CESTA žIVOTA SPLETANá DO ROZHáRANýCH MYšLIENOK
KDE VšETKO SA žENIE TúžBOU PO KONCI
UPROSTRED NEJ čLOVEK SáM, CELKOM OPUSTENý
PONáRA SA DO VLASTNEJ NIčOTY.

SPôSOB žIVOTA NAZVANý SMRťOU
KDE JEDINá SEKUNDA Už NEROZHODUJE
SILA VôLE ZMARENá SAMOVRAžDOU
čO NAšIEL VO SVOJOM SNE.

Stiesnená myšlienka vlastného poznania
keď už nikto a nič ma neláka
keď vytráca sa zo mňa všetka nálada
môj život klesá, v ďiaľke ostáva.

Zúfalá predstava čo vo mne prežíva
keď nádej na niečo je už len spomienka
keď úzkosť prerastá a stále vracia sa
môj život klesá, pomaly stráca sa.

Posledná skúsenosť ľudského života
keď nastáva hranica šťasťia a šialenstva
keď duša je chorá a telo stoná
môj život klesá, naveky skoná.

konecne vidim vsetko jasno
sedy zakal zrazu zmizol
konecne tu nieje tmavo
zblesk svetla s tmy zablesol

svetlo zrazu oci plni
oci ktore nevladzu
pozerat sa na tu skazu
neodkladne hroziacu

zrazu vidim iny svet
iny aky vidal som
nedopustil som sa viny
ale aj tak zlyhal som

svetlo to ta moze ranit
ked nan niesi pripraveny
rany treba dlho hojit
a ty zostanes poznaceny

kedysi mi niekto vravel
zivot proste skveli je
neotvaraj si vsak oci
potom vsetko pominie

a ja som si vtedy myslel
uznam …trochu naivne
ze tym myslel oci v hlave
a nie srdce zahmlene

a tak v dusi sa hrabem
v svojej
tak prazdnej
lenze plnej.
ked budem este cakat
na vysledok
hovorit si “len tak dalej’
tak skoncim
rychlo a bezbolestne
pri dvoch kopkach
za a proti
Uz cakam len na rozhodnutie
na spravny krok
lebo vpred
niekedy znamena vzad.
Bolo mi to treba ?
dospiet do tohto stadia
sebaklamu a lutosti … čítať ďalej

ležíš si ticho, nehybne
tak pomaly teraz čas plynie
pokožku tvoju vánok hladí
cítiš len teplo, čas nateraz stojí

pohľad tvoj svetlo sviecí hreje
a tvoje nahé telo jemnúčko sa chveje
to jemný dotyk prstov zbavil ťa vôle
ladný ich tanec pôsobiaci tak slastne

telo sa chveje, horí a vzpína
dotyk ten úst rozkošou napľňa
horúce telá splynuli v páre
vosk sviece roztápa sa v tvojho tela žiare

čas prestal existovať
aspoň pre tento okamih….

Stačila jen chvíle
a zřítil jse mi svět
neni Bůh, zhořeli andělé
a v duši pekelní bolest
strach a hněv
Cos to provedl Osude?!
Zmotal jsi mi život,
emoce, city i myšlení
do klubíčka chaosu.
Vzal jsi mi milovanou osobu
jen tak, bez varování.
PROČ?!
Co jsem provedla?
Co ti dlužím? … čítať ďalej

zivot jak ocean hrozne velky je
no kto vnom nevie palvat asi zahinie
ked plavas rychlo, rychlo sa unavis
a zasa nuda je ked plavas pomali

tak sa rozhodni …a tak sa rozhodni
ako chces plavat rychlo ci pomali….

ja sa ponaram, hladam svoje dno
snazim sa najist cierne bahno
a ked ho najdem tak sa odrazim
no vobec netusim ci z dychom vydrzim
… čítať ďalej

strieborné svetlo … zalieva moju tvár
nerozdáva teplo, prináša len žial
stvorenia svetla, tešia sa a radujú
na pohltených tieňoch ich duše hodujú
k mojim ušiam krásny hlas syrén dolieha
svetlo je však to, čo moju dušu … zabíja

hrdo a so cťou postaviť by som sa mu chcel
čím som však bližšie tým slabší je môj tieň
neviem ako zabiť svetlo, ani či sa to dá
nemam však na výber, čas mi tu voľbu upiera
so zdvihnutou hlavou stojím nad telami anjelov
hrdo i keď s vedomím že tohto nepriateľa, nepremôžem

.. strieborne svetlo
.. krik a plač anjelov

Zavřete oči
hudba kolem zní
vydýchněte
poslouchejte jenom melodii
a vlastní dech
a představte si hořící svíčku
Co vidíte, co cítíte?
Hravé stíny co tančí kolem?
Množství a rozmanitost barev ohně?
Teplo co se vlní vzduchem?
Nebo kapky tajícího vosku?
Je tolik možností
tolik představ
není to jenom hořící předmět.

A život je o tom,
o detailech,
o množství uhlů pohledu
o fantazii
o umění dívat se
dívat se a pozorovat
pozorovat a vnímat
cítit
..
žít.

Převrhla se sklenka
víno se rozlívá
bílý ubrus už není bílý
do sněhu kape krev
a slzy mrznou na tvářích
Měsíc se směje škodolibě
stíny růžím kradou vůni
a motýlům prach z křídel
Zvedám prázdnou sklenku
lásce připíjím
na rtech povzdech
a v očích polární zář..

obklopený nocou hoc stojím tu sám
stvorenia všetky od seba oháňam
dotknúť sa jedného chcel som a chcem
jedine toho však dotknúť sa nemôžem

hoci som hriesnikom modlím sa k bohom
aby mi dopriali iba ten dotyk jeden
bytosti ktorej odraz je v oku mojom
splnili kusok sna, po ktorom prahnem

za jeho teplom vystieram ruky
za svetlom vo tmách , necítiac muky
nôž bodnutý do chrbta, snáď spomaliť ma chcel
ani tento ma však zastaviť nevedel

znova a zas bezvádne na zem padám
zatváram oči, do svojho sna sa vnáram
ležím tu nehybne, v daždi a tme
na perách mojich úsmev však tkvie….