Blesky mýho hněvu V

2001.12.16

I.

Ohlédnu se po Sivého ryzce, klopýtá na ztuhlých nohách někde na konci průvodu.
Důvěrnost sdíleného sedla a Adalwolfova ruka kolem pasu.
“Zmije,” syčí mi do ucha “tys mi dala.”
“Máš, cos chtěl.” Netrpělivě kopnu patami koně do žeber. “Vlečem se.”
Zachytím pohled jezdce po mé pravé ruce. Kapitán stráže, ten, který mi v noci uhýbal, se na mě šklebí. Vypláznu jazyk. Ať. Myslete si, co chcete, sebranko bídná. Ať.
Pravidelný dusot kopyt a pach koňského potu. A stejný les, kterým jsem hnala svou klisnu. Tentokrát bez zoufalství. Tentokrát mám na patře chuť vzlyků krále. Ať.
Městská brána, smeknuté čapky, nahrbené hřbety. Narovnám záda. Tak takové to tedy je, nedívat se lidem do tváře zespodu. Už nikdy se nebudu klanět, umíním si. Už nikdy nikomu.
Hold jistě patří králi. A králem je muž, kterého jsem viděla plakat. Nadnáším se v sedle. Tak takové je tedy vítězství.

II.

Nádvoří hradu. Štolba chytá uzdu Adalwolfova koně, místodržící spěchá králi vstříc až se mu tučný teřich natřásá.
“Na písknutí pána běžíš, pse.” myslím si a s lítostí si odřeknu kopanec.
“Můj milý rozume, neopouštěj mě teď,” přeju si úporně.
Jen chvíli a obejmu Sivého, ještě malou chvilku a schovám hlavu na jeho hrudi, obejme mě, až mi zapraskají žebra a všechno bude dobré.
“Kde je Sivý?” nevydržím přečkat ceremoniál vítání. “Kde je Sivý?”
Král nespokojeně mlaskne, ale můj naléhavý pohled ho přiměje utnout dvorský rituál.
“Mistr šermu Sivý z Auburgu, otec této mladé dámy, pane Ruprechte…”
“Ach, otec?!” Místodržící afektovaně odkašlává, “obávám se, můj Pane, že je na pranýři. Dnes je den trhu a považoval jsem za vhodné z důvodu udržení pořádku exemplárně …”
Víc už neslyším. Pád z výšin uspokojení je rychlý a bolestný. Sivý na pranýři, Sivý s kůží rozsekanou biči biřiců, vysmívaný.
Na okamžik, na okamžik dlouhý jako celý jeden pláč pocítím mráz štípat a napínat kůži.
A pak se nohy samy rozběhnou, vztekle odstrčím krále, vidím před sebou bránu, dav, cestu k náměstí.
Svaly se napínají jako u šílícího koně. Běžet….
Za mnou dupou okované boty, jak se muži z Adalwofovi gardy za mnou rozbíhají.
“Chyťte ji, než něco provede.”
Jenže jsou chvíle kdy dokážete běžet, letět jako o život…

III.

Kovový nákrčník drží hlavu v nepřirozeném úhlu a záda trnou. Dívám se do davu, ale nevidím tváře dychtivé, hladové po lidské bolesti, zvědavé, či prostě lhostejné. Nevidím ženy s dětmi u sukní, špitající si děvčata, výrostky mlsně slídící kolem vystavených pokladů. Kdysi dávno to byl jiný trh, jiné město, kůže opuchlá podlitinami po ranách bičem a nepřiznaný strach. Zlé probuzení z hřebčí pýchy, ze sebevědomí vítězícího vlčka. Manžel a jeho bratři s holemi, které znehybní zápěstí ještě dřív, než dlaň sevře meč, ječící žena, nahá , bělavá s rukama před tváří, rány. Nahota, výprask, hanba, ponížení nehybnosti. Tenkrát to bolelo. Ale dnes?
Stáří přináší smíření, lhostejnost, vědoucnost. Zemřít tady? Proč ne?A tmavovlasé děvče se vzdorovitými ústy zase samo, zrazené, znovu vláčené neslitovným světem.
Má vina? Pošetilý olysalý vlk, prašivý bezzubý vlk v malé kleci.
Dav náhle zahučí jiným rytmem. Otevřu oči. Biřic, kat?
Zaznívají bolestné výkřiky, v jednom rohu náměstí se ztrhla rvačka. Pestrý houf se rozestupuje, vlní se a přelévá. Náměstím běží tmavovlasé děvče, obnažený meč rozhání zvědavce napravo, nalevo. Můj meč.
Strach mi stáhne hrdlo hůř, než katova oprátka. Pouta, železná, ukutá pro zoufalý boj provinilců. Bojovat? Ne, modlit se, modlit se jako baba. Bohové, na které jsem zapomínal, vrtkaví bohové rváčů, nedopusťte, aby ji zabili před mýma očima. Krutí bohové, chraňte tu dcerku zdejšího smutného světa.

IV.

Pranýř se tyčí uprostřed náměstí a na něm muž s hlavou zvrácenou ke kůlu, s rukama v poutech. Nevybírám si, rány dopadají naplocho na hlavy, záda, tváře. Cítím jen dav, ale nestarám se o něj. Vidím jen muže na pranýři obklopeném biřici. Šílenství. Rudé a osvobozující.
Městský pacholek napřahuje halapartnu, neohrabaně, a meč mu přeběhne po hrudi. Z rozťaté rány se valí krev. Láme se v pase. Dav kvílí, hučí jako voda v bouřce. Schody na pranýř. Tělnatý muž couvá, nechce se umírat, odejít od ženy a buchet do mrazivé smrti rozťatých útrob.
“Sivý…” je to spíš jako skřek divoké kočky, bohové, zapomněla jsem výpady, kryty, pozice. Zabíjet.
Další z biřiců před hrotem meč padá z podia do bláta náměstí.
“Sivý…” točím se po zvuku, ale někdo mi zezadu silně přitiskne ruce k tělu.
“Neper se!” řve mi do ucha kapitán královy stráže. “Já nejsem král a na tohle neletím. Všechno bude dobré. Neper se!” Ještě chvíli se zmítám jako divoká a kopu, než mi dojde smysl jeho slov. Svaly ochabnou, ruce se roztřesou, jako by ani nebyly moje. Opírám se zády o mužovu hruď….
“Jménem krále, zachovejte klid … Jménem krále, rozejděte se…” Muži z Adalvolfovy gardy řvou a za pomoci ran a kopanců zjednávají klid. Náměstí nervózně hučí jako úl podrážděných včel. Zmatených včel.
“Seberte tu havěť z bláta!” velí kapitán stráže. “Potřebujeme klíče od pout.”
“Strpení, pane.” kývá směrem k Sivému. “Za chvilku můžete svou povedenou dcerku podpírat sám. Jen co ta popletená cháska najde klimenty.”

V.

“Skoč.” Bram ke mě vztáhne ruce, skáču a jeho náruč ztlumí můj pád.
“Zatracená náno bláznivá, mohli tě zabít. Co tě kouslo?”
Ze schodů sestupuje Sivý, kapitán stráže ho chce podepřít, ale bělovlasý muž jen pohodí hlavou.
“Kurva,” zajíkne se, “holčičko, ty jsi dočista šílená. Šílená.”
Usměju se na něj očima i zubama. “Jó, já jsem šílená.”
“Ženská.” zavrčí za mnou kapitán. “Zatracená ženská.”
Procházíme davem, Sivého košile je hnědá zaschlou krví, prosekaná.
“Čůrák jeden.”
“Co?” obrací se ke mě Bram.
“Místodržící! Nechal Sivého zpráskat, protože jsem mu nechtěla lízat prdel,” syčím. Plavovlasý kapitán vytahuje obočí.
Sivý se zastavuje, pohodí hlavou jako kůň, který šlápl na půdu močálu.
“Doufám, že ne. Doufám, že se tě ani nedotknul…” chraptí. “Taková ropucha. Nedalas mu, štěně?”
Zvednu k němu oči. “Hele, udělala bych hodně, aby ti na galejích nerozmrdali prdel, ale tohle, tohle bych nevydrrrrr…” kousnu se do rtů při vzpomínce na buclaté Ruprechtovy ručky. “Je slizkej.”
Sivý se zasměje a na jeho strhané rozbité tváři vypadá úsměv jako smrtelný škleb.
“Děťátko, snad si neměla strach o mou počestnost?” zavrtí hlavou. “Rád bych ti dal pusu, štěně, ale chytla bys vši.”
“Co je mi po vších?” Obejmu Sivého bez ohledu na jeho rány, to, že smrdí jako by byl týden po smrti, na zvědavé pohledy králových mužů.
“Drž mě,” skučím. “Drž mě, kurva, pevně.”

VI.

Klenutá místnost plná mužů. Adalwolf sedí v křesle s vysokým opěradlem, podél stěn postávají muži z jeho stráže. Horlivý pan Ruprecht komanduje sloužící.
Rozčtvrtit takovou chátru, jako je on.
“Tohle je můj otec.” promluvím směrem ke králi, náhle v rozpacích, jak mu říct.
Adalwolf povstane a vykročí směrem k nám. A Sivý?
Podívá se na mě s podezřením. “Ty…”
Skloní hlavu náznakem pozdravu. Nic víc, jen vrásky v jeho tváři se ještě prohloubí.
Copak mě zná tak dobře, aby jediným pohledem poznal, že není králi nic dlužen?
“Je mi ctí vás poznat, Mistře Sivý.”
Sivý krátce pohlédne na nabízenou ruku. Stiskne ji.
“Je jedinečnou ctí pro člověka přivlečeného z pranýře smět stisknout ruku králi, Milosti. Dcera se za mě přimluvila?”
Kámen mi spadl ze srdce. Sivý pochopil naši hru na příbuzenský vztah a není jedovatější než je třeba. Bohové, šla jsem prosit krále, ale v mistrových očích je to, zdá se, stejné, jako bych se spustila s pacholkem od koní. Čert se v něm vyznej.
Adalwolf se usmívá. “Je velmi těžké vaší dceři něco odepřít…”
“To vím.” usměje se teď i Sivý. “V jistém směru je víc než přiměřeně zhýčkaná.”
“Měl bych jednu prosbu, Mistře. Neskromnou prosbu.”
Adalwolf si nakrucuje vousy a já nedůvěřivě svraštím obočí. Co je zas tohle?
“Nejsem v postavení, kdy bych vám mohl odepřít cokoli, Pane.”
Zní to od Sivého zatraceně odměřeně a celý sál tichne. Čeká.
“Rád bych tvou dcerku do své osobní stráže. Je, ehm, velmi nadaná.”
“Samozřejmě, Pane. Je to velká čest pro můj skromný pedagogický talent, jestliže přijmete do své stráže mou žačku. Počkejte několik let,” Sivý se zlomyslně usměje, “a bude připravena.”
“Ach, ” vydechne Adalwolf zklamaně “myslel jsem …”
“Je to ještě dítě …”
“Dítě …” vloží se najednou do debaty kapitán stráže “je to lasice v kurníku. Jestli ta překročí práh kasáren, chlapi se vzteknou. Jsem voják, ne bordelmamá.”
“Kuš, synu.” sjede muže pohledem Sivý. “Tohle je moje věc.”
“Potom je tedy řešení nasnadě, Mistře Sivý. Přijměte mou nabídku vy. Jste učitelem šermu a toto krásné umění u mých vojáků upadá. Byl bych potěšen…”
Koušu se do rtů a nevím, jestli se mám smát, nebo zuřit. Vidím před sebou sídelní město a taky černý bičík a Sivého v roli otce královy milostnice a kasárna stráže plná mužů, kteří vědí, co spojuje malou šibeničnici a jejich pána.
Sivý se ke mě pomalu otočí. “Poděkuj jeho Milosti, dceruško, za jeho velkorysost,” říká sevřeným tichým hlasem.
A ve mě znovu zvítězí mé horší já. Bez ohledu na etiketu udělám dva kroky, stoupnu si způsobně na špičky a líbnu krále někam na ucho.

Autor:   Kategória: Próza     :: 257 views

Leave a comment