I.

Jde mi karta a špinavá podezřelá hospoda hučí. Knajpu U modrýho psa jsem měla vždycky obzvlášť ráda. A tahle hospoda měla hodně ráda mne.
“Štěně, přišla ses na nás podívat?” Jednooký chlap mě plácne přes zadek tlapou, která moje půlky spolehlivě schová. Posadí si mě na loket jako dítě a nese mě nízkým výčepem.
“Pusť mě, Špíno!” Ječím a kopu, Špína mě nadhazuje, nemůžu vážit o moc víc, než jeho válečná sekera. Opatrně mě postaví na zem a už mě tahají a muchlují jeho parťáci. Bráním se a prskám, jen tak symbolicky, aby si nemysleli.
Odstrčím dotěrnou ruku, která se mi dere za kalhoty a zasednu za stůl.
“Snímám” křiknu a z peněz, rozházených po stole, přihrnu pár k sobě.
“Do psí matky, přijde holka a už peníze mizej,” smějou se chlapi a karty pleskají o stůl.
Sypu si peníze do váčku. “Díky za hru, pánové.” Rváči nadávají, ale pro prohrané peníze je hlava nebolí. Lehko vydělané, snadno utracené, jsou peníze v týhle hospodě.
Zvednu oči a pohledem přejedu místnost. Ne, že bych neměla Špínovu partu ráda, ale pod peřinou bych se s nimi asi nesrovnala. Zkoumavě se rozhlédnu… a oči se mi zastaví na někom povědomém. Muž má vlasy nepravidelně ořezané nožem až u hlavy, přes tvář čerstvou jizvu a zápěstí omotaná hadry. Galejník. Ztuhnu. Galejník? Melvil.
Hlavou mi proběhne všechno, co mi chraptivě slíbil v maštali dusné pachem krve. Meč vyletí z pochvy dřív, než stačím polknout.
“Pustili tě, Mele?” chci mluvit výsměšně, ale krk mám stažený vztekem a strachem.
Vytrhne z pochvy meč a stojí proti mě. Chvíle před bojem. Dívám se soustředěně na jeho zbraň a… překvapeně otevřu pusu. Ten příšerný klacek z mizerně kalené oceli mi do Melvilovy ruky nepasuje. Zvednu oči k jeho tváři a vidím v jeho očích pohled vzteklého psa. Nemocného psa.
Dobře si všimnul mého překvapení.
“Divíš se, čubko? Něco ti řeknu a pozorně mě poslouchej. Máš dobrou zbraň, jsi šikovná holka,” zašklebí se a s bolestným syknutím pohne rameny, “a ten tvůj Sivý tě jistě něco naučil. Udeř z otočky a pořádně se do toho polož. Udeř celým tělem a hlava mi uletí. Už si někoho stínala? Ne? Všechno je jednou prvně, holčičko.” Schová svůj meč do pochvy na boku a upřeně na mě hledí tmavýma nepříčetnýma očima. Trochu se zapotácí, jak mu podklesne koleno. Cítím v ústech hořké sliny. I má zbraň s kovovým zařinčením zajede do pochvy. Na galejích zchromnul. Svěsím hlavu a otočím se k němu zády. Bozi, tohle není ta pomsta, co jsem chtěla, dát ránu z milosti.
Polknu. “Řekneš mi, co se stalo?” Chráním se na něj pohlédnout, když procházím ztichlou hospodou k rohovému stolu.

II.

Ztuhlými prsty objímá pohár. “Chceš slyšet, co mi udělali, holčičko, ty hloupý slepý štěně? Nebo chceš radu do života? Radu ti dám. Nedopusť, aby tě dostali. Roztrhni si kamenem břich, překousni si jazyk, udus se zvratkama. Nikdy tě na galeje nesměj dovést živou, rozumíš?” Chraptí, jako by přišel o rozum. “Nedopusť to, malá.”
“Tak moc je to zlý?” špitnu a úkosem pohlédnu na jeho zhnisaná zápěstí.
“Jo, je to zlý. Víš ty vůbec, co se tam děje?” A pak se z něj začnou řinout slova, strašná šílená zběsilá slova o utrpení.

III.

Jistě, byl jsem nasranej, že si mě zmlátila, a kdybys mi v tu chvíli přišla pod ruku… No, dozorci na galejích, ti páchnoucí, červama prolezlí psy, ocenili tvou práci. Celej den v kleci, svázanej, že ti odumíraj prsty a nenechaj tě ani vychcat. S horečkou, protože jak ti bič pořádně lízne kůži, horečka přijde. A potom Díra. Ještě, než jí vidíš, ucejtíš ji. Pach shnilýho masa, zvratků a šibenice. Vytáhli mě ven a na dvoře přivázali ke kladkám. Víš, cejch, to není to nejhorší, jen smrdí spálená kůže. Necejtíš nic, málem chcípáš a necejtíš nic. Pak ti ukradnou boty, oholej vlasy.
Chlapi se zkaženejma vybitejma zubama, zvedá se ti žaludek, jak na tebe dejchnou. Sahaj na tebe. Bohové, říkáš si, mít meč a namočit ho v krvi tý sebranky.
Jo, pár z nich dostalo čelo. Některý z nich i dobře. Potom přišel jejich hejtman, taková kryska s očima jak důlky v těstě.
“Vemte hůl, a dejte mu jich pár přes klouby,” povídá, “on zkrotne.”
Dostaneš jich pár přes lokte, přes kolena a jdeš k zemi. Zubatá se na tebe zaculí. Co je chromej šermíř, co jsem, když se nemůžu hnout? Mrdka, holčičko, jen mrdka.
Dovnitř už mě nesli. A měl jsem tu smůlu, že nejsem shnilá herka, jako některý, co tam byli.
Odtáhli mě do sklepa, hodili na stůl, co smrděl chcankama a semenem a ruce mi přivázali k nohám stolu tenkejma řetězama. Jo, těma, co ti uříznou ruku, když se škubeš.
A pak mě mrdali. Víš, holka, žiju na ulici od deseti let a koho zajímá, jestli seš holka nebo kluk. Občas tě někdo obtáhne, to se zkrátka stává.
Řek jsem si “tuhle radost vám neudělám”. Jenže můžeš zvládnout všechno, jen svaly ti škubou. Na zádech, na nohách ti svaly blázněj a ty kousáš do dřeva.
Přijde jeden a fakt nezkouší tvá prdel, ale tvá hrdost, druhej, třetí a tobě se chce spát. Fest se ti chce spát a na furt. Polejou tě vodou, probereš se a jde to znova. A znova.
Ječej na tebe “Líbí se ti to, slečinko? Už budeš slečinko?”
“Vykuř mi prdel, zmrde,” myslíš si a pak usneš. Nadlouho. A pak se probudíš a vidíš, že seš pořád tam. Pořád tam.
A pak ti zakovou ruce do pout. Opravdu zakovou, do žhavýho železa. Počítáš, kdy zhebneš, ale nejde to rychle. A přežiješ to.
A potom důl, nízký sloje a bič, co ti věčně tancuje po zádech. Nejdřív kouše, pak je ti to jedno. Žereš nenávist, sereš nenávist, chrápěš s nenávistí. Ve špinavý smradlavý díře, kde koušou blechy a všechno, co jíš, je plesnivý. A pořád žiješ.
Víš, nejdřív jsem si představoval, jak bych tě spráskal, jak bych ti, vřískající, rozmrdal zadek, jak bych tě donutil, abys pila moje chcanky. Pak už jsem myslel jen na to, že jsi holka. Že bys měla bílou kůži, kdybych tě svlíknul. Kulatej zadek, voňavý vlasy. Že bych koukal na ten růžovej nesmysl mezi tvejma nohama. Lízal tě. Že bys na sobě měla oblečený ženský věci. Krajkový. A že bys měla hladový oči. A těma na mě koukala. Píchal jsem tě spoustu těch nocí, kdy jsem spal v Díře.
A přál si, přál jsem si bejt v díře úplně jiný.
A pak jsem jednou ráno zabil strážnýho. Zapomněl, že jsme šelmy. Zapomněl, že jsme lidi. Myslel, že má před sebou dobytek, a tak šel do hlíny. Schovával jsem se ve štolách, a pak jsem zdrhnul. Šlo to těžko, jak to těžko jde, když blbě běháš. Když tě uvězněj, ztratíš sama sebe a zhebneš, když nic neuděláš. A tak jsem to udělal.

IV.

Koukala jsem, jak se klepe, jak bezmyšlenkovitě pije víno a cítila jsem mráz, jak se mi zakusuje do kůže. Bozi, když tohle udělali s ním…
V zátylku mi vítr vískal vlasy. Vítr? Strach! Strach z tý bídy, strach, že někdy i já… bych mohla padnou na takový.
Povolím křečovitě zaťatou pěst. “Půjdem si někam lehnout?”
V patře dřevěná kóje s postelí rozrajtovanou od pobudů a děvek. Hodím na ní plášť a začnu se svlíkat. Vidím, jak Melovi oči ve tmě horečně žhnou. Stáhnu si kalhoty, přes hlavu svlíknu halenu. Neobratně shází hadry a sáhne po mě. Drží mě pevně za zápěstí a dlaň pálí.
Svalíme se na slámu lůžka, Mel se přese mě převalí a pak… ucítím mokro na stehně. Křečovitě se chvěje. Podívám se na postříkané stehno, syknu a Mel mě vyšoupne z postele.
“Padej,” nedívá se na mě, “plav si najít dolů někoho jinýho, říkal jsem, že jsem jen mrdka, co se mnou užiješ.” Syčí skrz zaťaté zuby a já couvám ke stěně, aby mě ještě netrefil.
Kouknu z okna, měsíc svítí jak rybí oko. “Poslyš, tyhle věci se stanou. Dlouhos neměl ženskou, lepší, než kdyby se ti nepostavil.”
“Neutěšuje mě, kurva.” Sedí na posteli a tvář má ve tmě.
“Promiň.” Překvapeně se k němu otočím.
“Promiň, že jsem tě tenkrát nutil kouřit, měl jsem vidět, že máš dost.”
Zavrtím hlavou. “Co tě to tak teď napadlo? To už je dávno.”
“Ne zas tak dávno, malá.” Svalí se se zasténáním na lůžko a kouká na promočený strop.
Vklouznu do postele a kleknu si nad něj.
“Vezmem to znova, co ty na to?”

V.

Zaklepu rukojetí meče na dveře, v kuchyni něco zašramotí a zaskřípou panty.
“Takhle se chodí domů?” hned mezi dveřmi dostanu pohlavek “Kde ses courala?”
“Zlobíš se moc, Sivý?” najednou je ve mě malá dušička. “Já tady s sebou někoho mám.”
“No, snad si nepřitáhla šamstra, to už…” Sivý nenachází slova a do kuchyně se protáhne černý stín. Můj Mistr vzhlédne a u pochvy visící na zdi je dřív, než by člověk čekal.
“To je ten lapka?” Sivého hlas zní ledově, teď to není ochránce a přítel, teď je to kat.
“Sivý, já…” “Ty mlč,” okřikne mě. “Budu se ptát jeho.”
“Neptej se a rovnou mě zab.” Melvil se snaží stát rovně, ale přece jen se trochu potácí.
“Tvoje malá nechtěla, ale ty jsi rozumnej chlap, Zabij mě, přivez do Díry mou hlavu a ještě něco utržíš. Je to rovná hra. Tak pojď…”
“Zchromili tě tam?” Mel uhne pohledem a Sivý se otočí ke mně. “K čemu ti bude chromej chlap? Myslela jsi na to? Neochrání tě, nepomůže ti a taky tě neuživí. Zatracená trajdo, sebranko zlodějská, sypte nahoru a ty,” ukáže na Mela, který si zimomřivě přejíždí rukama po ramenou, “se neopovažuj ukázat ve dne venku. Něco vymyslím, i když… Nebejt tý holky, tak už tu nejseš. Tak už vůbec nejseš.”
Pomáhám Melovi do schodů a z ohybu schodiště vidím, jak se Sivý unaveně skládá na lavici. Je mi do breku a srdce mě bolí nepochopitelnými věcmi. Po nose mi klouže slza a vedle mě hvízdá Melvilův nepravidelný dech. Kopnutím otevřu dveře podstřešní světnice, padnu na postel a brečím a brečím…
Až usnu.