Deti
odvrhnuté v krvavých
plátnach, zabalené do
snehobielej igelitovej tašky,
uškrtené pupočnou šnúrou
z topánok vlastných matiek.
Vyhasnuté plamene
násilne ukončeného života,
ktorý sa stratil po prvom úsmeve.
Nemé ústa nás prenasledujú
počas bezsenných nocí
trúchliacich obetí.
Nikto sa ich nepýtal
na život,
či na smrť,
na svetlo,
či temnotu.
Spopolnené srdcia
zlomených žien s
vyprahnutými perami.

…Stáť na okraji priepasti. Hľadieť beznádejne dolu. Do hĺbky, ktorá znamená smrť a zároveň z posledných síl dúfať, že sa stane zázrak…
Nádej – to jediné zostávalo Daimonovi, ktorého besné psy zahnali až sem. Skočiť do priepasti alebo zostať a čakať kým ho roztrhajú psy?
Ak ho neroztrhajú hneď, odvisne tak či tak. Už počul ich zadychčaný, chrapľavý štekot….cítil ako sa k nemu približujú a predstavoval si ako do neho zaboria svoje veľké biele tesáky. Náhle zafúkal silný vietor a pod Daimonom sa zosunuli skaly…

Dvaja zavalití muži stáli na okraji skaly a pozerali dole.
“Čo myslíš?” Opýtal sa nižší z nich, s veľkým červeným nosom.
“Bez šance.” Skonštatoval druhý prenasledovateľ.
“Nemali by sme to skontrolovať?”
“…Zbytočné. Je po ňom.”

Daimon netušil čo sa s ním deje a kde sa nachádza. Pomaly otváral oči. Snažil sa rozoznať predmety okolo seba. Všetko bolo zahmlené. Pokúsil sa postaviť, ale pocítil strašnú bolesť a chrapľavým hlasom skríkol. Niekto, alebo niečo sa ho dotklo. Spočiatku vnímal iba obrysy, ale postupne si uvedomoval, že sa nad ním skláňa nejaká postava. Žena…krásna mladá žena s dlhými, kučeravými vlasmi ohnivej farby.
“Hej.” Jemne ním potriasla.
“Vládzete vstať? Môj dom je neďaleko.” Jej hlas bol plný nehy. Daimon sa bál prehovoriť, aby svojim hrubým mužským chrapotom nepokazil túto príjemnú atmosféru. Opäť sa pokúsil vstať. Tentokrát zaťal zuby a horko – ťažko sa pozviechal zo zeme.
“Oprite sa o mňa.” Nežné stvorenie mu ponúklo svoje rameno.
… čítať ďalej

“Mami, mami!” ozýval sa celým lesom detský hlások.
“Mami, kde si?”
Plavovlasé dievčatko nemotorne prepletalo malými nožičkami a so slzami v očiach sa obzeralo okolo seba. Strčilo si prštek do úst a rozplakalo sa.
“Mami…”
Z diaľky začula trepot krídiel, ktorý ju zaujal. Pohľad uprela smerom odkiaľ prichádzal. Z oblohy sa zniesla veľká čierna vrana, ktorá sa pri dopade na zem zmenila na krásnu červenovlasú ženu odetú v čiernej koži. Dieťaťu sa nadšením rozšírili zreničky. Žena sa nežne usmiala na dievčatko: “Brighid!” Prehovorila láskavým hlasom: “Mama!”
Brighid rozprestrela svoje malé rúčky a vrhla sa matke do náručia. Mladá žena chytila svoju dcéru za ruku a vytratili sa v hustom zelenom lese. Kadiaľ prešli, tam stúpala do výšky hmla a obe sa v nej pomaly strácali. Nemotorné krôčiky malej Brighid boli však už teraz predzvesťou toho, že keď dospeje, bude mať presne takú ladnú chôdzu a pohyby ako jej matka – Morrigan.

Brighid odpočívala pod veľkým dubom. Spala. Jej biele dlhé šaty jasne kontrastovali so zelenou írskou prírodou. Plavé mierne zvlnené vlasy boli voľne padnuté na zemi okolo jej tváre. Ešte stále bola dieťa, ale čoskoro, ako jej povedala mama, sa stane ženou a bude mať takú veľkú moc ako ona.
… čítať ďalej

Vo dverách ministrovej komnaty zmizol chrbát hlavného arcimága Garamaura. Jeho čierny plášť splynul s tmou, ktorá bola vonku na chodbe. Prvému ministrovi to pripomenulo pokročilú nočnú hodinu, keď už museli byť všetky svetlá na zámku zhasnuté, lebo kráľ si tak želal. (Vždy vstával o piatej ráno a dával si rozcvičku, s čím sa prvý minister ani zďaleka nestotožňoval.)
Päť sviečok na masívnom striebornom svietniku chabo osvetľovalo ministrov úrad-ťažký stôl v strede komnaty zakrytý nadváhou neuprataných papierov, ornamentový koberec na kamennej podlahe a tapisérie s pestrými kráľovskými motívmi na hrubých stenách, okno, za ktorým bola tma a to najdôležitejšie, veľké kreslo. V ňom sedel zavalitý muž s trochu prešedivenými vlasmi, zrelým pohľadom a neodmysliteľnou fajkou-prvý minister osobne. Fajku držal v ruke, ktorá mu visela z operadla kresla a zamyslene sa díval pred seba.
Snažil sa zrekonštruovať situáciu. Bolo toho v poslednej dobe trochu veľa. Asi tak pred rokom a pol, no áno, pätnásť mesiacov uplynulo odvtedy, čo sa pomery v Konfederácii začali kaziť. Neskutočná bieda v hlavnom meste a okolí, o zvyšku krajiny ani nehovoriac, chaos a násilie sa stupňovali, každý deň už prekonával predchádzajúci nejakým ohavným zločinom, alebo hromadným nešťastím-záležalo, či išlo o všadeprítomnú nenávisť, alebo nedbalosť. … čítať ďalej

Draci obvykle žijí samotářským životem ve špatně dostupných horách.
Na tuto větu z Rytířské encyklopedie jsem si vzpomněl, když jsme se my, totiž já a můj hřebec, s námahou trmáceli těžko průchodným skalnatým terénem. No, abych byl přesný, námahu pociťoval především můj věrný oř, já se pouze kolébal v sedle a snažil se neplácnout sebou na kamenitou zem. Zvíře zřejmě brzy přišlo na to, že jeho pán není až tak schopný, proto vzalo tíži výběru cesty na sebe. Uznal jsem správnost jeho volby a povolil otěže. Jen čas od času jsem za ně zase zatahal, to abychom se příliš neodchýlili ze sotva viditelné stezky vinoucí se mezi kameny. Vedla k dračímu doupěti.
Encyklopedie měla úplnou pravdu. Těžko byste si mohli představit místo hůře dostupné, než ona jeskyně vytesaná v kamenné mase hory Uldrúg. Změť rozeklaných skalisek, obrovitých balvanů a miliónů kamenů a kamínků činila přístup k hoře krajně obtížným až téměř nemožným. V tomto bohy zapomenutém koutku Ohnivých hor mi pomáhaly jen instinkty mého horského hřebce a málo patrná trpasličí stezka, zpola zasypaná štěrkem. Bez nich bych se v horském bludišti mohl motat třeba celý rok a cestu ven bych stejně nenašel. ‘Jenže hlady bych tady zemřel ještě mnohem dřív,’ napadlo mě.
Jel jsem dál a cesta mi začínala připadat nekonečnou. Nakláněl jsem se v sedle napravo nalevo a každým okamžikem očekával, že opustím poměrně pohodlný koňský hřbet a srazím si vaz nárazem na kamenitou půdu.
‘Zatraceně !’ lamentoval jsem v duchu. ‘To si ti zpropadení trpaslíci nemohli vytesat své síně někde blíž k civilizaci ? Jak se tady má člověk soustředit na skolení obludy, když si může při jednom neopatrném pohybu rozbít hubu ?’ Tedy, asi nebylo to pravé nadávat na trpaslíky. Většina obyvatel nevelkého podzemního království padla za oběť drakovu nenadálému útoku, jen hrstce se podařilo uprchnout a rozptýlit se v horách. Obluda se pak usídlila v jejich ztemnělých sálech a přivlastnila si celý poklad, nahromaděný malými horníky za dlouhá léta dřiny. Ale příšeře se to zřejmě zdálo být málo… … čítať ďalej

I. Vražda ve Starém parku
Valburk(mrr)- Dnes ráno bylo ve Starém parku náhodným chodcem objeveno zohavené tělo mladého muže. Narychlo přivolaná policie oblast neprodleně uzavřela a dvě hodiny prohledávala místo záhadné vraždy. Proč záhadné? Náš zdroj u městské policie sice neuvádí jméno oběti, zároveň však tvrdí, že ani doklady ani peníze nebyly odcizeny. Vysvětlení této události snad může přinést fotoaparát, nalezený poblíž mrtvého těla. Vyjmutý film již byl předán odborníkům k podrobné expertize. Otázkou však zůstává, co dělal mladík s fotoaparátem sám v noci ve Starém parku. A zachytil vskutku před smrtí na film svého vraha, jak se domnívá policie?
Co se skutečně odehrálo v noci z 23. na 24. srpna ve Starém parku, dosud neví nikdo. Že se nejednalo o loupežné přepadení, je už nyní zcela jasné. Jaký jiný motiv však mohl pachatel mít? Nemohlo jít o čin duševně chorého vraha, který nyní bude terorizovat naše poklidné město? Rozdrásaný obličej, utržená dlaň pravé ruky a výraz šílené hrůzy v očích mrtvého mladíka, to vše děsí i varuje zároveň. Dokázal by člověk vůbec spáchat něco takového? Mohl by mít dost síly a krutosti? A když ne člověk, tak kdo potom? Jedině snad velké dravé zvíře.
Ale to bychom už příliš zabředli do dohadů. Zatím můžeme říci pouze to, že policie po pachateli děsivého činu intenzívně pátrá. O dalším průběhu vyšetřování vás budeme informovat v zítřejším vydání našeho deníku.

– Valburkský večerník, 24.srpna 19.., str.2
… čítať ďalej

Obklopený prírodou vychutnával svoju samotu. Sám medzi stromami, sám medzi skalami….sám – avšak nie osamelý. Ležal na mäkkej lesnej pôde pokrytej hebkým machom. Bolo leto a bosé nohy si namočil do zvieracieho kalištia. Ruky mal založené za hlavou a mierne vyhrnutá košeľa mu odhaľovala kúsok brucha. Ležal na chrbte s otvorenými očami a jeho myšlienky plynuli práve tak rýchlo ako mraky na oblohe. Ovzduším sa niesla príjemná vôňa letnej búrky. Cítil ju aj Alain a chvíľu váhal, či sa nevráti späť do dediny. Veľmi rýchlo si to však rozmyslel a spokojne ľahol späť. Chodieval sem takmer každý deň. Tu sníval svoje sny, rozvíjal svoje filozofické názory, čítal…alebo proste iba ležal, pozoroval oblohu a rozmýšľal. Presne tak ako dnes.
Neraz sa mu tu podarilo zazrieť srny či jelene, pretože sa sem chodievali napiť. Vedel aj o medveďoch, vlkoch, diviakoch…
Zatiaľ však žiadne z týchto nebezpečných zvierat nestretol zblízka. Bola to výzva. V kútiku svojej duše dúfal, že raz sa s ňou stretne tvárou v tvár…Pozrieť sa nebezpečenstvu priamo do očí. Alain často a rád riskoval. Chcel POZNAŤ. Nikdy sa neuspokojil s tým, čo vraveli iní.
“Kto si?” Alain začul dievčenský hlas.
Prudko sa posadil. Za ním stálo asi šesťročné dievčatko v bielych ľahkých šatôčkach, ktoré jej siahali vyše kolien. Alain si ju začudovane obzrel.
“A ty? Kde máš rodičov? Stratila si sa?”
“Pýtala som sa prvá.” … čítať ďalej

Koňská kopyta duněla po Lagarijské pláni.
Bílý hřebec se hnal kupředu jako vichr, jezdec v jeho sedle však měl tvář zkřivenou bolestí a narůstajícím zoufalstvím. Z rány v boku, kde černé ostří prorazilo kroužkovou košili, stékala dolů krev a barvila do ruda světlou srst jeho koně.’Jak dlouho mi ještě vydrží síly ?’ ptal se Gardol v duchu sám sebe a raději si ani nechtěl na tuto otázku odpovědět. Cítil, že se jeho čas naplňuje, začínal si to uvědomovat s děsivou jistotou. A jako připomínka brzkého konce doléhalo občas k jeho uším vlčí vytí, smíšené s jekotem pronásledujících orků…
Jezdci na vlcích vyrazili z nenápadného lesíka jako přízraky ze vzdálené záhrobní říše. Malý armorijský hlídkový oddíl, jehož byl členem, se bohužel nechal překvapit, a tak jej brzy obklopila drtivá přesila hrůzných nepřátel. Vojáci v barvách krále neměli již od počátku žádnou šanci, přesto se pustili do beznadějné bitvy, ač věděli, že ji žádný z nich nepřežije. Nemohli ustoupit a nechtěli se vzdát. Byli syny Armorie, elitou národa, a jejich volbou mohl být jedině boj… Během několika minut viděl Gardol smrt všech svých druhů, jeho přátelé a spolubojovníci do jednoho padli pod údery křivých orckých šavlí. Pak zůstal sám, poslední z celého oddílu. A tehdy pocítil, že nedokáže zemřít jako ti ostatní. Prudce strhl svého hřebce stranou, probil se mezi dvěma vyjevenými orckými vojáky a vyrazil pryč, co nejdál od místa krvavých jatek. Ale jeho nepřátelé ho nehodlali nechat uniknout. Začala štvanice. Slunce ze svých modravých výšin nezúčastněně sledovalo, jak třicítka jezdců na vlcích žene před sebou jednoho unaveného a zraněného muže…
Útržky vzpomínek pomalu ustupovaly do mlhy, jež začínala halit jeho vědomí. Vyčerpaná ruka slabě zatáhla za otěže, neboť se voják obával, že se při takové rychlosti již v sedle neudrží. Bílý hřebec zpomalil, mrákotný stav jeho majitele se však nezlepšil. ‘Ne, ještě se nesmím vzdát,’ blesklo Gardolovi hlavou. ‘Musím s tím bojovat, sakra.’ … čítať ďalej

“Khazba niz ghár inzhúri, keraldar morta…”
Slova se na Harduna zvolna snášela z okolní tmy, svazovala ho svou mocí, pletla jeho myšlenky a zamlžovala vědomí. Přebýval v jakémsi mátožném stavu, ani spánek, ani bdění, tak napůl. Cítil, že leží na něčem slizkém a studeném, bylo mu to nepříjemné, nebyl však schopen pohnout rukama ani nohama. Rovněž mluvit nemohl, jazyk měl podivně ztuhlý a nehybný. A když otevřel oči, viděl jen neproniknutelnou tmu, tmu plnou záhadných slov a temných zaklínadel.
Kdo byl? Jak se sem dostal? Ty otázky ho mátly, neznal na ně totiž odpovědi. Nějaká cizí síla s pomocí magických formulí pronikala do jeho mysli a hrála si s jeho myšlenkami a pocity. Bylo to, jako kdyby mu mozek svíraly čísi studené a kruté prsty, před nimiž nezůstalo nic utajeno. Trvalo dlouho, než jejich sevření povolilo a slova zaklínání na okamžik ztichla.
“Asgalgúre!” Hlas, který předtím mluvil cizí neznámou řečí, konečně řekl pár slov v Obecném jazyce. “Vezmi jehlu a zašij mu to břicho, nemůže přece takhle chodit…” V odpověď se ozvalo zachrochtání. Hardun se pohledem vpíjel do tmy, ale jeho oči stále neviděly vůbec nic. Okolní černota si žárlivě střežila svá tajemství.
Něco studeného a ostrého se mu zabořilo do břicha, kupodivu ale necítil žádnou bolest. Ani slova zaklínání, jež nad ním opět zazněla, již netrýznila jeho mysl. Ta teď byla svobodná a před Hardunovýma očima se začaly vynořovat první vzpomínky.
“Graz nazvarhor mithirr, bag radhir niz ghúrum…” … čítať ďalej

“Hej, hostinský, hoď sem eště dvě. A hejbni sebou !”
Zaralg postavil prázdný pivní korbel na dubovou desku stolu až to zadunělo. Mohutný barbar si odříhl a podíval se po hospodském jestli není moc pomalý. Nebyl. Jeho obtloustlá postava se již prodírala mezi stoly směrem k nim s dalšími korbeli v ruce. Zaralg se spokojeně usmál a pohlédl na své společníky. Kudůk Nurak již nebyl schopen dialogu, jen si něco mumlal pod nos a neustále hrozilo, že se svalí ze své židle.’Nic nevydrží,’ pomyslel si bojovník pohrdavě.
Ale při pohledu na starého muže v potrhaných hnědých šatech se jeho tvář zachmuřila. Takový vandrák, proč ho vůbec nechali, aby si sem přisednul ? Nepije a navíc mluví hlouposti. Osel starý. Zaralg se na něj díval s notnou dávkou nevraživosti. Nebyl totiž ještě natolik opilý, aby zapomněl na starcova poslední slova.
“Takže ty říkáš, že se nikdo neodváží vstoupit do Mágovy hrobky ?” zeptal se bojovník znechuceně. “Víš ty vůbec s kým mluvíš ? Já jsem nejlepší bojovník, co v tomhle zatraceným městě je !”
“Ale pane, nikdo se neodváží vstoupit na tak strašidelné místo. Mág Arzung, to byl hrozný člověk. A prý na tom místě dosud leží stín jeho přítomnosti !”
Zaralg se pohrdavě zasmál starcově zbabělosti.
V tu chvíli dorazil ke stolu tlustý hospodský. Jeden korbel s korunou bílé pěny postavil před bojovníka, druhý před klímajícího kudůka. Barbar se snažil Nuraka probudit a pořádně do něj šťouchnul loktem. Požadovaný účinek to ale nemělo. Kudůk jen zamumlal něco jako Už jdu, maminko a znovu zavřel oči.
Zaralg se tomu zasmál. “No co, tak vypiju oba dva !”
Pak se lačně vrhl na vlastní korbel a hltavě pil. Žlutý mok mu stékal po bradě a máčel límec jeho šedivého kabátce. Netrvalo dlouho a barbar si již spokojeně otíral ústa hřbetem ruky.
“Hej, dědku,” obrátil se na starce. “Proč se tak bojíš nějaký díry ve skále ? Je to přece jenom velká stará hrobka, nic víc.”
“Je to zlé místo, pane.” Zdálo se, že se starcův hlas trochu chvěje. “Mág osídlil podzemní komnaty kolem vlastní pohřební místnosti spoustou nestvůr. Povídá se, že střeží nejen jeho posmrtný odpočinek, ale i pohádkový poklad.”
Zaralgovi se při zmínce o pokladu zaleskly oči.
“A to se za celou tu dobu, co tam ten poklad leží, ho nikdo nepokusil získat ? Jestli ne, tak tenhle kraj je opravdu krajem zbabělců !”
Stařec se náhle zatvářil tajemně. “Mnozí odvážlivci se nechali zlákat bohatstvím Mágovy hrobky. Nikdo z nich však již více nevyšel z podzemí na denní světlo…”
… čítať ďalej

Bác! Velká černá moucha narazila s bzučením na skleněnou výplň okna. Nechápavě se usadila na hladké ploše a sbírala síly k dalšímu pokusu. Vysvobození z dusného pokoje pro ni bylo stále stejně vzdáleno jako na počátku.
Propiska klouzala po listu papíru, zanechávajíc na něm klikatou čáru. Mužova ruka se třásla, oddechoval nepravidelně. Na čele mu jako drobné drahokamy vyrašily krůpěje potu. Propiska se náhle zastavila, kratičký okamžik zamyšlení, slabé odkašlání
A pak opět ticho, rušené jen lehounkým šustěním papíru. Dnes ráno si mě pan Markovský zavolal do kanceláře. Říkal, že se mnou chce mluvit o nějaké významné události, tvářil se vážně
Bác! Velká černá moucha obnovila útoky proti průhledné překážce. Bzzz. Bum! Opět chvíle klidu. Moucha sedí na skle a hledá cestičku k úniku. Proč nemůže ven? Vždyť vidí slunce, vidí slunce, vidí oblohu Tak proč se nemůže dostat ven?
Psal dál. Ruka se mu třásla a hlavou se honily vzpomínky. Naše firma zkrachovala, byl jsem propuštěn. Už nemám žádné peníze. Skončil jsem a už se o vás nedokáži postarat
Bác! Další pokus o záchranu skončil, jak jinak, na okenním skle. Moucha už je z toho celá zmatená. Už neodpočívá. Bzučí a zase poletuje a dívá se ven skrze překážku, kterou nelze zdolat. A zase bzučí a poletuje a dívá se Moment, co je tohle?
Z mužova oka skanula osamělá slza. Stékala po jeho tváři jako krůpěj rosy na lístečku trávy. Níž a níž. Až spadla. Na bílém papíru se objevila vlhká skvrna. Moc tě miluji, tebe a děti. Ale už nemám sílu žít. Vše, v co jsem doufal, v co jsem vkládal naděje, se mi najednou zhroutilo. Musím odtud pryč, musím uniknout Moc vás miluji. Sbohem. Ruka se pomalu sunula po desce stolu, až se nakonec sevřela kolem odjištěné pistole. Ukazovák se lehce otřel o hladkou spoušť. Když zvedal zbraň k hlavě, mihla se mu zamlženým mozkem poslední myšlenka. Ne o jeho rodných. Jen kam to bude. Do spánku nebo úst.
Bzzz. Závan čerstvého vzduchu. Velká černá moucha kroužila jako zkušený pilot kolem úzké škvíry. To okno nebylo úplně zavřené. Může ven! Našla si cestičku ke svobodě! Unikla. Její křídla vířila svěžím večerním vzduchem.
Tak se radovala svému vítězství, že zvuk výstřelu ani nezaslechla.