I.

Potichu jsem vklouzla do maštale a pozvedla jsem louč.
Tmavá silueta muže s rukama přivázanýma k trámu nad hlavou.
Ještě pořád pán? Nebudeš, bratře, až s tebou skončím, to ti slibuju.

II.

Vítězství. První opravdový boj po boku Sivého a první vítězství. Možná teď bojuju proti těm, za kterými jsem dřív běhala, ale kdo se ptá? Vítězství je to, co se počítá, víno rváčovy duše.
Byli jste někdy v táboře vítězů? Z pohárů se polyká vítězství, máte ho vpletené ve vlasech, vaši koně se na něm pasou, praská v ohních a… stříká chlapům z ptáků.
Vítězství, moje víc než jiných. Protože v maštali teď stojí svázaný Melvil, Mel – Párač, Mel – Král, ten, který mě před pár lety seřezal řemenem uzdy tak, že jsem řvala hrůzou a pak mě ve svém táboře uvázal jako toulavou čubku.
… čítať ďalej

Nočným mestom prechádzal vysoký muž v čiernom plášti. Napriek tomu, že bol zamyslený obratne sa vyhýbal kalužiam aj mŕtvolám potkanov. Začul za sebou beh a prerušovaný dych. Zaskočilo ho to, pretože v celej tejto štvrti bol pod ochranou podsvetia. Otočil sa teda tým smerom, ale príliš pozde. Jeho prenasledovateľ skočil do tieňa a zmizol za jedným z domov.
“Ó bože, tak strašne ma bolí hlava.” ozval sa dievčenský hlas za ním. Veľmi pomaly a váhavo otočil hlavu k nej, ale stál tak aby mohol čeliť svojmu prenasledovateľovi.
Zátylkom mu prebehlo mierne mrazenie a vzápätí dostal telepatický odkaz od svojho upíra, ktorý bol v tejto štvrti sicco – vodca zločineckej guildy “Som tu. Chránim ťa.”
Prestal sa teda starať o prenasledovateľa a vykročil k dievčaťu, ktoré kľačalo na chodníku z hlavou v dlaniach sklonenou k zemi. Oblečené malo nohavice a vestu z nekvalitnej čiernej kože a bolo ušpinené, čo sa k tejto štvrti mesta dokonale hodilo.
Pohladil zlepené tmavohnedé vlasy a položil jej ruku na plece. Dievča rýchlym pohybom zodvihlo hlavu a on uvidel žiarivé ohnivočervené oči, oči démona.
Muž sa máličko pousmial a dal ruku pomaly preč z jej ramena.
“Vy sa nebojíte?” prekvapeným hlasom sa spýtala a žiar v jej očiach pohasol. Zrazu to boli úplne obyčajné oči zaskočeného dievčaťa.
“To je jedno Siara. Navaľ prachy, lebo ťa rozpáram chlape!” ozval sa hlas jej kumpána za mužovým chrbtom.
Keď otočil hlavu, uvidel rovnako otrhaného a špinavého mladíka s páskou cez oko a hrozivým zakriveným mečom v ruke. Skôr ako stihol vziať do ruky nôž, alebo použiť zaklínadlo mladík zachrčal a jeho tvár sa stiahla od bolesti. Vzápätí padol dopredu tvárou na chodník zo šípom v chrbte. Príčinou bol maskovaný muž, ktorý hneď zmizol v tieni. “Vždy k službám môj pane.” prenikla mu do vedomia ďalšia siccova správa. … čítať ďalej

Rytier vytasil svoj lesklý meč,
drak preletel oblohou naprieč.
Ich oči sa stretli na chvíľu,
vedeli že boju sa nevyhnú.
Kto hájiť dobro neváha,
v srdci mu drieme odvaha,
má šancu draka poraziť,
z pazúrov dievča zachrániť.
Dračisko pristál na zemi,
rytier sa štítom zatienil,
netvor len oheň vychŕlil,
hrdinov život ukončil.
Vtom sa za drakom zjavil mág,
blízko dievčaťa v okovách,
ruky k zaklínadlu spojil,
drakove obete prebudil.
Mŕtvy kol draka povstali,
zbraňami do neho rúbali,
mág k tomu pridal smršť bleskov,
netvorov život vyhasol…

pieseň barda Linfalasa …

Za dávnych nami nepoznaných čias bola jedna krajina.
V tej krajine žili bytosti, ktoré nevedeli čo je smútok, strach a nenávisť.
Na druhom konci sveta bola druhá krajina.
A tá bola opak tejto. Tie bytosti v každej krajine žili vlastne spokojný život,
pretože nevedeli čo je to opak.
V jednej poznali len lásku, radosť a smiech,
a v tej druhe len nenávisť, smútok a strach.
Nevedeli, že je niečo iné, ale ciítili, že niečo nie je v poriadku.
Raz, v jeden podvečer, sa tri bytosti z každej krajiny rozhodli, že sa pozrú,
čo je za hranicami ich sveta.
Každá bytosť bola stelesnením jednej z tých vlastností.
Vybrali sa do neznáma,
nevedeli čo ich čaká,
ale každým kúskom, čo sa vzďaľovali od svojich domovo,
pocťovali niečo, čo predtým nepoznali a necítili.
Láska začala cítiť strach.
Radosť sa prestala toľko usmievať.
Smiech sa stával čoraz zatrpknutejším.
Strach prestal a zacal rozmýšľať čo je vlastne zač.
Smútok prestal byť taký bolestný..
Nenávisť začala strácať svoju temnú farbu.
Čim viac sa tieto tri a tri bytosti k sebe približovali,
tým viac boli neistejšie, pretože nevedeli čo je dobré a čo je zlé.
Až prišli k jednému veľkému jazeru
a cítili, že za tým jazerom sú odpovede na ich otázky.
No nebolo im súdené sa dostať na druhý breh.
V tom jazere bol v strede malý ostrov, na ktororm žili dvaja ľudia.
Nepoznali sa. Každý žil na svojom kúsku.
Tri bytosti z jednej krajiny sa spojili s tým jedným človekom
a tie opačné tri sa spojili s tým druhým.
Ľudia z toho ostali prekvapení, pretože také pocity nikdy predtým nezažili.
A v tom okamihu sa stretli.
A jeden druhému odovzdali kúsky vedomostí zo svojich bytostí.
A vtedy tie bytosti pochopili, že celý život boli ukrátené o tie druhé.
Že láska bez nenávisti nie je láska.
Že strach keď nenahradí radosť nie je strach.
Že smiech sa strieda so smútkom.
Bytostiam sa to zapáčilo, že uz nechceli byť nikdy samé.
Preto venovali tým dvom ľuďom všetky svoje pocity, skúsenosti a tajomstvá.
A tak sme tu, a ani si už nevieme predstaviť tie pocity oddelené.
A to bola z jedných najkrajších a najmúdrejších vecí,
čo sa prihodila za dávnych nami nepoznaných čias.

“Mami, mami!” ozýval sa celým lesom detský hlások.
“Mami, kde si?”
Plavovlasé dievčatko nemotorne prepletalo malými nožičkami a so slzami v očiach sa obzeralo okolo seba. Strčilo si prštek do úst a rozplakalo sa.
“Mami…”
Z diaľky začula trepot krídiel, ktorý ju zaujal. Pohľad uprela smerom odkiaľ prichádzal. Z oblohy sa zniesla veľká čierna vrana, ktorá sa pri dopade na zem zmenila na krásnu červenovlasú ženu odetú v čiernej koži. Dieťaťu sa nadšením rozšírili zreničky. Žena sa nežne usmiala na dievčatko: “Brighid!” Prehovorila láskavým hlasom: “Mama!”
Brighid rozprestrela svoje malé rúčky a vrhla sa matke do náručia. Mladá žena chytila svoju dcéru za ruku a vytratili sa v hustom zelenom lese. Kadiaľ prešli, tam stúpala do výšky hmla a obe sa v nej pomaly strácali. Nemotorné krôčiky malej Brighid boli však už teraz predzvesťou toho, že keď dospeje, bude mať presne takú ladnú chôdzu a pohyby ako jej matka – Morrigan.

Brighid odpočívala pod veľkým dubom. Spala. Jej biele dlhé šaty jasne kontrastovali so zelenou írskou prírodou. Plavé mierne zvlnené vlasy boli voľne padnuté na zemi okolo jej tváre. Ešte stále bola dieťa, ale čoskoro, ako jej povedala mama, sa stane ženou a bude mať takú veľkú moc ako ona.
… čítať ďalej

Vo dverách ministrovej komnaty zmizol chrbát hlavného arcimága Garamaura. Jeho čierny plášť splynul s tmou, ktorá bola vonku na chodbe. Prvému ministrovi to pripomenulo pokročilú nočnú hodinu, keď už museli byť všetky svetlá na zámku zhasnuté, lebo kráľ si tak želal. (Vždy vstával o piatej ráno a dával si rozcvičku, s čím sa prvý minister ani zďaleka nestotožňoval.)
Päť sviečok na masívnom striebornom svietniku chabo osvetľovalo ministrov úrad-ťažký stôl v strede komnaty zakrytý nadváhou neuprataných papierov, ornamentový koberec na kamennej podlahe a tapisérie s pestrými kráľovskými motívmi na hrubých stenách, okno, za ktorým bola tma a to najdôležitejšie, veľké kreslo. V ňom sedel zavalitý muž s trochu prešedivenými vlasmi, zrelým pohľadom a neodmysliteľnou fajkou-prvý minister osobne. Fajku držal v ruke, ktorá mu visela z operadla kresla a zamyslene sa díval pred seba.
Snažil sa zrekonštruovať situáciu. Bolo toho v poslednej dobe trochu veľa. Asi tak pred rokom a pol, no áno, pätnásť mesiacov uplynulo odvtedy, čo sa pomery v Konfederácii začali kaziť. Neskutočná bieda v hlavnom meste a okolí, o zvyšku krajiny ani nehovoriac, chaos a násilie sa stupňovali, každý deň už prekonával predchádzajúci nejakým ohavným zločinom, alebo hromadným nešťastím-záležalo, či išlo o všadeprítomnú nenávisť, alebo nedbalosť. … čítať ďalej

Draci obvykle žijí samotářským životem ve špatně dostupných horách.
Na tuto větu z Rytířské encyklopedie jsem si vzpomněl, když jsme se my, totiž já a můj hřebec, s námahou trmáceli těžko průchodným skalnatým terénem. No, abych byl přesný, námahu pociťoval především můj věrný oř, já se pouze kolébal v sedle a snažil se neplácnout sebou na kamenitou zem. Zvíře zřejmě brzy přišlo na to, že jeho pán není až tak schopný, proto vzalo tíži výběru cesty na sebe. Uznal jsem správnost jeho volby a povolil otěže. Jen čas od času jsem za ně zase zatahal, to abychom se příliš neodchýlili ze sotva viditelné stezky vinoucí se mezi kameny. Vedla k dračímu doupěti.
Encyklopedie měla úplnou pravdu. Těžko byste si mohli představit místo hůře dostupné, než ona jeskyně vytesaná v kamenné mase hory Uldrúg. Změť rozeklaných skalisek, obrovitých balvanů a miliónů kamenů a kamínků činila přístup k hoře krajně obtížným až téměř nemožným. V tomto bohy zapomenutém koutku Ohnivých hor mi pomáhaly jen instinkty mého horského hřebce a málo patrná trpasličí stezka, zpola zasypaná štěrkem. Bez nich bych se v horském bludišti mohl motat třeba celý rok a cestu ven bych stejně nenašel. ‘Jenže hlady bych tady zemřel ještě mnohem dřív,’ napadlo mě.
Jel jsem dál a cesta mi začínala připadat nekonečnou. Nakláněl jsem se v sedle napravo nalevo a každým okamžikem očekával, že opustím poměrně pohodlný koňský hřbet a srazím si vaz nárazem na kamenitou půdu.
‘Zatraceně !’ lamentoval jsem v duchu. ‘To si ti zpropadení trpaslíci nemohli vytesat své síně někde blíž k civilizaci ? Jak se tady má člověk soustředit na skolení obludy, když si může při jednom neopatrném pohybu rozbít hubu ?’ Tedy, asi nebylo to pravé nadávat na trpaslíky. Většina obyvatel nevelkého podzemního království padla za oběť drakovu nenadálému útoku, jen hrstce se podařilo uprchnout a rozptýlit se v horách. Obluda se pak usídlila v jejich ztemnělých sálech a přivlastnila si celý poklad, nahromaděný malými horníky za dlouhá léta dřiny. Ale příšeře se to zřejmě zdálo být málo… … čítať ďalej

Koňská kopyta duněla po Lagarijské pláni.
Bílý hřebec se hnal kupředu jako vichr, jezdec v jeho sedle však měl tvář zkřivenou bolestí a narůstajícím zoufalstvím. Z rány v boku, kde černé ostří prorazilo kroužkovou košili, stékala dolů krev a barvila do ruda světlou srst jeho koně.’Jak dlouho mi ještě vydrží síly ?’ ptal se Gardol v duchu sám sebe a raději si ani nechtěl na tuto otázku odpovědět. Cítil, že se jeho čas naplňuje, začínal si to uvědomovat s děsivou jistotou. A jako připomínka brzkého konce doléhalo občas k jeho uším vlčí vytí, smíšené s jekotem pronásledujících orků…
Jezdci na vlcích vyrazili z nenápadného lesíka jako přízraky ze vzdálené záhrobní říše. Malý armorijský hlídkový oddíl, jehož byl členem, se bohužel nechal překvapit, a tak jej brzy obklopila drtivá přesila hrůzných nepřátel. Vojáci v barvách krále neměli již od počátku žádnou šanci, přesto se pustili do beznadějné bitvy, ač věděli, že ji žádný z nich nepřežije. Nemohli ustoupit a nechtěli se vzdát. Byli syny Armorie, elitou národa, a jejich volbou mohl být jedině boj… Během několika minut viděl Gardol smrt všech svých druhů, jeho přátelé a spolubojovníci do jednoho padli pod údery křivých orckých šavlí. Pak zůstal sám, poslední z celého oddílu. A tehdy pocítil, že nedokáže zemřít jako ti ostatní. Prudce strhl svého hřebce stranou, probil se mezi dvěma vyjevenými orckými vojáky a vyrazil pryč, co nejdál od místa krvavých jatek. Ale jeho nepřátelé ho nehodlali nechat uniknout. Začala štvanice. Slunce ze svých modravých výšin nezúčastněně sledovalo, jak třicítka jezdců na vlcích žene před sebou jednoho unaveného a zraněného muže…
Útržky vzpomínek pomalu ustupovaly do mlhy, jež začínala halit jeho vědomí. Vyčerpaná ruka slabě zatáhla za otěže, neboť se voják obával, že se při takové rychlosti již v sedle neudrží. Bílý hřebec zpomalil, mrákotný stav jeho majitele se však nezlepšil. ‘Ne, ještě se nesmím vzdát,’ blesklo Gardolovi hlavou. ‘Musím s tím bojovat, sakra.’ … čítať ďalej

“Khazba niz ghár inzhúri, keraldar morta…”
Slova se na Harduna zvolna snášela z okolní tmy, svazovala ho svou mocí, pletla jeho myšlenky a zamlžovala vědomí. Přebýval v jakémsi mátožném stavu, ani spánek, ani bdění, tak napůl. Cítil, že leží na něčem slizkém a studeném, bylo mu to nepříjemné, nebyl však schopen pohnout rukama ani nohama. Rovněž mluvit nemohl, jazyk měl podivně ztuhlý a nehybný. A když otevřel oči, viděl jen neproniknutelnou tmu, tmu plnou záhadných slov a temných zaklínadel.
Kdo byl? Jak se sem dostal? Ty otázky ho mátly, neznal na ně totiž odpovědi. Nějaká cizí síla s pomocí magických formulí pronikala do jeho mysli a hrála si s jeho myšlenkami a pocity. Bylo to, jako kdyby mu mozek svíraly čísi studené a kruté prsty, před nimiž nezůstalo nic utajeno. Trvalo dlouho, než jejich sevření povolilo a slova zaklínání na okamžik ztichla.
“Asgalgúre!” Hlas, který předtím mluvil cizí neznámou řečí, konečně řekl pár slov v Obecném jazyce. “Vezmi jehlu a zašij mu to břicho, nemůže přece takhle chodit…” V odpověď se ozvalo zachrochtání. Hardun se pohledem vpíjel do tmy, ale jeho oči stále neviděly vůbec nic. Okolní černota si žárlivě střežila svá tajemství.
Něco studeného a ostrého se mu zabořilo do břicha, kupodivu ale necítil žádnou bolest. Ani slova zaklínání, jež nad ním opět zazněla, již netrýznila jeho mysl. Ta teď byla svobodná a před Hardunovýma očima se začaly vynořovat první vzpomínky.
“Graz nazvarhor mithirr, bag radhir niz ghúrum…” … čítať ďalej

“Hej, hostinský, hoď sem eště dvě. A hejbni sebou !”
Zaralg postavil prázdný pivní korbel na dubovou desku stolu až to zadunělo. Mohutný barbar si odříhl a podíval se po hospodském jestli není moc pomalý. Nebyl. Jeho obtloustlá postava se již prodírala mezi stoly směrem k nim s dalšími korbeli v ruce. Zaralg se spokojeně usmál a pohlédl na své společníky. Kudůk Nurak již nebyl schopen dialogu, jen si něco mumlal pod nos a neustále hrozilo, že se svalí ze své židle.’Nic nevydrží,’ pomyslel si bojovník pohrdavě.
Ale při pohledu na starého muže v potrhaných hnědých šatech se jeho tvář zachmuřila. Takový vandrák, proč ho vůbec nechali, aby si sem přisednul ? Nepije a navíc mluví hlouposti. Osel starý. Zaralg se na něj díval s notnou dávkou nevraživosti. Nebyl totiž ještě natolik opilý, aby zapomněl na starcova poslední slova.
“Takže ty říkáš, že se nikdo neodváží vstoupit do Mágovy hrobky ?” zeptal se bojovník znechuceně. “Víš ty vůbec s kým mluvíš ? Já jsem nejlepší bojovník, co v tomhle zatraceným městě je !”
“Ale pane, nikdo se neodváží vstoupit na tak strašidelné místo. Mág Arzung, to byl hrozný člověk. A prý na tom místě dosud leží stín jeho přítomnosti !”
Zaralg se pohrdavě zasmál starcově zbabělosti.
V tu chvíli dorazil ke stolu tlustý hospodský. Jeden korbel s korunou bílé pěny postavil před bojovníka, druhý před klímajícího kudůka. Barbar se snažil Nuraka probudit a pořádně do něj šťouchnul loktem. Požadovaný účinek to ale nemělo. Kudůk jen zamumlal něco jako Už jdu, maminko a znovu zavřel oči.
Zaralg se tomu zasmál. “No co, tak vypiju oba dva !”
Pak se lačně vrhl na vlastní korbel a hltavě pil. Žlutý mok mu stékal po bradě a máčel límec jeho šedivého kabátce. Netrvalo dlouho a barbar si již spokojeně otíral ústa hřbetem ruky.
“Hej, dědku,” obrátil se na starce. “Proč se tak bojíš nějaký díry ve skále ? Je to přece jenom velká stará hrobka, nic víc.”
“Je to zlé místo, pane.” Zdálo se, že se starcův hlas trochu chvěje. “Mág osídlil podzemní komnaty kolem vlastní pohřební místnosti spoustou nestvůr. Povídá se, že střeží nejen jeho posmrtný odpočinek, ale i pohádkový poklad.”
Zaralgovi se při zmínce o pokladu zaleskly oči.
“A to se za celou tu dobu, co tam ten poklad leží, ho nikdo nepokusil získat ? Jestli ne, tak tenhle kraj je opravdu krajem zbabělců !”
Stařec se náhle zatvářil tajemně. “Mnozí odvážlivci se nechali zlákat bohatstvím Mágovy hrobky. Nikdo z nich však již více nevyšel z podzemí na denní světlo…”
… čítať ďalej

Žhavý sluneční kotouč se již blížil k západnímu obzoru. V marné snaze ještě vrhal na zem poslední paprsky a ty osvětlovaly ponurou krajinu Minarijské pouště. Písek, štěrk a sem tam černé a holé skály. Kraj bez života, mrtvá země…
Vlastně ne tak docela.
Malá karavana se zastavila k odpočinku u studny na okraji obchodní stezky. Studna. Stará dobrá práce ještě z těch dob, kdy minarijská kupecká cesta měla větší význam a kdy po ní do Goforu putovaly stovky koní a mezků naložených zbožím všeho druhu. Teď ale studna chátrá, stejně jako sama stezka. Kamenná zídka je celá popraskaná, dřevěná stříška úplně chybí. Ale pořád tu je vědro, kovové vědro na vodu uvázané na dlouhém laně, které se dá spustit do hlubin. A hlavně samotná voda, drahocenná tekutina, se stále ještě skrývá v podzemí.
Karavana sestávala ze šesti mezků obtížených měchy s vodou, potravinami a zbožím. Popoháněla je trojice mužů v prostých, nepříliš honosných, ale ani nepříliš chudobných, šatech. Typická malá karavana posledních let. Zatímco velké výpravy nebyly schopny pouští kvůli nedostatku vody projít, pro menší skupinky podnikavců to nečinilo problém. Nemuseli putovat dlouhou oklikou podél Ohnivých hor, prostě rychle dorazili do Goforu, se ziskem prodali své zboží a vrátili se zpět do Yryllhonu. Dobré a výnosné podnikání.
Aldagar, Ulveron a Gordik se po celodenní pouti cítili velmi unavení. U srdce je však hřálo vědomí, že to bude jejich poslední noc v nehostinné poušti. Zítra již před sebou uvidí věčně zasněžené vrcholky Trollijských hor a dostanou se do civilizovanější krajiny v okolí Goforu. Už zítra…
Spustili vědro do studně a když ho vytáhli, bylo plné průzračné tekutiny. Uhasili první žízeň a naplnili i prázné měchy, aby jim vystačily na zítřejší pochod. Gordik poté napojil i jejich soumary a sňal z nich náklad, vždyť i oni si potřebovali odpočinout. Uvázal je k několika kůlům, které zde byly vkopány do země patrně právě za tímto účelem. Pak jim vysypal zbytek obroku z velkého pytle a nechal je blaženě přežvykovat.
Aldagar a Ulveron mezitím rozdělali oheň. Dřevo si vezli s sebou, v Minarijské poušti totiž nerostlo vůbec nic kromě pár trsů trávy poblíž studen. Snědli skrovnou večeři. Sušené maso a tvrdý chléb jim už začínaly lézt krkem, ale nikdo si nestěžoval. Koneckonců, dnes jí v poušti naposledy. A vpředu je očekává bohatý a pohostinný Gofor. … čítať ďalej