“Pane, vy jste král?

Muž v zdobené lovecké kamizole se otočí a tětivy kuší jeho lučištníků nezadrnčí jen proto, že jsou všichni příliš ohromeni. Zimničně se otřesu, jak mi podzim mokře leze pod kazajku. “Musím s váma mluvit. Podívá se na mě. Má hnědé oči jako honící pes, lokny upravené lazebníkem a začínající podbradek. Možná je to opravdu král.

“Když se mnou moji poddaní chtějí mluvit, většinou to dělají jinak. Stahuje se kolem mě kruh mužů, v procovských šatech, se zdobeným válečným nářadím.
“Pane, prosím” Neměla jsem si té pálenky na kuráž dávat tolik. Jestlipak má král šikovné katy? Nejspíš, to nejspíš.
“Musím Vám něco říct. Zvednu k němu oči a pátravě se na něj dívám. “Jsi taky taková svině jako ten tlusťoch, řekni? pomyslím si.
Kapitán stráže mě neurvale popadne za rameno. “Prosím za prominutí, Výsosti, mysleli jsme si, že tu jen pomáhá lovčím.

Vytrhnu se mu.. “Pane, padl pode mnou kůň, když jsem sem jela. V životě jsem za žádným tolik nepospíchala. Vyslechněte mě, jen chilku. A tentokrát mi v očích vyskočí slzy jako na zavolanou. Namáhavě polykám, abych je zvládla, abych se nerozbrečela hladem, zimou, napětím a nevyspáním, abych tu nebulela beznadějí a hryzavým pocitem viny jako obyčejná postrašená coura.

Muži si rozpačitě popotahují kníry, náhle bezradní nad ženským brekem.

“Tak mi pověz, co máš na srdci, kalupinko. Král se netrpělivě ohlíží k velkému červenému stanu, odkud voní zvěřina. Lezavý chlad se zvedá z mokré trávy a někde svařují rudé víno s hřebíčkem. Pomyslím na schvácenou klisnu, na Melvila, belhajícího se po zapadlém statku za hranicemi a učícího čeledíny, jak držet meč. A taky na Sivého.

Nadechnu se a… “Nemůžete mi dát něco k jídlu? Tohle jsem říct nechtěla, ale hlad mi sám přinesl slova na jazyk.

Král se usměje, má pusu rudou skoro jako ženská, a pokyne hlavou ke stanu. “Vypadá to s tebou na dlouhý lokte, mladá dámo. Sedneme si dovnitř.

Cupu mezi lovci a rovnám si všechno v hlavě. Možná, že sotva řeknu, co po něm chci, dá mě pověsit, stromů je tady dost, hm, možná, že mě pošlou do basy… popoběhnu a srovnám s králem krok. “Ale uděláte si na mě čas?

“Nejdřív se najím, děvče a pak uvidíme odsekne a zní to varovně.
“Jistě, žrádlo je přednější… řeknu si pro sebe.

A, au, dostanu pohlavek, až si málem překousnu jazyk. Starý muž v černém plášti mě bere za předloktí a otočí mě k sobě. “Jak to mluvíš s králem? A vůbec, není tohle důvod, proč se tady teď ometáš? Tys něco provedla, viď?
“Hmmmmm. krčím nos a zkroušeně na něj třepotám řasami. “Provedla a ještě navrch to odnes někdo jinej.
“To mě nepřekvapuje. Tak drzou holku jsem neviděl, co jsem živ. Ty rosteš…
“pro šibenici? vyhrknu. “Tak to mi říkal můj mistr taky. Jenže teď čeká na dřevěnou tanečnici on.. smutně svěsím hlavu. “A to je ten můj malér.
Král Adalwolf se usadí do křesla, ve stanu je teplo, jídlo voní, nejradši bych se stočila do malého klubka, usnula a zapomněla, ale slovo “šibenice mi zní v hlavě jako umíráček.

Postávám u stolu, dívám se, jak si všichni sedají a začínají pořádat koroptve a kachny.
“Pane, můžu vám teda říct, proč jsem tady?
Král má plnou pusu a tak jen roztržitě kývá.
“Protože chcete pověsit Sivýho z Auburgu za ukrývání uprchlého zločince a to já nemůžu dovolit.
Hlavy se překvapeně i se zájmem zvedají od jídla, Adalwolf se kucká soustem a pak topí překvapení v poháru.
“Cože? S tímhle nejsou žerty, holčičko.
“Tak za šamstra přišla prosit, prdelka, chechtá se rytíř po králově levici. “Brzo se ti začaly zapalovat lejtka, koroptvičko.
“Je to můj otec. říkám ctnostně. Vysvětlit srozumitelně vztah k Sivému je nad mé síly a čert věř zdejším zákonům. Možná tu nemůže chlap žít jen tak s holkou, aby se na něj nedívali skrz prsty, co já vím.
“Tak otec? A čímpak se pan otec živí, kromě toho, že poskytuje útulek galejníkům?
“Je mistrem šermu. Šedovlasý muž na konci stolu odloží nakousnuté kachní stehno.
“Sivý, Sivý, myslel jsem, že on naopak lapky honí…
“No jo, povzdechnu zkroušeně “jenže tohle byl můj, ehm, známej.
“Kdo zas? Adalwolf zmateně vrtí hlavou. “Nechceš nám to říct pořádně a taky po pravdě? Jak ti mám pomoci, když ani nevím, co se stalo.
“Melvil, ten lapka, co jsme ho měli doma, byl můj přítel. A stejně na galejích zchromnul. postýsknu si.

Starý zbrojíř pokývne šedivou bradou. “Myslím, že tomu rozumím až moc dobře. Spustila ses s nějakým uprchlým lapkou a přivedla sis ho domů, co? Jen nechápu, proč ti táta nevyhnal takový chutě z hlavy bejkovcem a milýmu lumpovi nevrazil meč pod žebra.

Pokrčím rameny. “Když člověk vidí zmrzačenýho šermíře, takovýho tanečníka s mečem, jako bejval Melvil, je to jako vidět koně zchromlýho. Zalituješ. Takovejch chlapů šikovnejch, plný šatlavy. Je to škoda, z těch by ještě mohlo bejt užitku. zasním se.

“Cha, užitku, možná pro takový kobylky, jako jsi ty, že by ti prohnali faldy. Slušný lidi si oddychnou, že jsou pod zámkem. Rytíř strčí do Adalwolfa loktem. “Pěkný kvítko jsme si pozvali, jen co je pravda. Za chvíli bude chtít, abys pustil všechny hrdlořezy, co jich ve vězeních je.
“Nech ji, Klasi. Nevidíš, že toho má dost? Král se na mě zkoumavě dívá, tak, jak se lidé dívají na různé cizokrajné potvory.
“Mluv dál, děvče.
Má pravdu, že toho mám dost, ale přestat teď, to bych se mohla rovnou pověsit.
“Možná bych měla bejt v kameni spíš já, než Sivý. nadhodím nejistě.
“Z tebe by v šatlavě moc nezbylo. směje se rytíř “Roztrhali by tě na kousky.
“Ále neroztrhali. Seknu s probouzejícím se vztekem. “Vošukali by mě, a to udělá beztak každej. I vy, kdybyste mohl. Však bych z toho neumřela. Přežila jsem horší věci. O hodně horší věci. Zadívám se do tmy a před očima mi proběhnout děsivé obrazy sklepení, znovu si vzpomenu na rány, znovu slyším svůj vlastní křik.
“To jen vy si myslíte, že se vězení nedá přežít. Ale dá. Vzdorovitě potřesu hlavou.
“Král vytahuje obočí a mírní mě. “Ty máš řádně proříznutou pusu, holčičko.
“Jsem pořád mezi chlapama, tak musím. Hodný tichý holky skončej u plotny s rancem parchantů. povzdychnu.

Vypila jsem jen jeden pohár vína, ale do hlavy mi stoupl tak horce, jako bych pila celou noc. V prázném břiše víno rychle kraluje.

“Nejsi k vrchnosti zrovna uctivá.
“Kdo má viset, ten se neutopí. Všichni se na mě dívají, stojím před stolem jako káranec. Kousnu se do rtu. Vzteky.
“Poslouchej ozve se zas starý zbrojíř a na hlase je slyšet, že se zlobí “zrovna čest tady otci neděláš, s těma řečma. Asi ti táta moc povoloval, jsi hubatější než kluk. A čekáš, že ti to projde.
“Zatím mi to prošlo. řeknu si tiše spíš sama pro sebe. Zvednu hlavu.
“Pověsíte Sivýho, králi? Pošlete ho na galeje? Je to slušnej chlap, je to, krk se mi stáhne náhlou lítostí, “opravdovej přítel, věrnej přítel. Slzy mi zas tečou po nose, vzlyky nejdou polknout, utřu si oči rukávem a podívám se na Adalwolfa.
“Pustíte ho?
Král se ošije a pak pohodí rameny. “Snad pustím, ale musím s ním nejdřív mluvit.
“Díky. zajíknu se a udělám na něj zamilovaný kukuč. Ale král se mi nedívá do tváře. Hledí na mé předloktí chráněné černou manžetou naježenou hřeby a oči má zamžené. Možná vínem, možná představami, které neznám.
Pak mi pokyne hlavou. “Posaď se, štěně. Do rána je daleko a venku bys zmrzla.

II.

Stan se pomalu prázdní a tichne, jak stolovníci odcházejí spát, nebo si, zmoženi vínem, stelou přímo na zemi.
Sedím v křesle, nohy přehozené přes opěradlo a klimbám. Adalwolf se zasmušile dívá do poloprázdného poháru. Posouvá ho po desce stolu, váhá. Pak mi sevře kotník chráněný holínkou. “Spíš?
“Ne, jen trochu. Zaostřuju na něj pohled. “Co je?
Král mi nalije červené víno ze džbánu na stole, plní pohár i sobě.
Odkašlává. “Ty nejsi zrovna, ehm, panna, co?
A už jsme zase na svém, pane králi. “To opravdu nejsem. uškíbnu se. “Už dost dlouho nejsem. Co byste rád? Možná to zní příliš trpce, protože se ode mě odtáhne.
“Chtěl jsem se jen na něco zeptat.
“Tak se ptejte. zachumlám se do vypůjčeného pláště, “Ptej se na co chceš. Pozoruju ho přes spuštěné řasy.
“Už jsi to dělala s někým, kdo tě předtím zbil?

Ách ne, tak tenhle taky. Kurva, proč zrovna tohle. Zatnu zuby. Dobře, nejsem z cukru, však to nějak překousnu, kvůli Sivýmu to překousnu.

Vzhlédnu k němu a usměju se půlkou úst. “Jasně, to je dost častý, tak to někdy chodí. Zvlášť, když si chlapi chtěj připadat víc jako chlapi. neodpustím si poznámku.
Upřeně se na mě zadívá. “A opačně?
Polknu. Tohle je mnohem, mnohem zajímavější. “To taky.
“A jak, jak se to dělá … neví jak dál a já se pomalu probouzím představou, že tentokrát z toho možná vyjdu se zdravou kůží. Já. Nebo taky ne. Hraju tu uprostřed noci vysokou hru a v sázce je moje a nejspíš i Sivého hlava.
“Chceš o tom vyprávět? Jestli chceš, nakloním se k němu “budu ti vyprávět o bičích a žhavým železe, o březovým proutí, všechno. Jsi můj král, ne? Budu ti vyprávět, co budeš chtít.

Adalwolf se syčivě nadechne a opatrně nadzvedne mou ruku, obalenou v kovu. “Pojď, šermířko, tohle není vhodné místo pro tvoji bajku.

III.

Adalwolfův stan. Lůžko, přikrývka lemovaná kožešinou. Víno a ve svícnu vysoká lojová svíce. Zarazí se na chvíli. Polkne. “Mohla bys…? Pomalu kývnu.

“Vždyť já už, králi, vím, na čem s tebou jsem. proběhne mi hlavou. “Dnes v noci si spolu budeme hrát a platem za mé kurvení bude tentokrát Sivého hlava, Sivého život, jeho čest. Budeš spokojen, králi, pomyslím si trochu škodolibě “a co víc, budeš i uspokojen.
“Ale nesmíš křičet. Podívá se na mě překvapeně.
Bradou ukážu na plátno. “Jsme ve stanu a všude kolem jsou tvý lidi. Nesmíš křičet.
“Slibuju.
Povytáhnu obočí. “Opravdu? Uvidíme.
“Podej mi svůj bič! Stojíme proti sobě, měřím si ho jak před soubojem na nože. “Podej mi ho!

Vloží do mé ruce krátký kožený bičík se stříbrem vykládanou rukojetí. Sevřu ho v dlani a vzpomenu si na Melvila tak, jak jsem ho viděla poprvé. Na Melvila rozkročeného a vítězného, na Agostina, alchymistu napůl šíleného z drog, který mě dokázal svými choutkami vyděsit, na Sigfrida, hejtmana z malého města, který obzvláště rád vyslýchal mladé provinilce. Vzpomenu na ně s mírnou náklonností.

Dnes použiju to, co jste mě naučili, pánové, tož dík a peklo s vámi, moji milí.
“Svlíkni se!
“Co?
“Do naha! Bičem ho přetáhnu po stehně. “Do naha, ty čubčí synu a bez řečí.

Svléká šaty a já čekám. Při pohledu na jeho světlou kůži bez jizev mi úsměv proti mé vůli zvedne koutky. Ty budeš nejen křičet, budeš i plakat, králi.

“Všechno svlíknout. pobídnu ho, když váhá. “Nejsi prvnička, tak se neupejpej, co myslíš, že uvidím novýho? Co? Přetáhnu ho bičem přes záda a pak mu rukojetí nadzvednu bradu.
Zadívám se mu do očí. “Na kolena, králi, tam patříš.
Klesne na kolena, nahý a vysvlečený z odznaků moci vypadá krotce.
Přidřepnu k němu. “Díváš se, králi, když mučí zajaté? Díváš se na popravy, na lámání v kole, díváš se, jak děvečkám drtí klouby botou? Díváš se?

Možná jsi viděl moje bratry, zlomený, vlečený na popravu, vysvlečený a ponížený. Možná jsi viděl holky, které jsem lízala, krvácející z konečníku po jízdě na oslovi.

Melvila na galejích znásilnili, Kudlovi před popravou vykloubili ruce, z Johana tahali střeva. Díval ses?

Adalwolf se zajíkne, zavrtí hlavou.
“Král tyhle věci nevidí, děvče.
“Děvče? uhodím ho rukojetí biče přes tvář. “Říkej mi paní. To přece chceš, to přece potřebuješ. To chybí tomuhle zapráskaným království. Ruka ženský. Tvrdá ženská ruka! Vstanu.
“Mysli teď na všechny lapky, zmítající se v řetězech, na všechny poběhlice znásilňovaný biřici, škrcený katy. Teď je pochopíš.
Rozpřáhnu se a bič dopadne na Wolfova záda. Znovu. Znovu.
Třese se a svaly mu škubou. Tiskne si ruce na ústa.
“Bolí to? Kývá. Usmívám se. “Jen podplacenej biřic by tě mrskal takhle.
Udeřím zas, vší silou, pozoruju svíjící se tělo. Tělo v bídě bolesti.
Bič znovu tančí, nechává rudé stopy, podlitiny. Adalwolf sténá, s pootevřených úst mu tečou sliny. Chvěje se začínající zimnicí. Kůži má ve chvíli pokrytou bláznivým vzorem z rudých čar. Schovávám bič za záda.

“Co bys mi řekl teď? Přiznal bys hříchy?
“Ano. šeptá.
Pohrdavě se ušklíbnu. “Viděla jsem třináctiletý holky, který vydržely desetkrát víc, králi. Viděla a slyšela jsem je.
Shýbnu se, vytáhnu z jeho kalhot řemen a ovinu mu ho kolem krku. Pás protažený přezkou mu sevře hrdlo.
“Takhle tahají zajaté za koněm, s rukama svázanejma, králi. Věděls to?
Vleču ho za sebou po stanu, zvedne ruce k obojku a já ho kopnu tvrdou špicí jezdecké boty do žeber.
“S rukama svázanejma, říkám ti. Pod bičem.

Těžce, přerývaně dýchá a jeho tělo prochází věncem křečí. Sednu si na lůžko, napiju se vína a zavrtím hlavou.

“Zemřel bys první den. První. Nejsi dost otužilej, abys přežil způsob, jakým se tady nakládá s muži.
Uvolním řemen z jeho krku. “Lehni si tady a zůstaň tak. Chlap nejsi, možná, že jsi kluk. Odhodím řemen na jeho záda.
“Dojdu si vyždímat kočičku a pak si zavzpomínáme na dětství, Wolfe. zasyčím mu do ucha a vyjdu do noci.

V táboře je ticho, slyším jen frkání zvířat a les šumí. Rány se musejí rozléhat. Ohlédnu se k osvětlené látce stanu. Kurva, kolik lovců a strážných asi sleduje stínohru dnešní podzimní noci?

Klopýtnu o něčí botu. Muž v uniformě gardy ustoupí a nechá mě projít. Zachytím jeho úšklebek. Vědoucný, výsměšný. Pokrčím rameny a zmizím za keřem.

Král leží na kožešinové pokrývce, jeho tělo je pokryté husí kůží, ztuhlé očekáváním. Rozpaky a lítost zadrží mou ruku. Kleknu k jeho hlavě.

“Je tvá matka dávno mrtvá?
“Ne, ne tak dávno.
“A chybí ti?
“Pročpak se na to ptáš? Hnědé oči na mě spočinou náhle procitlé ze sna, způsobeného bolestí.
“Ta moje mi chybí. šeptnu.
Pak vstanu. Přeložím řemen a zkusmo s ním švihnu do vzduchu.
“Používala tohle? ptám se, teď už konverzačním tónem.
Muž na lůžku se schoulí očekáváním rány.
“Často? Potřese hlavou.
“No, možná je to způsob, jak vychovat krále. škebím se.
Šlehnu ho přes zadek, tam, kde je kůže ještě nedotčená. Pokračuju níž a ještě níž, svíjí se a kroutí na lůžku, řemen nemá hypnotické vlastnosti biče. Neomamuje. Král sténá, konec hry se blíží. Vyvrcholení. Naposled se rozpřáhnu opaskem a odhodím ho, nepotřebný, na zem.
Rozhodně svléknu šaty.
“Vstaň a dodělej si to. prohodím přes rameno. “Chci spát.

Přejedu pohledem vzrušeného muže, svalím se do postele a přes hlavu přetáhnu přikrývku, aby neviděl, jak se mi tvář ve spánku rozsype přestálým napětím, únavou a vyčerpáním z nutnosti se ovládat.

Slyším krále sténat a pak mi černá vlna spánku zavře oči.

IV.

Vzbudí mě hlasy. Mužské hlasy, znějí povědomě, kratičkou chvíli před úplným procitnutím mi to připomene domov. Adalwolf se ke mě ve spánku tiskne, ve stanu je chladno.

“Nemůžu krále budit. Musíme počkat až vstane sám. říká chraplavý bas a já poznávám starého zbrojíře.
“Etiketa. nadává rozmrzele druhý hlas. “Nemám čas tvrdnout tu do večera. Známý, dobře známý hlas zní za stanovým plátnem.
Popadnu halenou, přetáhnu ji přes hlavu a vyběhnu ze stanu.
“Brame pověsím se starému šermíři na krk, “Brame, co tu děláš?.
Bram mě překvapeně postaví na zem. “A co ty děláš v králově stanu, uličnice? Nepřineslo nám to tvoje trajdání už dost neštěstí? A vůbec, sjede mě kritickým pohledem “mazej si oblíct kalhoty, nestydo. Beztak tě zná půlka chlapů v tomhle království do posledního chloupku.
Přešlápnu z nohy na nohu, jak mě zebe mokrá tráva a zmizím zpátky pod plachtou.
“Wolfe, vstávej. Král se se zasténáním nadzvedne na lokti.
“Nejde to.
“To víš, že to jde, a pohni kostrou. Venku je tvůj zbrojíř a Bram.
“Kdo je Bram?
“Přítel mýho otce. Určitě se jde taky přimluvit za Sivýho.
Adalwolf se s mnohými vzdechy hrabe z lůžka. “To nám ještě scházelo. Přítel tvýho otce. Nemám dnes náladu na hovory.
“Ale Sivýho pustíš, viď? Nebo..
“Pustím, pustím, hádě, jen co se vzpamatuju z tvejch uštknutí.
“Určitě. Zatímco se budeš vzpamatovávat, tak ho pověsej. Musíme jet hned.
“Zbláznila ses?!
“Ne. Všichni jezděj takhle zmalovaný, já bych mohla vyprávět. Můžeš si vzít kočár, ne? A vůbec. Buď chlap. Už jseš velkej.
Wolf se zmučeně souká do šatů, já si oblíkám kalhoty a netrpělivě ho poháním.
“Dělej, dělej, prosím tě.
Na okamžik se k němu přitisknu. “Seš dobrej král. Byla to bláznivá noc… a olíznu si nervozně rty “víš, že to bylo přes plátno vidět?
Adalwolf na mě vytřeští oči.
“A nejspíš taky pěkně slyšet.
“Cože?
“Neboj, všichni to dobře pochopili, jinak už tady ležím s nožem v zádech. Jsi král, né? Můžeš mít divný chutě. usměju se na něj povzbudivě.
“Ty mrňavá krvelačná potvoro. Ty ses mi vyplatila.
Šklebím se na něj a olíznu mu tvář polibkem.
“A ne?
Snídaně probíhá v podezřelém tichu, Bram pokukuje po panovníkovi a občas mě stíhá výhružnými pohledy.
Nevydržím to. “Je to v suchu, Brame. Sivýho pustěj a místodržící dostane kouř.
“Že dostane kouř, Wolfe? dožaduju se na králi potvrzení svých slov.
“Proč?
“Protože mě obtěžoval.
“To jo. Král apaticky přikývne. “To je na mou duši závažnej přestupek.
“Náhodou je.
“Promluvím s ním. mírní mě král a vyhýbá se tázavým pohledům své suity.
“Ty ještěrko zatracená. doloží a usměje se na mě.
“Ty malá bláznivá ještěrko zatracená…