Slunce pomalu vysušovalo bahno zbylé po jarním tání, když se Ezero a Anda začali připravovat na cestu. Velká lovecká osada v Aspě hostila v létě všechny samotáře a poskytovala jim to, čeho se jim obvykle nedostávalo, společnost, pohodlí i ženské.
Anda skládala zimní kožešiny do pytlů. Po dlouhé a opuštěné zimě jí těšilo pomyšlení na to, že se setká s jinými lidmi. Táhlo jí to od zabedněné chaty a pravidelného života ve světle pochodní. Zděděná touha doutnala hluboko v jejím srdci a přikazovala jí jít. Jít tak, jako každé jaro, jít tak jak přichází a odchází slunce.
Opřela se vedle Vlka u ohrady, kde neklidně poklusávali koně, které jim nabízel handlíř. Pozorně sledovala zvířata, až se její pohled zastavil na krásném lehkém vraníkovi s dlouhou zaknocenou hřívou. Dotkla se Vlkova lokte a ukázala bradou na vybraného hřebce. Její volba Vlka nepřekvapila. Tušil už dávno, že ho Anda bude stát víc peněz, než kolik obvykle stává přízeň vesnických panenek.
“Kolik?” zeptal se věcně rozložitého světlovlasého chlapa, který ve zdejším městečku obchodoval s koňmi. K Vlkovu velkému překvapení ze sebe kupec nezačal sypat chválu na vybraného hřebečka, ale zarmouceně pokrčil rameny: “Vyberte si jinýho, pane. Tohle je blázen a nikdo se k němu nemůže pořádně přiblížit, natož na něm jezdit. Nedal jsem ho řezníkovi jem proto, že porád věřim, že se z toho nějak vzpamatuje.”
V tu chvíli se Anda vmísila do debaty svým obvyklým posměšným hlasem. “Nech mě ho vyzkoušet, strejdo. To, co ty víš o koních, jsem já už dávno zapomněla. No tak?”
“Je to nebezpečný pro vaši panenku, vzácnej pane, aby do tý ohrady lezla, ” obrátil se handlíř v rozpacích k lovci, ale lovec jenom kývl hlavou. “Jsou to její kosti, který si zpřeráží.”
Za tu dobu, co Andu znal, věděl, že bránit jí v čemkoli nemá smysl a zakazovat jí něco je čirá zbytečnost.
V tu chvíli už se dívka přehoupla přes ohradu a pomalým měkkým krokem se blížila k černému hřebci, který stál u protějšího rohu ohrady a svaly na jeho plecích se lehce chvěly. Anda se zastavila několik kroků před zvířetem a začala k němu mluvit zvláštním zpěvavým hlasem. Přitom se opatrně přibližovala. Po chvíli se dotkla nozder a přejížděla rukou mezi očima koně. Vlk i handlíř přihlíželi tiše podivnému představení. Najednou se dívka otočila k hřebci zády a volným krokem se vracela zpět. Zvíře za ní klopýtalo na ztuhlých nohách jako omámené. Kývla na ohromeného handlíře a usmála se pyšně na Ezera.
“Sedlo!” Handlíř se zmateně rozhlédl, ale pak se vzpamatoval a rozběhl se do blízké maštale. “Odkud to znáš?” Lovci pomalu docházelo, kde viděl tenhle způsob krocení koní.
Anda jenom pokrčila rameny: “Zvířata mě mají ráda.”
Jenom zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. Nedívával se rád ani na svou matku, když tohle prováděla. Připadalo mu, že v jejích očích vidí v těch chvílích něco divného. Nijak zvlášť nestál o to, zahlédnout ty záblesky i v očích ženy, která s ním každý večer leze do postele.
Zatím se handlíř vrátil se sedlem a opatrně ho podával dívce. Byl mužem obchodu a reality a záhadné věci ho trochu děsily. Anda začala klidně sedlat koně. Pozorně utáhla podbřišník, srovnala ohlávku a lehce se vyšvihla vraníkovi na hřbet. Zvíře zděšeně pohodilo hlavou, ale Andina ruka se opět dotkla místa mezi jeho očima. Vraník začal pomalu obcházet ohradu. Postupně se jeho krok zpevňoval a prodlužoval a po chvíli už klusal hladce a plynule. “Beru ho.”
Anda se ohlédla na obchodníka, který stál u hrazení “Beru ho, pokud za něj nechceš majlant. Stejně by jinýmu k ničemu nebyl.”
Handlíř se rychle vzpamatoval, když byla řeč o penězích. “Za dvacet zlatých je váš, paní. To je zadarmo za takovýho koně.”
Cena byla opravdu hodně nízká. Anda ukázala na krásného vysokého siváka, který stál klidně uprostřed ohrady. “A toho pro tebe, Vlku. Je to dobrej kůň. A vypadá že má pevný nervy.”
Lovec se na Andu šibalsky usmál: “To jo, ale toho tvýho nikdy nedohoní, co?”
“Nemůžeš mít všechno.” Anda vypadala v dobré náladě. “Nákladní koně si vyber sám, ty mě nezajímaj. Abys věděl, pojmenuju toho hřebečka Sirel, tak se jmenovali všichni mí koně.”
V tu chvíli se k ní Vlk překvapeně obrátil. Sirel znamenalo v terštině zabíječ a bylo to také jméno jednoho z démonů, které vzývaly terrské kněžky. Každopádně to bylo podivné jméno pro koně.
Když zaplatili, dohodli se, že si koně vyzvednou druhý den ráno a odcházeli, handlíř si znechuceně odplivl a pak se požehnal ochranným znamením. “Čertice si koupila čertovskýho koně. Nechtěl bych doma ani jednoho z nich.” A potom šel do hospody spláchnout pivem tu podivnou chuť v ústech.
Další zadostiučinění pocítila Anda, když prodávala svoje kožešiny. Kupec se tvářil překvapeně, když mu šedooký lovec, kterého dobře znal, poručil, aby vyplatil skoro tři sta zlatých za kožešiny mladé ženě, která přišla s ním. Málem už namítl, že tolik peněz ženské do ruky nepatří, ale něco ve vzhledu té černovlasé ho varovalo. Raději jim tedy úslužně otevřel dveře a na rozloučenou se uklonil až k pasu.
Když vcházeli do hospody pocítil šedovlasý lovec pýchu muže, který má po svém boku něco zvláštního. Idiotskou pýchu, jak si sám hned řekl. Pohledy všech chlapů v místnosti se upřely na Andu a už se od ní neodtrhly. A Anda prošla krčmou jako královna. Halenu měla na hrudi rozhalenou a kožené kalhoty jí obepínaly jako druhá kůže. Na místě, kde byly roztržené, odhalovaly kus svalnatého stehna. Dost velký kus na to, aby povzbudil fantazii. Cítil, že se dnes večer nejspíš bude muset porvat a po dlouhé době mu ta myšlenka nebyla tak docela proti mysli. Anda dobře věděla, jaké pocity vzbudila u většiny mužů v místnosti a nepokrytě se tím bavila.
Muži si jí lačně prohlíželi a najednou nikomu nevadily šikmé žluté oči. Ušklíbla se. Přivolala hostinského a objednala u něj konev červeného. Potom se naklonila k lovci a olízla si okázale rty a když promluvila, dala si záležet, aby jí bylo slyšet.
“Dneska tě zvu, zlato. Všechno platim. I tebe :)?” Lovec se proti svý vůli musel zasmát. “Moc to nepřeháněj, holčičko. Koleduješ si o znásilnění.” Andiny oči jiskřily, když je zabodla do jeho. “Jedině od nádhernýho hřebce, bratříčku. Jedině od opravdovýho hřebce.”
Po pár hodinách byla Anda skoro opilá. Smála se a černé vlasy jí padaly přes oči. Krčmář neklidně pokukoval po svých divokých hostech a cukal sebou při každém rychlejším pohybu. Cítil ve vzduchu nepříjemnosti.
Když se Anda vracela ze dvora, sklouzl její pohled po hloučku mužů u výčepu a v tu chvíli vykřikla radostným překvapením. V příštím okamžiku jí popadl do náruče vyhublý tmavovlasý tulák a zvedl ji nad hlavu.
“Ando, zlato, kde se tady bereš? Doufám, že si spolu dneska v noci bezvadně užijem. Už jsem neměl ženskou, ani nepamatuju.” Jeho žluté šikmé oči zářily.
“To teda nevim, Lasičko.” Anda prstem lehce přejela po tváři svého kolegy.
“Já tady už něco mám.”
“Tak pusť toho kořena k vodě, pusinko. Se mnou to budeš mít jako s nikym.”
“To si právě nejsem jistá.” zasmála se Anda. “Kdy ses naposled najed?”
“Bozi, ” žlutooký si teatrálně přitiskl ruce ke spánkům “to to budeš brát takhle důkladně? Copak mě neznáš?”
“Právě, že znám. Teď máš plnou hubu keců a potom se uděláš, ještě než se svlíknu.”
Lasička obrátil oči v sloup a většina hostů ztichla, aby jim neušlo nic ze vzrušující scény. Přitáhl ženu k sobě.” Přece mi nedáš košem, princezno. Budu se fakt snažit.”
Anda ho odstrčila a pohlížela na něj s výsměšným úsměvem.
“Budu uvažovat o tvý nabídce, bratříčku. Fakt budu.”
V tu chvíli k výčepu přistoupil Ezero. Jeho šedé oči se nebezpečně leskly. “Nechceš mi něco vysvětlit, panenko?”
“Ale jo, “usmála se Anda “tohle je můj starej kamarád Lasička. Chce se se mnou vyspat.”
Anda se příšerně zašklebila. “Pouvažuju o tom.”
“Tak s tim rychle přestaň a jdi si sednout.” Ezero stiskl rty a postrčil Andu směrem ke stolu.
“Počkej , ” dívka se mu vysmekala a přitiskla se k bohu tuláka, který s úsměvem čekal, jak se situace vyvine “dlouho jsme se neviděli.
Lovaec cítil, že se v něm probouzí vztek. Výstavní párek Thryen. Co chtěj dělat? Ukojí jí líp někdo z její krve? Líp než on? Zaťal zuby. Odejde mu. žlutooká mu odejde . pokud ji nechá ..
“Koleduješ si o vejprask, Ando.”
Jenom zlý úsměv. “Zeptám se, kdo v zimě umřel.”
Vlk potřásl hřívou dlouhých vlasů a sedl si zpátky ke stolu. Bolestně si uvědomil, že vandrákovi závidí jeho dravčí oči.
Lasička se přestal usmívat. Zadíval se na Andu s náhlou zuřivostí. “Našla sis někoho od nich, co? Jasně, šedivý oči pořád nejsou žlutý.”
“Idiote” sekla Anda. “Tahle zima byla zatraceně dlouhá.”
“Jo, to byla. Zařvalo spousta známejch, aspoň pokud vím. Arila ukřižovali vesničani na vratech od stodoly. Wotan umřel na otravu krve. Já sám sem strávil půlku zimy v lochu a ty, jak koukám, v posteli s tim parchantem.”
Židle třeskla o zem, jak Ezero prudce vstal.
“Pojď ven.” zasyčel na pytláka. Lasička vztekle semknul rty a oba vyšli do tmy. Anda si pokojně nalila další pohár vína. Kam přišla, rvali se chlapi jako psi. Byla na to zvyklá.
Probudila se uprostřed noci na lůžku v hospodském pokoji. Víno už pomalu přestávalo působit a nepohodlná postel ji tlačila. Lovec, který ležel vedle ní, oddychoval tiše a pravidelně, jako by za sebou neměl divoký večer a část noci. Nevrátil se do hospody v nejlepší náladě. Proklínal svou pitomost, a taky Andu, která ho zatáhla do rvačky a potom s úsměvem popíjela u výčepu, zatímco Lasička zvracel žaludeční šťávy opřený čelem o zeď. Odvedl Andu do malého pokojíku v podkroví hospody, hodil jí na postel a strhal z ní šaty. Nejvytrvalejší opilci se pak dlouho bavili sténáním, které pronikalo skrz tenké dřevěné stěny a dalo se vysvětlit jen jedním způsobem. Slyšel ho i Lasička, který se vrátil alespoň vínem spláchnout hořkost neúspěchu. Když se ozvalo táhlé pronikavé vyjeknutí, trpce se ušklíbl:”Zatracená děvka.”
Jeden z opilců se po něm se zájmem otočil.
“Jak dlouho ji znáš, tu holubičku?”
“Už osm let a je to rok od roku větší mrcha.” povzdychnul pytlák.
“Ale je pěkná a vyzná se, to se jí musí přiznat.”
Anda byla sama se sebou spokojená. Chladný moudrý Ezero se kvůli ní bil dnes v noci. Protáhla se a jakž takž pohodlně se uvelebila na posteli. Stálo jí za to.
Druhý den, ještě než osedlali koně, vyhledala Anda Lasičku, který spal zmožený vínem ve výklenku vrat hospody. Pomohla mu na nohy nečekaně mateřským pohybem.
“Vstávej, srdce moje, včera nám to nevyšlo.”
“To, teda ne, sestřičko. Bolí mě všechno, na co si vzpomenu.”
“Aspoň víš, že jseš ještě naživu. Tady máš.” Podala mu deset zlatých a prohrábla mu konejšivě zcuchané tmavé vlasy.
“Musím jet. Dávej na sebe pozor, synku. Už nás moc nezbylo.” Přitáhla ke svým ústům Lasičkovu tvář a potom se k němu přitiskla. Stáli tam v pevném obětí a Anda cítil, jak se Lasička chvěje.
Když si Ezero přišel pro svou přítelkyni, tiskla se Anda ještě pořád k Lasičkově hrudi. Vypadalo to, jako by jejich těla na chvíli splynula. Lovec při pohledu na ně náhle pocítil žárlivost, závist a smutek. Mlčky čekal, až Anda odtrhne svá ústa od milencových rtů. Když pak k němu přistoupila, jenom němě kývnul hlavou a dotkl se rukou jejího ramene.

príspevok je prebraný z internetového magazínu Blue Screen