“Věděl jsem, že se to nepodaří…”
Erin se na lůžku podepřel o loket. “Sami dva jsme příliš slabí, abysme prorazili tak starou a silnou kletbu. Já jsem stařec a ona… zbývá toho na ni příliš… Musíme pozvat ostatní. Všechny.”
Dveře se otevřely a do srubu vstoupil ustaraný Ezero.
Erin se pokusil vstát. “Je něco s An Daren?”
Lovec klesl na židli “Je docela v pořádku. Jen se cítí unavená.”
“Aby ne. Vlku, musíme bojovat dál.”
Bělovlasý jen potřásl hlavou.
“Dore,” šaman se obrátil ke svému příteli, “musíš poslat pro Hera z klanu Petar- Leg, Jervaise z Tuboriz, pro terrskou Aglu a Šitu z Lieten. Nikdy to nedokážeme sami.”
Dor mu položil ruku na rameno. “Klid, bratříčku. Hlavně se musíte dát do pořádku. Těch pár dní to vydržíme i o plackách, když to bude nutný.”
Ezero začal neklidně přecházet po místnosti. “Myslíš, že Anda je na to dost silná? Je ještě mladá a nepřipravovala se dost dlouho.”
“Jestli je dost silná?” Erin udělal rukou odmítavý posunek. “Kdyby měla vedle sebe lepšího partnera, byla by kletbu prorazila. Vydala ze sebe víc Síly, než se běžně pokládá za možné. To já už slábnu. Já stárnu. Brzo bude Anda jediným šamanem v Aspě. Ne já jí, ale ona mě kryje záda, a to není správné.” Erin smutně sklonil hlavu. “Neměl jsem se o to vůbec pokoušet. Zbytečně jsem ji ohrozil. Mohl jsem zabít naději, kterou Aspa má…”
Ezero přistoupil k lůžku a pevně mu stiskl ruku. “Nemusíš si nic vyčítat, udělal jsi, co bylo v tvých silách, bratře. To vím.”.
Hlouček lovců kolem dvou vyhublých otrhaných mužů se zlobně zavlnil. Vyzáblý žlutooký chlapík s dlouhým černým copem zasténal, když ho roh lučiště zasáhl do zad a potom se úporně rozkašlal.
“Nechte je!” štěkla velitelsky Anda.
Lovci se neodvážili protestovat. Ode dne vlčího rituálu jí všichni projevovali úctu, která náleží šamanovi. Její tetováním změněná tvář ostatně nelákala k žertování. Snad po straně šeptali, snad nadávali, snad se děsili, ale poslouchali.
Pytlák překvapeně otočil hlavu za známým hlasem a strnul: “Boha, co ti to udělali?” Ohromeně zíral na její obličej.
Anda se unaveně usmála: Nikdy´s neviděl šamana, Zyrile? Co vás to napadlo sem lézt?” Pohodila hlavou.. “No tak., Lasičko, máte rozum?”
Lasička udělal svázanýma rukama beznadějné gesto. “Všude jsou jenom chcíplotiny. Mysleli jsme, že tady…”
“Tady je to stejný.” povzdychla těžce. Potom kývla na jednoho z lovců: “Dejte jim najíst, ať se trochu seberou. Starý lásky.” ušklíbla na lovcův nechápavý pohled.
“A rozvažte jim ruce, i tak toho mají plný zuby.” Lasička jí věnoval vděčný pohled. Usmála se na něj. Při její potetované tváři to budilo stejně nepatřičný dojem, jako by mrkl jeden z démonů vytesaných do kamenů obětišť.
Ezero zamyšleně pozoroval Andu, sedící s oběma žlutookými pytláky u ohně. Po dlouhé době slyšel její smích, po dlouhém čase poprvé Anda obhrouble žertovala. Trpce se ušklíbl, když viděl, jak Lasička láskyplně shrnul Andinu černou hřívu a dotkl se rty jejího ramene. Žárlivě sledoval malou snědou ruku, sunoucí se po pytlákově stehně. V tom se šamanka prudce otočila a její oči se zabodly do Ezerových šedých.
Promluvila hlubokým zastřeným hlasem, který lovec dobře znal: “Pojď sem, bratříčku.”
Neochotně se posadil k ohništi stranou obou mužů. Neměl rád, když ho vtahovala do svých thryenských zvyků. Trápila ho. Jenže bylo zbytečné dovolávat se soucitu u někoho, kdo ani neznal význam toho slova. Krutost. Krutost bylo heslo, které stálo na čelním místě všech Andiných postelových radovánek. Nedával jí toho dost? Mohl jí nahradit nelítostnou vášeň, jako jí nejspíš dávali muži její rase bližší? Po očku si prohlížel thryenské milence.
“Je mi zima, bratříčku, hrozná zima. Zebe mě.” Položila nohu obutou v měkké holínce Zyrilovi do klína. Zimomřivě si objala ramena a zachvěla se. Lasička vrhl na šedovlasého lovce vyděšený pohled.
“Není ti špatně, zlato?” zeptal se nervózně.
“Nic mi není.” Anda se malátně usmívala a její oči nad potetovanými lícními kostmi se zdály obrovské. Vztáhla k Ezerovi ruku a pevně sevřela jeho zápěstí. Nesmlouvavě si ho přitáhla. “Mám hlad.” zasyčela mu do tváře. “Hladovím.”
Lovci se touhou sevřelo hrdlo. “A oni? ” ukázal bradou.
Olízla si rty: “Nechci, aby mi byla zima dnes v noci.”
Lasička se probudil ve Ezerově chatě. Vedle něj spala Anda s hlavou na hrudi lovce. Zyril ležel stočený v nohách postele a pravidelně oddechoval. Pytlák tiše vstal a začal shledávat rozházené oblečení. S úsměvem sebral Andinu černou holínku ze stolu, kam zřejmě zalétla při včerejším překotném odkládání šatstva. S povzdechem si oblékl kalhoty a kolem vyhublých boků zadrhl těžký odřený opasek. Když se obrátil k lůžku, aby se potěšil pohledem na spící ženu, střetly se jeho oči s pohledem vlčího lovce.
“Počkej,” zašeptal šedovlasý a jemně položil Andinu hlavu na podušku. Potom opatrně sklouzl z lůžka, natáhl si kožené kalhoty na nahé tělo a oba muži vyšli z chaty.
Posadili se vedle sebe na zápraží. Sotva svítalo a lovecká osada ještě spala. Lasička si přejel po rameni, které neslo stopy Andiných nehtů.
“Bude v pořádku?” tázavě pohlédl na lovce “Tohle nikdy nedělala, brácho.” Pokrčil bezradně rameny. Ezero pomalu zvedl hlavu. Po divoké noci se cítil vyčerpaný a prázdný.
“To ti, bratříčku, neřeknu. Jsou věci, na který ani jeden z nás nemá žádný vliv. Rve se teď tam, kam my nevidíme… Nevím… Zahřej ji, když to potřebuje, rozesměj jí, když to dokážeš a jestli máš nějaké bohy, tak se za ní modli…”
Prudce vstal. “Snad ten tvůj kolega malou ohlídá. Vzbudíme krčmáře a řeknem mu, aby nám nalil.” Vykročili k hospodě a jejich bosé nohy sotva nechávaly stopy v udusané hlíně.
Do tábora pomalu vstupoval přízrak hladu. Úlovky, čím dál bídnější, nemohly nasytit všechny a zásoby se tenčily rychleji, než si kdo dokázal představit. Lovci znechuceně vytahovali staré udice a u blízkého potoka bylo teď tolik rybářů, jako nikdy předtím. Anda a Erin mizeli na dlouhé hodiny v lese a neúnavně sbírali a sušili byliny, jejichž jména a účinky znali jen oni dva. Čím dál netrpělivěji vyhlíželi pozvané šamany a když se někdy zavřeli v Erinově chatě, vycházeli se stále ustaranějším výrazem ve vyčerpáním strhaných tvářích. A do oken Ezerovy chaty občas zalétlo kamení…
První přijela Agla z Terry. Dosud velice hezká tmavovlasá žena, obdařená světle šedýma očima, jaké měli děti z klanů, kde se schopnosti šamana dědily z generace na generaci, si Andu pozorně a zvědavě prohlížela. Potom se zachmuřeně obrátila k Erinovi: “Myslíš, že je rozumný vzít k týhle práci jednu z nich? Dá se ti věřit, vlče z dravčí krve?”
Andina odpověď byla jednoznačná. Její ruka udělala úsečné gesto a kolem Agly vzplál kruh trávy vysokým plamenem. Agla se chystala odpovědět stejnou mincí, ale Erin ovinul paži kolem jejích ramen. “Je to dítě, má milá… Dítě, které zuby světa začaly trhat příliš brzo… Pokus se ji pochopit…”
Agla ai upravila vlasy a zahleděla se dlouze do světlých očí potetované dívky. “Stejně ti nevěřím, Hladová.”
Brzy nato se objevil Jervais. Jeho krásný hnědák sklidil bouři obdivu. Sám Jervais byl křehký a neduživý a bylo těžko věřit tomu, že se někdy živil jako lovec. Anda ho okouzlila tak, až ho musel Erin poněkud nevybíravě usadit. I potom však vyhledával každou příležitost, aby mohl být s Andou o samotě. Divoké černovlasé vlčici ho bylo trochu líto.
S mnohem většími sympatiemi se u ní setkal Hero z klanu Petar-Leg, který měl na snědé hrudi vytetované královské zmije a květy ocůnu, vlasy mu s copech padaly až k pasu a byl obdařen vším půvabem toulavého kocoura….
Erin i Ezero ho trochu podezírali, že s Andou nechodí do lesa jen sbírat byliny a Agla se nechala slyšet, že ten, kdo vstoupil na cestu Vědění, by měl ukázat víc sebeovládání, ale Anda i Hero k tomu mlčeli a jen někdy, když se jejich oči střetly, zazářil v jejich pohledech úsměv.
Když drobný běloušek přinesl do lovecké osady v Aspě Šitu z Leiten, šamani se začali připravovat na Obřad ohně. Rozhodnutí se neodvratně přibližovalo.

IV.

Unavení jezdci tiše sklouzli ze sedel. Mýtina, na které se zastavili, byla obklopená starými mohutnými duby, podivně tichá a působila skličujícím dojmem. Šamani beze slov odsedlávali koně, kteří neklidně pohazovali hlavami. Nozdry Andina Sirela se chvěly. Anda ho konejšivě poplácala po pleci a chtěla zvíře odvést ke kraji palouku. Po několika krocích však vraník pronikavě zaržál a jeho tmavá kopyta zasvištěla vzduchem.
“Hóó, dítě moje,” Anda pevně držela uzdu a přejížděla koni rukou mezi očima, “hóó. Už je to pryč.”
Překvapeně se podívala na zem. Pod jejíma nohama se nejasně črtal obrys starého ohniště. Rychle vykročila z jeho kruhu. “Zatraceně.”
Erinovi se na čele prohloubila ustaraná vráska. “To nám to hezky začíná.”
Na místě starého ohniště plál oheň. Šamani zamlkle hleděli do jeho plamenů. Mrtvé ticho lesa leželo na každém z nich jako propocený plášť.
Erin si přejel rukou tvář. “Zítra je úplněk. Jste všichni připraveni?” Jeho hlas zněl skřípavě a cize. An Daren na něj ostře pohlédla: “Není ti nic?”
Jen potřásl hlavou. Potom sáhl do svého vaku a vyndal z něj malý stříbrný kotlík, ozdobený po obvodu prastarými symboly a stříbrnou trojnožku. Naplnil nádobu tekutinou z čutory, kterou s sebou přivezl. Pak pečlivě zavěsil kotlík nad plamen a s rukama položenýma na jeho stěny pronesl zaříkávadlo. “Podej mi dýku, dceruško,” obrátil se k Andě.
Vložila do jeho ruky starobylou terrskou zbraň z čistého stříbra. Její čepel byl pokryta runami. Erin přejel vážným zrakem všechny přítomné. “Vydáváme se na Cestu, která může skončit v temnotě. Pamatujte, že smrt je jen Brána. Jsem už starý, starý. Byl bych rád, abych byl tím, koho si zítra vybere Studená Panna.”
Prchavě se usmál na sklíčeně se tvářící Andu. “Doufám, že všichni duchové lesa budou zítra s tebou, dítě moje.”
Agla se vztekle ušklíbla. Nebylo to tak dlouho, co právě na ní s obdivem ulpívaly Erinovy oči. Stříbrná dýka se zatřpytila v šamanově ruce. “Jestli máme kletbu zrušit, dokážeme to jedině společně. Nemůže mezi nás vstoupit ani stín nejednoty. Proto teď složíme přísahu krve.”
Obřadným pohybem si obnažil předloktí a naklonil se nad oheň. Na okamžik vložil čepel do plamene a pak si jediným plynulým pohybem rozřízl kůži. V ráně se objevila krev a pomalu stékala do kotlíku. Potom podal nůž Agle, která následovala jeho případu. Když se krev všech šamanů v nádobě smísila, sundal Erin kotlík z ohně.
“Vaše krev je i mou krví.” pronesl jasným, kovově znějícím hlasem a dlouze se napil. Nádoba plná narůžovělé tekutiny kolovala mezi ostatními. Erinovi neušlo, že se Hero při své přísaze upřeně zadíval na Andu. I přes vážnost situace se starý šaman usmál.
Ve stříbrném kotlíku teď klokotal odvar z pelyňku, kapradí, některých druhů hub a byliny zvané šamany “oko noci”. Tento lektvar přivozoval stavy rozšířeného vědomí. Ten, kdo ho požil, se dostával do stavu podivného vytržení a pokud byl obdařen Silou, získával mimo jiné i schopnost vidět do budoucnosti. Anda svírala v dlaních zpola plný pohár a strnule hleděla před sebe. Nepřirozeně rozšířené panenky žlutých očí dodávaly její tváři podivný, jen zpola lidský výraz a pod dlouhými řasami jako by se honily stíny. Viděla, jistě, že viděla… Vichr a krev, krev na svých předloktích, na svých dlaních… Viděla sešklebené tváře, viděla šikmé prastaré oči žhnoucí v suché tváři… A náhle před ní jasně vyvstal obraz hněvu, hněvu Hladových….
Hero ji zlehka objal kolem ramen. “Brzo bude tma, vlčice. Komu dáš svůj plamen dnešní divokou noc?”
Trhla sebou a nepřítomný úsměv jí sotva zdvihl koutky úst. “Kdopak by myslel na píchání, když se zítra o naše kosti můžou rvát vlci?”
Hero se neklidně ošil: “S tím si nelam hlavu. Koneckonců, není to o důvod víc?”
“Vlastně máš pravdu.” Anda se dopila pohár a pomalu se zdvihla od ohně. Ostře pohlédla Herovi do tváře. “Tak tedy pamatuj, bratře… Může to být naposled.”
Herovu tetováním ztmavlou tvář zkřivila náruživá touha do nepříjemné grimasy. “Ty zmije.” zašeptal chraptivě. “Ty zlá potvoro.”
Agla nespokojeně ukázala na dvojici mizející v lese. “To už přestává všechno. Chová se jako háravá čubka. Co chová. Je to háravá čubka. Jako všechny z její…”
Erin si šamanku přísně změřil. “Co máš proti Andě?”
“Nic.” Agla rozhodila rukama. “Udělali by líp, kdyby se věnovali meditacím, nebo se aspoň pořádně vyspali.”
Starý šaman potřásl hlavou. “To nemůžeš vědět. Třeba právě tohle je cesta. Spojit obě poloviny. Uzavřít kruh. Možná to cítí líp než my. Utíkají nám léta, má krásná Aglo. Na tom se nedá nic změnit.”
Jerome poraněně hleděl do houstnoucího šera. “Když ona je tak krásná.”
Mlčenlivá Šita se zasněně usmála. “Musí to být zvláštní, nebýt sám zrovna dnešní noc.”
Ostatní na ní soucitně pohlédli. Šita nebyla právě krasavice. Její vlasy měly u Teřanů neobvyklou nedefinovatelnou barvu a i přes určitou přitažlivost, kterou propůjčovala šamanům Síla i výjimečné společenské postavení, nebyla tato mladá žena právě vyhledávanou společnicí. Zdraví, narušené otravným dýmem kuřidel a drogami, obsaženými v čarodějných nápojích, způsobovalo, že se Šitina pleť zdála téměř průsvitná.
“Buď ráda, že jsi taková jaká jsi.” řekla Agla. V jejím hlase ještě zazníval hádavý tón. “Říkej si co chceš, Erine, ale teď není vhodná chvíle na milostný hrátky. Ta Thryen nám nepřinese štěstí. Cítím to.”
Duby nad hlavami milenců šuměly tmavými větvemi… děsivě, nočně… jako by čekaly, co udělají ta dvě drobná těla u jejich paty, ty údy o tolik křehčí než jejich větve…Duby vyčkávaly… trpělivě.
Hero zchodil z ramen plášť a objal žlutookou kolem pasu…
“Vlčice, vlče, schovej mě… žlutooká… Oh, ty mé hladové dítě, schovej mě…”
An Dareniny oči ve tmě zasvětélkovaly odrazem vzdáleného ohně jako oči dravce.
“Hero, tak mě nasyť… Dej m jíst, šamane… lidskej…” Její ruka se vsunula pod mužovu blůzu a přejížděla po žebrech, jako by hrála na lyru.
Omotala si kolem zápěstí jeden z jeho copů a přitáhla si mužovu tvář k ústům…
“Zapomeň, a udělej mi to… dneska musíš někoho mrzačit a někoho milovat…”
A když se jejich těla setkala pod kmeny dubů, rozlehl se hájem křik…
Až k ránu se milenci vrátili k ostatním a Agla ležela stále ještě beze spánku. Její oči vyprahle pronikaly tmu. Když se Anda s Herem schoulili pod jednu pokrývku, ukápla terské šamance jediná osamělá slza. V ústech ucítila chuť krve. Potom upadla do těžkého spánku, plného děsivých snů.
Svítání zastihlo vzhůru všechny kromě Hera a Andy. Šita, která pečlivě vybalovala ze své brašny potřebné byliny, věnovala spící dvojici zpola závistivý a zpola dojatý pohled. V tom se vzbudil i Hero a láskyplně pozoroval šamanku, ležící vedle něho s drobnou pěstí pevně zaťatou v rozcuchaných černých vlasech. Obratně se vysoukal zpod přikrývky a sklonil se k ohni, u kterého seděli ostatní. Spokojeně se usmíval a ani štiplavý dým kuřidla, který se vinul z ohniště, mu nezkazil náladu. Háj pro něj už nebyl hájem smrti.
Něco k polednímu konečně vstala i An Daren. Vypadala odpočinutě a sebejistě.
Erin jí pokynul… “Pojď ke mě, holčičko. Jak jsi spala? ” zeptal se s mírným úsměvem.
Poklekla proti němu a vztáhla ruku k jeho zápěstí. Vzduch kolem ní zajiskřil a Erin pocítil slabé zatrnutí na šíji, cítil, že dokonce jak se tok energie lije jeho žilami.
Zavrtěl hlavou. “Bohové, ono to opravdu vyšlo…” mumlal si spíš pro sebe
“Ukojit touhu, uzavřít kruh, zabít hady svýho srdce…” opakoval si slova prastarého zaklínání. Zmateně potřásl hlavou. “Kdo by věřil, že na těch starých pověrách opravdu něco je.”
Terští šamani se jen zřídka kdy uchylovali k zvířecím obětem. Při Obřadu Ohně však bylo potřeba očistit kruh ohniště krví. Zahaleni do svých plášťů z vlčích kůží vydali se proto šamani do lesa. Tam Erin propletl prsty v rituálním znamení a pomalu měkce pronesl zaklínadlo. Všichni zůstali nehybně stát. Po chvilce se ozvalo slabé praskání a k šamanům se zvolna blížilo stádečko, v jehož čele šel statný jelen. Zvířata omámeně klopýtala na nejistých nohách. Když jelen přišel těsně ke starému šamanovi, zabodl Erin na chvíli zrak do nevidoucích očí zvířete. Potom se obrátil k tábořišti a jelen ho následoval.
Mýtina už tonula v šeru, když Erin přivedl zvíře ke kruhu ohniště a stejnou dýkou, jakou si včera šamani otevírali zápěstí, prořízl jelenovi hrdlo. Anda zachytila tryskající krev do stříbrné misky ještě dřív, než se mrtvé zvíře zhroutilo k zemi. Když Erin odtáhl mrtvolu jelena stranou, obstoupili všichni šamani ohniště. Každý z nich chrstl před sebe trochu krve ze stříbrné misky a pronesl slova: “Vítr v koruně, déšť v trávě, krev v plameni, Sinar Areth.”
Anda se úžeji zahalila do pláště, protože s houstnoucí tmou jako by začal hájem vát ledový vítr. Po jejím boku stáli Erin a Hero, každý z jedné strany, potom Agla, Jerome a Šita. Starý šaman se zhluboka nadechl. “Ať při nás stojí duchové lesa, ve Jménu Plamene, ve jménu Větru, ve jménu Země a ve jménu Vody.”
Všech šest šamanů upřelo zrak na hranici uprostřed ohniště, navršenou přesně podle komplikovaného rituálního způsobu. a ta náhle vzplála vysokým namodralým plamenem. Všichni přistoupili k ohni a vložili do plamene levou ruku. Uprostřed ohniště se jejich dlaně dotkly. Ledové závany zesílily v zuřivý vítr, který rval šamanům z ramen jejich vlčí pláště. Potepovaná čela se orosila potem. Rty s námahou vyslovovaly věty exorcismu, které chvílemi vyústily v neartikulované vyjeknutí. Oči pálily od jedovatého kouře, dech se krátil, vědomí obestírala šílená mrazivá křeč. Všichni ztratili pojem času. Byl tu jen oheň, ledově bičující vítr a ruce ostatních, vztažené do plamene.
První podlehl vysílení Jerome. Jeho ruka zatápala a on se zhroutil na kolena. Ostatní se semkli blíž k sobě. Drobným trupem šaman z Tuboriz lomcovaly křeče. Obrovská těla dubů sténala v silném větru a vrhala děsivé stíny do tváří zkřivených šílenou námahou. Andiny husté vlasy divoce vlály a zmítaly se kolem šamančina obličeje jako živé bytosti.
Teřanka Agla náhle pronikavě vykřikla a obě ruce přitiskla k hrudi. Z nosu jí vytryskla krev. Zapotácela se, sesula se na kolena, znovu se zvedla a pak padla tváří do trávy, kterou mrazivě chladný vítr pokryl jinovatkou.
Tělo Jeroma z Tuboriz znehybnělo. Plamen ohně se teď nejistě zachvíval. Ledově smrtelný dech dotíral naléhavěji. Amulety na hrdlech šamanů se škubaly, jako by je rvala neviditelná ruka. Šita vrhla kratičký pohled na sténající Aglu. Zajíkla se. Slova jí odumřela na rtech. Přitiskla ruce ke spánkům. Sípavě lapala po dechu a pak se křečovitě rozkašlala. Tiše povzdechla a ztratila vědomí.
Anda si jen matně uvědomovala dlaně Hera a Erina, které svíraly její ruku. Po skráních jí stékal studený pot. Ochraptělým hlasem opakovala znovu a znovu slova rituálu. Mučila jí šílená žízeň. Lehnout si, zavřít oči, spát. Jen chvíli. Ne. Teď ne. Sinar Areth.
Zavřít oči… a za očima přízraky, noc tance, muži a ženy pijí z pohárů… pijí krev… domů, utíkat domů, krev je sladká, teplá, plyne hrdlem, těžká a hustá, zabíjet… pářit se, tváře mužů se střídají, těla narážení do těl… les se plní skřeky, oheň hoří… Utíkat, běžet domů… pláč… Matko… Slzy tryskají z očí… Matko…
Procitla… Vítr skojíká kolem uší… Zahlédla záblesk Erinových očí. Strach jí sevřel srdce. I on? Slábne.. Slábne?!!
Plamen jako by uhasínal a chvílemi zase prudce vyšlehl. Zlovolný dech zmaru nelítostně bičoval tři stojící postavy. Erinova ruka náhle pevně sevřela Andinu dlaň. Pak ochabla. Erin se schoulil do klubíčka vedle ohniště.
Hranice dohořívala. Jen tu a tam vyšlehovaly ohnivé jazyky. Skončí to prohrou… ne návratem domů… prohrou…Objala prsty Herovo zápěstí. “Sinar Areth” vyjekla zoufale.
Už jenom ona a Hero vzdorovali zmrazující nenávistné síle. Cítila, jak se jejich spojené ruce chvějí. Zvedal se jí žaludek a ústa jí zaplavovala železitá chuť krve. Dobře to znala. Už brzo bude konec. Vtom Herovi prsty na jejím zápěstí ztuhly. Zanaříkal jako postřelený jelen a celý se roztřásl. Jejich oči se na chvíli setkaly. Potom Herovi klesly víčka a on se tiše sesul na promrzlou zem.
Anda v zuřivém vzteku potřásla černou hřívou. Plameny u jejích nohou se ztrácely v závanech větru. Vztáhla ruce k bezhvězdné obloze a vykřikla drsným ochraptělým hlasem: “Sinar Areth, Sirel atar ug.” Byla to rouhavá kletba, jedna ze zakázaných evokací, něco, co pod nánosem prachu spalo v Andině podvědomí, vzývání, které ani zasvěcenci z Thryen používali neradi, riskantní, nebezpečné a hrozící zatracením. Dubový háj vyjekl pod nárazem větru, který šamanku málem srazil k zemi. Anda zkřížila před obličejem ruce do ochranného znamení, polkla kyselé sliny, které se jí draly přes rty a z posledních sil kletbu zopakovala. Temnota kolem ní vybuchla a z ohniště vyšlehl modravý plamen až nad koruny dubů. Vítr náhle ustal… a Sirel přišel…
Kůže zvrásněná jako kůra stromu pokrývala tvář tvora, který stanul v ohni a hlasem zimního vichru promluvil k žlutooké ženě …
“Jsem rád, žes mě zavolala, dcerko, ty zparchantělá thryenská krvi… holčičko… Jsem rád, žes volala. Rád si vezmu tvé noci… všechny hodiny tvého spánku, sladké… jako byly ty s tvou matkou… dlouhé roky, protože Thryen žijí dlouho… i ve svém smrtelném těle… seznámíš se se svými předky, dítě… každý tvůj nerv se s nimi seznámí…
Žlutooká vyčerpaně potřásla hlavou jako zasažené zvíře “Zruš kletbu a seznam mě s předky, když to musí být… Utop svůj hněv v krvi těch mrtvých… Zruš kletbu, Sirele Zabíječi. A já zaplatím.”
Hleděla do tváře démona, do tváře nepoznamenané nadějí a chápala, s hrůzou chápala, že takovou bytost může stvořit jen zoufalství, které už nedoufá…
Vlasy jí padly přes tvář, nečekala soucit, slitování… “Zruš kletbu. Zabíječi a já, já přinesu Thryen jejich krev… Oběti, Zabíječi… oltáře… zruš kletbu a já udělám, co je v mých silách… Zabíječi…” nevědomky zvedla zaťaté pěsti v prosebném gestu…. “Zabíječi….”
Démon k ní vztáhl vyzáblé paže… strhl šamanský plášť z jejích ramen a přitáhl ji k sobě doprostřed plamenů… cítila oheň, vůni ohně, pach krve … a pach muže. Zaklonila hlavu, Sirelovy ostré bílé zuby přejely po jejím hrdle jako když dravec ochutnává zvěř… a pak jí jeho paže prudce ostrčila.
Oheň vyšlehl, jak Zabíječ švihle dlaní k nebi, háj se zalkl, vítr naposledy vykřiknul jako znásilněná žena… pak puklo ticho … a žlutooká se sesula na všechny čtyři a úporně dávila krev.
Po chvíli se těžce nadzvedla a doplazila se k Erinovi. Ulevilo se jí, když zaslechla přerývaný dech. Hero za jejími zády slabě zasténal. Trochu se vzpamatovala. Vstala ze země a obešla ohniště. Při pohledu na Jeroma jí na tvář padl stín. Byl nepochybně mrtev, ten drobný snílek.
S hrůzou si všimla, že i Agliny oči hledí strnule k světlajícímu nebi.
Poklekla k leitenské Šitě, která jako by si rukama bránila tvář proti neviditelnému útočníkovi. Pokusila se nahmatat jí na zápěstí tep. Po chvíli se jí to podařilo, Anda však cítila, že Šitu dělí od smrti už jen tenoučká hranice. Dotkla se svého amuletu a zhluboka se nadechla. Pak si položila Šitinu hlavu do klína a přitiskla dlaně k jejím spánkům. Udělalo se jí slabo a cítila, jak jí z nosu teče krev a stéká jí po tváři do výstřihu. Ať… už žádnou smrt, žádné další mrtvé pro Sirela… Šitina víčka se zachvěla a žena slabě zasténala. Potom otevřela oči. Anda se na ní povzbudivě usmála. “Dokázaly jsme to, sestřičko.”
Opatrně položila šamančinu hlavu stranou a vstala. Ze svého sedlového vaku vytáhla láhev pálenky a nalila ji mezi Erinovy zbledlé rty. Zimničně se otřásl a potom se protáhl jako při probuzení z dlouhého spánku. “Ando, hočičko, jsi v pořádku?”
Zkřivila rty: “Já ano, a ty?” Vypadala poněkud příšerně se ztrhaným obličejem pokrytým rozmazanou krví. Erin se namáhavě posadil. “Dokázali jsme to, Erine.”
I Hero už přišel k sobě a pokoušel se postavit na nohy. Podala mu láhev “To ti udělá dobře, bratříčku.”
Erinův pohled padl na nepřirozeně zkroucené Aglino tělo.
“Jsou mrtví, oba dva.” řekla Anda tiše. “To je si vybrala Studená Panna.”
Erin se potácivě zvedl a sklonil se nad terskou šamankou. V očích se mu zaleskly slzy. Pomalu se obrátil k Andě: “Kdysi dávno jsme si byli blízcí. Velice blízcí.”
Na vysoko navršených hranicích hořela těla obou zemřelých. Ostatní šamani stáli okolo se skloněnými hlavami. Šita si potají utírala slzy, které jí stékaly po tváři. Anda pevně svírala Erinovu dlaň. Když pohřební hranice konečně dohasly, sbalili Erin s Herem tábořiště a všichni se vyšvihli do sedel. Hero vzal za ohlávky oba koně bez pánů a zamlklý hlouček se vydal na cestu k Aspě.
S přibývajícími mílemi, které je dělily od pochmurného dubového háje, padala ze všech tíseň. Výprava byla přece jen úspěšná. Kletbu se podařilo zlomit a oni, oni přežili… Zvítězili a přežili a slyší vítr, vidí slunce … a smrt je protentokrát daleko…
Erin popohnal svou klisnu a srovnal její krok s krokem Andina vraníka. “Ani´s mi neřekla, co se stalo potom, co jsem omdlel, dítě …”
Do žlutých očí padl stín… a An Daren nejistě pokrčila rameny: ” Neptej se …. sama ani nevím. Nechci… nechci o tom mluvit.”
“Co jsi udělala potom, An Daren?” Erinův hlas zněl ostře a znepokojeně.
“Zavolala Zabíječe.” sykla Anda hlasem náhle podivně zlým… “Zavolala Zabíječe.”
“Sirela?” vydech starý šaman…. “Ať tě mor schvátí, dítě. Proč jsi volala zrovna Zabíječe? Neřekl bych, že je to démon, od kterého se dá čekat nějaká pomoc. Proč jsi ho volala… je to …”
” Je to žlutooký …” pohodila hlavou. “Je to ten, kdo píchal mou matku. Je to on, koho stvořila nenávist umírajícího lidu Thryen. On je můj… osud. Vykonavatel.”
Nad hlavou starého šamana šuměly stromy… útěšlivě… Erin zaťal zuby a svěsil hlavu… “Bojím se …Bojím se, holčičko, že jsi udělala něco, za co budeš muset zaplatit. Zavolala jsi Sirela a zaplatíš…. Celý život jsi platila za Thryenskou krev… a teď … za svou krev z lidí… Zaplatila jsi. A ještě zaplatíš. Svým zdravím, svým spánkem, bůh ví čím. Dítě…” zanaříkal Erin… “Dítě..”
Teď se do rozhovoru vmísil Hero, který vyslechl část jejich rozmluvy. “I my jsme zaplatili, Erine. Mám pravdu? Cítím se nějak … slabý.”
Starý šaman pokýval hlavou. “Takový je Zákon, Nejde to jinak. Nikdo se nemůže vyhnout osudu.” Anda si zimomřivě přitáhla plášť, jako by se do ní na prudkém letním slunci dala zima: “Nemluvme už o tom, dostávám z toho třesavku.”
Hero za jejími zády vrhnul na Erina bolestný pohled.
Měsíc na obloze svítil jako rybí oko a Vlk nervózně přecházel po chatě. Po matce zděděná intuice ho varovala. Kdesi pod tmavým nebem trpěla žena, která se pro něj stala vším. Vzpomněl si, jak Andu poprvé potkal. Toulavá děvka. Nebylo jí tehdy líp než teď, přes všechny pocty a úctu, která jí byla prokazována?
Polepšila si, když se dnes trávila jedovatými dryjáky, krvácela a možná umírala, sražená rukou nenávistné kletby? Usmál se při pomyšlení, že jí nařezal řemenem. Co by udělala dnes, kdyby se na ní odvážil vztáhnout ruku? A sebral by vůbec odvahu vzdorovat jejímu pánovitému pohledu, planoucímu z tetované tváře?
Hrdlo mu stahoval tísnivý pocit. K ránu už nemohl napětí dál snést. Z ohrady vyvedl svého siváka, překotně ho nasedlal a když projížděl branou, tvrdě ho pobídl bičem. Pokud už nebude v jeho silách Andě pomoci, alespoň pohřbí její mrtvé tělo…
Hnal svého hřebce krásným letním ránem, a ani si nevšiml jeleního stáda, vyplašeného zvukem kopyt. Ovládala ho jediná myšlenka. Vidět An Daren.
Když mezi stromy zahlédl skupinku jezdců, sevřela mu srdce ledová ruka. Je jedním z koní bez pána i černý Sirel? V tom k němu dolehl známý ženský hlas.
“Ando, Andó.” vykřikl.
Šamanka pobídla Sirela patami. “Vlku, kde se tu bereš?” Naklonila se ze sedla a pevně muže objala. Hladově, majetnicky…
“Bratříčku.”
“Srdce moje.”
Temnovlasý šaman z Petar Leg v zlosti přitáhl uzdu své klisny…. “Zapomnělas?”
Anda se napřímila. Muži se navzájem měřili nepřátelskými pohledy.
“Mor na vás, chlapi zatracení. Nebylo toho dost?” Rozzlobeně hleděla z jednoho na druhého. “Budu vás potřebovat oba. Oba!” křikla, když zahlédla vzdor v očích lovce.
Hero namáhavě polkl: “Jak to myslíš, oba?”
“Oba…” zopakovala mrazivě. “Zaplatila jsem za vaši zatracenou lidskou rasu… teď vy pomůžete mě… přežít moje noci. A ty, Hero, budeš mým hostem.”
“Možná tě bude zajímat, Ando, ” Ezerům hlas teď zněl unaveně “že už máme v chatě tvé dva žlutooké kamarády. Takhle se tam ani při nejlepší vůli nevejdeme. Já mám pochopení, ale odmítám se nechat ušlapat.”
“Myslete na mrtvé.”práskl vzduchem Erinův hlas. Ezero se zahanbeně kousnul do rtu… “Mysli na mrtvé, vlku, i ty, Hero… myslete na mrtvé v těch nocích, kdy bude An Daren křičet ze spaní… Myslete na to, že její náruč už vám nepatří… že každý zaplatil a jen mrtví víc, než ona.”
Oči obou mužů se stočily na tmavou hlavou dívky skloněnou k hřívě hřebce… lovec namáhavě polkl “Erine, co se jí….”
“Uvidíš, sám, bratříčku… to brzo poznáš sám…”
Muži zmlkly, paty žlutooké se dotkly slabin koně a stromy dál útěšlivě šuměly.
Pivní pěna stékala přes okraje korbelů a krčma byla plná hluku. Aspa se radovala. V čele dlouhého stolu seděla An Daren a nepřítomně dlaní přejížděla po Zyrilově stehně. Její oči, ještě před chvílí plné smíchu, hleděly teď mrtvě, slepě. Myslela na to, jak neúprosně se splnila její i Erinova předtucha.
Opravdu zaplatila za to, že zavolala Zabíječe a opravdu potřebovala Ezera i Hera. Minulou noc ji nehnal do náručí mužů tak jako obvykle hlad po milování, ale pouhý strach ze spánku. K ránu jí únava konečně zavřela víčka a ona upadla do stavu podobného mdlobě. Když polonahý vyděšený lovec probudil Erina, svíjela se šamanka v Herově náručí, vykřikovala nejasná slova a ukazovala kamsi do kouta místnosti. Erin se dotkl jejího čela a Anda procitla. S omluvným úsměvem chlácholila lovce a sváděla všechno na vyčerpání. Sebe však obelhat nemohla. Sirel přišel, poprvé přišel, vstoupil do ní, zazpíval písně, vzbudil dávné, strašlivé obrazy, zašeptal do uší poselství… Démon procitl v její duši jako had.
Ve chvíli, kdy už svítalo a její tělo znovu hřála nahá kůže mužů, sdílejících s ní lůžko, začaly An Daren po tváři kanout těžké němé slzy.
Starý šaman si všiml ženina nepřítomného pohledu a něžně jí stiskl paži. ” An Daren, vlčice, je ti něco?”
Křivě se usmála.”Nic, bratře. Za všechno se musí zaplatit a osudu se nikdo nevyhne. Vzpomínáš si? Já se snažím platit bez námitek.”
Náhle však přitiskla tvář na Lasičkovu nahou hruď a pevně sevřela zápěstí bělovlasého lovce, který se k ní starostlivě skláněl. “Hřejte mě, vlci moji” zašeptala. “Budu to ještě potřebovat.”

Epilog

Opatrně, aby, nevzbudila spícího Ezera a Lasičku, vstala An Daren z lůžka v lovecké chatě v Aspě. Už téměř deset let uplynulo od doby, kdy se jí podařilo zlomit starou kletbu a ona stále trpce platila za svoje vítězství. Ezero a Lasička, Hero nebo Zyril nespávali v jejím lůžku ani tak proto, aby ukojili její touhu, ale spíš proto, aby ji chlácholili, když se děs vrátil. Dlouhých deset let se budila ze sna s hrůzou v očích a s vlasy promáčenými potem, dlouhých deset let bylo její lůno neplodné jako vypálená sýpka.
Teď byla Anda připravena splnit svou další povinnost. Místo obvyklých přiléhavých kožených kalhot oblékala dnes rozevlátý černý kaftan, který měl zakrýt, že se už brzy stane matkou. Po dlouhých únavných obřadech a zaříkávání semeno některého z jejích druhů konečně našlo úrodnou půdu. Nechtěla vědět, kdo bude otcem jejího dítěte. Jak málo na tom záleželo, když dítě i tak bylo předurčeno k údělu šamana, když dítě bylo zasvěceno… pokračování krve.
Se smutným úšklebkem pomyslela na své milence. Na chladného Ezera se světlýma očima, na Zyrilovy dlouhé zcuchané vlasy, na Lasičkova záda poznamenaná bičem, zoufalou beznaděj Herových objetí. Na svoje jedy podlomené zdraví. A na Sirela…
Procházela spící osadou tiše jako lovící šelma. Její oči si neuvědomovaly tmu a její chřípí dráždily noční pachy lesa. Bez ohledu na pokročilé těhotenství se lehce proplétala mezi stromy. Na tiché mýtině se zastavila a měkkým nedbalým samozřejmým hlasem zazpívala zaklínadlo.
S úsměvem ve tváři naslouchala praskotu větviček a potom se k jejím nohám přitisklo mohutné šedé tělo. Šamanka poklekla do trávy, pevně přivinula zjizvené hrdlo veliké vlčice a pak si její hlavu položila do klína. Světlé oči zvířete se na ní upíraly s oddaností a láskou a šamanka začala zpívat píseň, prastarou píseň beze slov o lovu, krvi, slunci, zrození a smrti, nekonečně dlouhou píseň o svobodě, touze a naplnění.

príspevok je prebraný z internetového magazínu Blue Screen