I.

Ohlédnu se po Sivého ryzce, klopýtá na ztuhlých nohách někde na konci průvodu.
Důvěrnost sdíleného sedla a Adalwolfova ruka kolem pasu.
“Zmije,” syčí mi do ucha “tys mi dala.”
“Máš, cos chtěl.” Netrpělivě kopnu patami koně do žeber. “Vlečem se.”
Zachytím pohled jezdce po mé pravé ruce. Kapitán stráže, ten, který mi v noci uhýbal, se na mě šklebí. Vypláznu jazyk. Ať. Myslete si, co chcete, sebranko bídná. Ať.
Pravidelný dusot kopyt a pach koňského potu. A stejný les, kterým jsem hnala svou klisnu. Tentokrát bez zoufalství. Tentokrát mám na patře chuť vzlyků krále. Ať.
Městská brána, smeknuté čapky, nahrbené hřbety. Narovnám záda. Tak takové to tedy je, nedívat se lidem do tváře zespodu. Už nikdy se nebudu klanět, umíním si. Už nikdy nikomu.
Hold jistě patří králi. A králem je muž, kterého jsem viděla plakat. Nadnáším se v sedle. Tak takové je tedy vítězství.
… čítať ďalej

“Pane, vy jste král?

Muž v zdobené lovecké kamizole se otočí a tětivy kuší jeho lučištníků nezadrnčí jen proto, že jsou všichni příliš ohromeni. Zimničně se otřesu, jak mi podzim mokře leze pod kazajku. “Musím s váma mluvit. Podívá se na mě. Má hnědé oči jako honící pes, lokny upravené lazebníkem a začínající podbradek. Možná je to opravdu král.

“Když se mnou moji poddaní chtějí mluvit, většinou to dělají jinak. Stahuje se kolem mě kruh mužů, v procovských šatech, se zdobeným válečným nářadím.
“Pane, prosím” Neměla jsem si té pálenky na kuráž dávat tolik. Jestlipak má král šikovné katy? Nejspíš, to nejspíš.
“Musím Vám něco říct. Zvednu k němu oči a pátravě se na něj dívám. “Jsi taky taková svině jako ten tlusťoch, řekni? pomyslím si.
Kapitán stráže mě neurvale popadne za rameno. “Prosím za prominutí, Výsosti, mysleli jsme si, že tu jen pomáhá lovčím.

Vytrhnu se mu.. “Pane, padl pode mnou kůň, když jsem sem jela. V životě jsem za žádným tolik nepospíchala. Vyslechněte mě, jen chilku. A tentokrát mi v očích vyskočí slzy jako na zavolanou. Namáhavě polykám, abych je zvládla, abych se nerozbrečela hladem, zimou, napětím a nevyspáním, abych tu nebulela beznadějí a hryzavým pocitem viny jako obyčejná postrašená coura.

Muži si rozpačitě popotahují kníry, náhle bezradní nad ženským brekem.
… čítať ďalej

I.

“Utíkej!” Sivý se otočí od okna a tvrdě mě postrčí směrem k zadním dveřím. “Seber se a zdrhej. A hleď, aby tě nechytili. To se nám ten tvůj zbojník vyplatil.”
Zoufale se k Mistrovi přivinu. “Sivý, voni tě zavřou.”
“Asi ne, asi mi daj kytku růží.” Strká mě ke dveřím a tiskne mi do ruky váček s penězi a pak … svůj meč. “Vem si ho, štěně.”
Překvapeně k němu vzhlédnu. “A ty?”
“Tam, kam mě strčej, ho potřebovat nebudu. A nechci, aby se s ním oháněl nějakej ňouma. Zdrhej, povídám.”
Trochu mu zadrhne hlas, jen malinko, a pak se zas vrátí k učitelskému tónu.
“Koukej se do ničeho nenamočit, malá. A moc nechlastej a…”
Rány na dveře zesílí. “Zkrátka, dávej na sebe pozor, děťátko.” dokončí ironicky a popožene mě plesknutím přes zadek. Rozběhnu se ke dveřím a slyším, jak biřici venku řvou a pak Sivého chladný hlas: “Hned to bude, pánové.”

II.

Je noc, drobně mží a větve skřípou smutnou písničkou. Tisknu se k Sivého klisně a je mi tak mizerně, jak mi nebylo od těch dob, kdy jsem se pod plachtou vozu vydala objevit ten velký zázračný svět, který určitě skrývá jen samou radost. Ne, už nejsem zatoulaná malá holka, teď jsem vydala bídě a hlenu šatlavy jediného člověka, na kterém mi za poslední léta záleželo.
Měla jsem zůstat s ním… Ne, dobře vím, co se ve vězeních obvykle s holkou dělá a Sivý mě nemusí slyšet, jak křičím pod ranami, jak v okamžiku, kdy se trhají šlachy, začínám škemrat o milost. Alespoň tohle nemusí.
Opřu se o strom a dýchám, zhluboka, až mě v plicích bolí. Fňukání ještě nikoho nezachránilo, je přece cesta, musí být nějaká cesta, jak ho dostat ven. A já ji musím najít… anebo chcípnout, chcípnout tak bídně, jak si za svou hloupost zasloužím.
… čítať ďalej

I.

Jde mi karta a špinavá podezřelá hospoda hučí. Knajpu U modrýho psa jsem měla vždycky obzvlášť ráda. A tahle hospoda měla hodně ráda mne.
“Štěně, přišla ses na nás podívat?” Jednooký chlap mě plácne přes zadek tlapou, která moje půlky spolehlivě schová. Posadí si mě na loket jako dítě a nese mě nízkým výčepem.
“Pusť mě, Špíno!” Ječím a kopu, Špína mě nadhazuje, nemůžu vážit o moc víc, než jeho válečná sekera. Opatrně mě postaví na zem a už mě tahají a muchlují jeho parťáci. Bráním se a prskám, jen tak symbolicky, aby si nemysleli.
Odstrčím dotěrnou ruku, která se mi dere za kalhoty a zasednu za stůl.
“Snímám” křiknu a z peněz, rozházených po stole, přihrnu pár k sobě.
“Do psí matky, přijde holka a už peníze mizej,” smějou se chlapi a karty pleskají o stůl.
Sypu si peníze do váčku. “Díky za hru, pánové.” Rváči nadávají, ale pro prohrané peníze je hlava nebolí. Lehko vydělané, snadno utracené, jsou peníze v týhle hospodě.
Zvednu oči a pohledem přejedu místnost. Ne, že bych neměla Špínovu partu ráda, ale pod peřinou bych se s nimi asi nesrovnala. Zkoumavě se rozhlédnu… a oči se mi zastaví na někom povědomém. Muž má vlasy nepravidelně ořezané nožem až u hlavy, přes tvář čerstvou jizvu a zápěstí omotaná hadry. Galejník. Ztuhnu. Galejník? Melvil.
Hlavou mi proběhne všechno, co mi chraptivě slíbil v maštali dusné pachem krve. Meč vyletí z pochvy dřív, než stačím polknout.
“Pustili tě, Mele?” chci mluvit výsměšně, ale krk mám stažený vztekem a strachem.
Vytrhne z pochvy meč a stojí proti mě. Chvíle před bojem. Dívám se soustředěně na jeho zbraň a… překvapeně otevřu pusu. Ten příšerný klacek z mizerně kalené oceli mi do Melvilovy ruky nepasuje. Zvednu oči k jeho tváři a vidím v jeho očích pohled vzteklého psa. Nemocného psa.
Dobře si všimnul mého překvapení. … čítať ďalej

I.

Potichu jsem vklouzla do maštale a pozvedla jsem louč.
Tmavá silueta muže s rukama přivázanýma k trámu nad hlavou.
Ještě pořád pán? Nebudeš, bratře, až s tebou skončím, to ti slibuju.

II.

Vítězství. První opravdový boj po boku Sivého a první vítězství. Možná teď bojuju proti těm, za kterými jsem dřív běhala, ale kdo se ptá? Vítězství je to, co se počítá, víno rváčovy duše.
Byli jste někdy v táboře vítězů? Z pohárů se polyká vítězství, máte ho vpletené ve vlasech, vaši koně se na něm pasou, praská v ohních a… stříká chlapům z ptáků.
Vítězství, moje víc než jiných. Protože v maštali teď stojí svázaný Melvil, Mel – Párač, Mel – Král, ten, který mě před pár lety seřezal řemenem uzdy tak, že jsem řvala hrůzou a pak mě ve svém táboře uvázal jako toulavou čubku.
… čítať ďalej

I.

Čevené víno trochu drhne v krku, piju a čekám. V mé branži se naučíte čekat. Dávám si koleno pod bradu. Vím, slušné holky takhle v hospodě nesedávají, ale už léta nedělám věci tak, jak je dělají slušné holky.
Dveře krčmy se otevřou a vejde můj kumpán. Hmm, pořád má černý cop do půli zad, zato jeho hřebčí chůze trochu utrpěla. Pokrčím nos, víte, myslela jsem, že trochu povyrazím a taky…. větřím průšvih. Neklidně se zavrtím na lavici a plesknu Křiváka po zádech. Zavrčí, prohne se, a chytne mě za zápestí…
Chlapi… Švihnu pěstí a… on jí koupí. Tak tohle opravdu smrdí, za normálních okoností by uhnul a ještě by mi ji vrátil.
“Co jé?” zaječím a Křivák se opatrně spustí na lavici. Sedí rovně jako dívenka z pensionátu.
“Průůůser, kotě”. Tázavě zvednu obočí.
Tedy, ne, že bych mu menší průšvih nepřála, tak dokonale mi to zas nedělá, ale když honí jednoho, utíkáme všichni.
Rádi se považujeme za vlky cest, ale, kurva, když se něco semele, je lepší stahnout ocas a brát kramle jako toulavej pes. A zachránit kůži, a to v pravém slova smyslu. Když je pryč kůže, je konec s krásou a mojí bílou slupku by bič stáhnul jedna dvě. Takže většinou radši beru motejla, dokud je čas.
Hmmmm?
“Kupci, kotě. Vozy, mezci, koláče. Na koho už si dneska můžeš sama vyšlápnout.
Čistě po dobrém jim nabídnu svý zboží a víš, kdo se tam vyloup?” Křivák znechuceně odplivne na zem a pokud jeho obličej může vyjadřovat lítost, tak teď ji vyjadřuje.
“Sivý.” Ó, tak to je špatný. Víte, ovládáme svoje nářadí velmi slušně, ale k mistrům šermu naše umění nesahá. Sivý je šermíř – matematik. Čistý styl a přísná logika. S hospodskýma fintama a s kocovinou si na něj nepřijdete. A navíc, on Křiváka učil. Jistě to bylo po letech dojemné setkání.
Soucitně se přítele prohlížím. Po nakládačce samozřejmě bolí tělo, ale taky ego. To dostane pořádně zabrat.
“Spráskal mě před tou chátrou.” čímž Křivák myslí kupce, kteří si na oplátku myslí, že chátra jsme my a že by nás měli nejen spráskat, ale taky rozčtvrtit, usmažit, opíchat do zadku a pak zakopat čtyři sáhy hluboko.
“Bičem. Kurva, kotě, píchni mi trochu.” Objednávám mu kořalku a jsem zklamaná, protože vidím, že naopak on mě nepíchne vůbec. To ještě nevím, že v noci budu mít jiné starosti, než se svou číčou.
Dveře hospody se rozlétnou a v tu chvíli je jasné, že mě nebude svrbět jen kočička. Sivý, a dokonce ne sám, ale s přáteli. Nevypadají sice jako lovci odměn, ale čert jim věř. Svírám šavli a tisknu se zády ke stěně. S Křivákem se při tomhle tanci nedá počítat. Kokot. Přivlekl nám je na krk, pitomec. Jestlipak se dá věřit oknům. Asi těžko. Pánové nejsou žádní začátečníci. Polknu a dýchám, snažím se zhluboka a pravidelně, ale znáte ten pocit kolem bránice. Strach. Ten se jen tak rozehnat nedá.
“Je tu jen Křivák a malá holka.” zavrčí vysoký muž s jizvou přes tvář. A jde ke mě. Pomalu. Výhružně.
“Zahoď to, nebo uvidíš.” Uvidím nejspíš, ať šavli zahodím nebo ne.
Takže po něm seknu. Couvá, točíme se. Čekám, kdy ucítím ostří v zádech.
A taky ho cítím. Opřené o ledviny. Pomalu skláním čepel a trochu pracuju s řasami. Starší pánové to mají rádi. Možná, že dokonce vyloudím slzu.
Zjizvený mi bere šavli z ruky. “Uf, na starý kolena se prát s dětma. Kam jsme to dopracovali.” Kroutí mi ruce dozadu a já vidím, jak Sivý Křivákovi jednu vrazí. “Že se nestydíš, takový hůdě.” Svazují mi ruce a já nejsem jen otrávená. Mám strach. Nenávidím ten pocit, když vás svážou. Vždycky mě začne svědit celé tělo a nemůžu dýchat. Ale kdo se stará o moje pocity. Myslí si, že jsou slušní, když neveznou tenkej provaz. To už tak patří k naší práci. Do prdele. Vrhnu na Křiváka vražednej kukuč a nechám se odvést ke koním. Vůle vaše, pánové. Ale nedaruju vám to a Křivákovi taky ne.
… čítať ďalej

I.

“Oblíct!” Sivý se na zamračí, jako by to myslel opravdu vážně. Pomalu se soukám do navlhlých kalhot a zlomyslně sleduju, jak najednou všichni zatoužili napojit koně. Břeh ožil frkáním klisen a křikem mužů. Většina z nich se pozorně dívá a usilovně předstírá, že si vůbec nevšimla, že ještě stále nemám kalhoty na zadku.
Sivý mě rozlobeně plácne po holém zadečku, hlasitě to pleskne a přetvářka jde stranou.
“Nech si kalhoty dole, holčičko, hned se ti budu věnovat.” loupne po mě pohledem vysoký chlápek, kterému se říká Šaman. Má ve vlasech napletené barevné ptačí peří a čelo i tváře mu kryje tetování.
“bys musel bejt chlap a ne ptáčník.” odseknu a udělám na něj jazykem neslušnou grimasu.
Ostatní se smějí, ale napětí je skoro cítit ve vzduchu. Ovážu si kolem hrudi šátek a jen tak bosa se vyšvihnu na svou kobylku.
“Jedem?”

II.

Zatracená holka. Snad má Bram pravdu a neměl jsem ji tahat s sebou, když to byla práce s takovou partou vlčáků, ale zas nechat ji doma, tak by tam nezůstal kámen na kameni.
Už abychom byli ve městě. První den ji brali jako děcko, které ještě krade třešně v cizích zahradách, bohužel se však brzy poučili, že nejen třešněmi je živa naše Anne. Cestovat s ní je zrovna tak těžké, jako vést rujnou klisničku mezi samými hřebci.
Slunce hřeje a Anne se vrtí v sedle. Špulí se a nakrucuje a mele nesmysly. Možná ani neví, s čím si hraje.
A po horkém dni přijde horký večer, až moc horký, víno a dráždění děvčete udělají svoje a strhne se rvačka, nesmyslná, bez pravidel a bez vítězů. Padají rány mečem naplocho, řvu a nadávám a rváči nakonec zchladnou. Tábor se pak se sténáním ukládá ke spánku a Anka se ke mě zaraženě tiskne.
“Příště se kvůli tobě podřežou, náno bláznivá.” odstrčím ji, ale pak mi to přece jen nedá a olíznu jí polibkem nos. “Spi a zejtra bez hloupostí, štěně.”
Otočí se ke mě zadečkem a za chvíli opravdu usne.” … čítať ďalej

Mám ráda les. Připomíná mi doby, kdy “bylo víno v sudě”. Mám ráda les, dokonce i když mě při čůrání píchá do zadku jehličí.
Jsem totiž na cestě. Karavana kupeckých povozů se pomalu šine přes kořeny a hroty našich mečů dohlížejí, aby všechno zboží dorazilo na místo určení.
Eh, hanba mi. Kde jsou časy, kdy jsem špičkou šavličky popíchla tovar do správných kapes.
A jehličí voní a voní. Do lesa to táhne vlče, moji milí. Do lesa.

II.

Líně se šourám zpátky do tábora a šněruju si přitom poklopec kalhot. Zapadající slunce mě pošimrá mezi lopatkami. Slyším hlasy mužů a pod nohama mi měkce pruží mech. Jsem šťastná. Z lesního snění mě vytrhne náraz. Pořádná drba je to, co vám mám povídat.
“Co děláš?” zavřísknu podrážděně. Nařvaný chlápek na mě hloupě poulí oči. “Kam koukáš? Málem jsi mě porazil.” Nečekám bůhvíjaké omluvy, ale snad uznáte, že mám nárok se zlobit. Zkazil mi celý západ slunce, plavajzník jeden. Chlápek se nadýmá a jeho kabátec hrozí prasknutím.
“Hned se omluv, uličnice jedna.”
Tak s tímhle u mě nepochodíš, kamaráde. Pohodím rameny v rváčském gestu.
“Vyhul si, brácho.”
“Za tohle ti zmaluju zadek, ty…”
Popadne mě za rameno a pak … Ten dotyk ve mě probudí nejhorší hadí hněv.
Koupí to loktem přímo do žaludku. Láme se v pase, kolínko na kořen nosu a pak ještě něžná kopačka, když už je na všech čtyřech.
“Počkej, až se to dozví tvůj táta” celkem nesprávně odhaduje Sivého vztah ke mě “ty budeš litovat.”
Litovat budeš ty, pomyslím si škodolibě. Vztek mi horce a mrazivě projíždí žilami a protentokrát ho neuhasím. Začíná to být sladký, příliš, příliš sladký, abych se krotila. Tvrdou holinou ho znovu zasáhnu do žeber. Má fůru řečí, tenhle páneček. Uvidíme, co snese.
Chlápek se mátoří, zvedne se na kolena. … čítať ďalej