Len sa rozhodnut…

Uz prisiel ti do cesty opat ten den,
ked vsetko vyzera zas sta by sen.
Rano vstanes slnko vodou miesas,
unavu na stlpy, ludi vesias.

Dalsi den co mozog trapi,
kadial ist a co tak stratit.
Mozno vlast, ved bude nova,
chladna, drza, trojtyzdnova?

Tu facku vietor ustedri ti,
smutok srdce zachvati ti.
Chladne fuka, v plucach pycha,
coraz tahsie sa ti dycha.

Nie si chory no a myslis,
nad priepastou ze zas visis.
Cakat dalej a ci prebehnut,
nie…..
Len sa rozhodnut…

Blizko a predsa tak daleko…..

Si so mnou v mojich myslienkach,
jak bodky a kridla na lienkach.
Po prste lezies, slovka nepovies,
samota picha ako jez…no viem, ze za to nemozes.

Nebyt mojich snov o krajsom byti,
spomienka ma za srdce chyti.
Ked som s tebou, stal ci kracal,
so srdcom v dlaniach pokorne klacal.

Slza v oku, kratky sen,
cierne slnko, cierny den.
Nadej svitne, tma tu zhasne,
s tebou byt je vzdy tak krasne.

Sen sa skoncil, slnko je uz vysoko,
si tak blizko a predsa tak daleko….

Hodina mŕtvych pomaly odbíja
a ja cítim ten nepoznaný strach.
Hodina keď všetko živé,
premieša sa v bolesť, tiene a prach.

Posledná cigareta odhodená do hmly,
v ústach jej horskosť ešte doznieva.
Počujem len zvuky nočných svetiel,
anjel smrti svoju skazu rozsieva.

Jeho očami na náš svet sa dívam,
vidím veci čo nevidel som pred tým.
Vsak zajtra ráno prebudím sa,
a tomu čo videl som, neuverím…

Tajomná tvár, krvavé stopy,
bezmocné telá, nejasný sen.
Hľadám to, čo nikdy nebolo,
zelený lúky, slnečný deň.

Nepamätám si život pred tým,
nepamätám posledný smiech.
Nemám svetlé miesto v duši,
len jeden dávny tmavý hriech.

Myšlienka zajtrajška ma desí,
Bože zmysel života mi vráť.
Satan vlastní moju dušu,
a ja smrti prestávam sa báť.
… čítať ďalej

Prožít s tebou ještě jednu noc
plnou doteků a krásných slov,
usínat s polibkem tvých rtů
zahalena teplem tvého těla.
Vzbudit se ještě jednou
na tvé pohlazení a vůni kafe
se šlehačkou a skořicí.
Ještě jednou abys pro mě
spíval a hrál,
ještě jendou cítit lásku tvou.
Toužím aspoň ještě jednou
milovat tě,
být ti vším..
Teď už zůstala bych..

Jsem jako klaun,
co se zvonečky na špicích bot
předvádí Vám jak štěstí vypadat má.
A vy všichni, ukazujíc na mě prstem
vysmýváte se mi trpkým smíchem.
Smějte se! Nevíte a nepochopíte,
proč má duše pláče,
jste na druhé straně té klauní masky.

Ale co se stane,
když voda smyjě líčidla.. ?

Strácím se v tobě
jak kapka deště v moři.
Mé sny jsou již
rozmazané v mlze,
v síti tvých chtíčů
pomalu ztrácí barvy.
Já oči zavírám a váhám jestli zůstat,
jestli chci obětovat vše
i to co je za hranicí mě samotné.
A kvůli čemu?
Kvůli tvé hlouposti,
kvůli prchajícímu citu?
A říkám “NE”,
a utíkám spolu se svými
touhami barvy hledat.

Teď scházíš mi,
a ten pocit jako by mi
někdo poskákal po duši
Ti nezapomenu.

Naučím sa šepotom klamať ti do očí, uvidím, čo potom, či sa to neskončí…
A tak padám, príčiny pádu spoznávam. Neľutujem! A keby aj tebe sa nespovedám!
S tebou, či bez teba? Radšej ostanem sama! Šťastie poskladám si z lupeňov ruží,
na svete sú aj iné veci, po ktorých neustále túžim.
Padám a stále nieèo hľadám. Málo toho viem, prečo ” to ti nepoviem.
A tak padám, hlúpe básne ďalej skladám.

Plačúci a doránaný svet, plný našich klamstiev.
Vädnúce kvety a oklamaný ludia. Úbohé snívanie…

Smetisko bezduchej nádeje, opakujúce sa dookola,
nechcení, nepozvaní hostia…

Zabudnuté skutky minulých rokov, trpká práca otrokov.
Slová znejúce od znova, bolo nám toto naozaj treba?

Melanchólia jesene,
vkráda sa pod kožu,
ja pery utápam,
v horúcom čaji.
Na dne je obrazec
z čajových lístkov
vešti mi z nich
čo šepká vietor.

Nechcem už viac cítiť tú prázdnotu,
ktorú cítim, keď zapĺňam
riadky slovami.
Netúžim čakať na krásne ráno,
ktoré sa skončí studenou tmou.
Tvoje slová sú ako diablove hádanky,
ktoré nikdy neuhádnem.
nepíš mi smutné pesničky
na cigaretové škatuľky,
ja ich pokrčím a rozhádžem.
Nesnaž sa preplietať prstami po
tenkých strunách nádeje,
ja tvoje hranie nepočujem.
Nepočujem bolesť z tvojich slov,
som mŕtva ” nechcem viac silu
z tvojich rozliatych snov.