Dnes je v hostinci “u mŕtveho dobrodruha” podozrivý kľud.
Klientela pozostáva zo “štamgastov” a skupiniek dobrodruhov pre ktorých tvorí hostinec v podstate domov. Zhliadnuť sa tu dá naozaj zmes všetkých rás a povolaní. Pozornosť však zaujme skupina osôb sediacich pri obrovskom dubovom stole v rohu miestnosti ktorú kupodivu všetci hostia akoby prehliadali. Až na barmana a pôvabnú čašníčku Eryn ktorá nestíha vymienať prázde poháre na stole za plné. Víno, to najlepšie aké mali pre malého zavalitého elfa v čiernom plášti s kovanou palicou opretou o stôl a tiež pre vysokého dohneda opáleného vychrtlého človeka v hnedej veste kŕmiaceho zbytkami svojho tiež vychrtlého polovlka. “Dones mi čo len budeš chcieť zlatko”, pre dobre oblečeného elfa nespúšťajúceho z nej oči. “Chlast a neco žrat.”, pre drobného hobbita zvierajúceho vrhací nôž a poškulúceho po ostatných hosťoch. A pivo pre vedľa sediaceho hobbita so spáleným obočím a barbara z vačšej časti zosunutého pod stolom zahaleného v čiernom plášti.
Najzváštnešie želanie vyslovil trpaslík ktorý vyžadoval šťavu z jabĺk. Toto želanie však prestávalo byť zvláštnym hneď po tom ako ste si uvedomili že trpaslík má oblečené dievčenské šaty a jeho obojručná sekera je ozdobená kresbou margarétky.
Naozaj bizarná skupinka. … čítať ďalej

Povídka zimní, takřka vánoční. Tentokrát nejen o čarodějnicích, ale také o odlišnosti, násilí, bolesti a kupodivu i o naději.
Cestou sevřenou prvním sněhem pomalu kráčí žena. Zcuchané černé vlasy bere vítr, rve krátkou tmavou sukni přetaženou přes kožené mužské kalhoty. Cloumá vlněným pláštěm. A točí se kolem vyřezávané ebenové hole, o kterou se temnovlasá opírá.
Poskytla jim přeci dost času a byla trpělivá, dlouho snesla bič na své nahé kůži a pak žhavé železo a v hloubi duše byla snad i vděčná, vděčná za pocit, jenž bolest přináší vyhořelým. Neboť je vzácné cokoliv cítit, a bolest je jen prostor, jen další prostor, kde se lze pohybovat, cítit a hořet tak, jak plála kdysi, před nánosy času.
Ano, byla trpělivá, chtěla jim poskytnout čas, vyhnout se smrtím! Co si asi pomysleli katovi pacholci, když viděli svá střeva dohořívat jako oheň pasáčků? Co konšelé, nahlížející do černé díry, která byla dříve šatlavou? Spoléhali snad na magickou clonu, jenž měla halit město, na kov preparovaný alchymisty, který jí svíral zápěstí a kotníky? Snad.
Ve chvíli, kdy ji chtěli přinutit pokleknout, zapomněla na příkrov magie a žhavý kov na jejích zápěstích nic nezměnil. Snad ho cítila, ale rozhodně se o něj ve svém hněvu nezajímala. Cítila, jak se kůže škvaří a ze zad jí teče krev, ale o nic z toho se nezajímala, nic nebránilo jejímu ničivému vzteku.
Ano, otevřeli bránu a nechali ji odejít, aniž pohlédli do její tváře, aniž promluvili slova rozloučení. Žila s nimi tak dlouho, pomáhala na svět jejich dětem, léčila jejich rány, pro ně zpívala svá zaklínadla. Žila s nimi? Ne, jen vedle nich. … čítať ďalej

V některých nocích se touha stávala neodbytnou. Vyklouznout mezi rozpálené domy, přikrýt se tmou jako propocenou duchnou a vyhledat ty muže.

Ani čas netlumil naléhavost žádosti, ani práce, ani drogy, ani pitky. Utekla tenkrát. Utekla vůbec? Dá se mluvit o uniknutí něčemu, co vás vždycky v noci znovu vzbudí? Neodbytně? Neslitovně, ale přece jen s uklidňující pravidelností? Není horší být zapomenuta? Horší, trpčí, více ponižující, než být zabita?

Vyšla do temnoty, prosekané pouličními světly, hvězdy lamp plály jejím očím stejně, jako když z nich strhne oponu droga. Teplý asfalt chodníku pod podrážkou, známá čtvrť, pak tma zhoustne, garáže, suterén domu a uzké zatuchlé schody k dunění hudby. Kovové dveře. A za nimi …

Muž za barem zvedl hlavu. “Přišlas? Neradi čekáme tak dlouho. Vlastně vůbec neradi čekáme.” Těžké prameny tmavých vlasů mu visí kolem tváře jako promočené. Muž si vsune do úst ukazovák a když ho vytáhne, rudne na bříšku prstu kapka krve. Nervózně ji slízne a luskne prsty.

“Zavolám ostatní.”
… čítať ďalej

I.

Ohlédnu se po Sivého ryzce, klopýtá na ztuhlých nohách někde na konci průvodu.
Důvěrnost sdíleného sedla a Adalwolfova ruka kolem pasu.
“Zmije,” syčí mi do ucha “tys mi dala.”
“Máš, cos chtěl.” Netrpělivě kopnu patami koně do žeber. “Vlečem se.”
Zachytím pohled jezdce po mé pravé ruce. Kapitán stráže, ten, který mi v noci uhýbal, se na mě šklebí. Vypláznu jazyk. Ať. Myslete si, co chcete, sebranko bídná. Ať.
Pravidelný dusot kopyt a pach koňského potu. A stejný les, kterým jsem hnala svou klisnu. Tentokrát bez zoufalství. Tentokrát mám na patře chuť vzlyků krále. Ať.
Městská brána, smeknuté čapky, nahrbené hřbety. Narovnám záda. Tak takové to tedy je, nedívat se lidem do tváře zespodu. Už nikdy se nebudu klanět, umíním si. Už nikdy nikomu.
Hold jistě patří králi. A králem je muž, kterého jsem viděla plakat. Nadnáším se v sedle. Tak takové je tedy vítězství.
… čítať ďalej

“Pane, vy jste král?

Muž v zdobené lovecké kamizole se otočí a tětivy kuší jeho lučištníků nezadrnčí jen proto, že jsou všichni příliš ohromeni. Zimničně se otřesu, jak mi podzim mokře leze pod kazajku. “Musím s váma mluvit. Podívá se na mě. Má hnědé oči jako honící pes, lokny upravené lazebníkem a začínající podbradek. Možná je to opravdu král.

“Když se mnou moji poddaní chtějí mluvit, většinou to dělají jinak. Stahuje se kolem mě kruh mužů, v procovských šatech, se zdobeným válečným nářadím.
“Pane, prosím” Neměla jsem si té pálenky na kuráž dávat tolik. Jestlipak má král šikovné katy? Nejspíš, to nejspíš.
“Musím Vám něco říct. Zvednu k němu oči a pátravě se na něj dívám. “Jsi taky taková svině jako ten tlusťoch, řekni? pomyslím si.
Kapitán stráže mě neurvale popadne za rameno. “Prosím za prominutí, Výsosti, mysleli jsme si, že tu jen pomáhá lovčím.

Vytrhnu se mu.. “Pane, padl pode mnou kůň, když jsem sem jela. V životě jsem za žádným tolik nepospíchala. Vyslechněte mě, jen chilku. A tentokrát mi v očích vyskočí slzy jako na zavolanou. Namáhavě polykám, abych je zvládla, abych se nerozbrečela hladem, zimou, napětím a nevyspáním, abych tu nebulela beznadějí a hryzavým pocitem viny jako obyčejná postrašená coura.

Muži si rozpačitě popotahují kníry, náhle bezradní nad ženským brekem.
… čítať ďalej

I.

“Utíkej!” Sivý se otočí od okna a tvrdě mě postrčí směrem k zadním dveřím. “Seber se a zdrhej. A hleď, aby tě nechytili. To se nám ten tvůj zbojník vyplatil.”
Zoufale se k Mistrovi přivinu. “Sivý, voni tě zavřou.”
“Asi ne, asi mi daj kytku růží.” Strká mě ke dveřím a tiskne mi do ruky váček s penězi a pak … svůj meč. “Vem si ho, štěně.”
Překvapeně k němu vzhlédnu. “A ty?”
“Tam, kam mě strčej, ho potřebovat nebudu. A nechci, aby se s ním oháněl nějakej ňouma. Zdrhej, povídám.”
Trochu mu zadrhne hlas, jen malinko, a pak se zas vrátí k učitelskému tónu.
“Koukej se do ničeho nenamočit, malá. A moc nechlastej a…”
Rány na dveře zesílí. “Zkrátka, dávej na sebe pozor, děťátko.” dokončí ironicky a popožene mě plesknutím přes zadek. Rozběhnu se ke dveřím a slyším, jak biřici venku řvou a pak Sivého chladný hlas: “Hned to bude, pánové.”

II.

Je noc, drobně mží a větve skřípou smutnou písničkou. Tisknu se k Sivého klisně a je mi tak mizerně, jak mi nebylo od těch dob, kdy jsem se pod plachtou vozu vydala objevit ten velký zázračný svět, který určitě skrývá jen samou radost. Ne, už nejsem zatoulaná malá holka, teď jsem vydala bídě a hlenu šatlavy jediného člověka, na kterém mi za poslední léta záleželo.
Měla jsem zůstat s ním… Ne, dobře vím, co se ve vězeních obvykle s holkou dělá a Sivý mě nemusí slyšet, jak křičím pod ranami, jak v okamžiku, kdy se trhají šlachy, začínám škemrat o milost. Alespoň tohle nemusí.
Opřu se o strom a dýchám, zhluboka, až mě v plicích bolí. Fňukání ještě nikoho nezachránilo, je přece cesta, musí být nějaká cesta, jak ho dostat ven. A já ji musím najít… anebo chcípnout, chcípnout tak bídně, jak si za svou hloupost zasloužím.
… čítať ďalej

I.

Jde mi karta a špinavá podezřelá hospoda hučí. Knajpu U modrýho psa jsem měla vždycky obzvlášť ráda. A tahle hospoda měla hodně ráda mne.
“Štěně, přišla ses na nás podívat?” Jednooký chlap mě plácne přes zadek tlapou, která moje půlky spolehlivě schová. Posadí si mě na loket jako dítě a nese mě nízkým výčepem.
“Pusť mě, Špíno!” Ječím a kopu, Špína mě nadhazuje, nemůžu vážit o moc víc, než jeho válečná sekera. Opatrně mě postaví na zem a už mě tahají a muchlují jeho parťáci. Bráním se a prskám, jen tak symbolicky, aby si nemysleli.
Odstrčím dotěrnou ruku, která se mi dere za kalhoty a zasednu za stůl.
“Snímám” křiknu a z peněz, rozházených po stole, přihrnu pár k sobě.
“Do psí matky, přijde holka a už peníze mizej,” smějou se chlapi a karty pleskají o stůl.
Sypu si peníze do váčku. “Díky za hru, pánové.” Rváči nadávají, ale pro prohrané peníze je hlava nebolí. Lehko vydělané, snadno utracené, jsou peníze v týhle hospodě.
Zvednu oči a pohledem přejedu místnost. Ne, že bych neměla Špínovu partu ráda, ale pod peřinou bych se s nimi asi nesrovnala. Zkoumavě se rozhlédnu… a oči se mi zastaví na někom povědomém. Muž má vlasy nepravidelně ořezané nožem až u hlavy, přes tvář čerstvou jizvu a zápěstí omotaná hadry. Galejník. Ztuhnu. Galejník? Melvil.
Hlavou mi proběhne všechno, co mi chraptivě slíbil v maštali dusné pachem krve. Meč vyletí z pochvy dřív, než stačím polknout.
“Pustili tě, Mele?” chci mluvit výsměšně, ale krk mám stažený vztekem a strachem.
Vytrhne z pochvy meč a stojí proti mě. Chvíle před bojem. Dívám se soustředěně na jeho zbraň a… překvapeně otevřu pusu. Ten příšerný klacek z mizerně kalené oceli mi do Melvilovy ruky nepasuje. Zvednu oči k jeho tváři a vidím v jeho očích pohled vzteklého psa. Nemocného psa.
Dobře si všimnul mého překvapení. … čítať ďalej

I.

Potichu jsem vklouzla do maštale a pozvedla jsem louč.
Tmavá silueta muže s rukama přivázanýma k trámu nad hlavou.
Ještě pořád pán? Nebudeš, bratře, až s tebou skončím, to ti slibuju.

II.

Vítězství. První opravdový boj po boku Sivého a první vítězství. Možná teď bojuju proti těm, za kterými jsem dřív běhala, ale kdo se ptá? Vítězství je to, co se počítá, víno rváčovy duše.
Byli jste někdy v táboře vítězů? Z pohárů se polyká vítězství, máte ho vpletené ve vlasech, vaši koně se na něm pasou, praská v ohních a… stříká chlapům z ptáků.
Vítězství, moje víc než jiných. Protože v maštali teď stojí svázaný Melvil, Mel – Párač, Mel – Král, ten, který mě před pár lety seřezal řemenem uzdy tak, že jsem řvala hrůzou a pak mě ve svém táboře uvázal jako toulavou čubku.
… čítať ďalej

Nočným mestom prechádzal vysoký muž v čiernom plášti. Napriek tomu, že bol zamyslený obratne sa vyhýbal kalužiam aj mŕtvolám potkanov. Začul za sebou beh a prerušovaný dych. Zaskočilo ho to, pretože v celej tejto štvrti bol pod ochranou podsvetia. Otočil sa teda tým smerom, ale príliš pozde. Jeho prenasledovateľ skočil do tieňa a zmizol za jedným z domov.
“Ó bože, tak strašne ma bolí hlava.” ozval sa dievčenský hlas za ním. Veľmi pomaly a váhavo otočil hlavu k nej, ale stál tak aby mohol čeliť svojmu prenasledovateľovi.
Zátylkom mu prebehlo mierne mrazenie a vzápätí dostal telepatický odkaz od svojho upíra, ktorý bol v tejto štvrti sicco – vodca zločineckej guildy “Som tu. Chránim ťa.”
Prestal sa teda starať o prenasledovateľa a vykročil k dievčaťu, ktoré kľačalo na chodníku z hlavou v dlaniach sklonenou k zemi. Oblečené malo nohavice a vestu z nekvalitnej čiernej kože a bolo ušpinené, čo sa k tejto štvrti mesta dokonale hodilo.
Pohladil zlepené tmavohnedé vlasy a položil jej ruku na plece. Dievča rýchlym pohybom zodvihlo hlavu a on uvidel žiarivé ohnivočervené oči, oči démona.
Muž sa máličko pousmial a dal ruku pomaly preč z jej ramena.
“Vy sa nebojíte?” prekvapeným hlasom sa spýtala a žiar v jej očiach pohasol. Zrazu to boli úplne obyčajné oči zaskočeného dievčaťa.
“To je jedno Siara. Navaľ prachy, lebo ťa rozpáram chlape!” ozval sa hlas jej kumpána za mužovým chrbtom.
Keď otočil hlavu, uvidel rovnako otrhaného a špinavého mladíka s páskou cez oko a hrozivým zakriveným mečom v ruke. Skôr ako stihol vziať do ruky nôž, alebo použiť zaklínadlo mladík zachrčal a jeho tvár sa stiahla od bolesti. Vzápätí padol dopredu tvárou na chodník zo šípom v chrbte. Príčinou bol maskovaný muž, ktorý hneď zmizol v tieni. “Vždy k službám môj pane.” prenikla mu do vedomia ďalšia siccova správa. … čítať ďalej

Osamelý človiečik plával nekonečným životom. Bol unavený a sám.
Zrazu sa pred ním zjavil ostrov. Úplne maličký, nenápadný. A predsa sa stal pre toho človiečika všetkým. Znamenal preňho istotu, dal mu všetko, čo potreboval, splnil mu každé želanie.
Bol šťastný …
Nebol sám …
Mal rád …
Raz prišla veľká búrka. Utekal sa niekam skryť, potkol sa a posledné čo stihol zazrieť bol okraj priepasti do ktorej sa rútil.
“Odkiaľ sa tu vzala ? Však ešte včera tu nebola …” prebehlo mu v myšlienkach.
Padal dlho, akokeby nebolo dna.
Dopadol tvrdo na zem.
Okolo neho tma, smútok a samota.
Vyškierali sa mu do tváre.
Nevidel ich, ale vedel, že sú tam.
Z jeho sľz sa vytvoril potôčik, ktorý sa strácal v neviditeľne.
Pozrel hore a …. TMA
Opúšťali ho sily a ešte posledný krát s nádejou pozrel hore.
Zbadal malú hviezdičk žiariacu nepatrným slabým svetielkom.
“Poobzeraj sa okolo seba” pošepla mu.
Skúsil to …
Nahmatal rebrík …
A začal po ňom nesmelo a neveriacky liezť pomaly hore s nádejou na …
… nový život ?

p.s. A čo ak je ten rebrík krátky … ?

Za dávnych nami nepoznaných čias bola jedna krajina.
V tej krajine žili bytosti, ktoré nevedeli čo je smútok, strach a nenávisť.
Na druhom konci sveta bola druhá krajina.
A tá bola opak tejto. Tie bytosti v každej krajine žili vlastne spokojný život,
pretože nevedeli čo je to opak.
V jednej poznali len lásku, radosť a smiech,
a v tej druhe len nenávisť, smútok a strach.
Nevedeli, že je niečo iné, ale ciítili, že niečo nie je v poriadku.
Raz, v jeden podvečer, sa tri bytosti z každej krajiny rozhodli, že sa pozrú,
čo je za hranicami ich sveta.
Každá bytosť bola stelesnením jednej z tých vlastností.
Vybrali sa do neznáma,
nevedeli čo ich čaká,
ale každým kúskom, čo sa vzďaľovali od svojich domovo,
pocťovali niečo, čo predtým nepoznali a necítili.
Láska začala cítiť strach.
Radosť sa prestala toľko usmievať.
Smiech sa stával čoraz zatrpknutejším.
Strach prestal a zacal rozmýšľať čo je vlastne zač.
Smútok prestal byť taký bolestný..
Nenávisť začala strácať svoju temnú farbu.
Čim viac sa tieto tri a tri bytosti k sebe približovali,
tým viac boli neistejšie, pretože nevedeli čo je dobré a čo je zlé.
Až prišli k jednému veľkému jazeru
a cítili, že za tým jazerom sú odpovede na ich otázky.
No nebolo im súdené sa dostať na druhý breh.
V tom jazere bol v strede malý ostrov, na ktororm žili dvaja ľudia.
Nepoznali sa. Každý žil na svojom kúsku.
Tri bytosti z jednej krajiny sa spojili s tým jedným človekom
a tie opačné tri sa spojili s tým druhým.
Ľudia z toho ostali prekvapení, pretože také pocity nikdy predtým nezažili.
A v tom okamihu sa stretli.
A jeden druhému odovzdali kúsky vedomostí zo svojich bytostí.
A vtedy tie bytosti pochopili, že celý život boli ukrátené o tie druhé.
Že láska bez nenávisti nie je láska.
Že strach keď nenahradí radosť nie je strach.
Že smiech sa strieda so smútkom.
Bytostiam sa to zapáčilo, že uz nechceli byť nikdy samé.
Preto venovali tým dvom ľuďom všetky svoje pocity, skúsenosti a tajomstvá.
A tak sme tu, a ani si už nevieme predstaviť tie pocity oddelené.
A to bola z jedných najkrajších a najmúdrejších vecí,
čo sa prihodila za dávnych nami nepoznaných čias.