Koňská kopyta duněla po Lagarijské pláni.
Bílý hřebec se hnal kupředu jako vichr, jezdec v jeho sedle však měl tvář zkřivenou bolestí a narůstajícím zoufalstvím. Z rány v boku, kde černé ostří prorazilo kroužkovou košili, stékala dolů krev a barvila do ruda světlou srst jeho koně.’Jak dlouho mi ještě vydrží síly ?’ ptal se Gardol v duchu sám sebe a raději si ani nechtěl na tuto otázku odpovědět. Cítil, že se jeho čas naplňuje, začínal si to uvědomovat s děsivou jistotou. A jako připomínka brzkého konce doléhalo občas k jeho uším vlčí vytí, smíšené s jekotem pronásledujících orků…
Jezdci na vlcích vyrazili z nenápadného lesíka jako přízraky ze vzdálené záhrobní říše. Malý armorijský hlídkový oddíl, jehož byl členem, se bohužel nechal překvapit, a tak jej brzy obklopila drtivá přesila hrůzných nepřátel. Vojáci v barvách krále neměli již od počátku žádnou šanci, přesto se pustili do beznadějné bitvy, ač věděli, že ji žádný z nich nepřežije. Nemohli ustoupit a nechtěli se vzdát. Byli syny Armorie, elitou národa, a jejich volbou mohl být jedině boj… Během několika minut viděl Gardol smrt všech svých druhů, jeho přátelé a spolubojovníci do jednoho padli pod údery křivých orckých šavlí. Pak zůstal sám, poslední z celého oddílu. A tehdy pocítil, že nedokáže zemřít jako ti ostatní. Prudce strhl svého hřebce stranou, probil se mezi dvěma vyjevenými orckými vojáky a vyrazil pryč, co nejdál od místa krvavých jatek. Ale jeho nepřátelé ho nehodlali nechat uniknout. Začala štvanice. Slunce ze svých modravých výšin nezúčastněně sledovalo, jak třicítka jezdců na vlcích žene před sebou jednoho unaveného a zraněného muže…
Útržky vzpomínek pomalu ustupovaly do mlhy, jež začínala halit jeho vědomí. Vyčerpaná ruka slabě zatáhla za otěže, neboť se voják obával, že se při takové rychlosti již v sedle neudrží. Bílý hřebec zpomalil, mrákotný stav jeho majitele se však nezlepšil. ‘Ne, ještě se nesmím vzdát,’ blesklo Gardolovi hlavou. ‘Musím s tím bojovat, sakra.’
Dokázal to. Obrovským úsilím vůle zahnal Armorijec mdlobu a na maličkou chvíli se ohlédl. Tiše zaklel. Byli blíž, než si myslel. Padesát, ne, spíš čtyřicet sáhů za sebou viděl nejrychlejší ze svých pronásledovatelů. Na tu vzdálenost nebyly odpudivé podrobnosti jejich těl tak patrné, osamělý jezdec si však dokázal až moc dobře představit chorobně nažloutlou kůži a vrásčité tváře, pokryté jizvami. Šedí vlci, na kterých nestvůry jely, ucítili, že čerstvé maso je již téměř na dosah a zrychlili. Doháněli ho. Jedni orkové na Gardola pokřikovali něco v neznámém jazyce a mávali nad hlavami šavlemi s černými čepelemi, jiní zase… Napínali tětivy krátkých kostěných luků. Zatraceně ! Už jsou na dostřel !
Pak mu první šípy s černým opeřením zasvištěly kolem uší. Krátkozrací orkové obvykle nebyli dobrými střelci, tito však měli obrovské štěstí. Jeden z šípů se mihl vzduchem a zabodl se hluboko do zadní nohy bílého koně. Rudé krůpěje se zaleskly na slunci jako tisíce drobounkých rubínů. Zvíře zařičelo bolestí, udělalo ještě několik klopýtavých kroků, a pak se zhroutilo k zemi. Gardolovi se podařilo včas osvobodit nohy ze třmenů a odplazit se z dosahu kopyt hřebce, který se marně pokoušel znovu vstát. Voják ležel v trávě, chtivě nasával její vůni a již nemyslel na bolest v boku. Jekot orků, vlčí vytí, ba dokonce i vyhlídka na vlastní smrt mu nyní nepřipadaly důležité. Zrak mu znovu zastřela mlha a mdloba se o něj již podruhé pokusila. A podruhé neuspěla. Hrozným vypětím vůle si Gardol pročistil mysl a s námahou se postavil na nohy.
Ihned pochopil, že pro něj není žádné záchrany. Jeho hřebec ležel nehybně na zemi, v očích jen bezmocnost a děs. Gardol si všiml jedné z předních nohou, ohnuté v podivném úhlu. Zlomená. Tak proto se již nemohl po pádu znovu postavit ! Uštvané a zmrzačené zvíře odevzdaně čekalo na smrt. ‘Stejně jako já sám,’ napadlo Gardola.
Podíval se na své pronásledovatele. Přiblížili se, ale zdaleka ne tolik, jak očekával. Orkové si všimli jeho pádu a pochopili, že jim teď oběť stěží unikne. Přitáhli tedy otěže a jejich vlci museli s nechutí zpomalit. Několik jezdců také odbočilo do stran se zřejmým úmyslem zraněného vojáka obklíčit. A co bylo nejhorší, všechny tyto pohyby se dály s pomalou výhružností, ze které běhal Gardolovi mráz po zádech. Ne, to nebyla obyčejná smrt, jakou mu ty bestie chystaly. Orkové si chtěli hrát.
Armorijský voják bojoval s vlnou paniky, jež ho zachvátila. Na okamžik ovládla jeho mozek jediná myšlenka. Řvala, křičela a opakovala ta slova znovu a znovu: ‘Jsi mrtvý, mrtvý, mrtvý…’ Ano, možná byl připraven zemřít. Zemřít v boji, rozerván na kusy vlčími tesáky a černými čepelemi šavlí. Ale teď to bylo jiné. Orkové ho hodlali chytit živého, a pak… Znal mnoho vyprávění o umění jejich mistrů mučitelů. A nebyla to příjemná vyprávění.
Orkové stále více stahovali kolem Gardola svůj smrtící kruh, ošklivé obličeje zářící širokými úsměvy či spíše škleby. Ano, bylo to tak. Chtěli ho živého. Dotkl se rukou jílce meče, jenž vyčníval z pochvy po jeho boku. Představil si ocelový hrot, jak se zabodává do jeho hrudi a zklamané obličeje orků. Možná…
A pak tu náhle byla jiná myšlenka. V jediném okamžiku se mu objevila v hlavě a již se nedala nijak vypudit. ‘Zemřeš,’ našeptávala mu ta myšlenka. ‘Ale ne jako zbabělec.’ Gardol věděl, že to tak musí být. Je vojákem Armorie a ti se nikdy nevzdávají snadno. Musí ještě něco udělat, než přijde konec. Něco. Cokoliv. Dokáže, že byl hoden nosit královské barvy, to bylo hlavní, nač myslel. A v jeho hlavě se začínal rodit plán.
Orkové, vzdálení teď necelých deset sáhů, překvapeně zamručeli, když uviděli, že se voják rychle sklonil nad padlým koněm a vzal do rukou jeden z malých sedlových vaků. ‘Proč to udělal ?’ ptala se tupá očka zpod mohutných nadočnicových oblouků a nechápavé pohledy hledaly tváře spolubojovníků, jako by snad oni znali odpověď.
Gardol věděl, co dělá. V koženém vaku sice měl jen pár bezvýznamných drobností, ale mohli to snad tušit orkové ? Voják znal dobře zvyklosti těch kreatur. Byly nejen hloupé, ale také nesmírně zvědavé. Právě na to Gardol sázel. ‘Snad mi to vyjde,’ modlil se v duchu.
Orkové se mezi sebou chvíli radili, pak jeden z nich vyjel na svém vlkovi kousek dopředu a zastavil se jen pár kroků od zraněného vojáka. Zblízka vyhlížel ještě mnohem hůř, než zdálky. Gardolovi připadal jako nakažený nějakou chorobou, která vyryla rýhy do jeho nažloutlého obličeje a zbarvila do fialova velké váčky pod očima. Jako nemocný se však rozhodně nechoval: pevně seděl v sedle a jeho malá rudá očka planula zvědavostí.
“Co mít ty v tom…” Nedokázal si vzpomenout na slůvko vak, a tak na věc, která ho zajímala, raději ukázal prstem. Armorijština zněla z jeho úst monotónně a bez jakékoliv změny intonace. Že se jednalo o otázku se dalo usoudit jen s velkou dávkou fantazie.
“Něco, co by vás mohlo zajímat,” řekl Gardol se zdánlivým klidem. “Ale tobě to nedám, jen tvému veliteli. A výměnou za to chci rychlou smrt, rozumíš ?”
Asi rozuměl. Z výrazu jeho tváře se sice nedalo nic vyčíst, ale hlavní smysl těch slov zřejmě pochopil.
Ork přemýšlel. Jako všichni příslušníci jeho rasy příliš chytrostí neoplýval a právě do toho vložil Gardol své naděje. Jistě, jezdci na vlcích měli svou oběť v hrsti, mohli ji kdykoliv zajmout a ‘vzácnost’ jí vzít. Napadlo to toho orka ? Možná ano, možná ne. Ale i kdyby ano, nebyl pro zrůdu důvod, proč s nabídkou naoko nesouhlasit. Chtěli si přece hrát nebo ne ? Velitel si vezme vzácný vak, a pak orkové toho vojáka stejně zajmou a někde v klidu ho umučí. S porušením slibu si tyhle bestie nikdy hlavu nelámaly.
Jezdec na vlkovi se spokojeně usmál. Nemohl prodělat. A vůbec ho nenapadlo, že by ten voják s tváří zkřivenou bolestí mohl…
“Dobrá,” řekl svou lámanou armorijštinou. “Já říct velitel, aby přijít.”
Otočil svého vlka a rychle zmizel v davu spolubojovníků. Ti ještě více sevřeli svůj kruh kolem vojáka a jeho koně, nehybně ležícího na zemi. Neustále na Gardola něco pokřikovali ve své řeči. Nejspíš nadávky, jistý si tím ale být nemohl. Jako nadávky totiž zněla v orčtině skoro všechna slova, a tak to bylo dosti těžké určit.
Gardolovi to bylo jedno. V rukou svíral malý kožený vak a jekot orků nevnímal. Ani bolest vystřelující z rány v boku ho již netrápila. Myslel jen na to, co chtěl udělat, a připadal si jako odsouzenec k smrti, který má možnost splnit si poslední přání.
Čekal. Minutu, druhou, pak třetí…
Potom vyjela z kruhu orků zrůda, které si Gardol předtím mezi svými pronásledovateli nevšiml, neboť se zřejmě držela zpátky. Byla mnohem větší, než ty ostatní, a v jejím ošklivém obličeji se zračila nesmírná nadutost a pohrdání. Velitel dával každým svým pohybem najevo, že je mnohem víc, než všichni zbylí přítomní dohromady. Jeho zbroj, jako by chtěla podpořit pýchu svého majitele, se hrdě leskla stříbrem a ocelovou přilbici zdobil průsvitný drahokam.
Ork zarazil svého vlka necelý sáh před Gardolem a upřel na něj pohled svých nemrkajících žhnoucích očí. Jiného by to snad zastrašilo, ale ten, jehož osudem je smrt, se již nebojí ničeho. Voják zůstal zcela klidný, hleděl na nestvůru a v duchu se usmíval. Byl si podivně jistý, že dnes záhrobí získá dva nové obyvatele.
“Co ty mít pro mě ?” zeptal se orcký velitel a přerušil dlouhotrvající ticho. Během řeči kolem sebe prskal své zelenkavé sliny.
Gardol mu mlčky podal svůj kožený vak. Ruka s dlouhými černými nehty se kolem něj chtivě sevřela. Velký ork se už už chystal svou kořist otevřít a podívat se na její obsah, když si náhle všiml podivného lesku ve vojákových očích. Něco ho na tom zarazilo. Nevěděl co. Všude kolem byli jeho muži, neměl se čeho bát. Ale přesto…
“Jaká věc být v tom vaku ?” zeptal se podezíravě.
“Žádná,” řekl Gardol a ork překvapeně vykulil oči. “Ale mám pro tebe něco docela jiného, ty parchante !”
Ne, orcký velitel již nestihl nic udělat. Nestačil tasit šavli ani povolat na pomoc své vojáky. Jen nehybně seděl v sedle a sledoval, jak s rychlostí blesku vytrhl Gardol z pochvy svůj meč a jak se jeho čepel během svištivého pohybu leskne na slunci. Když se mu hrot chtivě zabořil do hrudi, sklouzlo ze rtů velitele pár posledních slůvek, plných údivu nad vlastní smrtí. Ta slova se však slila v jediný chrčivý vzdech, jemuž nerozuměli ani jeho podřízení…
Gardol silným trhnutím osvobodil svou zbraň a z rány v hrudi velké bestie vytryskla krev. Bezvládné tělo se sesunulo ze sedla a dopadlo na zem. Přilbice se vzácným diamantem se odkutálela daleko stranou. Orkův jezdecký vlk stáhl v náhlém návalu strachu ocas mezi nohy a pádil pryč.
Chvíli bylo ticho. Bestie, otřesené nenadálým koncem jejich velitele, seděly nehybně v sedlech. Gardol stál a čekal na to, co teď nutně muselo přijít. Z čepele jeho meče odkapávaly do zelené trávy těžké rudé krůpěje.
Pak se orkové vzpamatovali a tasili šavle. Něco zakřičeli a vlci se hladově vrhli na osamoceného vojáka.
V planoucích očích nestvůr spatřil Gardol rozsudek rychlé smrti.

Šeřilo se a orcký jízdní oddíl se v pochmurné náladě ubíral po Lagarijské pláni směrem k hlavnímu táboru na úpatí Gharamoských hor. Jedni orkové nadávali na armorijského vojáka, jiní hanili hloupost svého velitele. Ale byli i tací, kteří jeli mlčky a zachmuřeně uvažovali o tom, jak nezkrotná může být někdy lidská odvaha.