Ve sklenici na dlouhé stopce
chladím bílým vínem rty,
co žhnou po tvých polibcích.
Tvému objetí náhle utíkám,
do očí bojím se pohlédnout.
Mé srdce i tělo touží poddat se
tvým dotekům a lásce,
ale přesto bráním se a skrývám,
sklené zdi mezi námi tvořím,
netuším však proč.
Vždyť ty tak moc znáš mě,
víš, jak ráda mám vůni deště,
kolika kostkami cukru sladím kafe,
cítíš, kdy potřebuju obejmout,
umíš sejmout tíhu z mých ramen,
rozesmát mě i rozbrečet,
pohladit na duši, rozvášnit touhy.
Víš jak ráda mám západ slunce,
a jak moc nesnáším nucené hranice.
A přesto cítím bázeň,
bojím se toho, co můžeš mi vzít,
i toho, co můžeš mi dát..
Bojím se tebe, bojím se nás,
a utíkám tajně po špičkách.

Snad to tak má být..
.. snad pro teď
Ti musím být vzdálená..