I.

“Oblíct!” Sivý se na zamračí, jako by to myslel opravdu vážně. Pomalu se soukám do navlhlých kalhot a zlomyslně sleduju, jak najednou všichni zatoužili napojit koně. Břeh ožil frkáním klisen a křikem mužů. Většina z nich se pozorně dívá a usilovně předstírá, že si vůbec nevšimla, že ještě stále nemám kalhoty na zadku.
Sivý mě rozlobeně plácne po holém zadečku, hlasitě to pleskne a přetvářka jde stranou.
“Nech si kalhoty dole, holčičko, hned se ti budu věnovat.” loupne po mě pohledem vysoký chlápek, kterému se říká Šaman. Má ve vlasech napletené barevné ptačí peří a čelo i tváře mu kryje tetování.
“bys musel bejt chlap a ne ptáčník.” odseknu a udělám na něj jazykem neslušnou grimasu.
Ostatní se smějí, ale napětí je skoro cítit ve vzduchu. Ovážu si kolem hrudi šátek a jen tak bosa se vyšvihnu na svou kobylku.
“Jedem?”

II.

Zatracená holka. Snad má Bram pravdu a neměl jsem ji tahat s sebou, když to byla práce s takovou partou vlčáků, ale zas nechat ji doma, tak by tam nezůstal kámen na kameni.
Už abychom byli ve městě. První den ji brali jako děcko, které ještě krade třešně v cizích zahradách, bohužel se však brzy poučili, že nejen třešněmi je živa naše Anne. Cestovat s ní je zrovna tak těžké, jako vést rujnou klisničku mezi samými hřebci.
Slunce hřeje a Anne se vrtí v sedle. Špulí se a nakrucuje a mele nesmysly. Možná ani neví, s čím si hraje.
A po horkém dni přijde horký večer, až moc horký, víno a dráždění děvčete udělají svoje a strhne se rvačka, nesmyslná, bez pravidel a bez vítězů. Padají rány mečem naplocho, řvu a nadávám a rváči nakonec zchladnou. Tábor se pak se sténáním ukládá ke spánku a Anka se ke mě zaraženě tiskne.
“Příště se kvůli tobě podřežou, náno bláznivá.” odstrčím ji, ale pak mi to přece jen nedá a olíznu jí polibkem nos. “Spi a zejtra bez hloupostí, štěně.”
Otočí se ke mě zadečkem a za chvíli opravdu usne.”

III.

Měla jsem poslechnout Sivého a neprovokovat, opravdu měla. Šermíři nejsou žádní koloušci a já začínám tušit, že to šeredně schytám.
A že mi ani Sivý nepomůže, protože tuhle večerní procházku lesem jsem mu samozřejmě zatajila.
“Malý holčičky by se neměly v noci courat lesem, kotě, nebo přijdou do maléru. Šaman mě bere za předloktí a strká mě zády ke stromu.
“Malý holčičky nemaj ukazovat chlapům masíčko a pak jim ho sebrat před nosem, když nechtěj skončit se zmalovanou zadnicí.”
“Trhni si, kokote. Jestli jsi narvanej, tak já ti za to nemůžu.” vrčím a koukám, jak nejrychleji vzít kličku.
“No to je mi slovník, od takovýho děcka.” Z šera se vynoří lučištník Vit a nenuceně se vedle mě opře o strom.
Začínám být nervózní. V hlavě mi víří vzpomínky na jiné noci a jiné muže, a není to zrovna příjemné pomyšlení.
Ou, ne vždycky to bylo pěkné a skoro vždycky jsem skončilaAle dneska třeba ne. Třeba jsem už chytřejší.
“Můžeme to zkusit na trojku, ne?” otřu se o Vita ramenem.
“Pomalu, koťátko, chtěla by ses z toho dostat lacino, co? Ze všech dělat voly a pak “na trojku, kluci. To tě zatím nikdo nenaučil slušnýmu chování?”
“Slušnýmu chování? Co to je?” vypláznu jazyk a naznačuju, co mi můžou.
“Dobrá otázka. Slušný chování třeba je, že nevyplazuješ na chlapy jazyk na opuštěnejch místech.”
Šaman si teatrálně povzdychne. “Je to fakt číslo, brácho.”
“Je to dítě, nemůžeš chtít zázraky.” Vit mě k sobě přitáhne a drží mě za ramena zády k sobě. “Na druhý straně, co se v mládí naučíš”
S šermováním bych asi teď nepochodila a tak ho normálně kousnu. Nepustí, jen zakleje a zkroutí mi ruce za záda.
“Já to na vás řeknu.”
“Tak ještě navíc tatínkova holčička? Na to nevypadáš, malá.”
“Vykuř mi prdel.”
“Ale s radostí, děťátko, udělám s tvou prdelkou, cokoliv si budeš přát. Ovšem až potom, co s ní provedu to, co chci já.” Šaman se šklebí a významě si popotahuje kalhoty.
“Stejně ti nestojí.” Sice vidím, že to není úplně pravda, ale taková hláška spolehlivě potěší. Nejsem chytřejší než dřív, teď to vím určitě.
“Však on se mu postaví, až tě uslyší vřískat.” Vit mrká na kolegu a významě se usmívá.
Vrazím mu loket do žeber. “Nech mě.”
“To určitě. Sklapni tlamičku, kotě a stáhni si kalhoty!”
“Určitě.” Šiju sebou v jeho sevření a nadávám. Vztekám se. Kopu
“Tak dost. Kalhoty dolů!”
“Srabe.”
Válíme se po zemi, nebo spíš chlapi se válejí po mě, převrátí mě na břicho a drží mi ruce za zády. Cítím vůni rozmačkaných borůvek, budu modrá, myslím si nesmyslně. No, možná nejenom od borůvek.
Šaman mi stahuje kalhoty, jde mu to ztuha, svíjím se jako úhoř a snažím se ho kopnout. Vlastně je to docela legrace.
“Co s tou ještěrkou uděláme?”
Vit mi jednou rukou přidržuje zápěstí a druhou mi zvedá zadeček do výšky.
“Co tak stará dobrá medicína na hočičí zlobení?”
“Zkus a uvidíš”
Šaman se řehtá “No, to jsem opravdu žádostivej, co uvidím.”
Klekne si vedle mě do trávy, vidím, jak mu v šeru svítí bělmo široce rozevřených očí.
“Dostáváš od Sivýho často?”
“Trhni si.” Pleskne mě přes zadek, až vyjeknu. “Na něco jsem se ptal.”
“Nijak zvlášť.”
“Tak to bude asi chyba. Jsi rozmazlenej spratek.”
“kterej si neváží naší starostlivosti.” dodá Vit a přehne mě přes kolena.
“Sivý vám natrhne prdel” syčím jako rozzuřená užovka.
“Možná jo, ale to už ta tvoje prcinka bude pěkně vymalovaná.”
Zvuky nočního lesa a zrychlený dech obou mužů. Kůže mě pálí tam, kde mi na zadek dopadla Šamanova ruka. Úsměv mi zvedá koutky, tohle na brutální znásilnění nevypadá. “Opravdu?”
“Určitě.” Přes rameno vidím, jak se Vit předkání azakousne se mi doprostřed štípající půlky.
“Jááuuuu, zbláznil ses?” Prohnu se a patou ho zasáhnu do žeber.
Na zadek mi rázem dopadá sprška plesknutí, ať kopu, jak chci.
“Podej mi nějakej prut, než vytáhu ten svůj, brácho”
“Néééch tohó..” ječím, kus borové větve i s jehličím mi začne úřadovat na zarudlé prdelce a to už zdaleka není tak legrační.
“Dost” vřískám, ale protože uvažuju pragmaticky, koukám se u toho taky patřičně svůdně vrtět. Možná nejsem dobrá v počtech, ale to, že pánové dlouho neodolají, snad ještě spočítat umím.
“Škoda, že už je tma, ani nevidíme, jak jí má červenou, kočenka.”
“Jo, ale skoro jsem se spálil.” Šaman mi šmejdí rukou po pálícím zadečku i leckde jinde.
“Budeš už hodná, kotě?”
“Čemu říkáš bejt hodná? To ho jako mám vzít do pusy?”
“Já už se s tebou opravdu nebudu zlobit”
Jůa, tak výprask byl ta méně namáhavá část. I části těla s mým zadečkem těsně sousedící dostaly pořádně zabrat.
Svítá, tulím se k Vitovi a pracuju řasama o sto šest. “Ať mě nechá.” kňourám.
“NajednouNajednou brečíš. Kdo se před náma nakrucoval? Kdo jí ukazoval všem v táboře. Jen pojď pěkně sem, nebo ti ho zašroubuju do zadečku, že budeš koukat.” Šaman vypadá s tím tetováním po probdělé noci dost nedůvěryhodně.
Vrazím si prst do pusy a Vit obrátí oči v sloup.
“Neúnavnej”
Předkulím se do Šamanovy náruče a předvedu trochu slziček.
“Přece bys neplakala, Anne. To bych tě teprv musel přivést na jiný myšlenky.”
Strčí mi jazyk do ucha a pak mi roztáhne nohy. Ječím.

IV.

Ráno a Anka nikde. Zmuchlaná pokrývka leží vedle mého sedla, ale nikdo v ní nespal. Annina kobylka se klidně popásá s ostatními, jen její paní na ni nehvízdá.
Slabě se ve mě zvedá strach. Zatracená holka, pitomé štěně, kolouch, koloušek můj. Jestli jí opravdu ublížili, bude zle. Utahuju kožené manžety kolem zápěstí. Jestli se té holce něco stalo
Borůvčí, mech a tři postavy. Anne leží, napůl zavinutá ve vlněném plášti, její boty a oblečení jsou poházené kolem. Šaman má obličej zabořený do jejích vlasů a rukou jí objímá pas. A lučištník se ranním chladem stočil do klubka. Annin a Šamanův odhozený meč leží překříženy jako po boji, nebo po lásce. Hm, děcka, zatracený děcka.
“Vstávat.”
Anne sebou škubne, rozespale zamrká a skokem se mi vrhne kolem krku.
“Voni mi ubližovali, Sivý.”
Šaman si vkleče zašněrovává kalhoty a skrz zcuchanou hřívu mě po očku sleduje.
“Neubližovali, Sivý, jen jsme ji trochu pomuchlali.”
Odstrčím od sebe děvče na délku paže a prohlížím si modřiny. Tohle se mi nelíbí, nevidím to rád, takové hračky můžou moc mizerně skončit.
“Syp do tábora, štěně.” a Anne bleskem sebere věci a vypaří se, jako by taky neměla čisté svědomí.
“Tak co to tady bylo, chlapi?” obracím se teď k nočním milovníkům “copak to tady bylo?”

V.

Naházím na sebe šaty a vklouznu do tábora jakoby nic. Na ohni se peče slanina, lichotím se k Bramovi a ukořistím si kus snídaně.
Óó, jsem ospalá, byla to perná noc. Oždibuju chleba opřená o sedlo a vidím přicházet Sivého a své lesní kavalíry.
Schlípl jsi, kocourku, co?
“Hej, malá, důležitá otázka.”
Sivý na mě kývá prstem a tak se zvednu a šinu si to k němu.
“Tak poslední slovo, dceruško. Znásilnili tě, nebo ne? Jestli ano, tak to budu řešit já, jestli ne, tak dostaneš pár pohlavků za courání po lese.”
Vrazím si palec do pusy. Zlomyslnost mi velí zkoupat ty dva, ale na druhé straněvidím, že už svých pár za uši stejně dostali, Šamanovi pomalu modrá oko
“Pro tentokrát budu velkorysá.” ušklíbám se na ně.
“Sivý, mi jsme se nakonec tak nějak dohodli. Zlobíš se?”
A hodím na něj cukrblík, po jakém by roztál i sněhulák.
“Ještěrko. Zasloužila bys.”
Zafofruju řasami, že to Sivého málem odfoukne. “A có?” Mé reflexy fungují perfektně, a tak mě Sivého pádná ruka o chloupek mine.
“Co se s tebou budu zlobit.” zavrčí můj mistr.
“Vy dva, chlapi, mi ručíte za to, že než se už nikde po nocích trajdat nebude. A jak jí pod peřinou udržíte, to je vaše věc.”
A Šaman na mě mrkne zdravým okem a vysekne mi hlubokou dvorskou poklonu, až se mu ozdobené copy rozletí.
“Zcela k vašim službám, princezničko.”

VI.

Dál už nemám, co bych vyprávěla, jsem totiž hrozně ospalá. Tak už dodám jen to, že drncání v sedle je po některých zábavách po čertech zapeklitá věc. Snad vám tahle informace někdy v životě přijde vhod, bando.