještě jsem vás neseznámila, takže jen stručně. Mistr Urian, spousta praxe, mnoho úspěchů, 235 let, takto učitel mé kamarádky a Mistr Gero, to samé, specialista na transmutace a dámy, ten chlap nemá vůbec marné tělo. No, abychom se vrátili ke Collete. Myslím, že téhle chvíli už jí o sebe kolínka klinkaly jak umíráček. Takže když na ni Urian kývnul, měla značné problémy k němu vůbec docupat a co teprve si vyhrnout šaty a stáhnout kalhotky. Přítomní pánové si v tého pohnuté chvíli asi už olízli pysky a hotovili se pěkně si celou výplatu užít, jenže s Coly je někdy těžká práce. Tím chci říct, že dostat z ní kalhotky je fuška. Nebudu lhát, že jsem se nedívala, dívala jsem se a docela zálibně, jak má přítelkyně zápolí s prádlem, jenže… já trochu žárlím, víte. “Stáhni si ty kalhotky, káčo,” rozčílila jsem se, “a nedělej jim tady tyjátr. Však oni ti tu frndu nevykoukaj.” Coly je holka v podstatě poslušná, takže na mě vrhla úpěnlivý pohled, ale kalhotky byly v mžiku u kolen. Ohnula se přes to směšné zařízení, takže si všichni mohli okouknout její zadeček, který, mezi námi, není k zahození.
A pokračovalo už to zcela obvykle. Rákoska dopadala na Colletiny obliny, ta zajíkavě počítala a přičindlivě u toho natahovala moldánky. Za chvíli měla prdelku samý rudý pruh a zřejmě ji přiměřeně tomu i bolela, protože ječela, jako když ji na nože berou. A Urian si to užíval, samozřejmě. Já taky, jen tak docela maličko. Jenže jen do té chvíle, než jsem se ohlédla na tváře přihlížejících. Viděla jsem ty zacivěné pohledy chlapů, kterým právě začná tvrdnout, a pocítila jsem vztek. Možná jsem v tu chvíli zatoužila po elfech, kteří by mě snad seřezali, ale pak by mě šoustali tak dlouho, dokud bych neusnula, a ráno bych na svý kůži ucítila jejich kočičí jazyky a nemohla bych si sednout do sedla a hráli bychom si v lese. Možná jsem toužila znovu prožít bouřku na vrcholu hory. Neslyšela jsem už Colletino fňukání, svištění rákosky, Urianův hlas odpočítávající rány.
Přísahám, že jsem myslela, že nebudu dělat problémy, zatnu zuby a vezmu to sportovně. Jenže jen do téhle chvíle. Neměla jsem pouta, nebyla tam clona, která by znemožnila kouzla, tak moc si věřili, tak moc nás považovali za malé holky. Přejela jsem pohledem ty vyjevené obličeje a našla jen jedny oči, které nepotáhla mázdra vzrušení. Unavené šedé oči Dora, představeného Společenství. Museli byste se zeptat Mistra Dora, abyste věděli, co viděl on. Možná jen malou holku a možná velké problémy. Každopádně vstal a odvedl mě pryč z té zatracené, prokleté místnosti.
Seděli jsme u něj v pracovně a Mistr Dor mluvil. Mluvil už dlouho a o věcech, na které jsem už moc let raději nemyslela, možná o věcech, za které jsem se trochu styděla. Tady jsem opravdu byla jen pitomá malá holka, která někdy ubližovala bez důvodu, která si hrála s nebezpečnými věcmi, kradla tajemství. Teď jsem opravdu chtěla, aby mě někdo vyslechl, pochopil a třeba mi i nařezal, někoho kdo by mě chránil. A protože představeným Společenství, jako je to naše, se nemůžete stát bez určitých telepatických schopností, nemusela jsem čekat dlouho. Mistr Dor mě popadl, bez okolků mě ohnul přes koleno a kalhoty jsem si pro jistotu svlékla sama.
Co vám mám povídat, dostala jsem pořádně. Kroutila jsem se a kňourala jsem, když mi Mistrova ruka kvapem barvila zadeček do červena. Samozřejmě, že to pálilo. Skoro tak, jako když mě jednou velitel Invö hodil nahatou do kopřiv. A když bylo po všem, natáhla jsem si na zarudlý zadeček kalhoty a pověsila se Dorovi na krk. “To nebylo zlé, dceruško. To nebylo ve zlém.” Možná, že tohle ani nebylo určeno mě, ale mám papírové uši a proto jsem to slyšela. A tak jsem se na něj usmála.
Víte, netuším, jak bude můj nový Mistr spokojený, až bude číst tyhle řádky, ale lhát mě vlastně odnaučil velice pádně, a tak si může přičíst následky. A pokud jde o afrodisiaka… Když dojdu ke složení vlastním výzkumem, předpokládám, že proti tomu nemůže nikdo nic mít. Vždy» já vlastně jen pomáhám splnit lidstvu jeho odvěký sen.