Těžká sněhová mračna ulehla na střechu chaty, závěje udusily zvuky lesa, ztišily les jako roubík v ústech spoutaného. Sníh uzamkl lovce a žlutookou. Už přes týden byla Anda ve Ezerově chatě a za tu dobu mezi nimi nepadlo víc než pár vět týkajících se jídla a léků. Teď litoval, že se nechal unést soucitem a tu vzal zbědovalou kočku pod svou střechu. Už šest dní poslouchal noc co noc její nesouvislé blábolení, její výkřiky a sténání, už šest dní jí lil do úst vývary z jeleního masa, a čaje ze svařených bylin. Šest dní mařil její občasné pokusy o konverzaci. Nezajímalo ho, co je zač, nezajímalo ho dokonce ani jak se jmenuje. To, co viděl, mu stačilo, možná si chtěl myslet, že to stačí víc než bohatě.
Věděl, že kdyby chtěl, mohl by jí mít. Nenabídla mu to přímo, ale tázavý pohled, když si k ní večer lehal, mluvil za všechno. Věděl, že většina jeho kolegů by příležitosti využila bez výčitek svědomí. Dával jí přece jídlo, bydlela u něj a měl tedy právo, aby si vzal, co mu mohla nabídnout. Nejspíš tak uvažovala i ona sama. Ezero byl ale jiného názoru. Přál si být sám, chladný a tichý jako zima kolem, vyrovnaný, tak jako býval v minulých zimách, bez pochybností, které přinášela přítomnost žlutoočky.

Žlutooká spala, stále spala. Nerada se probouzela ze spánku, nerada se vracela do skutečného světa své nemoci. Anda trpěla. Věděla, že jí lovec pohrdá. V jeho pohledu se dal vyčíst v nejlepším případě soucit. V těch horších (a častějších) případech podrážděnost a bezmála odpor k jeho nucené podnájemnici. Její smysly se probouzely, a život v proti chladu utěsněné chatě ji znervozňoval, stejně jako hrubá vlněná přikrývka na nahém těle. Sám Ezero jí vadil, její nervy jitřil jeho pach, pach potu, kůže, tlející krve, smůly, dřeva, ohně… člověka. Člověka? Oč lepší byl se svýma vybledlýma očima a zaknocenými copánky, které měly, jak Anda se zlomyslně domnívala, částečně zakrýt u muže výjimečnou bohatost vlasů. O kolik víc byla v jeho žilách zředěna krev Thryen, že měl práva, svatá nezadatelná práva Člověka, zatím co ona byla jen coura z Hladového lidu, čubka z Thryen, nelidská zrůda, opovrženíhodnější než prašivá fena, nenáviděnější než jedovatý had?
Znovu vstát a lovit, běžet volně lesem, znovu být sebou, zdravá a silná a svobodná. Muž jí dával jídlo, jenže páchlo pastí.

Vešel do chaty a překvapeně pohlédl na svou podnájemnici. Stála uprostřed místnosti a tvářila se bojovně. Byla úplně oblečená a ve vlasech jí tál sníh. Rozladěně hodil zajíce na stůl a posadil se. Neměl rozhodně v úmyslu jakkoli se dohadovat se žlutookou děvkou. Přestal si vážit ženských, za ta léta, co měl holky za peníze a kožešiny ve městech a v malých osadách, počestné holky, které poslali jejich rodiče, dokonalé profesionálky, navoněné pižmem a oblečené v průsvitné mlze. Přestal si vážit žen, za tu dobu co byl v Lutii a nebyl zvyklý na urážky od žlutookých. Dostal vztek.

Ženin hlas se nepříjemně rozlehl místností “Měli bysme si promluvit o ceně.” Ezero jenom udiveně a ironicky zdvihl obočí.
“O tom, co za to chceš.” objasnila Anda “Co chceš za to, že tu spím, že mi dáváš najíst a tak. O moje zboží asi zájem nemáš, jenže to je bohužel to jediný, co mám teď při sobě. Ale mám pro tebe jinej návrh.” Podíval se na ni rozzlobeně, ale její šikmé oči po něm sklouzly s překvapivým chladem.
“Půjč mi nějakou slušnou kuši a nech mě tu chvíli dělat” pokračovala “Dám ti to všechno a budeš mít slušný kožešiny bez práce. Nabízim ti dobrej kšeft, ne?”
Teprve teď se lovec zmohl na odpověď. “Sedni si a sklapni” řekl studeným, nepřátelským hlasem.
“A dobře mě poslouchej. Byl jsem blázen, když jsem tě se přitáhl, ale nejsem zas takovej blázen, abych nechal někoho z vás řádit ve svým revíru. Ostatně, na co potřebuješ kuši? Slyšel jsem, že vy ehm, zbraně nepotřebujete.” “Co si to dovoluješ, ty chudáku.” zaječela bez špetky sebeovládání.
“Ty mi budeš vyčítat ty, zkurvenej bastarde, synu nadržený čubky.” Teď už nevydržel ani Ezero.
“Ty jsi mizerná čubka, prašivá fena, která dává ocas na stranu za misku polívky před každým…”
“Zato tobě se asi ocas nepostavil posledních dvacet let.”
Dlouhé černé vlasy šlehaly kolem obličeje, jak žlutooká potřásla svou hřívou a vyzývavě se na lovce podívala.
Pobledl, vzteky a skrývaným rozrušením, “nůž” blesklo mu hlavou, ale hned myšlenku v hambě zavrhnul a pohlédl ke zdi
Pominutý křik se zalkl ve chvíli, kdy rozzuřený sáhl na skobu po těžkém bič, který někdy používal na koně a šlehl jím po Andě. Uskočila ke dveřím, skutálela se po těch několika schůdcích a dopadla do závěje. Potom se lehkým kroky rozběhla k lesu.

Ezero s úlevou přirazil dveře a posadil se na lavici. Hádka ho rozčílila a urazila. Nepamatoval si, že by se za celý svůj život s nějakou ženskou takhle pohádal a slyšel od ní takové nadávky. Musel mu někdo vykřičet do očí pravdu s tak surově, pravdu, obalenou do vulgárních výrazů, do nadávek, které možná někdy sám… Naplnil cínový pohár vínem z měchu na zdi a vypil ho na ex. Potřeboval to, jako už dlouho ne.

Po chvíli se zvedl a přehodil si znovu přes ramena plášť. Když se vydával rozšlapaným sněhem do lesa, připadal si jako blázen.

Anda se vztekle prodírala závějemi. Necítila chlad ani únavu, zatím ještě neuvažovala, co si počne, až opravdu přijdou. Na chvíli se zastavila a její citlivý sluch zachytil křupání sněhu, křupání sněhu pod lidskou nohou obutou v kožené holínce. Zamyslela se. Chce jí zabít, znásilnit, omluvit se? Otočila se směrem zvuku kroků a tiše vyčkávala. Když přišel blíž, viděla, jak se na ní posměšně ušklíbá. Proti své vůli se usmála.
“Trváš na tom, abys tady zmrzla, holčičko?” sundal si plášť a hodil jí ho přes ramena.
“Zasloužila bys nařezat a možná, že to udělám, až dojdeme domů.” Anda vztekle zavrčela a cukla sebou, ale Ezero pevně držel okraje pláště. “Dělej, ať se dostaneme z lesa za světla. Zejtra tě vezmu s sebou a uvidíme, kdo měl pravdu.”
Druhý den ráno půjčil lovec opravdu Andě starý plášť a svou rezervní kuši a vyšli do lesa. Hluboký sníh vyzouval boty , větve těžké bílými čepicemi jim shazovaly za límce malé laviny a žlutooká táhla svou zbraň závějemi, jako by pro ni byla příliš těžká.Ezero pochybovačně pozoroval, jak dívka zkouší tětivu a prohlíží šípy. Pomyslel si, že jeho kuše je pro ženskou příliš těžká. “Můžu střílet, když něco uvidim, nebo chceš mít první ránu?” zeptala se šibalsky, což lovce překvapilo. Poprvé viděl někoho z Hladových se smát Druhé překvapení zažil, když viděl, jak obratně napnula tětivu, vložila šíp a zajistila kuši. Její pohyby vypovídaly o dlouhé praxi. Vedl jí hlubokým sněhem ke stromu na kraji mýtiny, který používal jako posed. V tom za ním zadrnčela tětiva a Anda se vydala ve směru šípu. Vítězně zvedla zastřeleného králíka a usmála se na lovce.
“Už jsem se bála, že jsem ztratila cvik.” “Vůbec jsem ho neviděl” zavrtěl Ezero hlavou.
Anda vypadala spokojeně: “Jistě.” Pokývala hlavou. “Vy přece nikdy nic nevidíte.”

“Tak pojď” rozhodl se pro jednou narážku spolknout, “vylez na ten strom.” A díval se, jak se obratně zachytla a šplhá nahoru k vidlici silných větví. Když se jakž takž pohodlně posadili vedle sebe, obhlédla Anda mýtinu a zeptala se: “Jelen?”
Jen mlčky přikývl. Po necelé půlhodině čekání najednou Anda ožila. Její půvabný, trochu ostrý nos se pohyboval téměř jako nos loveckého psa. Opatrně strčila do muže loktem. Na palouk přicházel jelen se třemi laněmi. Nebyl to žádný výstavní kus, ale pro jejich účely stačil bohatě. Vlk pozvedl kuši a koutkem oka zaregistroval rychlý pohyb vedle sebe. Pustil tětivu a zaslechl zasvištění Andina šípu. Zvíře na mýtině kleslo na kolena a pak se svalilo do sněhu. Laně se rozprchly.
Anda sjela z kmene jako veverka a rozběhla se k jelenovi. Podívala se na peří na konci šípu a zlomyslně se ušklíbla: “Minuls, bratříčku, jelen je můj. Cos to o nás říkal?”
Lovec jenom pokýval hlavou, na okamžik pocítil závist. Díval se, jak vyvrhuje jelena, a věděl, že jí není co vytknout. Pak poklekl ke zvířeti se svým nožem a začal jí pomáhat. V té malé bestii bylo něco velice zvláštního

príspevok je prebraný z internetového magazínu Blue Screen