Slnce páli kvety v poli
Na dne môjho mora v tieni
V tento deň mi život
Moje srdce plieni.
V tento deň mám pocit vraha
Keď utekám pred tmou čo zmáha
Ten pocit zabíjania citu
V tento deň
Keď odolávam čiernym stenám bytu
Rozhádzaná svetlom izby
Keď výčitky aj lásky zmizli
Keď aj boh už pri mne zistil
Že neuverím slovám
Keď depresia príde moja, nová
Do tohto bytu v tento deň
Keď zmizol z izby i môj tieň.

Bojím se, že neodvážím se zeptat,
tak otázku mašlí provážu
a jako překvapení pod polštář schovám.
Zatáhneš za stuhu
a já čekám na odpověď,
vteřina zdá se jak tisíc let.

Bojím se, že nestihnu Ti říct,
že nedokážu pojmenovat,
že mezi prsty proklouzne
ta pravá chvíle, ta pravá slova,
život zdá se jak vteřina.

Bojím se, že zmizíš,
aniž bys věděl..

Vítr bloumá ulicemi,
listy šustí v jeho vánku
a on vypráví hříchy starejch domů,
po zdech plazí se břečťan.
Na půdách pod červenou střechou
rozplynula se láska i panenství
v jediném okamžiku.
Jenom pár kapek krve
a potoky slz byli svědci.
Dívka, co klečela na kolenou
a skrývala svou nahotu v
zaprášené dece,
zůstala v zapomnění muže.

Teď hledí na ni ze zrcadla
tvář s vějířem vrásek kol očí
co skrývají vzpomínku.
Oči, co doširoka rozevřeli se
prvním hříchem, náhlým
odevzdáním se intimitě a
naivnímu očekávání toho,
co přijde až se rozední..

V rozechvělých dlaních
skrývám střepy duše
a rty co neznají úsměv
šeptaj tiše modlitbu.
Ve zvlhlých očích
můžeš plachá slova číst,
tak poskládej ty kousky
a pofoukej rány,
slzy mi již nesluší.

Jsem čokoláda,
smyslnou vůní lákám tě k sobě.
Následuj svou touhu,
tady a teď,
přejdi přes
střepy rozbitého zrcadla,
najdi cestu,
skrz kterou proběhla černá kočka.
I když se modlíš,
Bůh ti nepomůže,
já nejsem svatá,
já jsem tvůj
první hřích,
poslední pokušení,
já jsem čokoláda..

Dazd

Pomohla si mi ty opat raz do raja,
a tam len ty, ja teda my obaja.

Ty drazdis mna a ja teba,
pocitov plno jak modreho neba.

Ty chces mat mna a ja teba,
lez to sa uz teraz vobec neda.

Je vlastne neskoro sypat tu popol,
na slaby vykrik si sa len zmohol.
… čítať ďalej

Oci

Radsej uz skoncim pre dnes tou basnou,
zakoncim slovom, myslienkou jasnou.

Stretnem ta v zivote v druhom ci tretom,
budeme spolu jak maslo je s chlebom.

Dufam, ze neplacu tvoje oci kvoli mne,
lebo su v mojom srdci naveky vyryte.
……….

Uz ma stves s tym druhym ci tretim zivotom,
skus raz povedat ze este aj v tomto… skus sa stat prorokom…..

Planéta už nekričí o pomoc, zmierila sa s osudom.
Vyšťavená ľudskou chamtivosť, ticho čaká na zánik.

Nevnímame záplavy, nevnímame hroziace živly,
Akože nevnímame, aby sme sa mali dobre…
Pracovné postupy navádzajú k deštrukcii zeme,
Ale radšej byť ticho ako zmeniť svoje pohodlie.
Záplavy sú slzy zeme.

Uragány jej povzdych.
Prežieraš sa každý večer a tvoji bratia umrú hladom,
Pohodlnosť a nesúciť pohltili tvoju podstatu.
Si jeden z ďalších nenápadných zabijakov,
Daj mi adresu a pošlem ti ďakovný dopis.

Zabíjajme zem , veď ona nás ohrozuje…

Jsem jako klaun,
co se zvonečky na špicích bot
předvádí Vám jak štěstí vypadat má.
A vy všichni, ukazujíc na mě prstem
vysmýváte se mi trpkým smíchem.
Smějte se! Nevíte a nepochopíte,
proč má duše pláče,
jste na druhé straně té klauní masky.

Ale co se stane,
když voda smyjě líčidla.. ?

Naučím sa šepotom klamať ti do očí, uvidím, čo potom, či sa to neskončí…
A tak padám, príčiny pádu spoznávam. Neľutujem! A keby aj tebe sa nespovedám!
S tebou, či bez teba? Radšej ostanem sama! Šťastie poskladám si z lupeňov ruží,
na svete sú aj iné veci, po ktorých neustále túžim.
Padám a stále nieèo hľadám. Málo toho viem, prečo ” to ti nepoviem.
A tak padám, hlúpe básne ďalej skladám.

Plačúci a doránaný svet, plný našich klamstiev.
Vädnúce kvety a oklamaný ludia. Úbohé snívanie…

Smetisko bezduchej nádeje, opakujúce sa dookola,
nechcení, nepozvaní hostia…

Zabudnuté skutky minulých rokov, trpká práca otrokov.
Slová znejúce od znova, bolo nám toto naozaj treba?