Oko lovce, navyklé sledovat zvěř, zaznamenalo záblesk čehosi tmavého mezi stromy. Šedé vlasy se rozlétly kolem tváře, když se prudce otočil a rozběhl se za klopýtající ženou. Anda běžela ze všech sil , ale věděla, že neuteče daleko. Po chvíli kličkování mezi stromy zakopla o vyčnívající kořen a upadla. Ještě, než se stačila postavit na nohy, zkroutil jí Ezero paži za záda tak, až klesla na kolena a čelem se dotkla země. Překvapilo ho, jak je lehká a drobná a uvědomil si, že už je to dlouho, co se dotýkal ženy. Postavil ji na nohy a zvedl pěst, aby udeřil. Vzlykla, docela obyčejně, vystrašeně, lidsky, jako vyděšená malá holčička. Cítil, jak se chvěje a slyšel její přerývaný dech. Zarazilo ho to. Nebylo už tak snadné s chladným vědomím mrzačit vysílenou ženu. Viděl pěkný nos a velice rudé rty. “Bylo by vlastně škoda poničit tu zvláštní tvářičku.” napadlo ho.
Pomyšlení na jiné řešení situace ho pobavilo a zlomyslně se ušklíbl. “Teď už je na fňukání pozdě, holčičko. To sis měla rozmyslet dřív.” Popadl ječící dívku a přehodil jí přes kmen padlého stromu. Anda se svíjela a kopala, ale pro lovce nebylo těžké přitisknout ji k drsné kůře. Rozepnul těžký ozdobný opasek, který měl obtočen kolem beder.
Když Anda ucítila první ránu, začala zuřivě nadávat a vyhrožovala lovci těmi nejhoršími způsoby smrti, ale postupně nadávky utichaly a nakonec přešla k naříkání a prosbám. Vlk měl pádnou ruku, a ona nezahojené podlitiny po biči. Když jí konečně pustil, odskočila bleskově od kmene a divoce potřásla vlasy černými jako těžký hřích. “Parchante, srabáckej loveckej parchante, sadisto, kurvo, kurvo, kurvo” ječela na pokraji hysterie. … čítať ďalej

I.
Lesem se mátožně potácela žena. Zplstnatělé dlouhé černé vlasy, neuvěřitelně husté, zpola zakrývaly tvář a padaly jí do očí, do dravčích očí barvy zředěného octa.

Andě, lupičce a pytlačce, nepřálo štěstí. Při nevydařené krádeži na venkovském statku jí sebrali všechno, co měla u sebe. Když se probrala s tělem pokrytým ranami na smetišti za vesnicí, trpce se ušklíbla. Nůž, ukrytý v holínce nestačil pro přežití v mrazivém zimním lese.

Už dlouho považovala les za svůj jediný domov. Téměř tak dlouho, jak dlouho nenáviděla své žluté zešikmené oči,smutné, nepopiratelné dědictví po předcích z “hladového lidu” z lidu Thryen. “Hladový lid”. Anda zkřivila rty. Laskavější označení pro ty, kteří nebyli tak docela lidmi a kteří už téměř vymizeli ze zalidněních oblastí země. Jejich potomci, nešťastní kříženci, však zůstali a nesli v sobě neoddiskutovatelné znaky staré rasy, jejíž historie byla divoká a krvavá. Dodnes se vyprávěli zkazky o lidských obětech, o špičatých, vlčích zubech žlutookých, rvoucích syrové maso zvířat.
… čítať ďalej

bežím pomaly modrým lesom
žiariace stromy rôznych odtieňov
napĺňajú ríšu mojich snov
na konci cesty na konci s dychom
stretol som sa s ohnivým drakom
krvavo červený lesk jeho šupín
zvýraznený oranžovým lemovaním
odráža temný svit mesiacov

cítim pohľad jeho čiernych očí
nekonečne hlbokých
pokojných a múdrych
cítim jeho dotyk
ktorý patrí žene
spaťuje a hreje
všade v mojom tele
splýva so mnou v jedno
cítim jeho puto
dušou, citom, krvou

Povráva sa, že “balial”, “bezcitný”, ako ho ľudia nazývajú, aby nemuseli vysloviť jeho meno, bol kedysi dobrodruhom ako vačšina barbarov v jeho veku. Bezhlavo sa túlal krajinou spolu so svojou družinou, v snahe nájsť svoj osud a to, po čom by v živote naozaj túžil. Jeho povesť sa šírila krajinou, majetok sa zveĺaďoval, jeho meč rozsieval smrť na jeho cestách, no on nenachádzal štastie. Dokonca ani pobyt v kláštore mu nepriniesol naplnenie, ba dokonca naopak, zanevrel na svet a jeho nezmyselné , falošné hodnoty.
Jedniný pred kým sa kedy sklonil je vraj pani z modrého hradu. Môja sesternica , Diazara, ktorá slúži na tom tajomnom hrade mi vravela že na vlastné oči videla ako pred ňou poklakol. Podľa nej sa však nesklonil pred jej čarodejnou mocou ale pred pohľadom jej očí…
“…. ááále, babské tááraniny.” prerušil rozprávača zavalitý trpaslík , “No ešče povedz že sa do njej zamiluvau, ghehehe šak to asik preto ho volaijú bezcitný ghegeh…”.
“Poznal som jedniého trpajzlíka čo s ním bul kedysi f tej bande, ale to bul čistý blázon. Ze sekeru sícé rúbal statočne ale nekedy mu to f tej jeho makovici cvaklo, a zrazu sa tváreu jak keby bol nejaké malé djevčiščo či čo, no bláázen..” ,pokračoval trpaslík opierajúc sa o dvojbritú sekeru, ” ale s týma kecami o láske k tej čarodejnici si ma fakt rozesmál ghahah.. šak bojovník čo nenájde uspokejné ani vo vítazstvách v tých najvačších masakrách čo znám ho asi len tažko nájde u nejakej ženštiny. A ešte k tomu u elfky, kche, šak ani bradu nemá…..”. … čítať ďalej

Dnes je v hostinci “u mŕtveho dobrodruha” podozrivý kľud.
Klientela pozostáva zo “štamgastov” a skupiniek dobrodruhov pre ktorých tvorí hostinec v podstate domov. Zhliadnuť sa tu dá naozaj zmes všetkých rás a povolaní. Pozornosť však zaujme skupina osôb sediacich pri obrovskom dubovom stole v rohu miestnosti ktorú kupodivu všetci hostia akoby prehliadali. Až na barmana a pôvabnú čašníčku Eryn ktorá nestíha vymienať prázde poháre na stole za plné. Víno, to najlepšie aké mali pre malého zavalitého elfa v čiernom plášti s kovanou palicou opretou o stôl a tiež pre vysokého dohneda opáleného vychrtlého človeka v hnedej veste kŕmiaceho zbytkami svojho tiež vychrtlého polovlka. “Dones mi čo len budeš chcieť zlatko”, pre dobre oblečeného elfa nespúšťajúceho z nej oči. “Chlast a neco žrat.”, pre drobného hobbita zvierajúceho vrhací nôž a poškulúceho po ostatných hosťoch. A pivo pre vedľa sediaceho hobbita so spáleným obočím a barbara z vačšej časti zosunutého pod stolom zahaleného v čiernom plášti.
Najzváštnešie želanie vyslovil trpaslík ktorý vyžadoval šťavu z jabĺk. Toto želanie však prestávalo byť zvláštnym hneď po tom ako ste si uvedomili že trpaslík má oblečené dievčenské šaty a jeho obojručná sekera je ozdobená kresbou margarétky.
Naozaj bizarná skupinka. … čítať ďalej

Povídka zimní, takřka vánoční. Tentokrát nejen o čarodějnicích, ale také o odlišnosti, násilí, bolesti a kupodivu i o naději.
Cestou sevřenou prvním sněhem pomalu kráčí žena. Zcuchané černé vlasy bere vítr, rve krátkou tmavou sukni přetaženou přes kožené mužské kalhoty. Cloumá vlněným pláštěm. A točí se kolem vyřezávané ebenové hole, o kterou se temnovlasá opírá.
Poskytla jim přeci dost času a byla trpělivá, dlouho snesla bič na své nahé kůži a pak žhavé železo a v hloubi duše byla snad i vděčná, vděčná za pocit, jenž bolest přináší vyhořelým. Neboť je vzácné cokoliv cítit, a bolest je jen prostor, jen další prostor, kde se lze pohybovat, cítit a hořet tak, jak plála kdysi, před nánosy času.
Ano, byla trpělivá, chtěla jim poskytnout čas, vyhnout se smrtím! Co si asi pomysleli katovi pacholci, když viděli svá střeva dohořívat jako oheň pasáčků? Co konšelé, nahlížející do černé díry, která byla dříve šatlavou? Spoléhali snad na magickou clonu, jenž měla halit město, na kov preparovaný alchymisty, který jí svíral zápěstí a kotníky? Snad.
Ve chvíli, kdy ji chtěli přinutit pokleknout, zapomněla na příkrov magie a žhavý kov na jejích zápěstích nic nezměnil. Snad ho cítila, ale rozhodně se o něj ve svém hněvu nezajímala. Cítila, jak se kůže škvaří a ze zad jí teče krev, ale o nic z toho se nezajímala, nic nebránilo jejímu ničivému vzteku.
Ano, otevřeli bránu a nechali ji odejít, aniž pohlédli do její tváře, aniž promluvili slova rozloučení. Žila s nimi tak dlouho, pomáhala na svět jejich dětem, léčila jejich rány, pro ně zpívala svá zaklínadla. Žila s nimi? Ne, jen vedle nich. … čítať ďalej

V některých nocích se touha stávala neodbytnou. Vyklouznout mezi rozpálené domy, přikrýt se tmou jako propocenou duchnou a vyhledat ty muže.

Ani čas netlumil naléhavost žádosti, ani práce, ani drogy, ani pitky. Utekla tenkrát. Utekla vůbec? Dá se mluvit o uniknutí něčemu, co vás vždycky v noci znovu vzbudí? Neodbytně? Neslitovně, ale přece jen s uklidňující pravidelností? Není horší být zapomenuta? Horší, trpčí, více ponižující, než být zabita?

Vyšla do temnoty, prosekané pouličními světly, hvězdy lamp plály jejím očím stejně, jako když z nich strhne oponu droga. Teplý asfalt chodníku pod podrážkou, známá čtvrť, pak tma zhoustne, garáže, suterén domu a uzké zatuchlé schody k dunění hudby. Kovové dveře. A za nimi …

Muž za barem zvedl hlavu. “Přišlas? Neradi čekáme tak dlouho. Vlastně vůbec neradi čekáme.” Těžké prameny tmavých vlasů mu visí kolem tváře jako promočené. Muž si vsune do úst ukazovák a když ho vytáhne, rudne na bříšku prstu kapka krve. Nervózně ji slízne a luskne prsty.

“Zavolám ostatní.”
… čítať ďalej

I.

Ohlédnu se po Sivého ryzce, klopýtá na ztuhlých nohách někde na konci průvodu.
Důvěrnost sdíleného sedla a Adalwolfova ruka kolem pasu.
“Zmije,” syčí mi do ucha “tys mi dala.”
“Máš, cos chtěl.” Netrpělivě kopnu patami koně do žeber. “Vlečem se.”
Zachytím pohled jezdce po mé pravé ruce. Kapitán stráže, ten, který mi v noci uhýbal, se na mě šklebí. Vypláznu jazyk. Ať. Myslete si, co chcete, sebranko bídná. Ať.
Pravidelný dusot kopyt a pach koňského potu. A stejný les, kterým jsem hnala svou klisnu. Tentokrát bez zoufalství. Tentokrát mám na patře chuť vzlyků krále. Ať.
Městská brána, smeknuté čapky, nahrbené hřbety. Narovnám záda. Tak takové to tedy je, nedívat se lidem do tváře zespodu. Už nikdy se nebudu klanět, umíním si. Už nikdy nikomu.
Hold jistě patří králi. A králem je muž, kterého jsem viděla plakat. Nadnáším se v sedle. Tak takové je tedy vítězství.
… čítať ďalej

“Pane, vy jste král?

Muž v zdobené lovecké kamizole se otočí a tětivy kuší jeho lučištníků nezadrnčí jen proto, že jsou všichni příliš ohromeni. Zimničně se otřesu, jak mi podzim mokře leze pod kazajku. “Musím s váma mluvit. Podívá se na mě. Má hnědé oči jako honící pes, lokny upravené lazebníkem a začínající podbradek. Možná je to opravdu král.

“Když se mnou moji poddaní chtějí mluvit, většinou to dělají jinak. Stahuje se kolem mě kruh mužů, v procovských šatech, se zdobeným válečným nářadím.
“Pane, prosím” Neměla jsem si té pálenky na kuráž dávat tolik. Jestlipak má král šikovné katy? Nejspíš, to nejspíš.
“Musím Vám něco říct. Zvednu k němu oči a pátravě se na něj dívám. “Jsi taky taková svině jako ten tlusťoch, řekni? pomyslím si.
Kapitán stráže mě neurvale popadne za rameno. “Prosím za prominutí, Výsosti, mysleli jsme si, že tu jen pomáhá lovčím.

Vytrhnu se mu.. “Pane, padl pode mnou kůň, když jsem sem jela. V životě jsem za žádným tolik nepospíchala. Vyslechněte mě, jen chilku. A tentokrát mi v očích vyskočí slzy jako na zavolanou. Namáhavě polykám, abych je zvládla, abych se nerozbrečela hladem, zimou, napětím a nevyspáním, abych tu nebulela beznadějí a hryzavým pocitem viny jako obyčejná postrašená coura.

Muži si rozpačitě popotahují kníry, náhle bezradní nad ženským brekem.
… čítať ďalej

I.

“Utíkej!” Sivý se otočí od okna a tvrdě mě postrčí směrem k zadním dveřím. “Seber se a zdrhej. A hleď, aby tě nechytili. To se nám ten tvůj zbojník vyplatil.”
Zoufale se k Mistrovi přivinu. “Sivý, voni tě zavřou.”
“Asi ne, asi mi daj kytku růží.” Strká mě ke dveřím a tiskne mi do ruky váček s penězi a pak … svůj meč. “Vem si ho, štěně.”
Překvapeně k němu vzhlédnu. “A ty?”
“Tam, kam mě strčej, ho potřebovat nebudu. A nechci, aby se s ním oháněl nějakej ňouma. Zdrhej, povídám.”
Trochu mu zadrhne hlas, jen malinko, a pak se zas vrátí k učitelskému tónu.
“Koukej se do ničeho nenamočit, malá. A moc nechlastej a…”
Rány na dveře zesílí. “Zkrátka, dávej na sebe pozor, děťátko.” dokončí ironicky a popožene mě plesknutím přes zadek. Rozběhnu se ke dveřím a slyším, jak biřici venku řvou a pak Sivého chladný hlas: “Hned to bude, pánové.”

II.

Je noc, drobně mží a větve skřípou smutnou písničkou. Tisknu se k Sivého klisně a je mi tak mizerně, jak mi nebylo od těch dob, kdy jsem se pod plachtou vozu vydala objevit ten velký zázračný svět, který určitě skrývá jen samou radost. Ne, už nejsem zatoulaná malá holka, teď jsem vydala bídě a hlenu šatlavy jediného člověka, na kterém mi za poslední léta záleželo.
Měla jsem zůstat s ním… Ne, dobře vím, co se ve vězeních obvykle s holkou dělá a Sivý mě nemusí slyšet, jak křičím pod ranami, jak v okamžiku, kdy se trhají šlachy, začínám škemrat o milost. Alespoň tohle nemusí.
Opřu se o strom a dýchám, zhluboka, až mě v plicích bolí. Fňukání ještě nikoho nezachránilo, je přece cesta, musí být nějaká cesta, jak ho dostat ven. A já ji musím najít… anebo chcípnout, chcípnout tak bídně, jak si za svou hloupost zasloužím.
… čítať ďalej

I.

Jde mi karta a špinavá podezřelá hospoda hučí. Knajpu U modrýho psa jsem měla vždycky obzvlášť ráda. A tahle hospoda měla hodně ráda mne.
“Štěně, přišla ses na nás podívat?” Jednooký chlap mě plácne přes zadek tlapou, která moje půlky spolehlivě schová. Posadí si mě na loket jako dítě a nese mě nízkým výčepem.
“Pusť mě, Špíno!” Ječím a kopu, Špína mě nadhazuje, nemůžu vážit o moc víc, než jeho válečná sekera. Opatrně mě postaví na zem a už mě tahají a muchlují jeho parťáci. Bráním se a prskám, jen tak symbolicky, aby si nemysleli.
Odstrčím dotěrnou ruku, která se mi dere za kalhoty a zasednu za stůl.
“Snímám” křiknu a z peněz, rozházených po stole, přihrnu pár k sobě.
“Do psí matky, přijde holka a už peníze mizej,” smějou se chlapi a karty pleskají o stůl.
Sypu si peníze do váčku. “Díky za hru, pánové.” Rváči nadávají, ale pro prohrané peníze je hlava nebolí. Lehko vydělané, snadno utracené, jsou peníze v týhle hospodě.
Zvednu oči a pohledem přejedu místnost. Ne, že bych neměla Špínovu partu ráda, ale pod peřinou bych se s nimi asi nesrovnala. Zkoumavě se rozhlédnu… a oči se mi zastaví na někom povědomém. Muž má vlasy nepravidelně ořezané nožem až u hlavy, přes tvář čerstvou jizvu a zápěstí omotaná hadry. Galejník. Ztuhnu. Galejník? Melvil.
Hlavou mi proběhne všechno, co mi chraptivě slíbil v maštali dusné pachem krve. Meč vyletí z pochvy dřív, než stačím polknout.
“Pustili tě, Mele?” chci mluvit výsměšně, ale krk mám stažený vztekem a strachem.
Vytrhne z pochvy meč a stojí proti mě. Chvíle před bojem. Dívám se soustředěně na jeho zbraň a… překvapeně otevřu pusu. Ten příšerný klacek z mizerně kalené oceli mi do Melvilovy ruky nepasuje. Zvednu oči k jeho tváři a vidím v jeho očích pohled vzteklého psa. Nemocného psa.
Dobře si všimnul mého překvapení. … čítať ďalej