“Khazba niz ghár inzhúri, keraldar morta…”
Slova se na Harduna zvolna snášela z okolní tmy, svazovala ho svou mocí, pletla jeho myšlenky a zamlžovala vědomí. Přebýval v jakémsi mátožném stavu, ani spánek, ani bdění, tak napůl. Cítil, že leží na něčem slizkém a studeném, bylo mu to nepříjemné, nebyl však schopen pohnout rukama ani nohama. Rovněž mluvit nemohl, jazyk měl podivně ztuhlý a nehybný. A když otevřel oči, viděl jen neproniknutelnou tmu, tmu plnou záhadných slov a temných zaklínadel.
Kdo byl? Jak se sem dostal? Ty otázky ho mátly, neznal na ně totiž odpovědi. Nějaká cizí síla s pomocí magických formulí pronikala do jeho mysli a hrála si s jeho myšlenkami a pocity. Bylo to, jako kdyby mu mozek svíraly čísi studené a kruté prsty, před nimiž nezůstalo nic utajeno. Trvalo dlouho, než jejich sevření povolilo a slova zaklínání na okamžik ztichla.
“Asgalgúre!” Hlas, který předtím mluvil cizí neznámou řečí, konečně řekl pár slov v Obecném jazyce. “Vezmi jehlu a zašij mu to břicho, nemůže přece takhle chodit…” V odpověď se ozvalo zachrochtání. Hardun se pohledem vpíjel do tmy, ale jeho oči stále neviděly vůbec nic. Okolní černota si žárlivě střežila svá tajemství.
Něco studeného a ostrého se mu zabořilo do břicha, kupodivu ale necítil žádnou bolest. Ani slova zaklínání, jež nad ním opět zazněla, již netrýznila jeho mysl. Ta teď byla svobodná a před Hardunovýma očima se začaly vynořovat první vzpomínky.
“Graz nazvarhor mithirr, bag radhir niz ghúrum…”
Žil v malé vesnici, ztracené mezi pahorky, porostlými hustou trávou. Stáda bečících bílých ovcí se pásla na zelených svazích, hlídali je bdělí pastýři se svými věrnými psími pomocníky. I on byl pastýřem, i on měl psa. Říkal mu… To už nevěděl, jméno mu vypadlo z paměti. Ale měl ho moc rád. Pomalu si vzpomínal i na svého otce, starostu vesnice, přísného, ale spravedlivého, jehož autoritu uznával každý z obyvatel Zelených strání. Pak mu před očima vyvstala matka, bratři a sestry, jejich dům na návsi… Potom viděl dívku s dlouhými hnědými vlasy a s tím nejlíbeznějším úsměvem, vzpomínal si na její polibky u zurčící říčky daleko od všech lidí a na vůni jejího těla… A velkou slavnost střihání ovec viděl také, i oslavu zimního slunovratu, kdy se z nebe pomalu snášely sněhové vločky… Takový býval jeho život. Dávno. Teď se něco změnilo. Proč?
Zaklínání opět ustalo. Ostrý ocelový předmět se přestal zabodávat do jeho břicha. “Hotovo, můj pane,” zaslechl čísi hrdelní hlas.
Pak Hardun náhle spatřil světlo. Byl to jen docela maličký plamínek hořící svíce, přesto však přitahoval pohled jeho očí, unavených neproniknutelnou tmou. A v mihotavém světle uviděl postavu v černém plášti, jak se nad ním sklání. V jedné ruce držela svíčku, dlaň druhé ruky, jejíž prsty hyzdily dlouhé černé nehty, pomalu položila na jeho hruď. Tvář neznámého zčásti zakrývala kápě, Hardun si ale přesto všiml bledé pleti, pokryté kapičkami potu, velkých tmavých váčků pod očima a pološíleného lesku v rozšířených zornicích. Nebyl to příjemný pohled. Harduna se zmocnila hrůza, nemohl ale nic dělat. Všechny končetiny měl stále nějakým temným kouzlem ochrnuté. Raději tedy zavřel oči a znovu se ponořil do světa svých vzpomínek.
Ještě slyšel, jak postava nad ním něco říká, nejspíš svému služebníkovi, dosud skrytému ve tmě. “Blížíme se ke konci. Brzy bude znovu vládnout svým nohám a jeho ruce se opět naplní životem. Nepotřebuješ světlo, abys viděl ve tmě. Přines mi tedy Azghuzghár, Ničitel vzpomínek!” Tmou se rozezněla ozvěna postupně se vzdalujících kroků. K Hardunovým uším ještě proniklo několik slov zaklínání, jež pronášela postava v černém s dlaní na jeho prsou.
“Maghatbar vizthára, hir vazír masgergeb…”
Nikdo neočekával, že bude klidný život v Zelených stráních náhle přerušen tou hroznou zprávou. “Válka, válka!” oznamovali četní královští heroldi, projíždějící na unavených koních jeho vesnicí. A mladí muži schopní nosit zbraně byli nuceni opustit své milované a vydat se na dlouhou pouť do hlavního města. Hardun byl mezi nimi. Dobře si vzpomínal na slzy své matky a na kruté loučení s dívkou, kterou měl rád. Ale lepší by bylo zapomenout…
Výcvik v hlavním městě netrval dlouho. Záhy vyrazila narychlo shromážděná armáda odvedených sedláků, doprovázena těmi několika mála královskými elitními oddíly, do boje proti hrůznému nepříteli. Nekromantovo vojsko již plenilo a drancovalo pohraniční území. Pohled na ty, jež sloužili v jeho řadách, vzbuzoval děs i u těch nejstatečnějších bojovníků. Ohyzdní křivonozí orkové sestoupili z hor a každý člověk, který se jim dostal do rukou, byl ztracen. Neznali slitování, zajatce brali jen zřídka a i to jen proto, aby je mohli nechat zemřít při svých krvavých obřadech. Ale orkové nebyli těmi nejhoršími z Nekromantových služebníků. Temná magie čaroděje-odpadlíka totiž oživovala mrtvá těla a ta se ploužila po bojištích, šíříc kolem sebe zápach otevřeného hrobu. Pokud v sobě měli orkové nějaké city, Nemrtvým scházely úplně. Byly to jen tupé stroje na zabíjení, velice výkonné stroje.
Hardun si dobře vzpomínal na střetnutí obou armád. On a jeho spolubojovníci se urputně bránili, špatně vycvičené královské vojsko však nemělo šanci proti dvojnásobné početní převaze nestvůr. Krev celými proudy tekla z lidských a orckých těl, nad bojištěm se rozléhaly výkřiky, divošský jekot a sténání raněných a umírajících. Hardun měl stále před očima ten okamžik, kdy sekera v jeho rukou opsala ve vzduchu křivku a zabořila se do lebky orckého vojáka. Hluboko. Když se na něj vrhla jiná zrůda, nestačil už svou zbraň dost rychle vyrvat. Ork s divokým výkřikem máchl svou černou šavlí a Hardun měl pocit, jako by mu do břicha zajel ohnivý nůž. Bolest byla ochromující, když si rukou mimoděk sáhl do těch míst, dotkl se čehosi kluzkého a překvapivě teplého… Pomalu se zhroutil k zemi a poslední, co viděl, než upadl do bezvědomí, byla šklebící se tvář odporného orka.
Když se probral, stále cítil tu hroznou bolest. Otevřel oči, ale všechny obrysy kolem něj byly rozmazané. Napadlo ho, že umírá. K jeho uším doléhal čísi hrdelní hovor, asi to byla ta neuvěřitelně zkomolená Obecná řeč, užívaná orky. “Hej, tenhle se hodit pro Velká pán,” říkal jeden z hlasů. “Ale to břicho být moc rozpárané, to nelze,” odpovídal jiný. “Berem ho.” Třetí hlas zněl velitelsky. “Břicho se dá vždycky zašít.” Hardun ucítil, jak ho popadly čísi silné ruce. “Pane, on mít otevřené oči, on ještě žít,” zaslechl znovu ten první hlas. “No, dlouho už žít nebude,” zazněla odpověď. “Něčím ho prašť, mohl by sebou zmítat.” Smysl těch slov Hardunovi docházel jen pomalu, a tak ho rána obuškem do hlavy na okamžik překvapila, než ho poslala do tichých hlubin bezvědomí.
To byla jeho poslední vzpomínka. Nyní ležel se zavřenýma očima na něčem studeném, snad to byl povrch jakéhosi kamenného oltáře, a přemýšlel o tom, co se s ním stalo. Byl mrtvý? Rozpárali mu břicho, takové zranění přežije jen málokdo. A navíc padl do zajetí orků… To už nepřežije vůbec nikdo. Ale proč tedy vnímá slova zaklínání, jež nad ním pronáší postava v černém plášti? Jak to, že jeho oči viděly světlo svíčky? Pak přece nemohl být mrtvý, ti takové věci nedokáží… Náhle se zachvěl hrůzou. Vzpomněl si na zástupy Nemrtvých s pohaslýma očima a trhavými pohyby. Do duše se mu začínalo vkrádat hrozné podezření. ‘Nemožné, hloupé, absurdní,’ říkal si, aby sám sebe uklidnil. Jenže mu to moc dobře nešlo.
“…irazhóra zdir niz zagdulúg.”
Postava v plášti skončila s odříkáváním svých temných zaklínacích formulí. Hardun ucítil, že se ruka s dlouhými nehty přestala dotýkat jeho hrudi. Ze tmy se opět ozvaly kroky a hrdelní hlas uctivě řekl: “Tady je Azghuzghár, můj pane.”
Až nyní si Hardun začal uvědomovat, že ukončené zaklínání na něj mělo zvláštní účinek. Podivná síla se šířila jeho tělem, nejdříve prsty, pak dlaně, potom i celé paže se dostávaly pod kontrolu jeho mozku. Rovněž nohy cítil, byly jeho, mohl je ohýbat v kolenou, klidně by se mohl zvednout a chodit. Chodit! Je tedy živý! Má v sobě tolik energie! Pak se jednou rukou náhodou dotkl svého břicha. Nahmatal šrám. Dlouhý čerstvý šrám.
Hardun otevřel oči.
Znovu spatřil muže, zahaleného do černého pláště. V jedné ruce měl stále hořící svíčku, druhá však držela jakýsi malý tmavý drahokam. Vzácný kámen se leskl ve světle svíce, byl krásný, Hardunovi se však na první pohled nelíbil. Skrývalo se v něm cosi zlověstného a nepřátelského, něco, co odrazovalo od dotyku tohoto nádherně vybroušeného briliantu.
V jediném okamžiku napadlo Harduna, že se musí pokusit o útěk. Teď nebo nikdy. Rychle se posadil na kamenném oltáři, ale bylo to to jediné, co stačil učinit. Protože postava v plášti udělala se svíčkou jediný krouživý pohyb ve vzduchu a něco zašeptala. Hardunovi se na chvíli setmělo před očima a jeho tělo se znovu svezlo na studený kámen. Slabost brzy pominula, a tak záhy mohl opět ovládat své svaly, pochopil však, že odpor nemá smysl.
“Co je to se mnou?” vykřikl zoufale. Vyslovil nahlas svou hlavní myšlenku, neuvědomil si, že již znovu nabyl schopnosti mluvit.
Postava v černém se tiše zasmála. Byl to hrozný zvuk, téměř jako výhružné hadí zasyčení. Pak začala mluvit, chladně a cynicky, a v každém jejím slovu se skrýval děs. “Co je s tebou? Zvláštní, že se na to všichni pořád ptají. Jsi mrtvý, přítelíčku. Zemřel jsi, když tě orkové přenášeli do mého sídla. Jenže jsem byl tak hodný, že jsem použil svých skrytých sil, abych tě přivedl zpět k životu. Má to ale jeden háček. Musíš teď za všech okolností uposlechnout mých rozkazů, vzdorovat nedokážeš, jak jsi před chvílí poznal. A je to jen spravedlivé, jsem přece tvůj stvořitel, nebo ne? Neboj se, kamaráde, Nemrtví nemají tak špatný život. Nikdy neumírají, totiž, pokud je někdo nezlikviduje.” Hardun zaúpěl. Konečně pochopil celou hrůzu svého postavení. Být navždy lapen ve svém znetvořeném těle, navždy poslouchat rozkazy tohoto šílence… A přitom vzpomínat na časy, kdy vše bylo jiné, kdy byl šťastným člověkem, který znal lásku a smích a přátelství…
Nekromant se pousmál. Věděl, co se asi teď jeho výtvoru honí hlavou.
“Vím, že mi budeš věrně sloužit,” řekl s mdlým úsměvem. “Ale vzpomínky na tvůj předchozí život by ti mohly překážet, mohl bys z nich i zešílet. I na to je při obřadu oživování pamatováno. Hádej, proč se tomuto diamantu v mé ruce říká Azghuzghár, Ničitel vzpomínek?”
“Ne!” vykřikl ještě Hardun, když se černý kámen v čarodějově ruce blížil k jeho obličeji. Ale nesměl se pohnout, nesměl se bránit. Byl to Nekromantův rozkaz, aby ležel klidně. Toho rozkazu musel uposlechnout. Za každou cenu.
Když se Azghuzghár dotkl jeho čela, ucítil strašlivý chlad. Pomalu se mu šířil mozkem jako nějaká mlha věčného zapomnění. Ničila jeho vzpomínky. Mizely pryč, odcházely do vzdálených snových krajů, odkud již pro ně nebylo návratu. A po nich zůstávalo jen prázdno. Zmizela Hardunova rodná ves, zmizela jeho rodina i obraz dívky, jíž měl rád, který choval ve své mysli jako ten největší poklad. Zmizely vzpomínky z dětství, zmizeli jeho přátelé a známí. Navždy zmizely travnaté pahorky, obklopující Zelené stráně, a stáda ovcí. Zmizelo vše. A nezůstalo nic. Jen slepá poslušnost a touha splnit jakýkoliv rozkaz Velkého pána-stvořitele.
Nekromant odtáhl ruku s černým diamantem. Už ho nebylo zapotřebí, vykonal svou práci. Kolem čaroděje vesele poskakoval orcký služebník a ječel něco o tom, že jeho Velký pán to znovu dokázal. Nekromant ho pohybem ruky umlčel.
“Buď zticha, Asgalgúre,” řekl přísně. “Raději mi jdi připravit další mrtvolu k oživení. Víš přece, že musíme nahradit všechny ty ztráty, které jsme utrpěli v poslední bitvě. Ještě jedno takové vítězství a prohrajeme válku.” Na chvíli se odmlčel a vypadalo to, že o něčem uvažuje. Když pak opět promluvil, zdálo se, že ta slova říká spíše sám sobě, než svému orckému sluhovi. “Ale těm ztrátám by se přece dalo pro příště zabránit. Stačí jen demoralizovat civilní obyvatelstvo, aby ztratilo veškerou odvahu a vůli k odporu. A co vyděsí lidi víc, než když se jejich milovaní vrátí z války v podobě Nemrtvých?”
Nekromantovy rty zkřivil krutý úsměv. “Vždyť já si dokážu přečíst vzpomínky každého mrtvého, kterého oživuji. Vím o nich všechno. Třeba o tom posledním. To bude ale nádherný pohled, až jeho páchnoucí tělo dorazí do vesnice s tím idiotským názvem Zelené stráně…”
Otočil se ke svému poslednímu výtvoru. “Vstaň,” poručil stroze.
To, co bývalo Hardunem, se pomalu zvedlo z kamenného oltáře a jeho bosé nohy došláply na podlahu.
“Přejete si, můj pane?” zeptala se oživlá mrtvola bezvýrazným hlasem.